Suze

Překvapilo mě, kolik fanoušků měl univerzitní volejbalový tým. A prý že potřebují podporu. Kdyby mě Becca už nezahlédla v davu a nezamávala mi, zmizela bych zpátky domů, jenže kdybych zmizela teď riskovala bych slýchání výčitek až do léta. Možná i déle.

Zkontrolovala jsem čas. Bylo za pět minut pět a hráčky se pomalu stahovaly z plochy, kde se procvičovaly, k lavičkám, aby se připravily k nadcházejícímu zápasu. Náš tým na sobě měl bílo modré dresy, zatímco barvy druhého týmu byly červená s černou. Kdybych si měla podle barev vybrat, kterému týmu budu držet palce, rozhodně by to nebyl náš tým.

„Vypadáš zamyšleně." Zadívala jsem se napravo a všimla si, že si ke mně sedá Aiden.

„Přemýšlím," prozradila jsem mu.

„Chci vůbec vědět o čem?" zeptal se spiklenecky, jakoby v mé hlavě vznikaly samé zvláštní a geniální nápady.

„Asi ne." Aiden chápavě přikývl. Nerada jsem někomu svěřovala své myšlenky, protože pak by si o mě myslel, že jsem divná, což vlastně i jsem.

„Už je ti líp?" Tentokrát jsem to byla já, kdo přikývl.

„Je," odpověděla jsem mu.

„Super, už jsi nám chyběla." Než jsem jeho odpověď stihla pobrat, tak si mě k sobě přitáhl a obejmul. Než jsem mu obejmutí stihla oplatit, odtáhl se ode mě a zasmál se.

„Teď by ses měla vidět. Ten výraz stál za to." Určitě jsem se tvářila, jak idiot.

„Cos jí řekl, že se tváří takto?" zeptal se se zajímavostí Chris, když došel za námi a spolu s ním i dalších několik kluků z jejich týmu. To, že jsem si jejich tým omrkla na netu jsem se rozhodla nechat pro sebe, ale rozhodně tam bylo plno hezkých kluků. Jak jsem se zrovna já mezi ně dostala?

Aiden se s úsměvem podíval na své kámoše.

„Už je to zase ta stará Suze," odpověděl jim nadšeně. Kdy posledně jsem s nimi trávila tolik času, aby věděli, jak se chovám normálně? Nemohla jsem si vzpomenout. Asi... NIKDY. Nedala jsem jim možnost mě víc poznat a najednou si myslí, že mě znají? Naivky.

„Super, už jsi nám chyběla. Takže i tebe Becka stáhla k fandění?" zeptal se mě Filip, jejich vysoký blonďatý brankář, který si sedl za nás. Myslím, že se Ian v práci zmínil, že je to Tessin bratr. Neviděla jsem žádnou podobu.

„Asi. Otravovala mě v práci, dokud jsem jí na to nekývla," odpověděla jsem mu po pravdě. Filip strčil zezadu do Aidena.

„Vidíš, já ti říkal, že tvá holka dokáže být pěkná otrava."

„Jakoby to tobě vadilo. Tebe přesvědčovat nemusela," řekl mu pobaveně Aiden. Natočila jsem se dozadu ve chvíli, kdy si Chris přisedl vedle mě. Asi ho budu muset prostě jen ignorovat.

„Šel jsi sem dobrovolně?"

„Ne," odpověděl mi a zadíval se na hrací plochu, kde se hráčky stavěly do formace, připravené ke hře. Byla jsem zvědavá, co tu tedy dělá, ale nevěděla jsem, zda se ho zeptat nebo ne.

Aiden se ke mně naklonil.

„Prohrál sázku," pošeptal mi těsně předtím než halu naplnilo hlasité povzbuzování fanoušků. Ten zvuk podpory jsem dlouho neslyšela. Bylo příjemné ocitnout se znovu v takové atmosféře, i když jsem tentokrát nebyla já ta, kterou povzbuzovali, ale byla jsem jedna z nich.

„Jakou?" zeptala jsem se ho. Byla jsem prostě až příliš zvědavá na to, abych to nechala být. Aiden se pobaveně usmál.

„Vsadil se s Beckou, že vydrží ve stojce dýl než ona a prohrál. Podobné sázky uzavřela i s většinou ostatních hráčů, proto tu jsou," odpověděl mi aniž by spustil zrak z hracího pole. Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou nad Bačinými přesvědčovacími metodami. Byly opravdu ojedinělé.

Na zápas jsem šla s nejasnou náladou. Nevěděla jsem, zda na něm chci být nebo ne, ale musela jsem uznat, že i když mě přemluvila Beca, abych na něj šla, užívala jsem si ho. Bylo příjemné a až příliš známé sedět mezi diváky a povzbuzovat náš tým. Radovat se při každém novém získaném bodě a trpět při každém bodě, který získali naši rivalové. Kluci to nejspíš prožívali víc než já, jelikož často nesouhlasně nadávaly nebo radostně povzbuzovaly. Zápas se pomalu blížil ke konci a náš tým prohrával o bod.

„Někteří lidi nevěří, že naše holky zvítězí!" otočila jsem se za tím pokřikem a všimla si, jak se kluci sedící za námi zvedli a začali skandovat. Někteří fanoušci se na ně zmateně dívali, zatímco jiní se k nim postupně přidávali. Aiden se vedle mě začal nekontrolovatelně smát, zatímco Chris si zakryl obličej rukama a vsadila bych se, že zamumlal to jsou volové.

„Co si vzali?" zeptala jsem se ho. Znala jsem skandování i různé druhy pokřiků, ale poprvé jsem slyšela upravenou verzi popěvku z Kokosů na sněhu.

„Nic, ale dívaly se na Kokosy na sněhu." Musela jsem se usmát. Tímhle se to všechno vysvětlovalo. Jejich pokřik nejspíš fungoval, protože nejdřív dala Becca bod z podání a následně její spoluhráčka smečovala. Teď bylo skóre vyrovnané. Ani si nepamatuji, kdy naposledy jsem prožívala něčí zápas jako tomu bylo dnes. Držela jsem ruce v pěstech a přála našim hráčkám, aby zvítězily. A přesně to se stalo, když Bečina spoluhráčka vyskočila a blokovala míč, který šel přes síť a dopadl na plochu jejich protihráček. Fanoušci našeho týmu se zvedli jako jeden a začali nadšeně pokřikovat na naše hráčky. Taky jsem se zvedla a tleskala jako o duši, zatímco kluci za mnou provolávali sláva našemu týmu a vymýšleli šílené pokřiky. Tedy hlavně Filip. Podívala jsem se na hodinky a s hrůzou zjistila, že nestíhám a už jsem měla být na cestě do práce. Rychle jsem popadla své věci a tašku.

„Kam jdeš?" zeptal se mě zmateně Chris.

„Do práce! Nestíhám!" křikla jsem na něj a prodírala se řadou k východu. Když jsem vyšla ze dveří ven, rychle jsem se nasoukala do kabátu, dala si šálu kolem krku a šla co nejrychleji směrem k baru, kam ani kdybych běžela nedoběhnu na smluvený čas. Ještěže chodíme do práce hodinu před otvíračkou a ne přímo na ni.

Chris

Opíral jsem se o zábradlí poblíž baru v horním patře, odkud byl krásný výhled na lidi tančící dole na parketě i na druhý bar, kde pracovalo pět zaměstnanců. A jedním z nich byla i Suze. Nešlo z ní spustit oči. Vypadala tak uvolněně, i když obsluhovala cizí lidi a připravovala jim drinky. Všímal jsem si toho kdy se zasmála i kdy zaujala postoj, kterým zákazníka nějak odpálkovala. Ten výraz, který vždy nasadila i postoj jsem znal velmi dobře. Použila ho i na mě tehdy v noci jen vypadala víc provinile, jakoby něco udělala a přitom neudělala vůbec nic. Nedokázal jsem se v ní vyznat.

Přiložil jsem si k ústům hrdlo láhve od piva a chtěl se napít, ale s nelibostí jsem zjistil, že je láhev prázdná. Přestal jsem se opírat o zábradlí a přešel k malému baru tady nahoře, abych si objednal další pivo. Musel jsem chvíli počkat, jelikož tento bar obsluhovali pouze dva lidé, přesněji dva kluci, ale nevadilo mi to.

„Ještě jedno," řekl jsem černovlasému barmanovi, když mi vzal prázdnou láhev a uklidil ji. Čekal jsem, že se přede mnou objeví další, ale místo toho se barman opřel o pult a prohlížel si mě. O co mu k sakru šlo?

„Co je?" zeptal jsem se ho.

„Nedám ti další." Tak teď jsem byl mimo.

„Cože? Mám prachy a nejsem opilý," přel jsem se s ním. Nebyl jsem typ člověka co by během večera vypil tolik piv, aby ho pak našli pod stolem nebo potřeboval odvést domů, ale rozhodně mě ani nebavilo stát v klubu plném lidí bez pití. Pak bych vypadal tuplem divně, obzvlášť když jsem většinu večera prostál u zábradlí a sledoval Suze jako nějaký stolker. Snad se ze mě nestával.

Kluk se pobaveně zasmál a zavrtěl nevěřícně hlavou.

„Nedám ti to pivo, ani tady mladej," řekl a ukázal palcem za sebe na druhého bramana, který nemohl být zase o tolik mladší než já a on. „Hele nepletu se do těchto věcí, ale znám Suze už nějakou dobu. Je to dobrá holka, ale dlouho to trvá, než si k sobě někoho pustí. K tomu, aby ses k ní dostal potřebuješ hodně trpělivosti, takže pokud ji nemáš, dej si odchod, ale jestli ji máš a záleží ti na ní, tak sakra hejbni zadkem a jdi si to debilní pivo objednat k ní." Po těch slovech se ke mně otočil zády a šel vyřídit objednávku dalšího zákazníka, zatímco já tam jen stál a pobaveně se usmíval. Asi mé úmysly se Suze byly hodně průhledné, když to viděl i její spolupracovník.

Rozhodl jsem se uposlechnout jeho radu a zamířil dolů k baru k sekci, kterou měla Suze na starost. Opřel jsem se o bar a čekal, zatímco míchala nějaký drink a následně nachystala několik panáků tequily, dokud se nedostala ke mně. Vypadala překvapeně, že mě tu vidí, ale její překvapení během chvilky zmizelo a nahradilo ji profesionální jednání.

„Ahoj," pozdravil jsem ji a usmál se na ni.

„Ahoj, co to bude?" Jo, byl jsem jen další zákazník.

„Pivo," řekl jsem jí a dal na pult bankovku. Suze si ji vzala a vyměnila ji za pivo. Rozhlédla se po baru zda si nechce někdo něco objednat, ale zdálo se, že všichni zákazníci byli spokojení a nic nepotřebovali.

„Nepůjdeš se bavit s ostatními?" zeptala se mě a začala leštit skleničku.

„Ne," odpověděl jsem jí a posadil se na barovou židli. Věděl jsem, že se po klubu pohybuje několik mých i Rebečiných spoluhráčů a oslavují výhru našich volejbalistek, ale neměl jsem zájem se s kýmkoliv z nich bavit. Kdyby mě ten kluk nepopíchl, abych šel za Suze, nejspíš bych ji stále pozoroval ze svého místa nahoře u zábradlí.

Suze si poupravila brýle na nose a následně se sklonila, aby z pod pultu vytáhla přepravku plnou prázdných lahví od piva.

„Time, odnes to a přines další!" křikla na jednoho ze svých spolupracovníků.

„Jasně, hned to bude," odpověděl jí mladý zrzek v zelené košili, pod kterou měl černé tričko, sebral přepravku a odnesl ji pryč do jiné místnosti.

„Jak sis užila zápas?" zeptal jsem se jí, zatímco se pustila do utírání baru. Zase jsem měl ten pocit, že se mi vyhýbá. Vždyť se na mě ani pořádně nepodívala ani neusmála. Kde je ta fajn holka, s kterou jsem trávil víkend?

„Byla na něj hezká podívaná," odpověděla mi s nezájmem. Lhářka. Mohl jsem vidět v držení těla, že se bavila a aniž by si to uvědomila, držela holkám palce, aby vyhráli. Mohl jsem vsadit své boty, že hráčka v ní si to užívala a chtěla se do hry přidat. Já bych to tedy udělal, ale naštěstí my si zahráli v pátek před zápasem. Kdyby se nám všem nevyhýbala, tak si mohla zahrát s námi.

„Víš v pátky se občas sejdeme, Bacca, já a kluci z týmu a zahrajem si volis, popřípadě můžem i něco jiného. Nechtěla by ses přidat," nabídl jsem jí.

„Nemůžu," odpověděla okamžitě a vyslechla si objednávku od holky, která se postavila vedle mě. Chtěla po Suze nějaký koktejl, takže jsem musel počkat dokud ho nepřipraví a nedá ho holce, abych se s ní zase mohl nerušeně bavit. Tedy, když nepočítám hudbu, kterou jsme museli přeřvávat.

„Ani jsem ti neřekl v kolik to je." Jakoby si až teď něco uvědomila, zastavila se v pohybu a zavřela oči než se zhluboka nadechla a následně otevřela oči a podívala se na mě. Opřela se rukama o bar.

„A kdy, že to je?"

„Podle toho v kolik se domluvíme. Obvykle od tří."

„Nemůžu."

„Nemůžeš nebo se nám vyhýbáš? Tedy přesněji mě," nedal jsem se.

„Myslela jsem, že to jsme probrali už včera," řekla a z jejího hlasu zněla vyčerpanost. Sáhla si k přívěsku, kterým byl znak frakce odvážných z Divergence a začala si s ním v ruce pohrávat.

„To bavili a došli jsme k výsledku, že jsme přátelé nebo se snad pletu?" Suze se zhluboka adechla a následně vydechla. To ji snad děsila představa toho kdybychom byli něco víc? Sakra vždyť byla hezká a suprová dívka. Spíš jsem nechápal, že někoho nemá-

„Nepleteš. Jsme přátelé," odsouhlasila má slova.

„Tak si se mnou povídej," pobídl jsem ji rychle než se k baru nahrnula skupinka kluků a objednali si od Suze panáky. Všiml jsem si letmého úsměvu, který se jí mihl přes tvář předtím než se rozhodla je obsloužit, takže jsem se taky triumfálně usmál a napil se piva. I kdybych se Suze chtěl něco mít, musel jsem na ni pomalu. Ta holka vážně byla oříšek, kterému jsem chtěl přijít na kloub.