Asi mám nějaké zamilované období (vtipný, když nikoho nemám), ale rozhodně to má plus v tom, že teď mám chuť psát nějaké slaďárny a vychází to zrovna na Znovu už ne. Tak snad se kapča bude líbit a takové malé poslední info. Opět mi začala škola (výška, druhý ročník), takže má aktivita asi trochu zase klesne. I tak se na vás budu těšit u další kapitoly. :)

Chris

Domů k rodičům jsem moc často nejezdil. Ne že bych to měl daleko to ne. Bývaly v Bostonu, ale nebyl k tomu moc důvod ani možnosti. John se s přítelkyní před rokem odstěhoval do New Yorku a Liam studoval na vojenské akademii. No a rodiče? Máma byla věčně na pracovních cestách a táta byl plně zaměstnaný terapeut. Ani jsem pořádně netušil, proč jsem domů vlastně jel. Možná jsem jen chtěl zkusit štěstí zda jsou rodiče doma a pozdravit je.

Táta byl jako vždy v pracovně a s někým telefonoval, když jsem vešel dovnitř. Jen jsem na něj mávl a lehl si na koženou pohovku. Zadíval jsem se do stropu a přemýšlel proč musím stále myslet na Suzina včerejší slova. Nikdo nechce být sám nebo jo?

„Co se děje, že jsi přijel?" vytrhl mě táta z přemýšlení. Podíval jsem se na něj. Seděl za stolem a rozvaloval se v křesle.

„Nic. Proč by se mělo něco dít? Přijel jsem jen na návštěvu." Táta si podepřel hlavu o ruku a pozvedl obočí. Tento výraz jsem znal až příliš dobře. Nevěřil mi ani nos mezi očima.

„Vždy předem zavoláš zda jsme doma." Tak tento detail mi unikl. „Vyklop to. Co se děje, Chrisi?" Posadil jsem se a prohrábl si rukou vlasy. Měl jsem silné nutkání si jít zakouřit, ale máma by mě asi zabila kdyby ucítila pach cigaret kdekoliv v domě.

„Ani sám nevím. Asi jsem přijel kvůli radě." S tátou jsem měli skvělý vztah, a když jsem si nevěděl rady, tak mi vždy dokázal poradit. Ne že by se to stávalo často, ale když se to stalo, věděl jsem za kým mohu jít a kdo mi pomůže. Máma byla v tomhle ohledu vždy až na druhém místě.

„A koho žádáš o radu. Terapeuta nebo otce?"

„Je v tom rozdíl?" zeptal jsem se ho. Táta se rozesmál.

„Asi ne." Pousmál jsem se. Táta měl talent na to odlehčit závažnost situace. N2kteří lidé říkali, že jsem po něm. Možná povahově, ale vzhledově jsem byl spíš po mámě. To ona byla bruneta, zatímco otec byl zrzek s pihami a zelenými oči. Vlastně když to tak vezmu, i mí bratři nebyli vůbec podobní na tátu.

„Znám jednu holku. V jednu chvíli se v pohodě bavíme a v další se vše změní a ona se stáhne do sebe. Nevyznám se v ní. Je to jako udělat jeden krok v před a další dva vzad."

„Kamarádka?"

„Nejspíš? Já nevím. Rozhodně ne po včerejšku."

„Pověz mi o ní," požádal mě táta a já mu vyhověl. Pověděl jsem mu vše od našeho prvního setkání až po včerejší noc. Táta mě nechal mluvit bez přerušení, jen občas pokývl hlavou, změnil polohu sezení na židli nebo něco zamrčel jako souhlas. Bylo fajn mít otce terapeuta.

„Už jsem ti říkal, jak jsme se s mámou seznámili?" Dobrá změna tématu. V tom by mu Suze mohla konkurovat.

„Jo. Bylo to na výšce. Narazils na ni v knihovně." Máma si tam tehdy četla knížky k seminární práci a tátovi padla do oka aniž by s ní promluvil a chodil potom do knihovny každý den a trávil tam většinu času, jen aby ji mohl vidět, dokud se konečně neodvážil a nepromluvil s ní.

„Tvá matka má dvě tváře. Milující matky a silné ředitelky hotelového řetězce. Její workoholická povaha u ní sice převládá, ale to není podstatné. Jde o to, že tvá matka měla na výšce jedno pravidlo. Žádný vztah. Chodila na párty, měla sex, ale nechtěla se vázat."

„Proč ne?" Nedávalo to smysl. Nechtěla se vázat, ale stejně si hned po ukončení výšky vzala tátu a měla Joshe.

„Vzdělání pro ni bylo důležité až příliš. Bála se, že kdyby s někým měla vztah nedostudovala by a všechny její plány byly zničeny. Divil by ses, ale už tehdy musela mít vše naplánované. A tak jsem postupoval po malých krůčcích, narušoval její plány, ale neměnil je. Měla sice přítele, ale když se chtěla učit, učili jsme se. Když se chtěla jít bavit s přáteli, šli jsme."

„Podvoloval ses jí?"

„Ne. Jen jsem s ní trávil čas jak to chtěla ona. Poznával jsem ji, zamilovával se do ní, dělal ji šťastnou." Táta se zadíval na fotku, kde jsou s mámou vyfocení, jak stojí před univerzitou v talárech a s diplomy. „Dokonce nám zorganizovala první rande, ale později to už nechala na mě. Získal jsem si její důvěru, její srdce a podívej se na nás. Hezký barák, tři děti a život plný lásky, štěstí a radosti. Tedy, když nepočítám nějaké ty neshody končící hádkou, ale to ke vztahu patří." Opřel jsem se lokty o kolena.

„Dobře a proč jsi mi to vše vyprávěl, jelikož jsem z toho žádné moudro nepochytil," přiznal jsem mu. Táta vstal ze židle a šel si sednout za mnou na gauč.

„Jde o to, že znám typy jako Suze. Chrání se, bojí a vyžaduje to hodně trpělivosti k tomu, aby se ti otevřela. Budu upřímný synu. Pokud to s ní nemyslíš vážně, přenech ji někomu, kdo to s ní vážně myslí a nevzdá to s ní."

„Záleží mi na ní," vyjel jsem po tátovi. Ten povytáhl obočí.

„Opravdu?"

„Ano. Je to Bečina kamarádka a doufal jsem, že i má. Dobře se s ní kouká na telku, pokud zrovna neusne."

„Jen kamarádka?"

„O co ti jde tati?" vyjel jsem po něm. Chtěl jsem po něm radu a místo toho tu na mě zkouší ty své terapeutické fígly.

„Dřív než ti odpovím, polož si otázku. Proč jí chceš pomoct?"

„Já nevím. Asi proto, že je jiná. Má své kouzlo a já nevím."

„Když se jí zadíváš do očí můžeš v nich číst jako v otevřené knize, avšak když s ní chceš mluvit, uzavře se. Každá žena má své kouzlo, ale jen málokterá ho umí použít." Protřel jsem si obličej a povzdechl si. Tahle konverzace se stočila divným směrem.

„Už skočilo sezení u pana Martinéze? Teď by bodla otcovská rada." Táta mi položil ruku na rameno a stiskl ho.

„Rada otce zní, že ta holka za to určitě stojí, ale otázkou je, zda jsi natolik trpělivý, aby ses dostal přes její hradby? Chrisi znám tě. Jsi plný života, jsi společenský typ, ale z toho cos mi řekl je ona jiná. Samotářka, která se společnosti straní. Nemůžu soudit, neznám ji, ale lidé většinou ke svému chování mají důvod."

„Víš, že jsi mi moc neporadil?" Táta jen pokrčil rameny a poplácal mě po zádech.

„Jsi chytrý kluk, Chrisi. Přeber si má slova, jak chceš. Co teď zajít někam na oběd. Mám hlad, lednička je prázdná a dlouho jsme spolu nikde nebyli a nepovídali si. Když nepočítám tuhle chvíli." Natočil jsem se k tátovi. Většina takových obědů končila tím, že nám dával moudra a mluvil jako terapeut místo otce, takže lepší bylo nechodit nikam bez mámy, která ho uměla krotit. Navíc jsem měl dobrý důvod proč odmítnout.

„Promiň, staříků, ale pozdě. Jsme domluvený s kámoši."

„Já ti dám staříka." Táta popadl jeden z polštářů a praštil mě jím. Zasmál jsem se a vrátil mu to. Oba jsme se u naší malé polštářové bitvy, při které jsme museli vypadat jako malý, pořádně zasmáli. Nakonec se táta opřel o opěradlo pohovky a zhluboka dýchal.

„Tak utíkej, ať na tebe nemusejí čekat."

„Rozkaz, šéfe." Zvedl jsem se z gauče a zamířil ke dveřím.

„Chrisi!" křikl na mě táta, když už jsem za sebou chtěl zavírat dveře. Nakoukl jsem hlavou zpoza nich.

„Ano?"

„Zavolej mámě, udělá ji to radost."

„Dobře. Díky za rady, tati."

„Nemáš zač, uličníku a teď padej." Možná jsme si s tátou opravdu byli v něčem podobní.

Suze

Přetočila jsem se na bok a podívala se na mobil, který hlásal že je jedenáct hodin. Dnes jsem si tedy pospala. Lehla jsem si zpátky na záda a uvažovala zda si ještě chvíli nepospím. Dnes přece toho nemám tolik v plánu. Večer práce, předtím Bečin zápas a oběd s kámoškou. Strnula jsem a posadila se. Lena přijela do Bostonu kvůli semináři, který tu musela absolvovat a my chtěli využít možnosti sejít se spolu.

Vyskočila jsem z postele a rychle přeběhla do koupelny, abych se trochu zkulturnila a hlavně si umyla oči. Nestíhala jsem. S Lenou jsme se domluvily, že se o půl dvanácté setkáme v italské restauraci poblíž kampusu. Myslela jsem, že mám nastaveného budíka, ale nejspíš jsem zapomněla.

Vyběhla jsem z koupelny do pokoje a začala se přehrabovat ve skříni.

„Ehm. Je všechno v pohodě?" zeptala se Rebeca od dveří. Neměla jsem čas se po ní ani podívat a vytáhla ze sloupku oblečení černé tričko.

„Jo jen nestíhám," odpověděla jsem jí a začala hledat rifle. Měla bych si v pokoji uklidit. Uvítala jsem, že se mě Beca na víc neptá a rychle na sebe hodila i zbytek oblečení, sebrala tašku a ještě se rychle ujistila, že v ní mám tři důležité věci. Peněženka, mobil a klíče. Jak od domu tak od auta.

„Ahoj!" zavolala jsem na své přátele v rychlosti co jsem si obula kozačky a vyběhla z domu. Zkontrolovala jsem čas. Uplynulo teprve deset minut, ale i tak jsem dost nestíhala. Bude zázrak když tam o půl budu, protože jsem nechtěla aby na mě musela Len čekat. Zrovna jsem si vytahovala klíče od auta, když jsem do něčeho narazila.

„Au. Tohle se začíná stávat zvykem." Přivřela jsem oči. Omyl. Ne do něčeho, ale do někoho. Radši bych po včerejšku narazila do dveří než Chrise.

„Promiň, neviděla jsem tě," omluvila jsem se mu a protáhla se kolem něho.

„Kam mizíš?"

„Mám sraz s kámoškou." Ani nevím proč jsem mu odpovídala, když jsem zády otevírala dveře a vyhrabala konečně klíče z tašky. Další místo, kde bych si měla udělat pořádek.

Udělala jsem několik kroků k autu a nasedla. Tašku jsem odhodila na místo spolujezdce, zapnula si pás a následně nastartovala. Vyjela jsem na silnici a modlila se, abych na semaforu měla víc zelených než červených.

Měla jsem desetiminutové zpoždění, když jsem prošla dveřmi do restaurace. Pět minut z toho jsem nabrala, když jsem hledala místo k zaparkování. Kdo by řekl, že i přes víkend bude parkoviště plné aut. Já tedy rozhodně ne.

„Ahoj," pozdravila jsem Lenu, když jsem došla ke stolu, u kterého seděla a začala si sundávat bundu. „Omlouvám se za zpoždění. Zaspala jsem."

„V pohodě. Zase jsi ponocovala?" zeptala se mě a věnovala mi úsměv.

„Tak nějak." Nechtělo se mi jí vysvětlovat, proč jsem šla později spát ani pořádně co se stalo včera večer. Nechtěla jsem si dnešek kvůli tomu co jsem včera Chrisovi řekla, kazit.

„Jak se jinak vede? A jak se ti líbí náš kampus?" zeptala jsem se jí a otevřela jídelní lístek, abych si vybrala co si dám na oběd se snídaní zároveň.

„Dobře a kampus. Ani nevím. Nemůžu soudit, protože jsem z něj zase tolik neviděla kromě budovy, v které jsme měli seminář a divadelního sálu."

„No rozhodně jsi toho naživo viděla z mojí školy víc než já z tvé. Tedy když nepočítám fotky, které jsi mi ukázala." Obě jsme se usmály. Vždy mě udivovalo pouto jaké máme. Často jsem to přirovnávala k jing a jang a ke sestrám, i když jsme neměli stejnou krev. Ale to bylo fuk. Nemohla jsem si prostě přát lepší kámošku aneb jak to někdo nazývá svou bff.

Nechali jsme se číšnicí obsloužit a následně si povídali snad o všem možném. Nikdy nám nechybělo téma, které bychom mohli probrat. Já poslouchala o jejím studiu hudby, i když jsem některým věcem nerozuměla a ona zase o mém psaní. Pověděla jsem jí svůj nový nápad na příběh, který měl tentokrát být o dvou lidech z našeho světa. Prostě taková romarťárna. Chtěla jsem to pojmenovat Záchranné lano.

„Když už jsme u románů a chlapů není tu nějaký fešák, který by se kolem tebe motal? Někdo z baru?" Zamíchala jsem lžičkou v kávě, kterou jsem si objednala po obědě a nabrala na lžičku trochu pěny. Z části jsem doufala, že se tomuto tématu vyhneme, ale nebyly bychom to my, kdybychom se té druhé nezeptali na chlapa. Navíc byla jediný člověk, kterému jsem byla ochotná se se vším přiznat.

„Někdo by tu možná byl," přiznala jsem a míchala s lžičkou.

„A?" zeptala se nedočkavě. Povzdechla jsem si.

„Jmenuje se Chris, máme pár společných seminářů a je to sportovec." Koutkem oka jsem se podívala na Len zda udělá nějakou grimasu, i když na to ona moc nebyla. Přesně podle očekávání zachovávala stále stejný výraz jen hnědé oči jí jiskřily zvědavostí.

„Musím to z tebe tahat jak z chlupatý deky?" zeptala se.

„Je to komplikovaný." Napila jsem se kávy a uvažovala zda jí o tom opravdu chci dnes říct. Obzvlášť po včerejšku.

„Ve zkratce, choval se ke mně mile, možná chtěl i něco víc a já mu řekla, že budeme jen přátelé nic víc nic míň." Teď už jsem viděla její známí skeptický výraz. Nikdy mě nesoudila, ale vždy jsem v jejím výrazu poznala, že se mnou nesouhlasí. Stejně jako teď. Na chlapy jsme měli obě asi stejné štěstí až na to, že ona už přítele měla na rozdíl ode mě. Já před tím zavčasu utekla.

„Je hodný a milý a hezký a ten typ oblíbeného kluka, o kterém jsem vždy tak nějak snila, takže rozhodně ne chlap pro mě."

„Suze."

„Zaslouží si někoho lepšího než jsem já." Lena zakroutila hlavou až jí několik rovných hnědých vlasů spadlo do očí. Vždy jsem jí záviděla její rovné vlasy, zatímco ty mé byly trochu vlnité. No rozhodně jsem si nemohla stěžovat, že bych měla na hlavě nějaké afro, ale i tak jsem své vlnité vlasy nemusela.

„Taky si zasloužíš být šťastná." Jako vždy jsem se při těch slovech na Lenu předstíraně usmála a snažila se umlčet ten vnitřní hlas co s ní souhlasil.

„Já jsem šťastná. Mamka je přece vdaná, taťka má přítelkyni, sestra zase přítele, ještě by teda bodlo nějaká ta neteř nebo synovec, aby ze mě byla taková ta střelená teta co je bude rozmazlovat, ale jinak si nemám na co stěžovat. A jako bonus jsem si našla super byt se skvělou spolubydlící a práci, kde mohu být večer dlouho vzhůru a ráno vyspávat."

„Taky si někoho zasloužíš." Chtěla jsem tomu věřit, opravdu, ale nevěřila. Věděla jsem, že to myslí v dobrém, ale znala jsem se.

„Když už jsme u těch chlapů někdoo nový u tebe?" Pokusila jsem se změnit téma a samozřejmě to zabralo. Z Leny vypadlo, že se jí líbí jeden textař, který hraje na kytaru, ale ještě s ním nemluvila. Já vždy tvrdila, že jsou muzikanti sexy, a proto jsem neodolala a musela se zeptat. Její odpovědí bylo jen, že je hezký. Ano ta zvrhlejší a sprostější jsem z nás dvou byla vždy já.

Jen co jsme dopili kávu, zaplatili jsme. Ještě se mi nechtělo loučit, na to jsme se až moc dlouho neviděli a měli toho hodně k probrání, takže jsem ji doprovodila až ke koleji, kde momentálně přebývala. Až když byl čas odejít a stihnout Rebečin zápas, rozloučila jsem se s ní a vynadala jí, ať je častěji na příjmu. U ní člověk někdy čekal i ze dva dny, než mu na zprávu došla odpověď.