Suze

Po včerejší noci se mi povedlo úspěšně proklouznout bytem, aniž by si mě Rebeka všimla. Bylo mi jasné, že má opět kocovinu a že u nás přespal i Aiden, když jsem u botníku našla jeho boty. Teda aspoň jsem předpokládala, že jsou jeho. Potřebovala jsem si dnes ještě něco zařídit než nám zítra začne škola.

Zaparkovala jsem auto u blízké tělocvičny v kampusu, kde většinou někdo trénoval. Míhali se tu fotbalisté, volejbalisti a ostatní sportovci, kterým jsem se snažila vyhýbat. Jenže ani oni nedokázali vyplnit veškerý časový harmonogram, takže jsem se chtěla domluvit se správcem, že si tu někdy taky přijdu zacvičit. Byla to pro mě skvělá příležitost uvolnit z těla veškerý stres, navíc jsem milovala, když jsem si trochu zasportovala. Naplňovalo mě to a já to milovala. Cítit se vyčerpaná po pořádné dávce tréninku a hned potom teplá sprcha. Tohle mi pomáhalo odreagovat se od většiny věcí, ale štvalo mě, že na to mám jen omezené množství času.

Prošla jsem po cestičce na vrcholu tribun a zadívala se na hrací plochu, kam zrovna mířila skupinka kluků. Odvrátila jsem od nich pohled, rozepnula si černý kabát, aby mi nebylo ještě větší teplo než mi bylo a došla ke dveřím správce sportovního komplexu. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř. Přesně jak bývalo ve zvyku, seděl náš starý správce za stolem plném papírů ve svém polstrovaném křesle a telefonoval. Zamávala jsem mu a on mi to vrátil. Byl ke mně pokaždé milý a trpělivý stejně jako k člověku, s kterým vedl hovor.

Podívala jsem se po prostoru plném vitrín s několika poháry či diplomy. Měl tu i skříně plné šanonů. Posadila jsem se na židli naproti němu přes stůl a čekala než dotelefonuje.

„Ještě ti zavolám," řekl nakonec a ukončil hovor. Položil mobil na stůl a přejel si rukama po hlavě, na které chyběly vlasy. Už jsem si zvykla na jeho vzhled tvrďáka, kterým byl, ale měl i jiné vystupování, které často používal, když jsme spolu mluvili. Jeho mohutná ramena se uvolnila a potom se opřel lokty o stůl.

„Nech mě hádat, Suze. Přišla jsi sem, aby ses mě zeptala, zda není nějaká doba, kdy žádný sportovec nevyužívá plochu, že?" Usmála jsem se a sklopila pohled k zemi. Překvapilo mě, že si to pamatuje, ale je pravda, že jsem za ním kvůli téhle žádosti byla už asi po čtvrté nebo i víckrát? Pokaždé, když se nám změnil rozvrh nebo sportovcům jejich tréninky, přišla jsem se ho zeptat. Správce vytáhl z jednoho z šuplíků štos papírů a z nich mi jeden podal.

„Vyznačil jsem ti modře dobu, kdy tu nikdo nebude, ale je zima a volného místa je tu málo. Ale až zase bude tepleji, většina sportovců se přesune na venkovní hřiště a bude tu víc místa i pro tebe." Souhlasně jsem přikývla.

„Děkuji," řekla jsem. Schovala jsem si od něj papír a zvedla jsem se ze židle.

„Sbohem a hodně nervů na sportovce," popřála jsem mu jako obvykle. Správce se zasmál. Svěřil se mi, že kdysi jím sám byl. Hrál basketbal za jeden ze zdejších týmů. To vysvětlovalo i poháry z jeho hráčské doby. Teď tu seděl a staral se o celý komplex a neustálý sportovci, kteří ho otravovali kvůli změně v časovém harmonogramu mu někdy už lezli na nervy. Kdybych byla na jeho místě a pořád mě někdo kvůli tomuhle otravoval, uškrtila bych ho. V tomhle jsem oceňovala jeho klidnou a trpělivou povahu.

Místo toho, abych zamířila rovnou k bočnímu východu a na parkoviště, kde jsem měla auto, jsem se zastavila a podívala se na plochu, kde se skupina kluků pod vedením trenéra rozdělovala na skupinky, které se střídali ve střílení na brankáře. Fascinovaně jsem je pozorovala. Věděla jsem, že tu máme mnoho sportů, kde kluci s vysokým egem a namakaným tělem mohou hrát, ale nikdy mě nenapadlo, že tu je i družstvo házenkářů.

Myšlenky mě vrátily zpátky do minulosti, kde jsem sama házenou hrála. Vzpomněla jsem si na naše staré kombinace, na rychlé útoky, výhry a vše co k tomu patřilo. Chybělo mi to, ale skončila jsem s tím kvůli dobrým důvodům. Taky tohle byl jeden z důvodů, proč stále cvičím a uspokojuji tím svou fyzickou stánku a držím si kondičku.

Všimla jsem si, jak jeden z kluků vyskočil na okraj tribun a po schodech vybíhal nahoru, směrem ke mně. Donutila jsem své tělo k pohybu a začala se od něj vzdalovat. Nepotřebovala jsem se střetnout s nějakým sportovcem.

„Hej počkej!" zakřičel za mnou. Sice mi to chvíli trvalo než jsem ten hlas zařadila, ale jakmile jsem si uvědomila komu patří, rozhodně jsem na něj nechtěla počkat. Slyšela jsem za sebou jeho kroky, ale přesto mě vylekalo, když mě chytil za ruku a zastavil v pohybu. Otráveně jsem se na něj otočila a střetla se s jeho tmavě modrýma očima.

„Co?" vyjela jsem po něm a vytrhla mu ruku z jeho sevření.

„Páni, tomu se říká radost, že mě zase vidíš. Po včerejšku bych se asi neměl divit co? A mimochodem, ahoj," řekl pobaveně a svou náladu upevnil úsměvem.

Podezřívavě jsem na něj nadzvedla obočí a překřížila si ruce na hrudi. "Zastavils mě jenom proto, abys mě pozdravil nebo ještě něco?" Nepamatuji si sice, jak se ten kluk jmenuje, ale rozhodně ho má věta pobavila, když se pořádně zasmál.

„Je s tebou sranda, Suze. A jo ještě něco. Vzhledem k tomu, že jsem včera dostal facku, kterou jsem si od tebe asi zasloužil a od Rebeky a Aidena jsem byl pěkně pokárán a donucen se ti omluvit, tak se ti tedy omlouvám. Přátelé?" I když mluvil šíleně rychle a chvíli mi trvalo jeho slova pobrat, tak i přesto jsem mu to podstatné rozuměla. Otočila jsem se k odchodu.

„Tu omluvu si strč někam," prskla jsem na něj než jsem se rozešla. Neudělala jsem ani z deset kroků, když mě předběhl a šel pozpátku přede mnou. Prohlížel si mě, zda jsem ta slova myslela vážně nebo ne. Jeho zkoumavý pohled mi začal být nepříjemný.

„Tak jo omlouvám se. Mrzí mě, že jsem včera udělal něco co jsem neměl. Nechtěl jsem tě naštvat, to nebyl účel," řekl a zastavil se v pohybu stejně jako já.

„A jaký teda byl účel?" Kluk si prohrábl svoje hnědé vlasy, které opět tvořily krásné vrabčí hnízdo, ale na tuhle taktiku už nikomu neskočím. Natáhl ke mně ruku.

„Ahoj, jsem Chris a rád tě poznávám, cizinečko."

„Já tebe ne." Chris se opět zasmál.

„Hej Romeo, pohni s tím namlouváním!" zakřičel někdo zespodu na Chrise. Ten se zase zasmál a já nad tím vším je nevěřícně zavrtěla hlavou.

„Hned jsem tam!" zakřičel Chris zpátky. Potom věnoval veškerou svou pozornost opět mě.

„Nechceš se zdržet a sledovat náš trénink?"

„Sledovat bandu egoistických kreténů, kteří si propotí tričko?"

„I takhle se to dá nazvat."

„Sorry Romeo, ale sbohem," řekla jsem mu, obešla ho a zamířila k východu.

„Ještě se uvidíme, cizinko!" zakřičel za mnou. Rozeběhl se zpátky po tribunách dolů a na plochu za ostatními, zatímco já zamířila ke svému autu. Ještě jsem potřebovala zajet k sobě do práce, abych si vzala výplatu.

Rozhodla jsem se nejdřív zajet před dům, kde jsem auto nechala zaparkované a do práce zamířila pěšky. Klub Temple se nacházel asi půl hodiny chůze od domu, kde jsme bydleli. Ležel poblíž hlavní silnice, takže se tu dost často nedalo zaparkovat. Obvykle, když jsem sem jezdila do práce jsem musela jet o blok dál a tam nechat zaparkované auto u spolupracovnice Trinity. Bylo to fajn, ale teď asi budu do práce chodit pěšky, aspoň si pročistím hlavu.

„Ahoj, kluci," pozdravila jsem u vchodu naše dva bodyguardy. Dohromady tu byli zaměstnáni čtyři, ale střídali se. Dnes to padlo na dvojčata Tonyho a Deana. Člověk by je od sebe nerozeznal. Byly stejně vysocí, věčně mlčeli, ale Dean měl delší černé vlasy než Tony. Jediný rozpoznávací rozdíl, i když podle Trinity líbá lépe Dean. Přišla na to, když prohrála sázku a musela obě dvojčata políbit. Raději jsem se už potom neptala o jakou sázku se jednalo.

Prošla jsem kolem dvojčat dovnitř dveřmi, následně krátkou chodbou až se přede mnou nakonec objevila velká místnost s barem úplně vzadu. Byl přes celou délku stěny a normálně jsme tam obsluhovali tři. Ale někdy jsme měli pomocníky formou brigádníků, kteří nám spíš nosili věci ze skladu, když jsme nestíhali si pro ně zajít sami.

Uprostřed byl taneční parket a po dalších stranách několik boxů s červenými sedačkami. Pamatuji si, že když jsem sem přišla poprvé přišlo mi tohle místo divné, ale nějak jsem si tu na něj zvykla. První měsíc jsem tady pracovala jako brigádník a následně mi naše šéfová Tess dala smlouvu jako zaměstnanci s tou výhodou, že jsem si volila směny, jak jsem chtěla. Štěstí pro ni bylo zase, že mi nevadilo pracovat a většinu volného času jsem trávila právě tady. V práci a po boku sice někdy šílených, ale skvělých lidí. A největší výhodou bylo, že jsem po většinu pracovní doby nemyslela na nic jiného než, jak namíchat které pití a obsluhovat zákazníky.

Vydala jsem se po parketu k baru, u kterého seděla vysoká rudovláska v džínách a upnutém černém topu. Tess byla zvláštní žena. Pocházela z bohaté rodiny právníků, ale jejím snem bylo vždy založit si vlastní klub a pomocí peněz jejích rodičů se jí to i povedlo. Už v sedma dvaceti vedla úspěšný podnik a uvažovala o založení druhého.

„Ahoj, Tess," pozdravila jsem ji, když už jsem byla poblíž baru.

„Ahoj, Suze," oplatila mi pozdrav, aniž by zvedla hlavu od papírů položených na pultu. Posadila jsem se na židli vedle ní a čekala, dokud neskončí s tím co dělá.

„Slyšela jsem dobře? Suze je tady? A to mě ani nepozdravíš, krásko?" uslyšela jsme hlas Trinity. Následně se její hlava objevila v pravých dveřích, nacházejících se za barem. Ty vedly do skladu, kde byly uložené náhradní sklenice či láhve s alkoholem. Většinou rovnou celé krabice či přepravky.

„Ahoj, Trin," řekla jsem jí. Asi metr sedmdesát vysoká blondýna s modrým a fialovým melírem podlezla otvor pod barem rovnou ke mně a pořádně mě objala. Její střeštěná a spontánní povaha mě stále překvapovali. U téhle dívky člověk nikdy nevěděl, co udělá či řekne.

„Kolik je tam přepravek s tím bílým vínem?" zeptala se Tess. Stále byla v pracovním módu. Trinity mi nechala přehozenou ruku přes rameno.

„Přesně tři bedny," odpověděla Tess a následně se otočila ke mně."Tak co, jaké jsi měla svátky, povídej přeháněj, chci všechno slyšet."

„Jsi stejně zvědavá jako Rebeka, ale ta naštěstí ví, kdy o tom nechci mluvit." Trinity zvedla pěstěný ukazováček.

„Tak to počkat. Za prvé chci slyšet jaké byly prázdniny, ale nepotřebuji vědět nic o rodině, takže takhle nevyzvídám a za druhé je děsné, že mě srovnáváš s někým, koho jsem ještě ani neviděla a tím pádem ho nemůžu posoudit."

„Hej brzděte. Trin my musíme ještě dodělat tu inventuru. Suze v tašce mám klíče a v trezoru máš výplatu," řekla rázně Tess. Stále něco zapisovala do papírů. Asi celé prázdniny nedělala inventuru a teď to celé dohání. I když jsem nerada lezla někomu do věcí, tak jsem seskočila ze stoličky, obešla Tess a z tašky, kterou měla položenou na židli vedle sebe jsem jí vytáhla klíče. Zamávala jsem Trinity, která se líně rozešla zpátky do skladu. Na sobě měla mini roztrhané riflové třičtvrťáky a modré tričko s šedou mikinou. Rozhodně dnes večer nebude mít směnu, protože to by jinak byla oblečená jinak.

Přešla jsem zpátky k židli, kde jsem seděla a položila na ni svoji tašku. Následně jsem si sundala kabát se svetrem a zůstala jen v černém tílku. Rozhlédla jsem se po baru, ale nikde jsem nikoho neviděla. Ledaže by někdo byl v druhém patře, kde měla Tess kancelář a zároveň to bylo i patro, odkud šlo vidět na taneční parket a bylo plné stolů s židlemi. Tess si to tu prostě uměla zařídit tak, aby se sem vešlo co nejvíc lidí.

„To jste tu sami?" zeptala jsem se. Někteří lidé nemají rádi, když je někdo při práci ruší,ale Tess to nikdy nevadilo. Zvládala víc věcí najednou. Opřela jsem se rukou o pult.

„Brian s Dylanem jsou po směně. Zavírali až kolem páté ráno. Měli povolené mít otevřené i přes zavíračku s tím, že za to dostanou příplatek, oba to vzali, takže teď spí doma. Maddy buď ještě spí nebo tráví čas s přítelem, jelikož včera ještě s Carou pomáhaly klukům. No a Cara, Ian a Dina mají službu dnes. S tím, že Trinity bude v případě nouze na telefonu."

„Takže jsem jediná, která si užívá volna."

„Tak nějak. Ale taky vím, že to za ostatní vezmeš, když potřebují vyměnit směnu nebo jen tak navíc. Jo nahoře je udělaný druhý bar, kde bude bývat někdo z vás plus brigádník. Kdo půjde nahoru a kdo bude dole už nechám na vás." Tess už dlouho mluvila o tom, že bude chtít uvést do provozu i bar o patro výš, ale ještě před prázdninami nefungoval.

„Co tržba?" zeptala jsem se ze zajímavosti. To, že včera kluci přetahovali nemuselo znamenat, že se tak nestalo i jindy o prázdninách zatímco já byla v Seattlu s rodinou. Příště asi přijedu dřív sem a půjdu do práce, aby ostatní mohli trávit čas se svými kamarády, rodinou či jen se svou drahou polovičkou.

„Větší než loni. Začínám čím dál silněji uvažovat o tom, že otevřu druhý bar. Ale ještě s tím počkám do jara, pak uvidím." Přikývla jsem. Plácla jsem rukou do baru a následně zamířila ke schodišti v rohu, které mířilo nahoru. Kousek od schodiště, jak nahoře tak dole se nacházely záchody. Možná bych si před odchodem ještě mohla odskočit.

S obálkou plnou peněz jsem se vracela zpátky k baru. Schovala jsem Tessiny klíče zpátky do její tašky a následně obálku do své. Ze skladu se ozývalo broukání. Důkaz o tom, že tam Trinity pořád je. Na baru bylo několik stohů papírů. Podle všeho to holkám ještě dlouho potrvá než budou mít všechno hotové a já bych se doma stejně nudila.

„Dej mi ty papíry ohledně inventury. S Trin to dodělám a ty mezitím můžeš vypisovat ten zbytek," řekla jsem Tess a natáhla k ní ruku, aby mi dala papíry. Tess konečně zvedla hlavu a její zelený pohled se do mě zabodl.

„Jsi si jistá? Máš mít dnes přece volno. Nechci tě o něj připravit," ujišťovala se.

„Stejně bych se doma nejspíš nudila a nepotřebuji potkat Rebečiny kamarády či přítele. Ne po včerejšku," potvrdila jsem.

„Co se stalo včera?" chtěla hned vědět Trinity. Bože ta holka má snad uši netopýra, že vše slyší.

„Ale nic!" zakřičela jsem. Tess se usmívala a dala mi do ruky papíry. Oplatila jsem jí úsměv a podlezla otvorem za bar.

„Jsem zvědavá, kdy začneš chodit a prosit o ostatní, ať za tebe berou směny, že potřebuješ být taky se svým přítelem a kamarády," řekla Tess.

„To se nestane," uklidnila jsme ji. Nechtěla jsem mít přítele, teda byly tu chvíle, kdy jsme ho chtěla, ale přece jen jsem byla radši bez něj. Navíc pokud bych měla jednou s někým dlouhodobý vztah a on chtěl děti, tak já je mít nechtěla. Byla jsem rozhodnutá a žádný chlap tohle nezmění.

Jupija jej další kapitola na světě po dlouhé době. Komu chyběl další kousek?