Suze

Na dnešní hodině angličtiny jsem nebyla vůbec schopná se soustředit. Snažila jsem si dělat zápisky, zatímco jsem si opakovala co budu říkat u prezentace z historie, kterou jsem měla mít hned další hodinu. Podupávala jsem nohou a snažila se uklidnit, ale marně. Už od rána jsem měla žaludek jako na vodě a nebyla schopná cokoliv sníst.

Zadívala jsem se na mobilu na hodiny, abych zjistila kolik času zbývá do konce hodiny a následně i do začátku mé prezentace. Na noze mi spočinula Chrisova ruka. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale on mi nevěnoval žádný pohled. Na rozdíl ode mě plně poslouchal učitelčin výklad o Jane Austenové a romantismu. Asi ho mé poklepávání rušilo, takže jsem toho nechala. Nechtěla jsem ho rušit. Byl to jen tik, který se u mě občas objevil. Nejvíc, když jsem byla nervózní tak jako teď.

Zbývalo ještě pět minut do konce hodiny a já se radši rozhodla opakovat si text co budu prezentovat, než pokračovat v mých chabých pokusech o to si něco zapsat. Holt si pak budu muset půjčit od někoho zápisky. Buď od Becky nebo Chrise.

„Na příště od vás budu chtít esej na knihu, která nějak ovlivnila váš život. To je pro dnešek jinak vše. Můžete jít." To byla pro mě slova, po kterých jsem celou dobu bažila a zároveň se jich obávala, jelikož teď už zbývalo jen odejít do jiné budovy a prezentovat před celou třídou. Asi mi bude špatně.

„Je ti dobře, Suze? Vypadáš nějak pobledle." Strachoval se Chris.

„Jo. JE mi fajn." Víceméně. Naházela jsem si věci do tašky až na desky s osnovou k prezentaci. Chtěla jsem jít k východu, když na mě Becka křikla.

„Hodně zdaru!" Otočila jsem se na ni. Na tváři měla povzbudivý úsměv. Ráno se do mě snažila dostat trochu jídla, ale marně. Věděla, jak nerada mluvím před velkým množstvím lidí.

„Bude se hodit," řekla jsem a rozešla se k východu s Chrisem za zády. Dávala jsem si pozor na to kam jdu, zatímco jsem si znovu pročítala poznámky, opakovala si data a letopočty a co se kdy stalo. Nechtěla jsem se před celou třídou ztrapnit a už vůbec ne před učitelem.

„Pozor led!"

„Cože?" zeptala jsem se a otočila se na Chrise přesně ve chvíli, kdy mi podjela noha a já se jen tak tak udržela na nohou. Chris mě sledoval se starostí v očích, ale zároveň vypadal i pobaveně.

„Vážně jsi v pohodě? Přijdeš mi spíš roztržitá. Nesoustředěná." Jo zatímco on vypadal úplně v pohodě. Vůbec ho asi neděsil fakt, že máme společně přednášet před celou třídou a že známka, kterou z prezentace dostaneme může hodně ovlivnit konečnou známku.

„Jsem jen nervózní," přiznala jsem a pokračovala v cestě. Čím dřív se dostanu do třídy tím dřív se můžu ujistit, že je prezentace v pořádku a vše skrz techniku funguje, jak má.

Chris naštěstí už nadále mlčel a šel mi dál v patách. Byla jsem ráda, že už nic neříká a já se znovu zkusila uklidnit. Měla jsem šílenou chuť na kávu, ale kdybych si ji dala, bylo by mi ještě hůř než teď a to bylo to poslední co jsem potřebovala.

Odložila jsem si věci na místo, kde budeme sedět a následně s fleškou v ruce sešla dolů na pódium, abych se přihlásila na počítač a vyzkoušela, zda soubory na flešce naběhnou a zda je prezentace tak jak má, nic se nesmazalo a nejsou tam žádné chyby. Chris zůstal sedět v lavici, zatímco já kontrolovala flešku i čas. Poklepávala jsem prsty o desku stolu, zatímco jsem projížděla dané slidy a snažila se ignorovat pohledy ostatních žáků v místnosti, která se postupně plnila. Jakmile jsem se ujistila, že je vše tak jak má, vytáhla jsem flešku a šla se posadit zpátky na místo vedle Chrise.

„Dopadne to dobře," chlácholil mě.

„To nevíš. Určitě to zbabrám," přela jsem se s ním. Znala jsem své přednášecí schopnosti. Jako jo, vždy jsem v pohodě odprezentovala, často mě za mou prezentaci i učitelé pochválili, ale tohle bylo něco jiného.

„Fajn. Vsadíme se," řekl Chris a natočil se ke mně. Přestala jsem se dívat na poznámky a podívala se na něj.

„O co?" Byla jsem zvědavá, jakou sázku chce uzavřít.

„Když to zvládneme, pozvu tě na oběd." Přivřela jsem oči a zvažovala zda je moudré jeho návrh přijmout nebo ne. Byl by to jen další tlak.

„A když to nedáme?"

„Tak mě pozveš na drink." Otevřela jsem oči a nadzvedla jedno obočí. To jako vážně? Platil by víc než já za jeden jeho drink. Chris se zasmál. „Tak jinak. Zaplatilas by moji útratu až budu v Templu." To by se dalo. Nevěděl totiž, že je Tess ochotná nám naši útratu zaplatit, pokud se nebude jednat o velkou částku a častěji než dvakrát za rok, takže bych z této sázky nemusela být ještě víc ve stresu.

„Beru." Natáhla jsem k Chrisovi ruku a ani nemusela dlouho čekat na to až ji přijme.

„Asi bych si měl připravit peněženku a vymýšlet kam tě na to jídlo vezmu."

„Klidni hormon. Ještě nás čeká prezentace a můžu to posrat."

„Pochybuji." Už mě vážně začínal štvát. Vždyť on neví nic o tom, jak se chovám, když na mě všichni čumí a já se jen modlím za to, abych neřekla nic špatně.

Místo, abych mu na to něco řekla, jsem si do ruk vzala desky s poznámkami a znovu si je pročítala, dokud učitel nevyvolal naše jména a my si nešli stoupnout na pódium před celou třídu, kde jsme museli odprezentovat naše téma. Zapojila jsem flešku zpátky do počítače a snažila se ignorovat všechny pohledy spolužáků i učitele, který si sedl do první řady. Vzala jsem si desky s poznámkami do ruky a nadávala si, že jsem měla prezentovat první část prezentace a Chris až tu druhou. Zhluboka jsem se nadechla, nasadila si na obličej falešný úsměv a začala přednášet, přičemž jsem se snažila co nejvíc mluvit z patra a co nejmíň se dívat do poznámek.

Jakmile jsem svou část doprezentovala, postavila jsem se na bok a přenechala slovo Chrisovi. Letmo jsem zalétla do publika a s malou radostí si všimla, že někteří spolužáci nám ani nevěnovali naši pozornost, zatímco učitel nás poslouchal s hlavou opřenou o ruku a jednou nohou přehozenou přes druhou. Z jeho výrazu jsem nedokázala rozpoznat, zda se mu naše prezentace líbí nebo ne. Potila jsem se snad úplně všude a byla vděčná za to, že jsem si vzala černý svetr, pod kterým jsem měla tílko stejné barvy. Klepala jsem prsty o desky a poslouchala Chrise. Překvapilo mě, jak klidný projev měl. Nejspíš byl na vystupování před ostatními zvyklý na rozdíl ode mě.

Chris svůj projev ukončil poklonou a zasloužil si tím od ostatních vlnu smíchu. Udělala jsem krok blíž k Chrisovi a zhluboka jsem se nadechla, zatímco jsem čekala, až učitel řekne svůj verdikt.

„Slečna Whitmore se sice oblékla jako na pohřeb, ale jsem názoru, že k tomu nemá žádný důvod." Snažila jsem se potlačit začervenání z trapnosti situace. Nemohla jsem za to, že černá byla má oblíbená barva. „Měli jste to krásně zpracované, dokonce jste mě překvapily i údaji, které jsem nepředpokládal, že byste mohli v prezentaci mít. Přednášeli jste srozumitelně, a i když slečna Whitmorová ze začátku trochu hnala, pan Martinéz to zase nezvykle ukončil. Za mě máte splněno a můžu se jen těšit na další tak hezké prezentace." Vydechla jsem si.

„Děkujeme," řekli jsme s Chrisem naráz aniž bychom se domluvili. Přešla jsem k počítači, abych zavřela prezentaci a vzala si flešku. Chris čekal na mě a pak jsme společně zamířili zpátky na svá místa, zatímco na naše místo nastoupil učitel.

„Takže máme za sebou první prezentaci a já se jen můžu těšit, že další prezentace budou stejně skvělé. Pro dnešek hodinu končím, jelikož potřebuji ještě něco vyřídit, takže se uvidíme na další hodině. Přeji hezký zbytek dne." Všichni se začaly zvedat ze svých míst a odcházet. Oblékla jsem si bundu s šálou a čepicí a přehodila si tašku přes rameno.

„Takže na co máš chuť? Znám jedno super čínské bistro poblíž kampusu," řekl Chris a držel se mi za zády, zatímco jsem šla ke dveřím.

„Tys to myslel vážně?" zeptala jsem se ho překvapeně a otočila se na něj hned, jak jsem dveřmi prošla.

„Jasně," odpověděl mi bez zaváhání.

„A nechceš to nechat na jindy?" Popravdě chtěla jsem se z té sázky vyvléknout. Netušila jsem, že tu sázku bere vážně. Myslela jsem, že se mě jen snažil uklidnit a povzbudit.

„Ne. Mám hlad a i když jsme spolu poslední dobou trávili hodně času."

„Ano, jelikož jsme tvořily prezentaci," přerušila jsem ho. Vlastně by se dalo říct, že Chris u nás tak napůl býval, ale teď, když už máme odprezentováno, tak se to snad změní a zase budeme v bytě jen já, Becka a možná i Aiden. Možná určitě i on.

„Ale i tak jsme si nemohli sami dva sednout a popovídat si." Zastavila jsme se v chůzi a podezíravě se na něj podívala. Sami dva jsme trávili víc času než by se mi líbilo. Nejčastěji u nás v obýváku, zatímco byla Rebecka s Aidnem u ní v pokoji a mi tvořily prezentaci. A pak taky, když si stoupl u mě v práci za bar a pak mě odprovázel po šichtě domů. Byl až velmi často poblíž a já nevěděla co si o tom myslet. Obzvlášť, když mi často přišlo, že dělá různé věci naschvál, aby mohl být blíž ke mně nebo se mě dotknout. Jestli takto bude dál pokračovat, může moje odhodlání k tomu, že nechci chlapa, do kytek. Slušně řečeno.

Chris se zastavil a stoupl si přede mě. Položil mi ruce na ramena a já odolávala nutkání uhnout stejně jako touze nechat se od něj vtáhnout do náruče a obejmout.

„Prohrál jsem sázku, takže se půjdeme najíst. Backa říkala, že jsi od rána nic nejedla, takže bys měla něco sníst. A jako bonus ti koupím kafé." Nerada jsem za sebe nechala někoho platit, ale musela jsem uznat, že tato nabídka byla velmi lákavá. Jenže bylo teprve deset a já ještě neměla až tak velký hlad a popravdě ani chuť na čínu.

„Musíme jít na oběd?" zeptala jsem se ho.

„Opožděná snídaně?" navrhl pohotově a já se pousmála.

„Beru," odsouhlasila jsem, jelikož asi nemělo cenu se s ním dál přít.

„Super, následuj mě." Chris se otočil a rozešel se chodbou pryč z budovy. Povzdechla jsem si a snažila se přijít na to o co mu sakra jde. Někdy se choval jako normální kamarád a jindy jsem měla pocit, že chce, aby mezi námi bylo něco víc a to mě děsilo. Nesmělo mezi námi být něco víc. Kdyby do toho šel, vyšel by z toho jedině zklamaný a to mu nemůžu udělat. Musím mezi námi udržet odstup, kvůli němu.

Christian

Snažil jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem seděl s holkou v kavárně, jedl opožděnou snídani a u toho popíjel kafé. Ať jsem se snažil sebevíc, nevzpomínal jsem si a ani si vzpomenout nemohl, protože jsem to nikdy neudělal. Vždycky jsem si bral kávu sebou, ale poprvé jsem seděl s holkou v kavárně. A ještě k tomu ne tak ledajakou, ale se Suze.

„Proč vlastně nosíš pořád černé oblečení?" Nedalo mi to a já se prostě musel zeptat. Ani bych si to možná neuvědomil kdyby na to dnes učitel neupozornil. Ne že by jí ta barva neslušela, to ne, spíš jsem ji jen málokdy viděl oblečenou do jiných barev než černé.

„Mám tu barvu ráda," odpověděla mi a zakousla se do svého obloženého croasanu.

„Pracuješ dneska?" Původně jsem si chtěl její směny zapamatovat, ale nešlo to, jelikož si je stále měnila. Nebo přesněji chodila do práce i když nemusela, jelikož vzala směnu za někoho jiného, takže bylo nemožné pamatovat si, kdy jde do práce a kdy ne. A já taky každou noc neměl čas, ale snažil jsem se být každou její směnu u jejího baru, bavit se s ní a pak večer ji i odprovodit domů. Sakra po tak dlouhé době, kdy se jí snažím držet poblíž bych se s jinou holkou vyspal nejmíň pětkrát, ale ona stále buď dělala slepou nebo to skutečně neviděla. Neviděla můj zájem o ni.

„Ne, ale už mám na večer plány." Jak jinak.

„A jaké? Něco s kámoškami nebo s Beckou?" Suze se napila kávy a sevřela její hrnek v rukou. Šlo na ní poznat, že si její vůni a chuť užívá. Klidně bych se vsadil, že je kávová závislačka.

„Musím do školy něco dopsat a odeslat." A zase škola. Kdyby neměla tak naplánovanou každou chvilku jejího života, nevěřil bych jí, že pořád něco dělá do školy. „A co ty?"

„Asi si s kluky něco zahrajem." Už dlouho se mě kluci z bratrstva snažily přemluvit k večeru plného playstejšnu a já několikrát odmítl. Možná dneska změním názor.

„A co vaše sezona. Daří se vám?"

„Aj jo, ale to víš no. Náš sport tu není moc oblíbený. Kdybych hrál fotbal bylo by to jiný."

„To asi jo," souhlasila a zadívala se někam za mě. Mobil, který měla položený na stole se jí rozsvítil a objevilo se tam jméno Paige. Suze si povzdechla.

„Minutku," řekla mi a přijala hovor.

„Ahoj, ségra." Ona měla sestru? Všiml jsem si, jak se Suze zamračila a prohrábla si vlasy.

„Už jsem ti říkala, že nemůžu. Musím do práce." To byla její nejčastější výmluva snad na vše. Práce a škola. Co když mi řekla, že má na dnešek už plány kvůli škole, ale lhala? Pokud ano, tak co měla v plánu dělat?

„Nemůžu si přehodit s někým jen tak směnu. Je to domluvené a oni už s tím počítají stejně jako já." Napil jsem se svého espresa a nadzvedl pobaveně koutek úst. Hlavně, že oni si s ní často vyměňují směny na poslední chvíli.

Suze si povzdechla.

„Jo, ahoj." Nešlo si nevšimnout změně jejího výrazu. Když jsme si sem sedali vypadala spokojeně, ale teď spíš neskutečně unaveně až otráveně. Možná i trochu frustrovaně.

„Máš sestru?" zeptal jsem se jí a dojedl poslední toust, který jsem měl na talíři. Vzít ji na opožděnou snídani byl vážně dobrý nápad. Možná i lepší než jít na čínu.

„Jo. Starší. Někdy, dokáže být docela na zabití." No jako prostřední dítě jsem jen doufal, že si to samé o mě nemyslí můj mladší bratr. Sám jsem sice měl občas chuť praštit svého staršího brášku, ale nikdy to nebylo nic vážného.

„To znám."

„Máš sourozence?"

„Jo. Dva. Mladšího a staršího bráchu."

„Nikdy ses o nich nezmínil," vytkla mi.

„Tak jako ty o sestře," vrátil jsem jí to. Vlastně jsem toho stále o ní věděl hrozně málo až na to, že měla vážně dobrý vkus na seriály i na hudbu.

„Vlastně mám dvě starší sestry," přiznala. „Obě jsou starší."

„Páni. Další věc co o tobě vím." Suze pokrčila rameny.

„Nejsem zase až tak zajímavá."

„V tom bych se přel." A myslel jsem to doopravdy. Suze byla zvláštní, ale jen v tom nejlepším smyslu. Nikdy u ní člověk nevěděl, jak bude jednat. Dokázala překvapit, ať už pozitivně nebo negativně a i když byla tichý typ člověka, pracovala jako barmanka.

„Zdá se mi to nebo se mě snažíš sbalit?"

„Kdybych se o to pokusil, bylo by to opravdu tak moc špatné?" Odpověděl jsem jí otázkou, na kterou jsem si často kladl. Netrávil jsem s ní čas bezdůvodně a navíc jsem si náš společně trávený čas užíval. Obzvlášť, když jsme společně sledovaly Odložené případy a já si ten seriál oblíbil.

Věděl jsem, že jsem řekl něco špatně hned, když se Suze mihl v očích smutek a lítost. Jakoby si až teď uvědomila o čem se bavíme. Rychle jsem ji chytil za ruku, kterou držela hrnek s kávou.

„Suze, vážně by ti tolik vadilo kdybychom spolu chodili?" Suze se podívala někam za mě a potom na naše spojené ruce.

„Ty se mnou chodit nechceš," zašeptala až jsem jí málem nerozuměl.

„Ale jo, chci. Nechceš se mnou jít na rande, kde bychom se mohli líp poznat, tak s tebou aspoňn trávím čas jinak, ale to nic nemění na tom, že bych si s tebou klidně někam vyrazil."

„Jako s jednorázovkou?"

„Cože? Ne!" Kdy se to stalo, že se mi tahle konverzace opět vymkla z rukou.

Suze přivřela oči a prohrábla si vlasy. Když oči znovu otevřela, zračilo se jí v nich odhodlání.

„Věř mi, že tohle opravdu nechceš."

„Věř mi, že opravdu vím co chci."

„Nejsem holka pro tebe. Zasloužíš si někoho lepšího." Kdy jí stihlo v hlavě rupnout? Někdy jejím myšlenkovým pochodům vážně nerozumím.

„A co když si tou lepší ty?"

„Nejsem."

„Jak to můžeš vědět?"

„Podívej se na mě." Díval jsem se na ni a to co jsem viděl ve mně rozhodně probouzelo zájem.

„Dívám se na tebe a stále zůstávám u svého názoru, že o tebe mám zájem." Nechápu, kdy jsem holky začal balit postaru místo normálního flirtu.

„Tohle nemá smysl."

„Ne to vážně nemá. Suze, nevím co se ti honí hlavou, ale co to děláš?" Asi jsem špatně viděl, ale Suze si vážně oblékala bundu a rychle do sebe kopla zbytek kávy.

„Měla bych jít. Díky za pozvání, ale musím na další hodinu."

„Suze počkej!" Ale nepočkala, vzala si tašku a vyšla s nezapnutou bundou ven z kavárny. Hodil jsem na stůl několik bankovek, popadl bundu s batohem a rozeběhl se za ní. Vážně už mě začínalo otravovat za ní neustále utíkat jako nějaký ocásek.

„Suze!" Ani, když jsem zakřičel její jméno, nezastavila se. Musel jsem jí doslova vejít do cesty, aby se zastavila.

„Chrisi, nech mě jít."

„Ne, dokud mi nevysvětlíš, co se ti honí hlavou. Vždy je to mezi námi dobrý, ale pak něco řeknu v té tvojí hlavě se to přepne a ty se úplně změníš." A to doslova. Z pohodové holky se zase stane ta co přede mnou zdrhá.

„Těžko se to vysvětluje," řekla a chtěla mě obejít, ale zastoupil jsem jí cestu.

„Zkus to," vyzval jsem ji. Celou dobu mi uhýbala pohledem a ani teď se na mě nepodívala. Nechápal jsem to. Suze se už chystala něco říct, když mi začal zvonit mobil. Poznával jsem tu hudbu. Měl jsem ji nastavenou na mého studijního poradce.

„Vydrž chvilku," řekl jsem jí a odvážil se sáhnout pro telefon. K mé smůle se Suze rozhodla mě opět neposlechnout a rychle se rozeběhla pryč.

„Sakra," zanadával jsem předtím než jsem přijal svému poradci telefon. Měl jsem ho rád, ale teď si to u mě vážně posral. Mohl jsem ze Suze dostat, co se jí honí hlavou a on mi musí zavolat? No tak to z ní dostanu později a to se může vsadit, že odpověď na mou otázku dostanu.