Suze

Člověk by ani neřekl, jak lehké je si na tohle krásné město zvyknout. Vždycky jsem se bála velkých měst u nás doma, tudíž jsem měla extra strach, když jsem nastoupila na jednu z Bostonských univerzit. Jenže to byla má první volba. Sice jsem byla od domova vzdálená přes celou zemi, ale nevadilo mi to. Alespoň nebudu pod neustálým dohledem a všechno bude jen na mě.

Projížděla jsem ulicemi tohohle nádherného města a užívala si ten pocit být zpátky tady. Musím si připomenout, že dlužím Rebece několik peněz za tohle luxusní auto, protože američtí mustangové byly vždycky moje lásky. A taky ji musím vynadat, že mi ho vůbec kupovala. Skamarádili jsme se na začátku školního roku a ona byla úplný opak mne, ale měla jsem ji ráda.

„Takže mi říkáš, že ti ta Rebeka koupila auto, o kterém ses jí svěřila, že se ti líbí a k tomu všemu ti ještě umožnila, že s ní budeš bydlet?" zeptala se mě přes telefon moje kamarádka z dětství. Škoda, že tohle nemohla prožívat se mnou. Ona studovala úplně jinde, ale je pravda, že ona si taky plnila sen na univerzitě v Seattlu.

„Jo. Je to ode mě hodně sobecký, když jsem to přijala? Samozřejmě, že jí budu platit za pronájem a to auto jí taky zaplatím, ale i tak," odpověděla jsem jí a odbočila na další křižovatce doprava. Za ten půl rok co jsem tady mi Rebeka ukázala celé město, i když jsme se nejčastěji stejně pohybovali na prostorách školy či v našich oblíbených částech města. Několikrát se mě už snažila i seznámit s jejími chlapeckými kamarády a přítelem, ale pokaždé se mi povedlo úspěšně z toho vyváznout.

„Noo, vzhledem k tvé povaze možná jo, ale i tak je dobře, že jsi to přijala a neřeš to. Někdy prostě musíš být trochu mrcha a přijímat dárky. Míň skromnosti víc potvory." Zhluboka jsem si povzdechla a sesunula se na sedadle o trošku níž, když jsem zastavila na další červené.

„Být mrchou mi nevadí, ale prostě mi to přijde takové..."

„Špatné, neskromné..."

„No jo obě víme co myslíš. Ale stejně jí to zaplatím."

„To bys jinak ani nebyla ty," podotkla Lena. Nad jejími slovy jsem se musela usmát. Stejně nechápu, jak to tu můžu bez ní zvládnout. "Hlavně mě potom nezapomeň jednou seznámit s tou Rebekou."

„Jasně a teď k mojí smůle ahoj nebo svůj plat z práce dám za tenhle telefonát. Zavoláme si později přes skype?"

„Jasně, tak zatím a hodně štěstí v novém domově," popřála mi těsně před tím než zavěsila a já podle adresy, kterou mi Rebeka dala dojela k jednomu z těch velkých domů, ve kterých často bydlí mladí studenti. Vypnula jsem motor auta a vystoupila z něj. V Bostonu ještě panovala zima, takže na ulicích i chodnících byla značná vrstva sněhu a chlad se mi zažíral pod bundu. Zavřela jsem dveře a přešla ke kufru, z kterého jsem vytáhla svoje zavazadla. Většinu věcí jsme s Rebekou stihli přestěhovat ještě před prázdninami, ale zapomněla jsem si od ní vzít klíčky, takže mi je nechala pod rohožkou u dveří do bytu.

Zamkla jsem auto, popadla svoje zavazadla a vydala se navštívit svůj nový byt. U Rebeky jsem už párkrát byla, ale nikdy jsem tam nestrávila noc, protože jsem se snažila vyhnout těm trapným chvílí, kdy ji uvidím s jejím přítelem v nějaké nevhodné pozici nebo tak, i když teď to už podstoupit musím.

Vyšla jsem do příslušného patra a zastavila se před dveřmi do Rebečina bytu, o který se teď bude se mnou dělit. Sebrala jsem z pod rohožky klíče a zasunula je do zámku. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela si dveře nejen do mého nového bytu, ale i do nové etapy mého života.

Vstoupila jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře. Všechno tu zůstalo stejné, jen tu přibyl nepořádek, který tu nechali Rebečini kamarádi, ale já jim služku rozhodně dělat nebudu. S taškami jsem se přemístila do svého pokoje, který zářil čistotou, protože jsem Rebeku výslovně poprosila, abych tam měla své soukromí a nikdo mi tam nechodil. Nepořádek si tu budu moct dělat jen já. Položila jsem věci k posteli. Rozepnula jsem svoji oblíbenou zimní bundu a přehodila ji přes opěradlo židle. Od hlavních dveří se ozvalo prásknutí a potom se po bytě ozval klapot Rebečiných podpatků, které ji stejně nedělali o moc vyšší.

„Suze? Už jsi tady?" zařvala přes celý byt. Vykoukla jsem opatrně ze svého pokoje a zjistila, že její přítel Aiden není nikde poblíž. Přešla jsem do obývacího pokoje, který byl středem celého bytu a posadila se na pohovku.

„V obýváku," odpověděla jsem jí a opřela se do opěradla. Rebečina hlava vykoukla z kuchyně a na tváři se jí objevil zářivý úsměv.

„Ahoj!" zařvala a přiskočila za mnou na pohovku. "Tak jak bylo doma. A co let."

„Let pohoda a doma normálka," odpověděla jsem jí stručně. Nikdy jsem s ní příliš nerozebírala moje rodinné vztahy a ani teď jsem s tím nemínila začínat.

„Takže víc se toho asi nedozvím co." Zavrtěla jsem hlavou. "Takže jinak. Dnes večer, přesněji za hodinu pořádá jedno z bratrstev večírek a mě napadlo..."

„V žádném případě," zarazila jsem ji, než to stihla doříct.

„Ale vždyť ani nevíš, co jsem chtěla říct."

„Ale jo vím. Stejně jako už několikrát ses mě chtěla zeptat, jestli tam nepůjdu s tebou a odpověď zní ne." Rebeka si zkřížila ruce na prsou a zhluboka si povzdechla. Protočila oči a začala se mnou vést oční válku, kterou jsem nemínila prohrát.

„Fajn půjdu sama," řekla a rozhodila rukama do stran. "Ale co tu vůbec budeš dělat?"

„Neboj, já se dokážu zabavit," odpověděla jsem jí a sladce se na ní usmála. Rebeka se zvedla z pohovky a zamířila rovnou do koupelny. Taky jsem se zvedla, ale zašla zpátky k sobě do pokoje a pustila se do vybalování zbytku svých věcí z domů.

Za skoro necelou hodinu jsem měla věci vybalené, a když jsem zašla do koupelny bylo to tam cítit po voňavce a hodně použitého laku na vlasy, a když myslím hodně tak hodně. Otevřela jsem okno a začala ty výpary vyvětrávat. Od dveří se ozval zvonek, což znamenalo jediné. Rychle se schovat zpátky do pokoje. Od dveří se ozvaly hlasy a hned potom se objevila Rebeka v rámu mých dveří.

„Takže sis to asi nerozmyslela co?" zeptala se mě s nadějí v hlase. Otočila jsem se na židli, na kterou jsem si stihla sednout, k ní a nesouhlasně zavrtěla hlavou. Prohlédla jsem si ji a všimla si, že má na sobě volnější tričko a rifle s natočenými vlasy.

„Užijte si to," popřála jsem jim. Rebeka mi zamávala a zamířila ke dveřím za svým přítelem. Pustila jsem si počítač a začala vypracovávat seminárku do školy, kterou jsem měla udělat.

Nevnímala jsem kolik uběhlo času od doby, co jsem se plně pustila do práce. Všimla jsem si, že přes okno už neprochází žádné slunko, ale je venku čistá tma a znovu padal sníh. Šla jsem si do kuchyně uvařit horký čaj, a když jsem se vrátila do pokoje, všimla jsem si, jak mi na stole svítí telefon. Podívala jsem se na displej a zjistila, že mi Rebeka volá. Přijala jsem její hovor a posadila se zpátky na židli. V telefonu se ozývala hlasitá hudba a hodně smíchu, který určitě patřil i Rebece, dokud se v něm neozval i její hlas.

„Ahojky, slečno domácí. Jak to doma vypadá?" I přes telefon bylo poznat, že má už i něco upité.

„Stále stejně a co párty?" zeptala jsem se jí nezaujatě a spíš jen tak z principu.

„Párty je skvělá a je škoda, že jsi tu nebyla, ale je tu malinký problém. Nemám odvoz." Mohlo mě napadnout, že její telefonát není jen tak.

„A tvůj přítel tě dovést nemůže? Nebo můžeš zůstat u něj a zítra střízlivě dojít domů." Vůbec se mi tam nechtělo.

„Jenže tady je ten problém. Aiden i s kluky toho hodně vypily, takže mě nikam nedovezou a u Aidena je děsný bordel, a když je napitý děsně chrápe a v tom se mi opravdu nechce spát."

„A co taxík." Nějaký způsob jak ji z tama dostat aniž bych tam sama musela přece musí existovat.

„Peněženku jsem si zapomněla doma a každý normální člověk si sebou peníze sem nebere." Zhluboka jsem si povzdechla.

„Opravdu není způsob, jak tě odtamtud dostat aniž bych pro tebe musela jet?" Byla jsem už zoufalá. Přece musel existovat způsob, jak se tomu jejich místu vyhnout.

„Není. Takže pokud mě tu nechceš nechat, tak pro mě přijedeš mým dárkem. Někdy ho přece musíš projet." Opravdu skvělý.

„Fajn. Jedu pro tebe, ale hned jak přijedu tak pojedeme zase zpátky." Zavěsila jsem hovor dřív než něco Rebeka stihla namítnout, popadla klíčky od auta, doklady, mobil a svoji zimní bundu a vyrazila k domu bratrstva, kde se konala ta jejich zábava. Na jeden fakt jsem, ale zapomněla. Nevěděla jsem, v kterém bratrstvu se to všechno koná. No tenhle problém budu řešit až tam.

Christian

„Takže?" zeptal se zvědavě Nick, když Rebeka dotelefonovala. Zářivě se na nás usmála a napila se ze svého kelímku.

„Kluci vy mě opravdu často a hodně podceňujete." Jo tahle malá blondýnka byla prostě číslo jedna. Napil jsem se ze svého piva. Bylo jasné, že pro všechny případy mají tyhle akce aspoň jednoho kluka, který potom všechny ožralce odváží, ale to naše cizinečka nemohla vědět. Když se mi z Rebeky povedlo dostat, že vlastně pochází úplně z jiné země, byla pro mě hned zajímavější.

„Za jak dlouho tu asi bude?" zeptal jsem se ze zajímavosti.

„Jak ji znám tak má v plánu mě co nejdřív vyzvednout a odjet zpátky do bezpečí domova. Víte někdy se v ní dá číst jako v otevřené knize, ale jindy je zase nepřístupná jako trezor." Rebečina slova a její zamyšlený výraz u toho mě pobavil. Často jsme do Rebeky lily alkohol, jen aby se rozpovídala a dozvěděli jsme se hodně peprných věcí, ale poslední dobou si ji Aiden hlídal.

„Takže za jak dlouho?" zeptal jsem se znovu a doufal, že se tentokrát nerozpovídá.

„Záleží na provozu, ale tak do půl hodiny by to stihnout mohla. Pokud teda pojede tou zkratkou, kterou jsem jí kdysi ukázala." Půl hodiny bylo hodně času.

„Jdu si zakouřit." Nebyl jsem si jistý, jestli mě mí společníci přes hlasitou hudbu slyšeli, ale i tak jsem se vydal do dalšího patra domu, kde byl jeden pokoj právě kvůli zimě, která panovala venku, vyhrazený. Musel jsem se protláčet kolem tanečníků či jen lidí, kteří se bavili. Nejhorší ze všeho byli nejspíš schody, protože si někdo řekl, že tam vytvoří zástup lidí. Povedlo se mi úspěšně přes ně projít i chodbu a vešel jsem do pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a tím ztišil hudbu, která rezonovala skrz stěny snad do každého pokoje, kromě tohohle. Tahle místnost totiž slouží jako společenská místnost. Bylo tu hodně sedaček či jen křesel a uprostřed skleněný konferenční stolek. Bylo to tu útulné a vyhrazené hlavně pro výjimečné příležitosti a jednání, takže nikdo z nás žijících v domě bratrstva nechtěl, aby jim to tu nějací opilci rozbili, takže na dveřích byla cedule zákaz vstupu. Ještěže jsem jeden z těch šťastlivců, kteří tu žijí.

Z kapsy jsem si vytáhl krabičku cigaret. Vyndal jsem si jednu a vložil do úst. Z kapsy v mikině jsem vytáhl zapalovač a zapálil si jím cigaretu. Schoval jsem krabičku se zbytkem cigaret zpátky do bezpečí kapsy a vydechl první vlnu kouře. Když jsem vydechl i druhou začal mi zvonit mobil. Vytáhl jsem si ho a podíval se kdo mi volá. Byl to náš trenér. S povzdechem jsem hovor přijal a přiložil si mobil k uchu.

„Jsem rád, že aspoň někdo mi ještě bere telefon, i když je už tolik hodin," ozval se skrz telefon nabručený hlas trenéra.

„Taky jsem rád, že vás slyším. Co potřebujete?" zeptal jsem se ho a přitom si znovu popotáhl z cigarety.

„Slyšel jsem, že se někteří mí hráči dneska účastní nějaké párty, kterou pořádá jedno z bratrstev a tak bych jen rád připomněl, že zítra mají trénink, a jestli tam ucítím jen kapku alkoholu tak, ať si mě nepřejí. Věřím, že jim to rád vyřídíš. Přeji příjemný zbytek večera." S těmihle slovy trenér ukončil hovor a já se jen divil, jak přišel na to, že jsem jeden z těch lidí, kteří se té párty účastní. Možná přišel na to, které bratrstvo párty pořádá. Taky jsme kvůli tomu nechali udělat plakáty a vyvěsily je po kampusu.

Schoval jsem telefon zpátky do kapsy a přemýšlel kolik nás tu ještě zůstalo. Nick se už určitě někam vypařil stejně jako Ben a Thomas. Filipa jsem viděl na parketě a zbytek dneska nepřišel, takže zbýval jen Filip a Aiden. Nesnáším roli kapitána družstva, když je musím opilé tahat od zábavy.

Típl jsem cigaretu a dal ji do skleněného popelníku na stole. Když jsem otevřel dveře na chodbu bylo hned poznat, kde je lepší a dýchatelnější vzduch. Nechápu, že jsem schopný ještě dýchat, když je tu tak nedýchatelně a smrad. Zhluboka jsem se nadchl a vyšel z pokoje na chodbu, abych našel ty zbylé dva opilce a dostal je do pokojů stejně jako je tam už většina, ale se společností.

Když jsem scházel schody, které se už vylidnili zahlédl jsem, jak Filip míří s jednou holkou pryč do svého pokoje. Takže zbýval jen Aiden a s ním i Rebeka. Vešel jsem do společných prostor, kde většina lidí stále tančila a Rebeka s Aidenem se stále rozvalovali na gauči a teď si i měnili sliny. Zamířil jsem k nim jenže než jsem k nim stihl dojít, přišla k nim nějaká vysoká bruneta a vraždila Rebeku pohledem.

Suze

Měla jsem sto chutí Rebeku popadnout za ruku a odtáhnout ji odtud. Nikdy jsem nebyla společenský typ a už vůbec jsem nechodila na nějaké zábavy, jenže teď tu na jedné jsem a sleduji, jak se moje spolubydlící líbá se svým klukem. Největší sranda je, že bych na to měla být ze své práce barmanky zvyklá, ale přesto mi to přišlo jiné, divnější. Když se konečně od sebe odtrhli, jejich pohledy spočinuli na mě. Rebeka se uculovala jako andílek a ten kluk jí zastrčil jeden pramen blond vlasů za ucho. Hned jsem ho poznala. Ostré řezané líce, modré oči a na hlavě černé delší vlasy, které mu jemně přepadaly do obličeje. Jednou jsem je spolu viděla a Rebeka se mi potom svěřila, že je to Aiden její přítel.

„Můžeme jet?" zeptala jsem se jí a musela přidat na hlasitosti, abych přeřvala hudbu.

„Já říkala, že tě sem dostanu, jen kdyby všichni najednou nezmizeli. Aidne tohle je Suze. Suzy tohle je Aiden můj přítel." Mohlo mě napadnout, že mě sem vytáhla záměrně.

„Jak všichni, já tu ještě jsem," ozval se vedle mě mužský hlas. Otočila jsem se a uviděla vedle sebe stát vysokého kluka s hnědými vlasy, které momentálně vypadaly jako vrabčí hnízdo. Nevypadal špatně jako většina zdejších kluků, ale já si od nich všech mínila držet odstup. "Takže Suze, jo?"

„Jo jsem Suze a my jedeme," zavelela jsem k odchodu. Rebeka s úsměvem na tváři zakroutila hlavou.

„Ne, ne. Mě se ještě nechce a ty se musíš naučit i bavit," odpověděla mi Rebeka a přitulila se blíž k Aidnovi, který jí objal okolo pasu. A už je to zase tady. Jen kdyby Rebeka věděla, kde pracuji, hned by mluvila jinak.

„Takže zaprvé, umím se bavit a za druhé žádné ne ne, ale ano. Buď tě odvezu já nebo se domů dostaň, jakkoliv jinak, ale já toho mám zítra hodně v plánu a ráda bych se na to vyspala."

„To i my, kočko, ale stále jsme tady. Mimochodem Aidne ty už nepij, jinak tě zítra trenér seřve a mě s tebou. Co takhle jeden tanec?" Není to ani pět minut a už mi ten krypl leze na nervy.

„Teď odjedu, a jestli s tebou nebo bez tebe to už je mi jedno, takže máš pět minut na to se vymotat z toho gauče a dojít k autu. Stojím přímo u vchodu a mimochodem, to auto ti zaplatím." Možná nebylo nejlepší rozebírat tady, že mi kamarádka koupila auto, ale když jsem naštvaná, tak mluvím. Otočila jsem se na podpatku. V bundě už mi začínalo být vedro, takže jsem potřebovala rychle zase zpátky ven. Ten hnědovlasý kluk mi stihl dát ruku do cesty. Jelikož jsme stáli u zdi, o kterou se rukou opíral, neměla jsem kudy odejít. Podezíravě jsem se na něj podívala. Sledoval mě s arogantním úsměvem a nevypadal, že má v plánu ruku stáhnout a nechat mě projít. Tuhle taktiku flirtování jsem už znala a nemínila se znovu nechat stáhnout, využít a potom odhodit jako špinavý ponožky. Znovu už tohle nedopustím.

Dřív než jsem mu dala možnost ruku stáhnout nebo to vysvětlit, jsem se napřáhla a jednu mu vrazila. I přes hlasitou hudbu, šlo slyšet, jak krásně se moje dlaň dotkla jeho tváře, kde zanechala červený flek. Ruka mě svrběla, od dobře vykonané práce a do očí se mi draly slzy. To je první facka, kterou jsem někomu dala od chvíle, kdy jsme se s Petrem rozešli. Kluk stáhl ruku a chytil si jí bolavé místo. Ani na chvíli jsem nezaváhala a proběhla okolo něj pryč z domu ke svému novému autu. Bylo mi jedno jak se Rebeka dostane domů nebo co s ní bude. Nasedla jsem do auta, otočila klíčky v zapalování a zamířila zpátky do bytu, abych se z dneška vyspala a byla schopná se zítřku věnovat s čistou hlavou. Nedopustila jsem, abych začala brečet, takže jsem se zhluboka nadechla a uklidnila se. Byl to jen další kluk, kterému se budu vyhýbat, ať už to byl kdokoliv.

Další rok je tady a tím i další rok mého působení zde a Vaší podpory. Přeji vám všem krásného a nového silvestra plného pohody, zdraví a pro někoho i lásky. :) Vaše makena 16.

P.S. Další kapitola bude buď na začátku příštího roku nebo možná i dřív. :)