U poslední kapitolky nic moc aktivitka, ehehehe... jak byste reagovali, kdybyste náhodou zjistili, že je tahle kapitolka poslední? :P 

,,To se stalo... prvního dne letošního tábora," zauvažoval Kuchiki, taktéž mírně zrudlý nad touto vzpomínkou.

,,T-t-t... to jsem vědět ne-nemusel..," vysoukal ze sebe Senbi rozpačitě a zcela nevinně od sebe odstrčil Kuchikiho ruku, jež ho objímal. Hlava mu stále trochu třeštila od znovunabytí části své paměti, stejně ho to však udivovalo. Proč se jeho vzpomínky z záchvatů objevily teď, když si z nich dřív nic nepamatoval?

,,Tak to si budeš muset vyřídit s Aizenem... za to zřejmě můžou ty prášky od něj...," zamumlal si pro sebe Byakuya, ovšem dostatečně hlasitě na to, aby to Kageyoshi slyšel.

Ten okamžitě po tom, co zaslechl jméno toho psychopata, dostal do oka tik a koutky úst mu zacukaly. ,,Tak Aizen, jo? A-ale... kurva, co jsem to dělal?! Tys mě za moje chování nikdy nepřizabil? Vždyť jsem tě oblejzal jak, jak.... COŽE?!" 

Jen co si Senbonzakura uvědomil úplně všechno, jak se k Byakuyovi lísal, nechával se jím objímat, jeho doposud zářivě rudá tvář teď nabrala křídově bílou barvu.

,,Ehm... jsi v pořádku?" zeptal se Kuchiki, když zpozoroval, že starší mění barvy pomalu jako chameleon.

,,Eeeeeeeeeeeeeeeeh....," protáhl Senbi, načež opět celý zrudnul. ,,Jen jsem přemýšlel, jak by ses choval, kdybych se normálně choval tak, jako.... no... první den letošního tábora... ehehe..."

,,Eéééééé..," Byakuyova tvář nabrala barvu podobnou té Senbonově. Teď už věděl, proč je starší v rozpacích. ,,Uhmm.. to opravdu nevím... z nějakého důvodu si to nedokážu představit."

Kageyoshi jen zamumlal něco, čemu druhý nerozuměl. Nakonec, i přesto, že se tvářil jak nějaká zamilovaná puberťačka, pronesl: ,,Cítím se líp, chceš... to zkusit?"

Byakuya se na něj při této nabídce nevěrícně podíval. Malou chvíli měl pocit, že staršího Sousuke zdrogoval, teď je odněkud sleduje a baví se Kuchikiho reakcemi. ,,Klidně, ale jen když slíbíš, že nepůjdeš pryč," zamumlal.

Senbonzakura si jen povzdechl a přiložil si dlaň na čelo. ,,Tohle není dobrý... to do mě Aizen rval nějaký drogy? Normálně bych se neptal, prostě bych po tobě vyjel a tečka....," zamručel se zavřenýma očima.

,,He?" pozvedl Kuchiki obočí. ,,Něco ti dával, ale jako něco škodlivého to nevypadalo... i když, když nad tím přemýšlím, všechny jeho prášky vypadají neškodně..."

,,Škodně, neškodně, to je fuk, polib mě, ať už kurva chvilku mlčím," odsekl mu starší, načež se na něj s úšklebkem zadíval. Co se týkalo jeho mluvy a vzhledu tváře, vypadal už zcela zdravě. Jediné co, bylo mu trochu chladno, neboť jediné, co na sobě měl, byly jeho kalhoty, jeho trčiko pravděpodobně stále leželo ve stáji, kde ho zanechal a od té doby se nikdo neuráčil mu navléct nové. I když, takhle to nejspíš bylo lepší, zvlášť s jeho talentem na znovuotevření si ran.

Byakuya se na něj při těchto slovech pobaveně zadíval, přesto však nic neřekl. Naklonil se k němu a udělal přesně to, co po něm starší chtěl.

Senbonzakura jen slastně přivřel oči a i přes bolest, kterou mu to způsobilo, se k němu víc nahnul, aby k němu měl mladší lepší přístup. Polibek mu vřele oplácel, neměl ani tušení, co dál dělat. Měl postoupit trochu dál, nebo nechat Byakuyu, ať tentokrát převezme otěže?

Byakuya jeho váhání vycítil, sám však netušil, co dělat. Na jednu stranu se z polibku těšil, na tu druhou však nechtěl zažít situaci, kdy by do pokoje náhle vešel Aizen, nebo nedej bože Nödt.

K jejich smůle, Kuchikiho spíše štěstí, se najednou skrz celou místnost hlasitě rozezněl Byakuyův telefon. Ač ani jeden z nich nechtěl opustit blízkost toho druhého, kvůli tomu naléhavému, neutichajícímu zvuku se mladší z nich s otráveným pohledem rozhodl hovor zvednout.

,,Ano, Uraharo?!"

 ,,Jasně...chápu..."

,,Áno, Senbi je tady..."

,,Dobře, do dvou hodin jsme tam..."

Byakya chvíli s kloboučníkem telefonoval, a když hovor konečně skončil, podíval se na Kageyoshiho, který na něm visel pohledem. ,,Budeme se muset vypakovat.. Urahara co nevidět zešílí, neboť ho Ukitake, Nell, rajče medvědovité a tvůj... kamarád vytáčí..."

,,Tihle čtyři v jedné místnosti? A s Uraharou? Kurva, kámo, měli by jsme hejbnout, jinak Uki s tátou skončí na cucky," podotkl stále na zemi sedící, načež s úsměvem sklonil svou hlavu k zemi.

,,Nějaké triko si vem z mojí skříně," nabídl mu Byakuya. ,,Sponky jsou támhle na poličce," pokračoval dál, přičemž se sám zvedl. ,,Já budu muset najít Aizena a říct mu, že odcházíme. A taky sehnat nějaké auto...," mumlal si pro sebe.

,,Spon...ky?" protáhl Senbonzakura výsměšně, evidentně už byl vážně v pořádku. ,,Ty nosí jen princezny."

,,Však až ti budou vlasy padat do očí, vzpomeneš si na mou štědrou nabídku," vyplázl na něj Kuchiki jazyk.

,,Na ten jazyk bych si dal pozor," varoval ho Senbi, který si vzápětí strhnul svůj culík a přes tvář si schválně nechal popadat všechny své vlasy. ,,Jinak ti ho ukousnu." S tím se mu zahleděl do očí, hlavu mírně nakloněnou na stranu, koutky pozvednuté.

,,Ty jsi nepolepšitelný...," zakroutil hlavou Byakuya, načež k.němu přiskočil a chňapl po gumičce, kterou starší držel.

Starší jen povytáhl obočí a obezřetně ho sledoval. Doufal, že mu ji Kuchiki neroztrhne, málokdy našel tak perfektní gumičku, která by tak dobře dokázala udržet jeho nepoddajné vlasy.

,,Tak a teď ti jí vezmu a jsem zvědav, jestli ti sponky přijdou pořád tak špatné," obeznámil ho se situací Kuchiki a vydal se ke dveřím.

Ke své smůle však zjistil, že jsou zamčené, což před pár minutami okusil sám Senbonzakura. Ten na něj teď hleděl s vyvalenýma očima, protože ho mladší doslova šokoval. ,,Okamžitě to vrať, spratku!"

,,Hmmm..tak fajn...," zamumlal Byakuya a odcizený předmět mu vrátil. ,,Ale máme tu problém... Nemám klíče od vlastního pokoje..."

,,Čekal jsem, že o svou kořist alespoň trochu zabojuješ, ale... když jinak nedáš...," zamumlal Kageyoshi a jako zombie se začal zvedat z podlahy. Nakonec, když se celý narovnal, zaměřil svůj jiskrný pohled na Byakuyu, jenž stále postával u dveří.

Ten však řešil jiný problém než Kageyoshiho vlasy. Vytočil Aizenovo, následně i Nödtovo číslo, vždy se však dočkal stejného výsledku.

,,Jsme v háji. Nedostaneme se ven. Aizen pravděpodobně někde nakupuje, nebere mi to, a Äs má vypnutý mobil. Oni dva zřejmě mají oba klíče... A dveře mi vykopávat nebudeš..."

,,Počkej...," zarazil ho na svou obranu opravdu překvapený starší, který po ním hodil zvědavým očkem. ,,Jak jsi mohl vědět, že jsem myslel na to, že ty dveře vykopnu?" 

Vzápětí se ale Senbonzakura chlípně usmál. Tiše jako kočka po špičkách doplul až za Kuchikiho záda, neboť on stále zkoušel nějakým způsobem otevřít dveře. Neúspěšně. S uchechtnutím vztáhl ruce, jež Kuchiki nemohl vidět, a jednou z nich mu rychle překryl ústa, aby případně nemohl vykřiknout. Tou druhou ho objal kolem pasu a mírně, ale trhnutím, ho k sobě přitiskl.

,,Bofože... fe... uhm... zám," zamumlal Kuchiki, přestože mu díky Senbonově ruce na jeho ústech nebylo rozumět. ,,Vopak to... dě...fáš?" zajímal se hned poté.

,,Přemýšlej... ti dva tupci jsou pryč, pokoj je zamčený, takže se sem nikdo bez klíče nedostane...," vysvětloval Geřin majitel, přičemž se naklonil víc k jeho uchu, o které se svými rty otřel. ,,Pořád tě nic nenapadá....?"

,,Umfeme tu hlady?" vyvodil z.jeho nápověd Kuchiki.

,,Špatná odpověď...," zavrněl mu Senbi do ucha a hned na to mu vtiskl polibek na zadní část krku, pod čímž se mladší zachvěl. ,,Co kdybych... si tě prostě... vzal? Tady a teď...?"

,,Afe k tomu potfebufeš kostel... oblefení... hosty... svedky...," vypočítal mu na prstech Kuchiki, stále neschopen mluvit normálně.

To Kageyoshiho pobavilo, proto se tiše zasmál. Svou ruku, kterou si ho u sebe přidržoval, opustil ono místo a přes tělo mu postupně přejel, až mu nakonec zmáčkl jeho pěkné pozadí. S dalším tlumeným smíchem mu protlačil jeden ze svých prstů do pootevřených úst, čímž způsobil, že mladší celý ztuhl. ,,Ale já to myslel... trošku jinak..."

Kuchiki až tak blbý nebyl, takže to samozřejmě pochopil. Odpovědět ovšem nemohl, v tom mu bránil Kageyoshiho prst. Proto tedy setrval tiše, čekajíc, jak se situace vyvine.

Senbon jen tiše vydechl, věděl totiž, že už vyhrál. ,,Zavři oči...," přikázal mu, byl si jistý, že to tak pro něj bude lepší. Hned poté vytáhl svůj prst skrze jeho rtíky, načež ho opatrně otočil k sobě. K jeho překvapení měl Byakuya víčka opravdu sevřená, přesto se jeho řasy mírně chvěly. 

,,Neublížím ti...," šeptl starší na uklidnění a na tváři se mu rozlil úsměv, jakmile propletl své ruce s těmi jeho. Krůček po krůčku ustupoval dozadu a Byakuya ho mlčky následoval, i když se z části bál toho, co přijde. Přesto však Kageyoshimu věřil. Nic nenamítal, rozhodl se ho protentokrát poslouchat. 

,,Hodný...," mumlal dál Senbonzakura, až patou narazil na hranu postele. Jednu svou ruku přesunul Byakuyovi na rameno, přičemž se posadil. Když mladší udělal další krok, Senbon toho využil a své koleno mu vklínil mezi nohy a tím mu zabránil je k sobě ve strachu přitisknout, ba naopak, druhou nohou mu je od sebe roztáhl.

Kuchikiho polil studený pot. Nic neviděl, slyšel pouze Kageyoshiho občasná uklidňující slova i jeho dech, ale nevěděl, co má dělat, jak se chovat, co očekávat. Takovéhle situace mu byly zcela neznámé, nikdy se v podobných neocitl. Jako mladší měl sem tam nějakou dívku, avšak tohle bylo něco zcela jiného.

Senbonzakura si byl jeho nezkušenosti vědom, proto se rozhodl postupovat vůči němu jemně, ačkoliv měl sám co dělat, aby se ovládnul, když se Byakuya takhle beze slova podřizoval. To, že měl nad ním plnou moc, ho vzrušovalo ještě víc, doufal jen, že neprovede něco, čím by Byakuyovi tento krásný zážitek zošklivil. 

Opatrně svého milého navedl tak, že se mu po chvilce váhání Byakuya se stále pevně sevřenými víčky usadil na klín, čímž mohl Kuchiki na svém pozadí cítit jeho nemalé vzrušení. Trochu se lekl, ale věděl, že teď už není cesty zpět. Volnou rukou popaměti zajel druhému černovláskovi do vlasů, aby mu tak dal najevo, že i on na tomto chce mít svůj podíl, souhlasí s tím, co má Senbi v plánu udělat. 

,,Jsi... úžasný...," vzdychl Senbonzakura, jelikož ho zaplavil nehorázný pocit štěstí. Nevědomky se uculoval, když dýchal na Kuchikiho drobné rtíky, načež úplně uvolnil své ruce. Zkušenými pohyby nadzvedl lem Byakuyova trička, vzápětí mu pod něj druhou dlaní zajel, rozhodnut mapovat jeho vypracované tělo. 

Ten náhlý pocit, že někdo zkoumá nějakou část vašeho těla, mladšího černovláska mírně polekal, věřil však, že Kageyoshi neudělá nic, co by mu bylo proti srsti. Postupně, kdy Senbonzakura svými chladnými dlaněmi jeho svršek svléknul a přetáhnul mu ho přes hlavu, zjišťoval, že to není až tak nepříjemné, jak si zpočátku myslel. Dokonce si i byl vědom tlaku, který narůstal v jeho vlastních kalhotech. 

Nemohl tomu věřit. Ještě se ani skoro nikam nedostali a starší ho už dokázal vzrušit, přičemž se zatím jednalo o zcela nevinné dotyky. S tichým povzdechem se mu zcela odevzdal, své tělo nechal sesunout se na to Senbiho, čímž i nevědomky spojil jejich rty v polibek, v němž se Kageyoshi rozhodl setrvat. 

Znovu a znovu ochutnával ty hebké plátky růží mladšího černovláska, postupně si oba přivykli na dech toho druhého a svůj polibek prohloubili. Stále nabírali na intenzitě a dravosti, s jakou se na rty toho druhého opětovně vrhali. Sem tam jeden druhému vnikl jazykem do dutiny ústní, aby tak započal divoký tanec, párkrát se i Senbon odvážil Byakuovi skousnout spodní ret, aby věděl, jak bude mladší reagovat. Ten jen ale pokračoval v činnosti a přitom nevědomky dlaněmi přejížděl po Kageyoshiho svalnatých ramenech i hrudi, toužíc po jeho těle.

Senbonzakura si uvědomoval to, že se Byakuya začíná přizpůsobovat. Tato zpráva ho velice mile potěšila, jenže měl pocit, že to každou chvilkou nevydrží a přestane se k němu chovat jak něžně jako doposud. Chtěl to. Chtěl si ho vzít zezadu, tvrdě a bez milosti. Zároveň ale hrozilo riziko, že kdyby něco takového provedl, Kuchiki by z toho měl jen další špatný zážitek do své sbírky a pravděpodobně by ho opustil, nebo se mu alespoň stranil. A to Senbi nemohl dovolit, proto se od jeho vábných rtů odtáhl, ne ale tak daleko, aby mladší nemohl cítit jeho horký dech.

,,Mám... být i nadále... něžný...?" špitl Senbonzakura, úplně omámený blízkostí své lásky.

Kuchiki při jeho otázce polokývl, oči stále pevně zavřené. Na jednu stranu se stále trochu bál toho, co přijde, na tu druhou však začal pociťovat, že jeho strach je možná neoprávněný.

,,Snad... to zvládnu...," vydechl Senbonzakura téměř vyčerpaně, ovládat se bylo těžší, než se na první pohled zdálo. Přesto však Byakuyovi přiložil ruce na boky, od kterých sestupoval níž, až se zastavil na jeho zadečku, který mírně zmáčkl, téměř jako kdyby si nedokázal vybavit, jaké to bylo prvně.

Kuchiki jen překvapením zalapal po dechu, oči zavřené se mu ovšem podařilo ponechat. Kdyby je měl otevřené, asi by to pro něj bylo o dost horší. Nechtěně se však hnul dopředu tak, že se Kageyoshimu vydral skrze rty tichý vzdech, i když to v žádném případě neměl v plánu.

,,Tímhle.... mi moc... nepomáháš...," zavrčel na to mírně. Ale když už, tak už. Prsty přejel po nahých zádech Kuchikiho až k ramenu, zatlačením na nějž ho donutil, aby se Byakuya natiskl víc na jeho tělo a jeho erekci. Senbonzakura nahlas slastně vzdychl.

Tento čin mladšího tak šokoval, že chtě nechtě vytřeštil oči, které vzápětí ukotvil na Senbonzakurovi. To, co viděl, ho překvapilo. Starší přivíral oči, kdežto rty pootevíral, jako kdyby nechal místo přesně pro Byakuyovy. Na tvář se mu lepily osamocené pramínky vlasů, které ještě umocňovaly jeho vyčerpaný dojem a Kageyoshi se tak i opravdu cítil.

,,Už... to nevydržím...," špitl tiše Senbon, v hlase mu bylo znát téměř až zoufalství. Pak, aniž by měl Byakuya čas se leknout, se Kageyoshi otočil a nějakým způsobem se mu podařilo Kuchikiho strhnout pod sebe, i když při tom sykl bolestí, jež mu vystřelila z rány na hrudníku.

Oba dva hlasitě oddechovali, jako kdyby uběhli maraton maximální rychlostí. Zírali si vzájemně do očí, snažíc se odhadnout, kdo z nich provede další krok. K Senbonzakurově překvapení to byl právě Byakuya, kdo zajel dlaní do jeho vlasů a přitáhl si staršího pro vášnivý polibek. 

Toho Kageyoshi využil jako odreagování a jednou rukou se jal mapovat zbytek neprozkoumaných částí Kuchikiho těla. Když narazil na knoflíček a poté i zip od poklopce kalhot, ani na vteřinu nezaváhal a po chvíli už pod ním ležel ztuhlý Byakuya jen ve spodním prádle. 

Vyjukaně a s lehkým strachem odevzdaně pozoroval Senbonovy jiskrné studánky, do kterých se vpíjel víc, než bylo zdrávo, a měl pocit, že se v nich topí. Že se topí v té lásce, kterou ke staršímu černovláskovi cítil.

,,Neboj...," uklidnil ho Geřin majitel s milým úsměvem, čímž spíš zklidnil sebe, než černovláska pod sebou. ,,Jen zavři oči..."

Po těchto slovech, jakmile Byakuya radši uposlechl, zatlačil starší na jeho hruď a tím ho donutil se úplně položit na postel. Pak s přesností dravce svlékl i onen poslední kus oblečení, který bránil Kuchikiho před nahotou. 

Senbonzakura se pousmál, když se Byakuya instinktivně stočil do klubíčka, aby tak zabránil tomu, že ho bude starší okukovat. Přestože měl mladší ve tváři ruměnec, Senbonovi důvěřoval, proto se nijak výrazně nebránil, když mu právě onen starší nohy mírně roztáhl. 

Senbonzakura mezitím obdivoval velikost Kuchikiho chlouby, za kterou by se v žádném případě nemusel stydět, a oněmněl úžasem nad tím, že se mu podařilo mladšího vzrušit jen několika zkušenými pohyby. Vzápětí se mírně sesunul až k nohám svého milovaného, přesně tak, že se jeho hlava ustálila v úrovni jeho boků. Jednou rukou opatrně Byakuyovo vzrušení obemkl a jeho špičku něžně obkroužil svým vlhkým jazykem, načež si ji s výrazem labužníka vložil do horkých úst.

V tu chvíli Kuchiki prudce zalapal po dechu, snažíce se zklidnit svůj tep. Zpočátku se bál, až nastane chvíle podobná této, ale nakonec to nebylo tak strašné, což jen potvrzovaly slastné steny, deroucí se z jeho hrdla.

To bylo pro Senbona jako pobídka k tomu, aby pokračoval. Neváhal tedy a pokračoval ve své práci. Dlužil mu to, Byakuya už ho jednou ručně uspokojil, teď byla řada na něm. Ačkoliv to bylo vůči Byakimu nefér, že přešel rovnou k tomuto, přesto si však byl Senbon jistý, že si to užívá. Sám ten pocit moc dobře znal, bylo to něco... nepopsatelně božského. 

Svým jazykem dráždil špičku Kuchikiho chlouby, doháněl ho tím k šílenství, ale to ještě mladší netušil, co bude následovat. Když Senbon odpustil od ruky, zasunul si celý jeho penis do úst téměř až po kolen, načež vypustil všechen vzduch, čímž způsobil, že se Kuchikiho vzrušení nacházelo v úzkém horkém prostředí, což se bez hlasitých stenů neobešlo. 

Kageyoshi chytil jednu z Byakuyových rukou, chtěl mu tak pomoci se trochu uklidnit. Věděl, že musí být chudáček trochu mimo. Opatrně začal hlavou pohybovat nahoru a dolů, přičemž zrychloval tempo. 

Byakuya se nacházel v sedmém nebi, ze kterého nebylo úniku. Zoufale tiskl jak ruku, kterou svíral Senbi, tak víčka těsně k sobě. Nevěděl, jak by reagoval, kdyby to viděl. Mezi rty mu unikaly steny a slastné vzdychy, měl pocit, že je tím pocitem zcela omámen. 

Netrvalo to dlouho a Kuchiki s konečným výkřikem konečně vyvrcholil přímo do Senbonových úst. Ten, jakmile se mu na jazyku rozlila horká, hořko-sladká poleva, poslušně všechno spolykal, přesto mu však několik kapek steklo po bradě. 

Vyčerpaný mladší černovlásek byl v takovém šoku, že byl rád, že může zcela bez energie ležet. Starší si ještě očistil okolí svých rtů, pak se ale přesunul výš a položil se na bok kousek od mladíka. 

S úsměvem na rtech nadhodil: ,,Tak... jaké to bylo..?" Odpověď ho však opravdu zajímala.

Byakuya na staršího opřel svůj zrak. Stále byl mírně rudý a po právu vyjukaný. Předchozí prožitek byl pro něj... něčím nepoznaným, přesto se mu to líbilo. Věděl, že starší si jeho odpověď žádá.

,,Já... bylo to...," začal, ale nic víc ze sebe nevysoukal. Onen pocit nedokázal slovy popsat.

Po jeho odpovědi se Senbonzakura usmál. Naklonil se, i když ho přitom rána na hrudníku zabolela, a vtiskl mu na čelo letmý polibek. ,,A chtěl bys... přídavek..?"

Mladší na něj překvapeně pohlédl. Trochu se bál a nechápal, proč to dělá, ale nakonec téměř nepostřehnutelně kývl. Minimálně měl pocit, že by Kageyoshimu měl alespoň z části vynahradit to, co on pro něj doposud obětoval.

Senbon se po jeho reakci spokojeně usmál. Byl si jist, že by si ho vzal stejně, bez ohledu na jeho názor. Opatrně, aby mohl mladší zaznamenat jeho pohyby, se nad něj na čtyři vyhoupl, až jeho dlouhé vlasy zašimraly Kuchikiho ve tváři. ,,Pokusím... se být něžný... ale neručím za sebe.."

Kuchiki jen tiše přikývl, přičemž na něj dále upíral svůj zrak. Snažil se trochu uklidnit faktem, že by mu Kageyoshi nikdy dobrovolně neublížil.

A to byla pravda. Starší se k němu mírně sklonil, na tvářích cítil Byakuyův horký dech. Jenže to už nešlo. Senbon spojil jejich rty v polibek, ale jakmile se odtáhl, přesnými pohyby rukou mladšího černovláska navedl, aby se jal role, v níž musel Kageyoshimu rozepnout a následně sundat kalhoty i spodní vrstvu oděvu. 

,,Udělej to... svlékni si mě...," zavrněl mu mezi rty Senbonzakura, který tak tak svíral otěže svého sebeovládání. Byl na hranici, touha už ho téměř ovládla.

Byakuya si mírně skousl ret. Ruce se mu třásly, přesto však věděl, že nemá na vybranou. Proto tedy na chvíli potlačil svou nervozitu, Kageyoshiho kalhoty rozepl a následně začal vše stahovat.

Jakmile byl Senbon vysvobozen, ke Kuchikiho překvapení sebou hnul stranou a vedle něj se posadil. S jemným úsměvem ho pak znovu vybídl: ,,Prohlédni si mě... ať víš, do koho si se to vlastně zamiloval..."

Mladší černovlásek, vyvedený z míry jeho pokynem, se jen nervózně zvedl do sedu a upřel své oči na staršího. Ten měl hlavu nakloněnou stranou, až mu rozpuštěné vlasy přepadávaly přes obličej. I tak ale Byakuyovi neušlo, že se Kageyoshi červená v důsledku rozpaků. Vypadal teď... tak nevinně a netknutě, že měl chuť si ho přitáhnout do náruče. Tento pocit ale potlačil, nechal ho na později, a oskenoval zbytek jeho těla.

Polekaně polkl, když jeho pohled padl na Senbiho vzrušení, za rozměry by měl být vážně hrdý. Víc ho však upoutaly Senbonzakurovy nečetné jizvy na nohou.

,,Odkud... to proboha máš?" zašeptal s podtónem starostí a prstem se jednoho ze zhojených zranění dotkl. V tu chvíli na něm starší utkvěl svýma temnýma očima.

,,To... otec. Ale to nech být, netrap se tím," ukonejšil ho vzápětí, načež pozvedl dlaň a přiložil ji ke Kuchikiho tváři. Bříškem palce okopíroval Byakuyovu líční kost.

Ten udělal přesně to samé gesto, až na to, že měl více zrychlený dech. Nemohl uvěřit tomu, že je tu sám se Senbonzakurou, oba nazí a ještě ranění. ,,Jsi krásný...," špitl ke Kageyoshimu, načež si ho přitáhl po polibek.

,,Ty víc...," zamumlal mu Senbon do rtů, zajíždějíc mu dlaněmi do střapatých vlasů. Byakuya mu připadal tak nevýslovně roztomilý, že se pod jeho navenek nevinnými doteky roztékal jako čokoláda na slunci. Nemohl potkat nikoho tak úžasného, jako byl jeho Byakuya. A teď byl už doopravy jeho, nic je nemohlo od sebe odtrhnout. Z letmého políbení se propadali do vášnivého líbání, laskání jeden druhého. Víčka se jim chvěla slastí, touhou, až nakonec došlo na to, čeho se Byakuya původně obával.

Senbonzakura, jenž se zdál zcela mimo hranice reality, po krátné přípravě do mladšího konečně vnikl. Kuchiki, sedící mu na klíně a objímající ho, šokem hlasitě vyjekl a vzápětí se Kageyoshimu sesypal do náruče jako domeček z karet, s vytřeštnýma očima lapal po dechu.

,,Tak... těsný...," vydechl Senbon slastí nad úzkostí toho mladého těla, patřící jen jemu. Měl pocit, že každou chvilkou vybuchne těmi pocity, jež ho Byakuya nutil vydržet. 

Mezera mezi jejich těly se zmenšila, po jejich kůži stékaly pramínky potu, odrážející jejich vášeň. Hlasité vzdechy a steny se draly na povrch v momentech, kdy lapali po dechu, zcela uchvácení jejich spojením.

O pár minut později

,,Víš, jak krásně takhle vypadáš?" promluvil Senbonzakura klidně, hladíc svého milence po tváři. Miloval ho víc než cokoliv na světě, úsměv na jeho tváři tomu napovídal. Společně leželi pod dekou, stále bez oblečení. Dech měli již pomalejší, oba vyčerpaně přemýšleli, o čem dumá ten druhý, jak se teď asi cítí.

Kuchiki mu na to nic neřekl, pouze se k němu ještě těsněji přitiskl a vychutnával si jeho přítomnost. Tuto chvíli však narušilo hlasité zvonění jeho telefonu.

,,Ne, nevezmeš to," přikázal mu Senbon rázně a zachytil jeho zvedající se ruku. Na oko se na něj zamračil, načež ho na hřbet oné ruky políbil.

,,Ale co když je to důležité?" pozvedl Kuchiki obočí, když telefon vyzváněl dál. Po několika minutách utichl, přičemž dvakrát zavibroval, což značilo příchod dvou zpráv.

Kageyoshi ho provrtal naštvaným pohledem, pak se ale s povzdechem přetočil na druhý bok. ,,Fajn, vezmi to."

Kuchiki po mobilu hmátl a začetl se do dvou zpráv. ,,Tak to vypadá, že ty dveře budeš přece jen muset vykopnout...," prohodil směrem ke staršímu.

,,Japato?' pozdvihl druhý obočí s otočil se na něj zpět.

,,Řeknu to takhle... Někde v Itálii, snad v Římě, náhle uspořádali.výstavu antických dýk, kterou si Aizen nemohl nechat ujít a neprodleně odletěl. No a mého právníka, jenž vždy ctí zákony právě zatkli za převážení omamných látek, neboli Sousukeho výtvorů."

Ozvalo se jen tiché zamručení a následné šustění přikrývky. ,,Ale musíš si mě nejdřív obléknout."

,,Copak já vím, co ti bude?" zasmál se Byakuya. ,,Nemám ponětí o velikostech jednotlivých kusů oblečení ve své skříni."

,,Času máme dost, nebo ne?" ušklíbl se Senbon, neboť si byl jist, že bez něj se odsud nedostanou. ,,Tak já zase zalezu, no...," zamumlal, přikrývajíc se rozhozenou dekou.

,,Vyděrači," obvinil ho Byakuya, přičemž se ale se smíchem zvedl a vydal ke skříni. Hodil na sebe nějaké oblečení a další hromadu rozložil na postel vedle Senbiho. Ten už k němu byl ale otočený zády a schovaný pod pokrývkou, kterou si na sobě snažil udržet.

,,Haló, jestli nechceš, aby Urahara s Ukim zešíleli, měli bychom si pospíšit."

,,Já chcu spát! Nemáš cigaretu? Jako správnej seme bych si teď měl zakouřit a být spokojenej se svým výkonem, kdežto ty bys měl bejt ve sprše a nadávat na to, jak tě bolí prdel," zahuhlal starší černovlásek zpod přikrývky, ze které se vzáptí vyhrabal.

,,Nějaké cigarety by měl mít Nödt ve svém podzemním bytě," zamyslel se Byakuya. ,,Víš, co? Lež, já zkusím otevřít jinak," rozhodl se, načež přiskočil k poličce a z ní sebral jednu vlásenku. Tu zkroutil, přešel ke dveřím, přiložil k nim jedno ucho, a zatímco vzniklý drátek všemožně otáčel, poslouchal.

,,Haló, leží ti v posteli ultrasexy chlápek, kterýho míluješ, a ještě k tomu je nahej! Vážně se budeš zabývat něčím takovým, jako je vyloupání se ze svého vlastního pokoje?" řekl Senbon s podtónem smíchu, když se posadil, na tváři svůj obvyklý úšklebek. ,,Pojď ke mně, ty idiote."

,,Pche... myslím, že zloděj ze mě nebude," zamumlal si pro sebe Kuchiki, když k Senbonovi zamířil.

,,Ale ze mě asi jo, když jsem si dokázal ukradnout tvé srdce... to srdce, které bylo chladné vůči všem ostatním... a mě, toho, který ti ublížil ze všech nejvíc, nakonec přijalo," přednesl starší s poetickým výrazem, až se nakonec hlasitě rozesmál. ,,No ne?"

..Z tebe by mohl být leda tak básník," zasmál se Kuchiki. ,,Ale hádám, že máš pravdu..."

Senbonzakura ukázal vztaženým prstem na hromadu oblečení, načež mladšímu gesty naznačil, aby jednotlivé kusy zvedl. ,,Udělej si ze mě panenku. S těmi si princezničky rády hrají, ne?"

,,Vážně?" pozvedl Kuchiki obočí, ale také se zasmál. Pak se ovšem, k naplnění Kageyoshiho přání, vydal do skříně, odkud vytáhl dlouhou černou košili a jednu ze svých kávově hnědých kravat. Stále s úsměvem staršímu košili navlékl a zapl, kravatu mu uvázal kolem krku a poté se zvedl.

,,Zavři oči," požádal ho, v hlavě se mu už rodil plán.

,,Bojim, bojim," špitl Kageyoshi s nevěřícným úsměvem a oči poslušně zavřel.

Když se Byakuya ujistil, že se Kageyoshi opravdu nedívá, tiše se přemístil k poličce, ze které popadl malou taštičku. Tu položil na postel a vytáhl z ní hřeben, kterým začal česat dlouhé vlasy staršího.

Ten jen zamlaskal, ale péči o svou hřívu, která mu na jeho těle byla tím nejdražším, si vychutnával. Občas sykl, když pocítil, jak se mladší zadrhl o nějaký uzlík, nebo mu dokonce pár vlásků vytrhl, přesto se však držel.

Jakmile byly jeho vlasy úhledně rozčesány, Byakuya se svou činností přestal a místo toho vytáhl několik sponek, jimiž Senbiho vlasy sepnul na různých místech.

Starší sebou při každé volné příležitosti cukl, nakonec se ale rozhodl to vzdát. Proti Kuchikiho těchnikám holt neměl šanci. ,,Zabiju tě..."

,,To ty jsi chtěl, abych si z tebe udělal panenku," připomněl mu Byakuya a uculil se.

,,Ale-! Já myslel, že mě třeba znásilníš, nebo tak něco...," našpulil Senbonzakura rty a zatvářil se převelice uraženě, až to bylo nehorázně komické. Po chvilce to ani sám on nevydržel a vyprskl smíchy. ,,A teď mě dooblékni, ať můžu vyrazit ty dveře. Snad se mi neotevřou ty rány na zápěstích.."

,,Že já to navrhoval... kdo kdy viděl, aby někdo vyrážel dveře vlastního pokoje," brblal Kuchiki, když vybíral pro Senbona zbývající kousky oděvu, do kterých ho následně oblékl.

,,Proč vůbec nevylezem oknem?" zajímal se Senbon, absolutně ignorujíc Byakuyovu poznámku. Se zaujatým pohledem si prohlížel skleněné okno, jež se nacházelo sotva pět kroků do nich

,,Protože.jsme ve druhém patře? Kdybychom se pokusili vylézt, skončili bychom jako baklažánové palačinky."

,,Ty mi nechutnaj. A vůbec, co je to baklažán?" nadhodil starší černovlásek, přičemž k onomu oknu doplul a shlédnul dolů. Opravdu to byla docela výška.

,,Neříkal si náhodou při našem rozhovoru, že je máš rád? Je to zelenina, teda myslím," vysvětlit Kuchiki, který se stále pokoušel vymyslet nějaké jiné řešení jejich problému.

,,Vážně? Je to možný, bůh ví, co všechno jsem řekl," pokrčil Senbonzakura rameny, přičemž se na mladšího se zadumaným výrazem ve tváři podíval. ,,No, jak tohle vyřešíme?"

,,Na to se snažím přijít pořád, ale nic mě nenapadá," povzdechl si druhý černovlásek, kterému se vyhlídka vyražených dveří ani za mák nelíbila.

Na to se Senbon jen pousmál a následně otevřel ono okno. ,,Beru si tenhle východ. Sejdeme se venku!" 

A s tímto skrz otvor vylezl ven, zachytil se za parapet a po různých příčkách a rámech se mu podařilo dostat tak nízko, aby, když skočil, se mu nic nestalo. Pak už jen čekal, jak bude mladší reagovat na to, že mu takhle snadno zmizel z očí.

,,Když... já se bojím výšek!" křikl za ním mladší, ale z okna se vykouknout neodvážil.

,,Tak čekej."

S tím se Senbi rozešel až k hlavním dveřím domu, aby vzápětí zdolal několik schodišť a chodeb, než se mu konečně podařilo nalézt Byakuyův pokoj. Před zamčenými dveřmi ležely na zemi klíče, které bez váhání popadnul a zkoušel jeden po druhém až do té doby, dokud zámek nezacvakal a dvoukřídlé dveře, vypadající jako nějaká brána, se s tichým zavrzáním otevřely.

,,Princ je tady, princezno, a přišel tě zachránit," dodal s úsměvem, než si svazek zastrčil do kapsy. Kdo ví, kdy by se mu ještě mohly hodit.

,,Jak se ti to povedlo?" zajímal se Byakuya, který onen pohyb nezaznamenal, takže o klíčích nevěděl. Byl ale velice rád, že jeho dveře byly ušetřeny.

,,Asi tam máš dětskou pojistku, jako se dává dětem do aut," prohlásil Senbon jízlivě a zvláští důraz kladl hlavně na slovo 'dětem'. To mladšímu z nich neušlo, proto ho probodl uraženým pohledem.

,,No jasně. A neměl bych jít náhodou do školky, strýčku Senbi?" odtušil.

,,Až zítra, dneska je neděle, pokud se nemýlím...," zamumlal starší, přičemž se pokusil o dospěláckou tvář, což mu moc dlouho nevydrželo. ,,Tak pojď, trdlo moje, jdeme domů."