And all I gave you is gone,
tumbled like it was stone.
Thought we built a dynasty that heaven couldn't shake,
thought we built a dynasty like nothing ever made,
thought we built a dynasty forever couldn't break up.

Alžběta se poklonila Richardovi i jeho manželce. Královna na ni pohlédla s neskrývanou nenávistí. Richard však pokynul rukou, aby se narovnala. ,,Vítej, Alžběto," pronesl laskavě.
,,Vaše milosti," oslovila jej Alžběta.
,,Doprovodila bys mne do mých komnat?" zeptal se Richard. Královna Anna na něj pohlédla zděšeně a uraženě. Alžběta krátce pohlédla na všechny přítomné, kteří sledovali, co se děje, nechápavě, jejich jazyky byly připraveny ji pomluvit hned, jak s králem odejde.
,,Jistě, můj králi," odvětila po chvíli zvažování. Vlastně nebylo co zvažovat, jeho otázka byla pouze zdvořilost, nemohla by odmítnout. Richard se spokojeně pousmál a vydal se ke své ložnici. Alžběta kráčela za ním. Královna zůstala sama.

,,Zavři dveře," nařídil Richard. Uposlechla. Osaměli. Stoupl si k oknu a hleděl ven. ,,Jsem vskutku šťastný, že jsi tu se mnou." Alžběta došla blíž k němu.
,,Vážím si tvé dobroty," špitla. ,,Nevím ovšem, jestli má přítomnost není spíše přítěží," dodala, i když věděla, že by bylo lepší mlčet. Podle pohledu na Richardova záda poznala, že se zhluboka nadechl, jako kdyby měl v plánu vyslovit něco důležitého. Přesto mlčel. ,,Mám pocit, že nejsem vítána. Lidé u dvora mě nemají rádi," pokračovala.
,,Záleží ti víc na názoru jiných? Nestačí, že tě má v oblibě tvůj král?" zeptal se zachmuřeně.
,,Můj král, nebo Richard?" opáčila místo odpovědi.
,,Není to to stejné?"
,,Ne, Výsosti," odvětila Alžběta. ,,Poklekám před tebou, ale nevím, kým jsi. Tvá slova znějí jinak. Tvůj hlas již nenese tu něhu, kterou jsem zbožňovala. Tvé oči nehledí na mne." To Richarda donutilo, aby se otočil čelem k Alžbětě.
,,A přece," začal a pokusil se o mírnější tón, ,,mám tě stále rád. Pouze to nemůžu dávat najevo, už takhle jsem se zachoval proti všem pravidlům, když jsem tě přijal ke dvoru."
,,Proč jsi mě raději nenechal v mém úkrytu?" vyptávala se Alžběta nešťastně. ,,Raději jsem měla zůstat schovaná, než abych působila takové problémy. Proč? Proč jsi mne sem poslal, když mě nemůžeš mít rád?"
,,Potřebuji tě tu," odpověděl naprosto smířeným hlasem Richard, i když ho tento fakt činil slabým. ,,Potřebuji tě mít nablízku. Raději si od tebe držet odstup, ale vídat tě, než tě nevidět vůbec."
,,Jaké jsou důvody?" zeptala se Alžběta. Nemohla přece doufat v hlubší city, to by bylo pošetilé... Přesto vyčkávala na odpověď se zatajeným dechem. Richarda tato otázka zaskočila. Hleděl na Alžbětu dlouho, aniž by cokoliv řekl. Nakonec dospěl k závěru, že bude nejlepší lhát.
,,Samozřejmě proto, že jsi má krev, znáš mne lépe než druzí, jsi chytrá a myslím, že mi dokážeš poradit, až to bude potřeba," odpověděl diplomaticky.
,,Ach tak," hlesla slabě Alžběta. Tolik se snažila skrýt své zklamání, přesto byl v jejím hlase slyšet smutek. Richard zadoufal v to, že si přála slyšet jinou odpověď.
,,Teď, prosím, odejdi. Pamatuj, že jsi pod mou ochranou. Nic se ti nestane. To, co si ostatní šeptají, jsou jen slova."
,,Cožpak slova nemohou ublížit?"
,,Jen pokud jim to dovolíš," pravil Richard. ,,A ty jsi silná, Alžběto. Nenecháš se zlomit jejich pohledy, jejich řečmi..."
,,Pokusím se," řekla Alžběta, ale nebyla si sebou vůbec jistá. To Richarda obměkčilo.
,,Vždyť jsi má nejmilejší Bětuška," pronesl s pousmáním a rozevřel svou náruč. Schoulila se na jeho hrudi.

Objala Richarda pevně a nehodlala ho nikdy pustit. ,,Že se brzy vrátíš?" ujišťovala se Alžběta.
,,Jistě. Přeci bych tě tu nezanechal bez příslibu návratu," odvětil Richard.
,,Budeš mi psát?" vyptávala se dál.
,,Každý druhý den ti sepíšu sáhodlouhý dopis, jak se mi daří," řekl.
,,A budeš na mě myslet? Nemyslím pouze při sepisování dopisů..." Odtáhl se, aby Alžbětě mohl pohlédnout do očí a ukazováčkem jí přejet po malém nose.
,,Jsou snad někdy chvíle, kdy na tebe nemyslím?" otázal se místo odpovědi. To Alžbětě stačilo, stydlivě se usmála a pustila ho. ,,Má nejdražší princezno, neustále tě nosím v srdci a mysli."
Kéž by znal její lásku! Tak moc k Richardovi vzhlížela, tak velice si přála být s ním napořád, tak jako čítávala v knihách od něj.
,,Budeš mi zase vyprávět, až přijedeš. A já budu čekat," řekla rozhodnutá věnovat Richardovi vše, co ji ctilo.