Some days it's hard to see
if I was a fool, or you a thief.
Made it through the maze to find my one in a million,
now you're just a page torn from the story I'm living.

Malá holčička Richardovi vběhla do náručí. Zvedl ji a zatočil se s ní. Zahihňala se. ,,Chyběl jsi mi, strýčku," zabědovala zvonivým hláskem. To, že každý den vyhlížela z okna svých komnat, už nezmínila. Chtěla si zachovat aspoň zbytek hrdosti.
,,Má drahá Bětuško," oslovil ji a jeho hlas zněl jemněji než si pamatovala, ,,ty mně taktéž. Neměl jsem kolem sebe žádného vojáka, který by se ti vyrovnal." Alžběta se stydlivě pousmála a její líčka zrudla jako zralá jablka.
,,Vyzýváš mne k souboji?" zeptala se po chvíli. Richard si trpělivě povzdechl.
,,Teď ne, Bětuško, odpusť. Jsem znaven z cest. Chtěl bych si oddechnout. Ale zítra, slibuji, budeme bojovat." Sedl si ke stolu a plácl se do kolen, aby Alžbětě naznačil, že si mu má sednout na klín. Učinila tak. Objala ho kolem krku.
,,Tak mi vyprávěj! Potkal jsi nějakého draka? Nebo skřítky?" vyptávala se maličká dívka.
,,Dobrá," zasmál se Richard a popřemýšlel, o čem by mohl vyprávět, aby to bylo pro mladou slečnu zajímavé. ,,Samozřejmě jsem se utkal s drakem. Byl veliký... asi jako..." těkal očima ze strany na stranu, ,,...jako celý hrad!"
,,Vy jste mluvka, drahý vévodo!" zvolala Alžběta a zasmála se. ,,Já už přeci vím, že draci neexistují. Pouze jsem chtěla zjistit, jestli by sis kvůli mně vymýšlel."
,,Chtěl jsem tě pouze potěšit, nikoliv ti lhát," upřesnil Richard. Nerad by padl v podezření, že lže. Alžbětě by totiž nelhal. Byla jeho dobrou přítelkyní, bystřejší dívku za svůj život nepoznal.
,,Já vím. A jsem za to velice vděčná. Možná, že jednou budu potřebovat, abys mi vyprávěl pohádky. Děkuji, že jsi přijel. Tvůj návrat mi rozzářil celý svět."

Jejich pohledy se setkaly. Richardova ústa se zkřivila bolestí, tak dlouho Alžbětu neviděl, tak dlouho si mohl pouze představovat, jak vypadá. A teď tu stála, s hlavou hrdě vztyčenou a uplakanýma očima. Nepochybně mu nevěřila, byť ještě neřekl jediného slova. Vše, co pro ni kdy udělal, bylo smazáno jedním velkým nedorozuměním. Jako malá mu sedávala na klíně, hrál si s ní na rytíře, brával ji na záda, i když měl záda pokřivená a každý pohyb ho bolel, ale pro ni udělal cokoliv. Tehdy, i nyní.
,,Alžběto," začal a odvrátil zrak od její matky, ,,ty víš, že bych tvým bratrům neublížil." Alžběta nešťastně sklonila hlavu.
,,Nevím, já nevím," odvětila bezradně. ,,Nevím, čeho jsi schopný pro získání trůnu."
,,Přísahám Bohu, nic jsem tvým bratrům neudělal. Netuším, kde jsou. Byli v Toweru právě z důvodu, aby se k nim nikdo nedostal." Alžběta uvažovala, zaháněla slzy a zakazovala svému srdci, aby tak splašeně bilo pro Richardovu přítomnost.
,,Matko, mohla bych si promluvit s Richardem o samotě?" požádala Alžběta. Její matka si Richarda změřila pohledem, pak tiše odešla. ,,Tak ráda bych ti věřila. Nebesa ví, jak moc toužím ti uvěřit. A proto musím být obezřetná."
,,Vím, je těžké mi uvěřit, když chlapci zmizeli. Ale věř mi, chci je najít stejně jako vy."
,,A co když je to pravda? Co když jsou mrtví?"
,,Pak pomstím jejich smrt. Zjistím, kdo je zabil," odpověděl rozhodně Richard. Alžběta nejistě přešlápla z jedné nohy na druhou. Její mysl se stavěla na stranu pomluv, ale její srdce, její duše i její roztřesené tělo patřilo Richardovi. Rychle zamrkala, aby skryla, že znovu pláče.
,,Chybíš mi," zašeptala Alžběta. ,,Slýchávám otřesné věci, kterým nerozumím. Všichni jsou si tvou vinou tak jisti, až je to podezřelé. Ráda bych se vrátila do dob, kdy jsme byli pohromadě." Richard přišel těsně k Alžbětě a uchopil její ruce do svých. Jeho dotek ji uklidnil, konečně se mohla zhluboka nadechnout.
,,Prosím, neztrácej důvěru ve mě. Nikdy bych ti nelhal. Jsi jediná, komu vždy říkám pravdu. Až se tohle vyřeší, budeme zase spolu. Vše bude jako dřív," slíbil Richard.
,,Odpusť mi, že pochybuji. Najednou nemám ponětí, kdo je upřímný a kdo ne. A to, že tě mám ráda, je jen na obtíž, protože o to víc musím být vůči tobě podezíravá. Nejméně máme věřit těm, které považujeme za své blízké. Víš, kdo mi to říkal?" Richard se jemně pousmál.
,,Já. Pamatuji si to. Vlastně je správné, že nedůvěřuješ lidem tak lehce jako já. Dokážu ti, že jsem hoden tvé důvěry," ujistil Alžbětu. ,,Pokusím se tě dostat na dvůr, o tvou matku a tvé sourozence se také postarám," řekl, vroucně ji políbil na hřbet ruky a poodstoupil. ,,Opatruj se, má drahá Alžběto." Poklonil se. Sklonila hlavu a zhoupla se v kolenech. Nechtěla, aby odešel, ale musela ho nechat jít. Přála si se za Richardem rozběhnout a zastavit vše, co by mu mohlo ublížit.
,,Bojuj," požádala ho, když stál u dveří. Otočil hlavu a zadíval se jí do očí.
,,Do posledního dechu," zašeptal a donutil se k úsměvu, i když opouštěl dívku, u které by si přál zůstat napořád.

Alžběta sotva popadala dech. Odhodila dřevěnou atrapu meče. ,,Už nemůžu," pravila vyčerpaně. Richard přišel k ní, poklekl (protože ohýbat se bylo náročné), zvedl meč a vložil jí ho do ruky.
,,Bojuj, jinak nezvítězíš. Bojuj do posledního dechu," zašeptal a pohladil ji po vlasech. Alžběta v tu chvíli zapomněla na všechnu únavu, sebrala zbytky svých sil a sevřela meč pevněji než kdy dřív. Kvůli němu. Vždy kvůli Richardovi.

https://youtu.be/8JSdy3nLLYA