„Ani nevíš, jak rád tě vidím," pověděl tenkým hlasem vrásčitý shrbený stařík a poodstoupil ode dveří.
„Čau, dědo," zazubila se na něj dospívající dívka s hustými vlasy v barvě kaštanového dřeva a objala jej. „Máš někde nějakou zásuvku? Mám skoro vybitej mobil," vysvětlovala, zatímco si v předsíni o sebe patami vyzouvala své černobílé konversky, aby se nemusela sklánět. Potom ze své kabelky vytáhla nabíječku a s úsměvem ve tváři významně pohlédla na svého dědečka.

„Třeba v koupelně je jedna nebo i v kuchyni. Můžeš si vybrat."
„Díky, dědo," krátce jej pohladila po zádech a odcupitala do koupelny. Stařík se mezitím začal o holi pomalu přesouvat do obývacího pokoje, ze kterého se za barevného poblikávání ozývaly hlasy a dramatická hudba.
„Zrovna začínají televizní noviny," zvolal, když dosedl na gauč, který mu už několik posledních let sloužil i jako lůžko. Oproti jeho posteli v ložnici byl nižší a lépe se mu z něj vstávalo.

Z koupelny se ozval bujarý dívčí smích.
„Co se stalo?" volal stařík.
„Ale nic," chichotala se vnučka ještě. „Kámoška mně poslala takový vtipný video."
„Aha, tak to potom jo. Nemáš hlad?"
„Ani ne, díky dědo. Kdyžtak si pak něco ohřeju v mikrovlnce."
„Dobře, dobře. A přijdeš sem za mnou nebo budeš celý večer v koupelně?" popíchl ji dědeček.
„Jojo, jenom něco dořeším a hned jsem u tebe."

Ono „hned" trvalo přibližně čtvrt hodiny. Když vešla do obývacího pokoje, ustrojená žena už v televizi prorokovala, zda bude příští víkend pršet nebo ne. Žuchla do velkého starého křesla vedle gauče, ze něhož její dědeček sledoval obrazovku. Sedla si na své nohy a z kapsy vytáhla mobil, jehož světlo ozářilo její mladý kulatý obličej.
„Nechtěla sis ho nechat dobít?" ohlížel se stařík.
„Jo, nabilo se mně deset procent. To ještě chvíli vydrží," ujistila jej.
„Dobře, dobře. Před chvílí hlásili, že kolem osmé udeří silná bouře s vichřicí. Zdá se, že jsi přišla tak akorát včas," usmál se na ni dědeček a poupravil si polštář pod hlavou.
„To teda jo," odvětila vnučka, aniž by od displeje zvedla oči .
„Ještěže jsem nechal pokácet ten starý nakloněný ořech. Dneska by ho vítr určitě shodil na dům," poznamenal stařík a dívka jen zakývala hlavou na znamení souhlasu, klepajíc vytrvale oběma palci svých rukou na obrazovku zařízení.

„Určitě si nedáš..." jeho otázku přerušil silný dusivý kašel a vnučka rychle vyskočila na nohy.
„Můžu ti nějak pomoct, dědo?" koulela na něj vystrašenýma hnědozelenýma očima a položila mu dlaň na rameno. Dědeček jen vrtěl hlavou a zatímco dál chroptil a sípal, prstem dával najevo, že pomoc nepotřebuje. Nakonec se přeci jen uklidnil natolik, aby mohl promluvit.
„To se děje..." znovu se rozkašlal. „To se stává každý den," vysvětloval po chvíli, stále pokašlávaje. „Někdy takhle chrchlám třeba deset minut."
„Ach jo, to je hrozný. To na to nemáš nějaký léky?"
„Ale to víš, že mám. A kolik! Tohle už ale žádný prášek nevyléčí, milá Anetko," usmál se a jeho oči se změnily v tenké čárky. „Jenom trochu oddalují to, co musí přijít."
„No tak, dědo, nech toho," mračila se na něj jeho vnučka. „Nechceš donést vodu?"
„Ne, děkuji. To je dobré," odpověděl a ještě jednou si pořádně odkašlal.
Aneta se na svého dědečka usmála.

„Jak myslíš," řekla a hopsla zase zpátky do křesla s mobilem v ruce, zatímco v televizi zrovna začínal nějaký film.
Chvíli tam tak tiše seděli, načež se začal televizní obraz tu a tam ztrácet.
„Už se to asi blíží," poznamenal vrásčitý stařec. Dům se nacházel v poněkud odlehlé části vesnice, a tak televize nezískávala signál prostřednictvím kabelu, ale pouze skrze anténu. Na občasné výpadky při špatném počasí byl proto docela zvyklý.

Venku začala kvílet meluzína a na parapet klepaly první těžké kapky. Zrovna, když se dívka zvedla z gauče s tím, že si půjde svůj telefon znovu zapojit do nabíječky, ztratila televize signál nadobro. Vzápětí společně se všemi lustry a lampičkami úplně zhasla a oni se náhle ocitli v naprosté tmě.

„Co se děje?" zeptala se polekaně Aneta.
„Zdá se, že ani naproti za řekou u sousedů se nesvítí," poznamenal staříkův hlas do tmy. „Asi to bude větší výpadek."
Aneta mezitím rozsvítila baterku na svém mobilu a nasměrovala ji ke svému dědečkovi. Ten rychle zvedal dlaň před své mhouřící oči.
„Nesviť s tím na mě. O zrak bych přišel docela nerad. Ten mi kupodivu ještě víceméně slouží," zachechtal se. „Běž do kuchyně a dole v kredenci najdeš svíčky."
Dívka přikývla a svítíc si na cestu, se vzdálila z místnosti.

„A kde najdu sirky nebo zapalovač?" zavolala z kuchyně.
„Zápalky jsou v tom úplně nejvrchnějším šuplíku," nasměroval ji.
Za okamžik se vrátila s hrstí plnou drobných bílých svíček v kovovém obalu.
„Raději je dej na ten talíř, ať vosk nevyteče na ubrus," instruoval ji a ona udělala, jak řekl. Všech šest svíček zapálila, zhasla diodu na svém telefonu a pokoj vyplnilo příjemně teplé třepotavé světlo.

„Jak dlouho myslíš, že to potrvá?" zeptala se rozrušeně.
„To těžko říct. Nejspíš je někde přerušené vedení. Za tohoto počasí může trvat klidně celou noc, než to zase opraví," uvažoval nahlas.
„No to snad ne. Ach jo," zabručela Aneta a chytila se za čelo. „Mám jako dvě procenta," řekla významně.
„Tak si budeme třeba povídat," navrhl dědeček.
„Hmm," povzdechla si dívka a zakroutila hlavou. „Doufám, že to takhle nebude celej víkend. To by mě..." zarazila se, načež s povzdechem odevzdaně dodala, „...naštvalo."
„Myslím, že nemusíš mít strach. Řekl bych, že nejpozději zítra už to zase naskočí," usmál se dědeček a posadil se.
„To doufám." Podrbala se na zátylku. „Tak si teda budeme povídat no. Ale ne, že mně budeš vyprávět nějaký nudný historky o lidech, který jsem v životě neviděla," stanovila si jasné podmínky.
„Che, he," zasmál se chroptivě stařík. „To byla spíše výsada tvé babičky." Na chvíli se zamyslel. „Vzpomínáš si na to? Jak jsi byla stará, když zemřela?"
„Já nevím. Devět nebo deset, myslím," krčila obočí, jak přemýšlela.
„Každý den mi chybí, víš? Od té doby, co odešla, tu je takové tiché prázdno."
„To věřím."

„Jestli jsem se něco za celý svůj život spolehlivě naučil, tak to, že za všechno dobré a za všechno, co člověk miluje a co mu dělá radost, musí nakonec zaplatit nesmírně krutým žalem."
Chvíli bylo ticho a jejich mihotavé stíny tancovaly po stěnách pokoje.
„Tos to vyprávění teda nezačal moc pozitivně," podotkla Aneta a pousmála se.
„Promiň mi to, já... já jen v poslední době často přemýšlím. O životě... Co bylo a co mohlo být..." Povzdechl si. „Ale tím tě teď nebudu zatěžovat. Ty jsi mladá a máš celý život před sebou."

„Ale ne, dědo," oponovala dívka. „Ráda si poslechnu, nad čím přemýšlíš a na cos za ty roky přišel," zazubila se a zkontrolovala obrazovku svého telefonu. „Jedno procento," konstatovala a odložila mobil na stůl.
„Kolik ti je teď? Už se mi to celé motá," zeptal se stařík a třesoucí se rukou se natáhl k talířku na stole pro sušenku.
„Bude mně patnáct, příští měsíc. Určitě uděláme nějakou oslavu," řekla a taky si jednu vzala.
„Tak to už nejsi žádné děcko. No dobře, tak se mě ptej na to, co tě zajímá. A já se ti pokusím odpovědět, když budu vědět jak," usmál se.

Aneta se chytila za ušní lalůček a chvíli přemýšlela, potom řekla:
„Tohle by mě zajímalo. Pořád všude slyším, jak jsou dnešní děti hrozný a jak byly dřív poslušný. Že jsme jenom fracci a tak. Myslíš si to taky?"

Dědeček začal ihned kroutit hlavou.
„Víš, lidé často srovnávají okolnosti. Srovnávají, jaká byla doba za jejich mládí a jaká je teď. Ano v určitých ohledech máte život snazší, než měli oni. Ale za to vy přece nemůžete. Pokud za to, jaká je teď doba někdo nese zodpovědnost, tak jsou to oni, generace tvých rodičů a generace má. My jsme vám ten svět takhle připravili. Oproti mně nebo tvým rodičům, máte život zase složitější v jiných směrech. Až moc se toho na vás valí. Máte až příliš mnoho možností, a to některým může přehltit mozek. A pokud jde o ty řeči, že dřív, ‚za mého mládí' byly děti hodnější, to slýchávají děcka už od dob antiky. O tom jsem přesvědčený. Takovými řečmi se vůbec nezabývej. Dokud budeš mít sama čisté svědomí, nenech se ostatními shazovat jen proto, že jsi mladá. Pokud tě někdo upozorní na něco konkrétního, co považuje za tvůj nedostatek, tak ano, nezdráhej se sebereflektovat. Ale i tak je jen na tobě, zda usoudíš, že má dotyčný pravdu a jde o něco, na čem by jsi měla zapracovat, anebo že je to jednoduše součást tvé osobnosti, tvého já, kterého se vzdát nehodláš."

„Dobře," koulela očima dívka, která neočekávala tak vyčerpávající odpověď a zachichotala se. „To jsem ráda, že to tak vidíš. Chvílemi si totiž připadám jako jakejsi vřed, kterej tady na všem jenom parazituje a kterej nic neumí. Je to těžký, víš? Já pořád vlastně ani nevím, co bych chtěla v životě dělat, až budu starší. Na jakou školu mám jít a tak. A to, že do mě každej druhej frčí, jak já to mám lehký a jak on to měl těžký, mně zrovna nepomáhá. Všichni říkají, že hlavně musím mít co nejvyšší vzdělání. Ale jaký? To už mně neřeknou," uchechtla se.

„To taky není pravda," oponoval pohotově stařík. „Ano je potřeba mít vzdělání, do jisté míry znát základní souvislosti, aby si člověk mohl udělat na svět informovaný pohled. Každý ale nemusí být hned inženýr, magistr nebo JUDr. a ani být nemůže. Navíc vzdělání zcela jistě není zárukou moudrosti." Natáhl se pro další sušenku. „Za svůj život jsem poznal mraky nevzdělaných ale prozíravých lidí a taky celé zástupy vzdělaných idiotů. A stejně tak, jako není vzdělání zárukou moudrosti, není ani zárukou ke spokojenému a šťastnému životu. Pokud chceš prožít šťastný život, nejdřív přijdi na to, co tě baví. Pro co tvoje srdce pokaždé vzplane nadšením a toho se drž. A pokud to bude například včelaření, nemusíš chodit pět let na vysokou školu. Obětuj veškerý svůj volný čas a prostředky svému snu. Zdokonaluj se v tom. A přestože nejdřív budeš muset zřejmě dělat nějakou práci, kterou ve skutečnosti nebudeš mít ráda, budeš vědět, proč to děláš a že je to jen dočasné. Protože když si půjdeš za svým, nakonec se budeš živit prodáváním medu, vosku a oddělků ze svých včelstev, věř mi. Najednou budeš dělat to, co miluješ, a budeš pro to žít. Pokud zjistíš, že tvé srdce hoří pro architekturu a budeš chtít navrhovat nové budovy, potom logicky usiluj o to, aby ses dostala na vysokou školu, protože v tomto případě to bude cesta k tomu, abys později mohla žít svým snem."

Vnučka přikyvovala a potom složila čelo do svých dlaní.
„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Stejně ale nevím, co bych chtěla dělat. Jak to mám zjistit?"

„Ještě máš čas, Anetko. Jednoho dne zjistíš, že tě něco baví a baví tě to tak, že se k tomu s nadšením stále znovu a znovu vracíš. To je ono. A nezáleží na tom, jak moc se ti ze začátku bude zdát, že jde o úplnou hloupost. Dnes se můžeš uživit téměř čímkoliv, pokud tomu jsi ochotná obětovat maximum. Jak řekl Honoré de Balzac:
‚Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.'"

Ta slova zůstala viset ve vzduchu a Aneta si zamyšleně pohrávala s jednou ze zapálených svíček.
„Dobře, dědo. Budu na to, co jsi mi teď řekl, myslet, až zjistím, jaký je smysl mého života," řekla a usmála se.

„Není to o hledání smyslu života. O to už se pokoušeli mnozí a řekl bych, že příliš šťastný život nevedli. Je to o hledání radosti, o naplnění života. A co se mne týče i o nalezení někoho, s kým tyto radosti můžeš sdílet. Jsou lidé, kteří tvrdí, že rádi žijí sami a bez lásky, ale mně se tomu jenom těžko věří. Myslím, že si jen chtějí zachovat tvář, a tak tvrdí, že jsou rádi sami. Ale vědět jistě to nemůžu. Za sebe mohu říct, že cokoliv, čeho jsem v životě dosáhl, místa která jsem navštívil, všechny radosti mého života by nebyly tak zářivé, kdybych je nemohl sdílet s tvojí babičkou. Vím, že na to jsi ještě mladá a poznáš ještě mnoho lidí, než najdeš toho, který se stane tvým životním partnerem. Ale až ho najdeš, pochopíš, o čem mluvím."

Nadechoval se k další větě, ale místo toho se dal do nezadržitelného dávivého kašle. Aneta opět vstala a položila dědečkovi ruku na rameno. Po dlouhém zarytém boji se přeci jen uklidnil a kapesníkem si utřel slzy, které se mu při záchvatu kašle spustily dolů po tvářích.

„No...," začal znovu a ještě jednou si, tentokrát již kontrolovaně, odkašlal, „není to sranda ten život, to ti řeknu," pověděl a na svoji vnučku se usmál. „Cestuj!" prohlásil důrazně bez přechodu. „Když to půjde, cestuj. Na různá místa. Poznej, jak to chodí jinde ve světě. Získáš tak na všemožné problémy a celkově na život pohled z vícero různých úhlů a budeš události vnímat i v jiných souvislostech. Ten, kdo celý život prožije pod jedním kopcem, aniž by od tam vytáhl paty, je smutný člověk. My s tvojí babičkou jsme dlouhý čas cestovat daleko nemohli, ale byli jsme všude, kam se dostat dalo. Cestovaní, poznávání... Ono tě to povznese, víš?"

„V tom se s tebou určitě hádat nebudu," zubila se na něj. „Už teď ráda cestuju."
Jedna ze svíček hlasitě zapraskala a stařík si melancholicky povzdechl.

„Ach, jak mně Jiřinka, tvoje babička, chybí. Jak rád bych se s ní teď někam vypravil," řekl a vzápětí se zachechtal. „Vím, je to dobrý fór. Dědek, který sotva vyleze tady na ten gauč, a chtěl by se někam vydávat," znovu se zasmál. „Víš, ono se sice mládí, myslím teď to fyzické, vždycky nakonec odebere na věčnost, ale tady," udeřil se pěstí do svého levého prsa, „tady u některých z nás vytrvá až do samotného konce."

„Dědo, bojíš se smrti?" zeptala se náhle Aneta a stařík pozvedl hlavu a zahleděl se někam za svoji vnučku.
„No... To je dobrá otázka. Celý život jsem se jí bál a lhal bych, kdybych tvrdil, že teď už tomu tak není. Ono je to zajímavé. Myslím, že na jednu stranu je dobré se smrti bát. Není totiž špatné si čas od času připustit, že můžeš třeba zítra nenadále zemřít, protože teprve až potom si uvědomíš, že vlastně žiješ," uchechtl se. „Dokud nemáš strach z toho, že můžeš zemřít, nemůžeš si života vážit. Budeš jenom přežívat a nebudeš žít. Ta myšlenka na smrt, tě donutí více žít přítomností, více si cenit toho, co máš. Tím samozřejmě netvrdím, že se máš každé ráno probudit a myslet na to, že ten den možná umřeš a utápět se v té představě. To by rozhodně k ničemu dobrému nespělo. Víš, já už jsem starý, na jaře mně bylo devadesát čtyři let. Asi bys řekla, že už musím být připravený, ale nejsem. I když vím, že už to musí brzy přijít. Strach mám, ale zároveň vím, že s tím nic nenadělám. Jednou se to prostě stane, ale to já už nebudu vědět, protože už tady nebudu. Takže logický závěr z toho je, že je zbytečné se smrti bát, jelikož stejně tak, jako jsi nevěděla, že nejsi, než jsi se narodila, nebudeš vědět, že už nejsi, až zemřeš."

Aneta na něj hleděla a snažila se vstřebat slova, která právě slyšela.
„Asi jsem ti celkem zamotal hlavu. Ty ještě nad takovými věcmi přemýšlet nemusíš."
„Ale ne, dědo, vždyť jsem se tě na to sama zeptala. Ještě nikdo se se mnou o takových věcech na rovinu nebavil."

„Dobře, dobře," přikyvoval stařík. „Nebudeš se na mě zlobit, když to povídání dokončíme zítra? Už mě bere spaní," řekl a vzápětí jako by na potvrzení svých slov zívl.
„Vůbec ne, dědo. Jsem taky celkem unavená a když pořád nejde ten proud, tak to asi taky zabalím. Půjdu si vedle nachystat spaní," pověděla a stiskla tlačítko na svém telefonu, ten se však nerozsvítil. Uchopila tedy jednu ze svíček a odkráčela z pokoje pryč.

Později, když si v koupelně čistila zuby uslyšela z obývacího pokoje dědečkovo naléhavé volání:
„Jiřinkooo! Jiřinkooo!"
Rychle vyplivla zubní pastu, zahodila kartáček a utíkala k němu.
„Dědo, vzbuď se! To je jenom sen," třásla s ním, ale stařík sténavým hlasem dále volal jméno své zesnulé lásky.
„Jiřinkooo!"

Potom jen něco nesrozumitelného zakřičel a s trhnutím otevřel oči. Rychle a přerývaně dýchal.
„Už je to dobrý, byl to jenom sen," uklidňovala jej Aneta.

„Maminko," řekl dědeček třesoucím se hlasem. „Maminko," chytil ji za ruku, „měl jsem sen... Zdálo se mi, že... že jsem starý," po tváři mu sklouzla osamělá slza a jeho oči zrudly.
Aneta na něj soucitně hleděla a i po jejích lících se začaly kutálet slzy.

„Běž zase spát, to bude dobrý," řekla nakonec a pohladila jej po sněhově bílých vlasech. "Byl to jenom zlý sen," dodala a utřela si provlhlý obličej do svých rukávů. „To byl jen zlý sen."