Stojím na travnatém pahorku, kolem mě poletují mrtvé listy. Je podzim. Jsem na modré planetě. Zdá se jako bych byl na Zemi, ale Země to není, myslím. Mám zvláštní pocit, znám to tu, přestože jsem na tomto místě nikdy nebyl. Ohlédnu se a vidím město. Poklidně žije. Zakloním hlavu a spatřuji slabě svítící hvězdy. Stmívá se.
Na obloze vidím i velkou rudě žhnoucí planetu. Nejsem na Zemi.

Kráčím a město se přibližuje. Přátelé na mě čekají nedaleko, dále jdeme spolu. Cítíme příchod něčeho... něčeho, ale nevíme... Sedíme na lavičce pod stromem v parku, tuším, že je to bříza. Vzduch je vlhký a teplý. Příliš nemluvíme. Nejspíš bude pršet, ale ne hned.

Mluvím se svým otcem, není ale s námi v parku. Říká mi, že je na rudé planetě. Je tam s ním i ona. Neznám její jméno, vybavuji si jen její tvář. Snaží se nás varovat. Musíme u sebe mít ten přístroj, za každou cenu. Přístroj? Zjišťuji, že jej držím v ruce a hovoříme skrze něj. Připomíná prastarý mobilní telefon. Až sem vtrhnou, musíme ho mít prý zapnutý. Kdo? Diktuje mi čísla správné frekvence. Ukládám je do své paměti. Ptám se znovu.
Kdo?
Není čas, mějte jej u sebe. Spojení se ztrácí. Je naprosté ticho.

Sedíme na lavičce a na hřbet ruky mi padá první kapka deště. Chvíli příjemně studí, potom se ohřívá a klouže do trávy. Nyní mlčíme a zíráme si navzájem do očí. Je už trochu chladněji. Je tma, je pozdě. Spát nejdeme, dnes ne. Čekáme. Silně prší a my stále sedíme.

Náhle se rozsvěcuje se obloha. Mraky se rozplývají do ztracena. Přestává pršet. Světlo je oslňující a my si zakrýváme oči dlaněmi. V hrůze se schováváme pod strom, je to skutečně bříza. Do okolí se rozlévá hlasitý zrnivý zvuk, je stále hlasitější. Světlo ohromně září, mizí všechny stíny. Je jasněji než v poledne za letního slunného dne. Tma.

Probouzím se. Jsem stále v parku a sedím zády opřený o strom. Rozhlížím se, jsme tu všichni čtyři. Sahám si na spánky a cítím chladný kov. Pozorněji si prohlížím své kamarády. Mají to všichni. Kovové široké kroužky zarostlé ve spáncích. Znovu si prohmatávám své spánky, necítím žádnou bolest. Zjišťuji, že je den, zřejmě chvíli po poledni. Na obloze visí slunce a velká rudá planeta ve tvaru půlměsíce. Snažím se vzpomínat. Vybavuji si oslňující záři a ten nelidský obličej. V hlavě se mi rozeznívá silný zrnivý hluk a paralyzuje mě elektrický šok. Cítím nesmírnou bolest. Po chvíli vše ustává.

Přemýšlím. Ano, pokoušel jsem se rozpomenout. Na co? Nyní se mi ale vnucuje naléhavá myšlenka. Už nevzpomínej!
Vidím dva z kamarádů, jak se v křečích svíjí na zemi. Oba se drží za spánky. I třetí kamarád teď padá na kolena, divoce se kroutí. Přispěchávám jim na pomoc, nezmůžu ale nic. Přestávají se vrtět. Vyměňujeme si vyděšené pohledy plné otázek. Po potlačení vlastní neodbytné myšlenky se odhodlávám znovu vzpomínat. Opět vidím záři a velký obličej. Skrze spánky mi probíjí elektřina a v uších mi řinčí hlasitý praskavý zvuk. Hlavou mi probleskává myšlenka.

Čísla! Frekvence! V křečích vytahuji přístroj a snažím se zadat správná čísla. Potvrzuji. Bolest ustupuje, zcela ale nemizí. Před očima se mi znovu zjevuje ta tvář. Člověk to není. Je to stroj? Nemyslím si. Možná.

Pozoruji ostatní, jak se opět hroutí k zemi. V ruce držím přístroj. Nejsem si jistý, k čemu slouží. Vím jen to, že jej musím mít u sebe za každou cenu. Na chvíli na obličej toho tvora zapomínám. Přicházím s přístrojem k ostatním. Doufám, že jim od té strašné bolesti také pomůže. Ano. Za malý okamžik se všichni zvedají zpátky na své nohy. Chci jim vysvětlit, že ten přístroj, nějakým mně neznámým způsobem, pomáhá. Nestihnu ale vyslovit ani první slovo a dva z nich vyděšeně ukazují za má záda. Pomalu otáčím hlavu.

Z dálky přichází jakási abnormálně vysoká postava a míří přímo k nám. Když je trochu blíž, rozpoznávám ten děsivý nelidský obličej. Srdce se mi buší ve zběsilém tempu. Náhle mi to dochází.
Ten přístroj! Ten ho přivolává. Nevím jak, ale cítím to. Vypínám ho. Postava se zastavuje.

Otáčím se ke kamarádům. Všichni máme zvláštní pocit, jako bychom před chvílí viděli něco podivného, děsivého. Nikdo ale neví, co to bylo. Začínám vzpomínat. Obličej. Bolest. Hluk. Jsem na kolenou, držím se za spánky.
Vytahuji přístroj a zapínám ho. Zadávám čísla. Bolest mizí. Otočím se a vidím vysokou postavu mířící přímo k nám. Přístroj! Musím ho vypnout! Přitom se snažím uchovat jednu jedinou myšlenku. Pryč odtud! Rychle! Přístroj je vypnutý.

Hledím jednomu z kamarádů do očí. Oba víme, že jsme něco viděli, ale co? Nevíme. Mám v hlavě podivnou myšlenku. Musíme pryč, rychle. Nevím proč, ale myšlence věřím. Je to zvláštní pocit. Oznamuji to ostatním. Všichni souhlasí a odcházíme pryč.

Jsme v nějaké budově. Myslím, že je to ubytovna. Vidíme lidi, všichni mají kovové kroužky ve spáncích. Sem tam se někdo chytne za hlavu a křičí bolestí. Hned nato však nerušeně pokračuje dál ve své činnosti.
Vím, že nesmím vzpomínat, všichni to víme. Ještě ne. Hledáme prázdnou místnost. Procházíme změtí chodeb. Nikdy předtím jsem tu nebyl. Cítím nepříjemný zatuchlý zápach. Je to stará ubytovna, staré zažloutlé stěny, strop popraskaný, barva oloupaná.

Přicházíme k výtahu a necháváme se vyvést do nejvyššího patra. Jsme opravdu vysoko. Tuším, že je to osmé nebo deváté patro. Jdeme úzkou chodbou a proti nám jde muž. Zapichuje do mne svůj pohled a neuhýbá, dokud se nemineme. Byl to znepokojující pohled, ale velkou pozornost mu nevěnuji. Na konci chodby jsou dveře, obě křídla jsou zčásti rozevřená.

Vcházíme dovnitř. Je to téměř prázdná místnost. Je tu jen jeden starý dřevěný stůl, na něm jakási rostlina, asi kaktus. U zdi stojí molitanová sedačka, na několika místech natrhnutá. Vše je přikryto jemnou vrstvou prachu. Na protější stěně jsou další dveře. Mají jen jedno křídlo. Vidím, že je v zámku klíč. Tahám za kliku a vstupuji dovnitř. Vcházejí i ostatní. Vytahuji klíč, zavírám dveře a zamykám je zevnitř.

Místnost je zcela prázdná. Pouze v jednom rohu stojí nakřivo rozbitá stará židle se třemi nohami.
Tady nám to přijde bezpečné. Ale proč bezpečné? Před čím se schováváme? Musíme začít vzpomínat. Zapínám přístroj. Vzpomínáme si na včerejší noc. Pamatujeme si i velkou postavu blížící se k nám. Poprvé o tom hovoříme nahlas. Co to je? Nechápeme. Všichni lidé mají cosi kovového zarostlé v hlavě. Ale nikomu to nepřijde divné. Proč?

Z přístroje se ozývá hlas. Signál jde z rudé planety.
Pamatujete si na vše? To hovoří ona. Neznám její jméno, ale věřím ji. Mám pocit, že ji znám už dlouho. Znám ji dlouho? Nevím. Možná s ní hovořím poprvé.
Ano, pamatujeme si všechno. Co se to stalo? Co jsou zač? Čekáme na odpověď.
Budou se snažit, abyste o nich nevěděli, je jich mnoho. Všichni lidé je ale přehlíží. Už si na ně nikdy nevzpomenou. Přístroj vám umožní je vnímat. Dávejte ale pozor. Vycítí, že o nich někdo ví. Musíme rozšířit tuto frekvenci. Musíš mi pomoct! Končím, blíží se k nám... V přístroji praská a potom nastává ticho.

Nahlížím z okna a vidím několik vysokých postav mířících přímo do budovy, ve níž se nacházíme. Oni to cítí. Kamarád vytahuje pero. Musíme si rychle napsat poznámky. Sraz ve 20:00 nahoře v prázdné místnosti.
Vypínám přístroj.

Co jsme to tu dělali? nechápavě se po sobě koukáme. Díváme se na své ruce. Každý má na pravém předloktí modrým perem napsáno:

NEVZPOMÍNEJ. SRAZ VE 20:00 NAHOŘE V PRÁZDNÉ MÍSTNOSTI.

Sejdeme se tu večer, do té doby nesmíme vyvolávat vzpomínky. Se zvláštním pocitem se rozcházíme. Víme, že se děje něco důležitého, něco smrtelně důležitého, a že my jsme toho součástí. Nevíme ale co to je, a ani se to nesnažíme zjistit. Teď nesmíme.

Jsem sám dole. Jsem u nějaké kantýny. Mám hlad, a tak stojím ve frontě. Zrak mi padá na spánek muže přede mnou. Zaháním otázky ze své hlavy. Co chvíli civím na svoji ruku a čtu si poznámku. Nemůžu se dočkat večera. Nevím, co mě čeká, ale věřím, že to nemůže být horší než nevědomost.

Smráká se. Ještě hodina do srazu. Co se bude dít? Boj s touhou najít odpovědi ve své paměti je čím dál náročnější.  Ač nechtěně, dostávám se nyní v rozpomínání příliš hluboko. Musím přestat nebo utržím ránu výbojem. Pozdě. Po paralyzujícím úderu se pomalu zvedám ze země. Hledím na přístroj ve své ruce. Ne. Tu hodinu už vydržím.

Zvedám zrak, někdo mě sleduje. Muž. Už jsem jej viděl. Kde? Ano. Je to ten samý muž, který na mě civěl na chodbě nahoře. Odvrací pohled. Je na něm něco zvláštního, něco jiného, nevím však co. Pouštím jej z hlavy. Mám důležitější problémy, přemítám. Ale jaké?
Poslední hodina trvá snad celé dny. Přeci jen nakonec na hodinách za devatenáctku skáče druhá pětka a já se opět vydávám do nejvrchnějšího patra budovy, abych včas dorazil na smluvené místo setkání.

Když vcházím do místnosti s trojnohou oprýskanou židlí opřenou v jednom z rohů, spatřuji již jednoho kamaráda postávat vevnitř. Čekáme na ostatní. Nepřicházejí. Vyčkáváme dál. Uběhlo už dvacet minut od domluveného srazu, stále dovnitř nikdo nevstupuje. Asi zapomněli. Asi už si nevzpomínají, napadá mne. S kamarádem si vyměňujeme ustarané pohledy. Nemá smysl dále čekat, utvrzujeme se po chvíli vzájemně. Sahám do kapsy pro přístroj. Souhlasně na sebe kýveme hlavami a vzápětí přístroj spouštím.
Vzpomínáme.

Polévá mne pot. Srdce mně buší. Jsme ztraceni, běhá mi hlavou. Za chvíli nás najdou. Oni. Kdo jsou? Proč se tohle děje?
Musíme rychle něco udělat.
Je tam někdo? Hovořím do přístroje. Chvíli se nic neozývá. Prázdné ticho. Zapraskání.

Ano, jsem tu, zaznívá přerušovaně.
Musíme rychle něco udělat, říkám. Nebo všichni zapomeneme a už nebude návratu. Říkala jsi, že s tím můžeš bojovat. Můžeme ti nějak pomoci?
Můžu s tím něco udělat, říká žena s takovou intonací v hlase, jakoby se tázala. Ano, můžu. Ale co? Řekni mi, co to je? Jak to můžu zastavit?

Obracím nechápavý pohled na kamaráda, který mi obdobný výraz vrací.
Proč se ptáš mě? My nevíme... vůbec nevíme, co se děje.
Nebo víme? Vnukuje se mi myšlenka. Vím?
Řekni, co mám udělat, čeho jsem schopná a osvobodím vás. Osvobodím všechny.
Cože? Já opravdu nevím. Říkala jsi něco o frekvenci, že je potřeba ji rozšířit.
Ale jak? Křičí žena.
To já přece nevím! Nevím, co se to děje! Je to pro mě všechno jako noční můra! Jen jako zlý sen! Křičím do přístroje a cítím, že mi přitom vlhnou oči. Zlý sen?

Kdo vůbec jsi, napadá mě. Jak je možné, že nevím, kdo jsi?
Kdo vlastně jsi? Ptám se nyní nahlas.
To mi pověz ty, odpovídá.
Cože?
Něco je špatně, přemítám. Co se dneska stalo? Musím si to shrnout. Probudil jsem se v parku. Vzpomínky. Bolest. Na obloze je rudá planeta. Od kdy? Nikdy přece na obloze nebyla. Tak kde se tam vzala? Jak je možné, že mě to doteď nenapadlo.

Muž. Vnucuje se mi další myšlenka. Ten, který mě pozoroval. Co na něm bylo jiného? No jistě, dochází mi. Neměl kov ve spáncích. Všichni ostatní jej tam mají, jen on ne. Něco je špatně. Ta žena. Mám pocit, že ji znám. Ale ne takhle. Ne tady. Je s ní i můj otec? Na rudé planetě? Ne. Nejsou na rudé planetě. Není žádná rudá planeta. Je to moje matka. Ano, moje matka.

Jsou... Ne nesmím přijít na to, kde jsou. Proč ne? Nesmím to prozradit! Tohle není... tohle je jenom sen... zlý sen. Vše okolo se rozplývá.

Obraz místnosti se starou židlí plynule mizí, a zatímco zvolna otevírám oči, nahrazuje jej obrovský nelidský obličej hledící z bezprostřední blízkosti zpoza tlustého čirého skla přímo na mne. Zděšením mi poskočí srdce a potom zběsile buší až do chvíle, než mi dochází, kde jsem. Vracejí se mi vzpomínky na ta mnohá předchozí probuzení.

Ze spánků mi vedou jakési kovové kabely. Když se snažím pohnout, cítím silný odpor husté kapaliny.
"Jsem pořád tu," uvědomuji si. "Celou tu dobu." Další pohyb mi znemožňují lana, ke kterým mám připevněny všechny své končetiny. Do krku mám zavedenou tlustou hadici.

Opět začínám cítit tu nesnesitelnou bolest čelistních kloubů, způsobenou jejich dlouhým setrváváním v nepřirozené poloze. Tvář na mě stále upřeně civí. Aniž by začala pohybovat tím, co by bylo možné nazvat ústy, ozývá se hlas. Zase ten hlas. Zase ten odporně klidný hlas. Je přímo v mé mysli.
„Gratuluji, znovu se ti podařilo zatajit nám tu jedinou informaci, kterou potřebujeme vědět," povídá poklidně hlas a velká děsivá tvář se při tom přímo před mým zrakem v pomalém rytmu nepatrně naklání ze strany na stranu.

„Nicméně dostali jsme se tentokrát blíže. Alespoň víme, že ona je tvá matka," pokračuje hlas. „Věřím, že příště se už od toho tvého mozečku dozvíme, kde se skrývají a jak nás chtějí zastavit. Nebo mi to snad chceš povědět dobrovolně hned teď a ukončit tak své trápení?" zeptal se.

Zatímco hovoří, hlavou mi běhají myšlenky:
„To on je ten muž bez kovu ve spáncích. Sleduje mě v mém snu. Chtějí, abych jim vyzradil, kde se skrývá můj otec a má matka. Ano věřím, že je můžou zastavit. Bunkr. Výzkumná laboratoř. Rudá barva zdí. Ne! Nesmím jim to prozradit, to radši zemřu. Dokud to neví, mám naději. Ach, kdybych je tak mohl ještě alespoň jednou spatřit," při poslední myšlence cítím, jak se mi v očích tvoří slzy. Po své tváři je už však stékat necítím, neboť okamžitě splývají s hustou kapalinou, která mne obklopuje.

„Můžeš je znovu spatřit," reaguje hlas na mé myšlenky stále tím stejným monotónním a odpudivým hlasem. „Jen nám pověz, kde se nachází jejich úkryt a my je přivedeme přímo k tobě. Ano, bunkr, rudá místnost, rudá planeta, rudá jeskyně a kdovíco všechno si na nás vymýšlíš za hádanky. Ale to nestačí. No tak... Pověz, kde se ukrývají. Copak nechceš znovu obejmout svoji matku?"

Pohlcuje mě hněv a začínám sebou zmítat. Chci začít křičet, že mu nikdy nic neřeknu, ale kvůli hadici zastrčené v mém krku se namísto toho začínám dávit. Dále sebou zuřivě cloumám a nyní mi začíná docházet dech. Vůbec se nemůžu nadechnout.

„Ale no tak," pokračuje nevzrušeně hlas v mé hlavě. „Neunavuj se tolik. Dostáváš jen tolik kyslíku, abys přežil v klidu. Jestli v tom ubohém představení budeš pokračovat, udusíš se."
Uvědomuji si, že má pravdu a snažím se uklidnit. Po chvíli se můžu znovu nadechnout. Nyní tváři hledím zpříma do hlubokých skelných očí a hovořím pouze prostřednictvím svých myšlenek:
„Nikdy... vám... nic... neřeknu!"

Na obrovském obličeji spatřuji jakousi napodobeninu úsměvu.
„Jak je libo," říká hlas s nepatrným náznakem pobavení. „Vypátráme to tedy v tom tvém mozečku sami, i kdyby třeba mělo dojít k dalším stovkám a stovkám pokusů. Sám sis vybral."
Polévá mne pocit beznaděje a zoufalství.
„Ne, prosím! Radši mě zabijte!" Hledím mu stále zpříma do očí.

Hlas už ale neodpovídá a nelidská tvář se pomalu vzdaluje od skla až plynule mizí ve tmě. Světla uvnitř nádoby, v níž se nacházím, stále svítí. Rozhlížím se všemi směry. Za sklem však nevidím nic než prázdnou černou tmu.
„Ne, prosím, vrať se!" zkouším tvář přivolat svými myšlenkami zpět. „Prosím, už znovu ne!" Celý se třesu, jenže obličej se nevrací.
Stále rozechvělý zakláním hlavu a pozoruji jednu ze zářících žárovek.

Po chvíli náhle zabliká v krátkých intervalech, načež společně se všemi ostatními nadobro zhasíná a mě obklápí naprostá temnota.
„Nesmím jim to prozradit," snažím se udržet jedinou myšlenku. "Nesmím to prozradit."
Zavírám oči.

Stojím na travnatém pahorku, kolem mě poletují mrtvé listy. Je podzim...