~ Osoba ~

Pan Rímoraj se ocitl na podivném místě. Kolem něj se do nedohledna rozprostírala pustá hornatá krajina. Teplý vzduch svištěl okolím a zvedal prach z popraskané půdy. Otočil hlavu doleva a všiml si, že nedaleko něj stojí postava oděná v dlouhém rouchu s kapucí přes hlavu. Opatrně vykročil směrem k ní. Když se blížil všiml si, že všudypřítomný vítr nemá na postavu žádný účinek. Její háv visel nehybně, jako kdyby stála v naprostém bezvětří.

„Kde to jsem?" zeptal se pan Rímoraj.
„Ale no tak. Kde si myslíš, že jsi?" odpověděla postava a pan Rímoraj nedokázal rozeznat, zda jde o ženský či mužský hlas.
„To opravdu nevím. Nečekal jsem, že to bude skutečně fungovat," odpověděl rozpačitě pan Rímoraj a škrabal se přitom na zátylku.
„Jsi tam, kde jsi byl prve. Jsi na Zemi," pověděla postava.
„Ach tak. Ani jsem nebral v úvahu možnost, že bych mohl být na jiné planetě," uchechtl se pan Rímoraj. „Dobrá, jsem tedy na Zemi. Ale kde přesně? Nikdy jsem žádné podobné místo neviděl," tázal se dál pan Rímoraj.
„Ptáš se špatně, Rímoraji," pravila postava.
„Dobře... Takže očividně znáš mé jméno," řekl pan Rímoraj a poškrabal se na nose. „A já se ptám špatně. Hmm. Jak se mám tedy ptát správně?"
„Neptej se, kde jsi. To přece víš. Jen se rozhlédni," postava rozhodila rukama.

Pan Rímoraj se začal soustředěně koukat po okolí, po chvíli však začal kroutit hlavou. „Nevím. Opravdu to místo nepoznávám," chytil se za bradu. „No," pokračoval, „když už ty znáš mé jméno, jak mám říkat já tobě?"
„Podívej se přímo před sebe. Co tam vidíš?" podněcovala postava pana Rímoraje k větší pozornosti.
„Jak se zdá, své jméno mi sdělit nechceš. Budu ti tedy říkat Osobo."
„Co tam vidíš?" opakovala naléhavě postava.
„Jak říkám, nevidím tam nic zvláštního, Osobo."

Pan Rímoraj chvíli civěl na úpatí holých hor před sebou.
„Vidím jen nějaké pusté hory. Nechápu, proč bych měl vědě..." náhle se zarazil a vytřeštil oči. Začal se okolo sebe rychle rozhlížet, až se mu z toho trochu zamotala hlava.
„Panebože, to je..." pan Rímoraj zůstal zírat s pootevřenými ústy.
„Pane kdo?" zeptala se Osoba.
„Ale nic," mávnul rukou pan Rímoraj. „To se jenom tak říká, nebo alespoň říkávalo. Osobo, už vím, kde jsem. Neměl jsem se tě ptát, kde to jsem, ale kdy, že ano? Skokmašina neskáče jen z místa na místo, ale i napříč časem. To přede mnou je Liščí průsmyk. Jsem doma, ale vše... úplně všechno je pryč." Pan Rímoraj se posadil na velký kámen a sklopil zrak. „Co se to stalo?"
„Čas," pověděla Osoba.
„Takže všechno je pryč? Všichni?"
Postava bezhlesně přikývla.
„Ale proč? Jak?"
„Není žádné proč. Jednoduše jen čas."

Pan Rímoraj znovu vzhlédl a kroutil hlavou.
„Takže k tomuto vše směřuje, k takovému konci?"
„Tohle není konec, Rímoraji. Není žádný konec," pravila Osoba.
„A kdo jsi sakra ty?" pan Rímoraj zvýšil hlas. „Co tady děláš? Vždyť tu vůbec nic není!" 
„Já tu ve skutečnosti nejsem."
„Tak kde tedy jsi? Jsi něco jako bůh? Všudypřítomná síla?"
„Ach, Rímoraji. Ty nechápeš vůbec nic."
„Nechápu? Už mám dost těch tvých hádanek! Tak mi to vysvětli a přestaň s tou svojí otravnou mystičností!"
„Tak se mě ptej správně," odvětila poklidně Osoba.

"Dobře, dobře. Tak já se tě teda budu ptát správně," prohodil uštěpačným tónem pan Rímoraj. "Pouč mě prosím o věcech, kterým opravdu nerozumím," zvedl hlas a zachmuřil se. „Vysvětli mi, proč po celé planetě umírají nevinní lidé na všemožné nemoci. Čím si to zasloužili? Jen si vem, kolik dobrých lidí jsem nedokázal zachránit já, a to je jen pouhý zlomek. Proč lidé umírají hlady, ve válkách a kdoví na co všechno? Proč je na světě tolik bolesti? Tak třeba tohle skutečně nechápu. Tak se ukaž. Jaký to má smysl?"

„Rímoraji," začala Osoba a povzdechla si, „ty chceš ve všem hledat nějaký smysl. Ostatně většina vás, lidí, neustále hledá v každé nepatrnosti jakýsi význam. Proč nemůžete jednoduše jen žít a přijmout věci takové, jaké jsou?"
„Protože nechceme věřit tomu, že je svět tak strašně bezcitný zcela bezdůvodně. Musí přece existovat důvod ke smrti malého dítěte, které ještě nemělo šanci plně poznat život," snažil se Rímoraj přiblížit Osobě své pocity.
„Proč si to myslíš? Proč by k tomu měl být nějaký vyšší důvod? Proč by to mělo být něco víc, než pouze přirozená redukce lidstva? Proč? Hledáš snad hlubší význam v tom, když nějaká šelma roztrhá na kusy mládě gazely potom, co jej poraněné nechá trpět a svíjet se v bolestech? Myslíš, že je v tom nějaký zvláštní ušlechtilejší smysl, krom uspokojení potřeby šelmy naplnit si svůj žaludek a současně tím přirozenou cestou udržovat populaci přežvýkavců?"
„Nemůžeš přece srovnávat gazelu s člověkem," namítal pan Rímoraj.
„Proč ne? Oboje jsou to přece živé bytosti. Proč by jedna z nich měla mít svoji smrt opodstatněnou, zatímco ta druhá ne?" tázala se Osoba.
„Protože člověk si na rozdíl od nějaké gazely svoji existenci uvědomuje!" vyprskl pan Rímoraj.
„Malé lidské dítě si stěží uvědomuje svoji existenci. A i kdyby ano, proč by to mělo znamenat jeho zvýhodnění oproti ostatním druhům?"
„Protože se smrti bojíme a uvědomujeme si, že to znamená náš konec," vyhrkl ze sebe pan Rímoraj poslední argument.

„Ty jsi tedy přesvědčen, že jakmile zemřeš, je to tvůj absolutní konec, Rímoraji? A protože si toto přesvědčení uvědomuješ, chceš mít nějaké opodstatnění své smrti. Rozumím tomu správně?"
„Když to řekneš takhle, tak to vyzní dost zvláštně. Ale v podstatě ano, je to tak," řekl pan Rímoraj a potom chvíli mlčky hleděl do dálav okolní vyprahlé krajiny. „Řekneš mi tedy, kdo jsi a co tu děláš?" zeptal se.
„Takže odpovědi na své předchozí dotazy už znát nepotřebuješ?"
„No... Mám pocit, že mi žádnou skutečnou odpověď nedáš."
„Ty pořád jen něco předpokládáš a přitom nevíš nic, Rímoraji."
„Vidíš? Další neurčitá odpověď, která mě jen zesměšňuje. Myslím, že se vrátím zpátky domů. Už mi to tady stačilo," chtěl uzavřít debatu pan Rímoraj a otočil se ke své skokmašině.

„Nejsem tu fyzicky, protože jsi mě vytvořil ty sám ve své mysli, Rímoraji," těmito slovy se jí ho podařilo zastavit.
„Jak jsem tě mohl vytvořit?" Pan Rímoraj se obrátil zpět čelem k ní. „Co je to za nesmysl?" hleděl na ni nechápavě. „Takže chceš říct, že tady stojím úplně sám a sám sebe urážím?" ptal se rozhněvaně.
„Já nejsem ty, Rímoraji. Vytvořil jsi mě svým přístrojem při cestě sem. Existuji dočasně ve tvé mysli, ale tvojí součástí nejsem," vysvětlovala Osoba.
„Tomu nerozumím. Jak může někdo existovat v mysli někoho jiného a nebýt jeho součástí?"
„Na to se mě neptej. Jednoduše to tak je," odsekla Osoba. „Zase vyžaduješ odůvodnění. Jak může existovat černá díra, která vše okolo sebe pohltí? Jak může existovat světlo? Jak může existovat život? Ptáš se stejně hloupě. Zkrátka to tak je."

„No dobře. Dejme tomu, že přijmu to, že skutečně existuješ v mé mysli. Chceš mi něco sdělit nebo ukázat? Nebo proč jsi tedy vznikla, Osobo?" vyptával se pan Rímoraj.
„Můžu ti ukázat, cokoliv budeš chtít, Rímoraji."
„Opravdu cokoliv?"
„Ano."
„Hmm," zabručel zamyšleně pan Rímoraj. „Tak mi ukaž, jak toto místo vypadlo chvíli po stvoření Země."

Vše kolem něj se rozmazalo a nějakou dobu viděl jen shluky náhodných barev, které mu běhaly před očima. Uprostřed jeho zorného pole přitom nepřetržitě stála Osoba, která jako jediná zůstala nerozestřena. Po několika okamžicích se oba ocitli na místě ne nepodobném tomu, ze kterého právě zmizeli. Okolní krajina byla pustá a prosta jakéhokoliv života. Na mnoha místech vybuchovaly vulkány a nížinami se valila žhavá láva.
„Takhle vznikal tvůj svět, Rímoraji," pronesla Osoba.
Pan Rímoraj hleděl s otevřenou pusou na výjev, který se mu právě naskýtal a kroutil přitom hlavou.
„To je fantastické," řekl a kochal se dál.
„Co bys chtěl vidět dál, Rímoraji?" ptala se Osoba.
„Dej mi ještě chvíli," odpověděl a zvedl ruku na znamení toho, že se ještě docela nenabažil scenérie, která se před ním právě odehrávala. Jakmile vše alespoň trochu vstřebal a sklonil hlavu. Zamyslel se a potom řekl:
„Přemísti nás do okamžiku, kdy vyhynuli dinosauři."

Celé okolí se znovu rozestřelo a po chvíli se před panem Rímorajem zjevila krásná zelená krajina, plná vysokých lesů, bublajících potůčků, rozkvetlých luk a bzučícího hmyzu. V dálce putovalo po jedné z obšírných strání stádo obřích ještěrů, zatímco přímo před nimi doplňoval tekutiny u malého jezírka středně vzrostlý Allosaurus. Nad jejich hlavami poletovali vzduchem neopeření ptakoještěři a vydávali přitom zvláštní zvuky.
Pan Rímoraj vzhlédnul nad sebe a na nebi spatřil velkou zářivou kouli, která se rychle blížila k zemi a opticky se postupně zvětšovala. Hořící balvan o objemu odpovídajícímu přibližně čtyřtisícimetrové hoře jim proletěl nad hlavami a v atmosféře za sebou zanechal tmavou stopu prozrazující trasu jeho letu. Žhnoucí koule zmizela za obzorem a za okamžik celou oblohu ozářilo rudé světlo. Nad horizont začala stoupat masa stlačených hornin ve formě rychle rostoucího hřibu vytvořeného po zničujícím dopadu vesmírného tělesa na zemský povrch. Okolní pevnina se začala silně třást. Mohutné stromy se lámaly jako párátka a padaly jeden přes druhý. Zděšená zvířata pobíhala všemi směry a zoufale hledala úkryt. Zvedající se mračno prachu se vzápětí začalo šířit všemi směry. Během několika minut přikryl prach vše v okolí a krásný jarní den tak v mžiku proměnil v šedivou ponurou noc.
„Myslím, že mi to stačilo," pověděl pan Rímoraj. Zvlhly mu oči a sklopil zrak.

„Takhle to skončí i pro nás?"
„Jsi si jistý, že to chceš vědět, Rímoraji?" ujišťovala se Osoba.
„Dobrá, raději mi to neříkej," stáhnul po chvíli uvažování svůj dotaz. Mezitím se znovu zjevili na místě, kde Osobu spatřil prve.
„Máš ještě nějaké další přání, Rímoraji?" vyzvídala Osoba.
„Ne, děkuji. Tohle mi opravdu stačilo," odvětil pan Rímoraj a ještě se vzpamatovával z toho, čeho byl právě svědkem.
„Nyní tě tedy vezmu na místo dle mého výběru. Na místo, které navždy změní tvé vnímání světa," pravila Osoba a než pan Rímoraj stihl namítnout, že už nikam nechce, okolí se opět rozmazalo a proměnilo se ve šmouhy všelijakých barev.

Pan Rímoraj nyní stanul na místě, které by nikdy nedokázal popsat žádnými slovy. Stál tam s pootevřenými ústy, v očích se mu okamžitě začaly tvořit slzy a nemohl popadnout dech.
„Co to sakra je?" zakřičel na Osobu „Co to je?!" zavřeštěl znovu, přičemž mu zrudl celý obličej a z očí mu tryskaly slzy. „Řekni mi, co to má být?!" ječel dál.
„Je to odpověď na tvoje otázky, Rímoraji," pronesla Osoba v poklidu.
„Ne, není! Proč všechno tohle vidím? Nechápu to!" pan Rímoraj padl na kolena a chytil se za hlavu.
„Je to odpověď na všechny tvoje otázky o smyslu, významu a opodstatnění smrti, Rímoraji," trvala na svém Osoba.
„Ne! Já ti nevěřím," pan Rímoraj křičel a zalykal se přitom pláčem.
„Dalo se očekávat, že ti bude dělat velký problém vše vstřebat. Jen si dej na čas, Rímoraji."

Pan Rímoraj se slzami v očích pozoroval nepopsatelné místo. „Je to... Je to taková nádhera," začal po chvíli stále sražen na kolenou. "Všechno je to taková nádhera," nemohl najít jiná slova. „Všichni jsou tak... jsou tak šťastní. Ta radost ve všech těch tvářích," panu Rímoraji nepřetržitě proudily slzy po začervenalém obličeji. „Je to skutečné? Je to opravdu skutečné?"
„Stejně skutečné, jako ta místa, na která jsi chtěl cestovat ty, Rímoraji," ubezpečovala jej Osoba.
„Jsou tu všichni. Matka je..." pan Rímoraj lapal po dechu. „Takhle šťastnou jsem ji v životě neviděl," utíral si slzy do již promáčených rukávů. Potom zvedl ruku a zamával směrem k ní. Matka gesto ihned opětovala a přitom se na něj blaženě usmívala. Vedle ní spatřil Jadvigu, která na něj se stejným úsměvem ve tváři také zavrtěla dlaní. Pan Rímoraj přestal plakat a místo toho se začal chechtat na celé kolo.

„Tam je Boris Vian, můj oblíbený surrealisticko-existencialistický autor," ukazoval a smál se dál.
„Už věříš, Rímoraji? Už rozumíš?" tázala se Osoba.
„Ano," opáčil pan Rímoraj a pořád se chichotal.
„Dobrá tedy," pověděla a okolí se začalo znovu mlžit.
„Ne! Ještě ne, Osobo!" křičel pan Rímoraj. „Zastav to!"
„Viděl jsi dost, Rímoraji," odvětila Osoba a po chvíli se znovu oba objevili na původním místě.
„Ne! Proč jsi mi nemohla dát více času?!" zuřil pan Rímoraj.
„Viděl jsi více než dost," odsekla.
„Tady už být nechci!" zakřičel pan Rímoraj. „Jak tě zase vymažu?"
„V tom ti neporadím, Rímoraji."
„Prostě se vrátím zase zpátky domů," řekl a přispěchal ke své skokmašině. „Sbohem Osobo!" zavolal a otočil kovovou páčkou. Vše kolem něj začalo blýskat a po chvíli jej zcela obklopila hustá bílá záře. Ztratil vědomí.