~ Ještě jeden případ ~

Panu Rímoraji lezlo to sychravé počasí krkem již třetím dnem. Sám se plahočil podhorskou krajinou plnou průzračných potůčků, rozmanitých mladých jehličnanů, zatáčivých kamenitých cest a především kravského i ovčího trusu. Zima by se už vrátit neměla, avšak i přesto potkával téměř na každém kroku svého trmácení ostrůvky dosud neroztátého sněhu. Jak se zdálo, chlad se v těchto končinách držel zuby nehty.

Vítr pohvizdoval škvírami mezi kupami navalených balvanů a pan Rímoraj nespokojeně mrmlal, neboť v něm ten zvuk vzbuzoval ještě větší pocit chladu, než ve skutečnosti pociťoval.
„Krucinál, že já se vždycky nechám přemluvit a vyrazím tak daleko," zabrblal si pro sebe. „Ztrácím tak drahocenný čas, který jsem mohl věnovat práci na skokmašině."

Pan Rímoraj rozčíleně kopnul do na první pohled malého kamínku, který se však ve skutečnosti ukázal býti, jak se velice rychle mohl ujistit, jen čouhajícím vrcholkem velkého balvanu skrytého pod zemí. Při střetu s jeho nohou se nehnul ani o milimetr, což pan Rímoraj okamžitě pocítil a hlasitě vyjekl.
„Do řitě už!" zakřičel tak hlasitě, že se k němu jeho slova po chvíli vrátila v podobě ozvěny.

Kulhavým krokem potom pokračoval v putování horským krajem nejméně další dvě hodiny, až se náhle zastavil.
„No konečně!" pomyslel si „Liščí průsmyk, jsem takřka doma."
Otevřela se před ním škvíra mezi dvěma vysokými horami, jež se obě krásně zelenaly hustým porostem tvořeným jehličnatými stromy a košatými keři. Průsmyk svůj název získal díky svému celistvému vzezření, které bylo nejlépe pozorovatelné právě z místa, na kterém se nyní nacházel pan Rímoraj. Zakroucená hnědá cesta dole pod horami připomínající liščí ocas pokračovala průsmykem poněkud strmě nahoru a postupně se rozšiřovala, čímž vytvářela dojem navazujícího hřbetu. V místě, kde se stezka stáčela a ve skutečnosti mizela za jednou z hor, opticky navazovala na bílá skaliska, která tak v tomto připodobnění představovala sněhobílou náprsenku lišky. Celkově potom tento výjev působil na pozorovatele sledujícího zmiňovaný průsmyk z dostatečné vzdálenosti jako obří liška, která schovává svoji hlavu za jednou z mohutných skal.

Pan Rímoraj zamířil přímo ke skulině mezi skalisky. Zdejší stezky znal tak dobře, že by tudy mohl jít se zavázanýma očima, a i tak by bezpečně dorazil ke svému příbytku. Postupně sestoupal k úpatí jedné z hor tvořící Liščí průsmyk a následně po pěšině podél potoka dokráčel až na rozcestí.

Cesta vedoucí doleva směřovala až k průsmyku, zatímco doprava se stáčející pěšinka jej po pár krocích dovedla k jeho boudě. S nepříjemným zavrzáním otevřel malou dřevěnou branku, vkročil do drobné zahrádky před roubeným domkem a za doprovodu stejného nelibého zvuku za sebou vrátka zase zavřel.

Zrovna když vytahoval z kapsy těžký železný klíč, aby si mohl odemknout dveře od svého skromného stavení, zahlédl v koutku oka neobvyklou tmavou šmouhu na lavičce pod oknem. Obrátil svůj zrak k lavici a v mžiku mu bylo jasné, že ona šmouha je ve skutečnosti jakýsi cizí povalující se muž.

Pan Rímoraj vystrašeně vykřikl. Jeho zavřeštění spícího pána okamžitě probudilo. Muž se při pohledu na pana Rímoraje rovněž vyděsil, zaječel a skutálel se z lavičky na zem, kde se hlavou udeřil o kámen.
„Co tady sakra děláte?" zvolal rozzlobeně pan Rímoraj. „Kdo jste?"
„Omlouvám se, nechtěl jsem Vás polekat," ospravedlňoval se muž a mnul si při tom místo na temeni, kde mu pomalu narůstala boule. „Čekám tu na Vás, potřebuji Vaši pomoc," dodal.
„Podívejte se, já jsem teď dorazil po šestidenní výpravě, musím si odpočinout. Přijďte zítra," odbyl pan Rímoraj cizince a odemknul vchodové dveře.

„Ne, ne! Prosím, počkejte!" apeloval neznámý ušmudlaný muž na něj. „Moje manželka Vás potřebuje co nejdříve. Prosím!"
„Co se jí, prosím Vás, děje tak neodkladného, že to nevydrží do zítřka?" tázal se podrážděně pan Rímoraj, zatímco jednou nohou již měl vkročeno do svého příbytku.

„Její pravé ňadro, pane mistře. Nezadržitelně se nafukuje. Než jsem vyrazil sem, svěřila se mi, že je přesvědčena o tom, že do večera praskne. Už ho má velké jako basketbalový balón," vysvětloval cizí vousy zarostlý muž.
„Nafukuje?" pozastavil se nad zmíněným symptomem pan Rímoraj. „To je vskutku zajímavé," vešel dovnitř a dodal:
„Počkejte tu," načež za sebou zabouchl dveře.

Ani ne za minutu vyšel ven oholený, učesaný a oděný v čistém vyžehleném oblečení s kufříkem v ruce.
„Můžeme vyrazit, veďte mě," ohlásil. „Doufám, že to není daleko, chci dnes ještě odvést nějakou práci na konstrukci své skokmašiny."
„Nemusíte se strachovat. Náš dům je asi deset minut cesty odtud, mistře," uklidňoval jej muž s plnovousem.
„To jsem rád. Už mám toho všeho cestování až po krk," svěřoval se pan Rímoraj. „Mimochodem nemusíte mě oslovovat ‚mistře'. Stačí ‚Rímoraji' nebo ‚pane Rímoraji'. Vyberte si, je mi to vcelku fuk, vyhovují mi obě varianty," poznamenal.
Muž kývl hlavou a mrknul na něj jedním okem na znamení toho, že jeho přání akceptuje.

Kráčeli podél potůčku, jímž proudila průzračná ledová horská voda. Touto zurčící bystřinou je ve směru jejich chůze doprovázelo hejno tvorů připomínající malinké delfíny, kteří synchronizovaně vyskakovali nad hladinu a jemnými pištivými hlásky prozpěvovali úchvatné melodie.

„Ach, jsem rád, že jsem zase zpátky doma. Na místní přírodu nedám dopustit," rozplýval se pan Rímoraj nad zdejšími krásami. „Jak mám vlastně říkat já Vám, pane?" otázal se.
„Své jméno nemám rád, takže mě lidé většinou oslovují podle toho, jak na ně zrovna působím," objasňoval muž.
„Hmm, zvláštní systém." Pan Rímoraj se poškrabal na holé bradě. „Mohu se jen pro zajímavost zeptat na Vaše skutečné jméno? Nebojte, nebudu Vás tak oslovovat."
„Pokud Vás to neurazí, raději bych si jej nechal pro sebe, pane Rímoraji," žádal o pochopení zarostlý muž.
„Ale no tak, každý máme nějaké hloupé jméno," naléhal pan Rímoraj. „Slibuji, že ho nebudu šířit dál."
„No... Když jinak nedáte," muž zkřivil obličej, sklonil hlavu a povzdechl si. „Kozoprd," řekl potichu a pokrčil rameny.

Pan Rímoraj se tisknutím rtů k sobě snažil potlačit nával smíchu a víceméně se mu to i zdárně podařilo.
„Nyní už Vám rozumím. Takovým jménem by se asi nechtěl chlubit nikdo," pověděl po chvíli, přičemž nutkání ke smíchu se mu již podařilo zcela zadusit.

„Abych Vám to objasnil, pane Rímoraji," začal muž vyprávět o původu svého netradičního jména. „Moji rodiče se dlouho nemohli rozhodnout, jak mě pojmenovat. A vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl na svět přijít předčasně, neměli pro mě vymyšlené jméno ani ve chvíli, kdy už moje matka začala rodit. Chtěl jsem z ní ven tak rychle, že se v mžiku skácela k zemi ve stodole, z níž právě vymetala dobytčí lejna. Nebyl čas ji kamkoliv přemisťovat a za účasti mého otce, který do stodoly přispěchal rychle potom, co k němu dolehl křik mé rodící matky, jsem přišel na svět tam. Mezi hromadami trusu.

Můj otec tvrdí, že celá stodola po smíchání plodové vody s dobytčími výkaly zapáchala jako kozí prdy. A když se s matkou radovali z mého úspěšného ač předčasného stvoření, z legrace pověděl: ‚Ty jsi nám dal, ty kozoprde'. Oba se zasmáli, a protože pro mě ještě žádné jméno vymyšlené neměli, oslovovali mě tímto novotvarem tak dlouho, až jim přišlo zbytečné vymýšlet něco jiného, když už si na Kozoprda tak zvykli. A tak mi toto jméno zůstalo navždy."

„No alespoň to má logické vysvětlení," reagoval na originální příběh pan Rímoraj. „Rodiče jednoduše někdy nemají soudu. Však se podívejte na moje jméno," podotknul.
„Co je špatně s Vaším jménem? Dle mého mínění je osobité a zajímavé," nerozuměl Kozoprd.
„Ale kdeže, je to jedno z nejobyčejnějších jmen, jen je trapně upraveno," kroutil hlavou pan Rímoraj.
„Já jsem tedy nikdy podobné jméno neslyšel," tloukl se do prsou vousáč.
„Tak si jej vyslovte pozpátku," naváděl pan Rímoraj.

Muž se na chvíli zamyslel a při tom, jak se snažil jeho jméno imaginárně přečíst pozpátku, kroutil ve vzduchu před sebou prstem.
„Ach ták, už Vás chápu," přikývnul po chvíli. „Měli k tomu Vaši rodiče také nějaké racionální důvody?"

„Těžko říct, zda šlo o důvod racionální," začal pan Rímoraj. „Problém byl v tom, že moji rodiče byli příliš konzervativní, a tak odmítali vybírat mezi netradičními jmény. Když je však místní uznávaný filozof upozornil na to, že pokud mi dají obyčejné jméno, může se s velkou pravděpodobností stát, že zmizím v davu a nestanu se nikým významným, přikročili k radikálnímu kroku a jméno, které pro mě měli vybrané nechali do rodného listu zapsat pozpátku, aby se ujistili, že se stanu vskutku unikátním člověkem."

„Já bych, pane Rímoraji, řekl, že toto se z jejich pohledu dá považovat za rozumný argument. Problém byl jen v tom, že lidé se tehdy nechali přesvědčit kdejakým filozofem k čemukoliv, ale podle mě to Vašim rodičům nemůžete mít za zlé," sděloval mu Kozoprd svůj názor.

„Já netvrdím, že jim to mám za zlé, budiž jim oběma země lehká. Jen jsem Vám chtěl dokázat, že tu nejste jediným člověkem s hloupým jménem," vysvětloval pan Rímoraj. „Každopádně..." pokračoval v rozmluvě, „musím se rozhodnout, jak Vám budu říkat." Zastavil a podrbal se na nose. „Protože Vás zatím neznám příliš dobře, napadají mě pojmenování jen na základě vnějších podobností." Pan Rímoraj zadumaně hloubal a po chvíli se rozhodl. „Pokud by Vás to neuráželo, rád bych Vás oslovoval ‚pane Fousku', neboť Vaše vousy na Vašem obličeji tvoří skutečnou dominantu."

„To mě určitě neuráží, pane Rímoraji, naopak," přijmul muž s chutí svoji přezdívku „Jste dokonce již druhý člověk, který se rozhodl mě takto nazývat. Asi tři a půl roku mne tak oslovoval můj soused. Tedy jen do chvíle, než mě poznal blíže. Od té doby jsem pro něj ‚pan Strastiplněk'. Nepochybně zvučnější a čestnější jméno než Kozoprd," chvástal se muž.
„To nepochybně," přitakal pan Rímoraj a ukončil tak rozpravu o jejich jménech.

Oba nyní bok po boku stoupali po prašné cestičce vzhůru, zatímco ve zvedajícím se větru kolem nich tančily jehličnaté stromy. Pan Rímoraj s panem Fouskem museli postupovat nadmíru obezřetně, neboť tu a tam některý z vysokých jehličnanů v zápalu tance nedopatřením vykročil přímo na pěšinu, po níž právě kráčeli, a chvilka nepozornosti by se jim tak mohla stát osudnou.

„Tam za tu mýtinu míříme. Hned za obzorem stojí náš domek," ukazoval prstem pan Fousek.
„No hurá," prohodil pan Rímoraj, přičemž ztěžka oddychoval. „To jsem tedy na tu Vaši paní zvědavý."
Vystoupali na hřeben, který v jejich výhledu ještě před okamžikem představoval horizont, a pod ním se ve stráni skutečně zjevilo skromné stavení.

Jak se pomalu blížili k domovu pana Fouska, jejich čichové buňky náhle podráždila vůně čerstvě upečeného chleba. Oba se zhluboka nadechli. Potom ve stejnou chvíli slastně vydechli a v ústech se jim ihned začalo tvořit více slin. Po chvíli k nim doputovala i vábná aromata smažených vajec s rozmarýnem, čerstvě nasekané pažitky a rozpuštěného másla. Všechna postupně splynula v jednu nesmírně přitažlivou směs pachů a panu Fouskovi z pusy viditelně ukápla slina do trávy. Pan Rímoraj se však zachmuřil, neboť mezi těmito vůněmi zaznamenal i zápach, který panu Fouskovi zřejmě unikl. Byl to puch obav a nejistoty.

Mlčky doputovali až ke vstupním dveřím obydlí pana Fouska, které bylo součástí malinké osady sestávající se ze tří drobných domečků. Na malé rohožce přímo před těmito dveřmi ležel mohutný chundelatý kocour a vyhříval se na odpoledním slunci. Když zpozoroval, že se k němu někdo blíží, zvedl své ospalé oči a zkoumavě si dva příchozí prohlížel.

„Pozor, chceme jít dovnitř," okřikl pan Fousek kocoura, a ten na něj vrhl vyčítavý pohled.
„No nedělej na mě oči a vystřel odsud," nenechal se pan Fousek zlomit roztomilýma očkama huňatého kocoura, který se vzápětí uraženě zvedl, strčil si rohožku pod paži a důležitě odkráčel asi metr na stranu. Tam rohožku zase rozložil na zem a opět se na ni pohodlně rozvalil.

„Omlouvám se za něj," řekl pan Fousek. „Myslí si, že si může dovolovat kdovíco, přitom by měl být rád, že ho tady vůbec strpím, spratka jednoho," dodal, zatímco vkročili do předsíně.
„To je v pořádku," usmál se pan Rímoraj a zul si boty.

Všechny vůně pokrmů byly nyní cítit daleko intenzivněji než před okamžikem venku a oba muži slintali.
„Přál jsem si, aby se to vše linulo odsud a ne od sousedů," pověděl pan Fousek, když vkročil do kuchyně, kde jeho žena poskakovala kolem plotny. Paní se otočila a vyjekla:
„No konečně!" Zvedla ruce nad hlavu a oslavně poskočila. „Už se to skoro nedá vydržet, mám strach, že mi to praskne. Už mě to i celou začíná převažovat dopředu," dodala, načež se shrbila a smutně se zakabonila.
Její pravé ňadro skutečně velikostně odpovídalo basketbalovému míči a halenka, která obří prso zakrývala se už začínala v jednom místě trochu trhat.

„Tady pan Rímoraj je tu, aby ti pomohl, miláčku," řekl pan Fousek, zatímco odhazoval svoji větrovou bundu na komodu pod oknem. „Nejdříve se ale musíme najíst," poznamenal a sedl si ke stolu. „Pane Rímoraji, posaďte se. Určitě jste také hladový."
„Hladový jsem, ale to počká. Co však nepočká, je problém Vaší manželky, pane Fousku," řekl pan Rímoraj a přistoupil k ženě, aby si anomálii mohl prohlédnout z větší blízkosti.

„Jak dlouho už tyto problémy máte, paní?" zeptal se pan Rímoraj, přičemž se zamračeným výrazem ve tváři zkoumal obrovské ňadro ze všech úhlů.
„Začalo to asi před třemi týdny, ale nejdřív jsem tomu nevěnovala zvláštní pozornost. Potom jsem pořád doufala, že se to zase obrátí a splaskne mi to. Teď už se to ale nedá vydržet, pane Rímoraji," popisovala žena průběh nežádoucího zvětšování pravé poloviny svého poprsí.

„Mohu se zeptat, jak se jmenujete?" tázal se pan Rímoraj.
„Omlouvám se, nepředstavila jsem se Vám. Mé jméno je Jadviga," odvětila paní.
„Jadvigo, prosím, posaďte se tady na tuto židli," pan Rímoraj před ni přisunul jednu ze stoliček od jídelního stolu.

„No... Tak to já si asi musím jít nabrat jídlo sám nebo tady pojdu hlady," prohodil pan Fousek a zvedl se.
Jadviga se posadila na židli čelem k panu Rímoraji, který zrovna zaklonil hlavu. Prohlížel si strop a otáčel se přitom kolem své osy. Po chvíli vyskočil a rukama se chytil jednoho z dřevěných trámů. Udělal rychlý shyb, při kterém švihnul nohama dopředu a obě je hbitě strčil do škvíry mezi trámem a prkny tvořícími strop. Potom se pomalu spustil a zůstal viset hlavou dolů nasměrovaný tak, aby viděl přímo na Jadvigu a ruce složil do kříže na svoji hruď.

Pan Fousek i Jadviga na něj nechápavě zírali. Panu Rímoraji postupně začal rudnout obličej, přesto se však ani nehnul a v této poloze stále mlčky pozoroval Jadvigu.
„Pane Rímoraji, můžu se zeptat, co se právě teď děje?" zeptal se pan Fousek a přitom si nabíral volské oko na porcelánový talíř.
„Při stanovování diagnózy se mi takto lépe přemýšlí, dostane se mně mnohem více krve do mozku," vysvětloval své počínání pan Rímoraj.

„Ach tak. Už jsem měl strach, že se nám tady chcete zakuklit," uchechtl se pan Fousek.
„Jednou se mi to omylem opravdu stalo," uchechtl se pan Rímoraj. "Nicméně nemějte obavy, jsem si téměř jistý, že vím, kde jsem tehdy udělal chybu," ujišťoval jej. „Ale řeknu Vám, není to nic příjemného prokousávat se ven."
„To Vám věřím," přitakal pan Fousek. „Tak co myslíte, pane Rímoraji? Co to je a co s tím? Už máte nějaké výsledky?"

„Nechci Vás děsit, paní Jadvigo, ale zatím to nevypadá dobře. Nechte mě však ještě analýzu dokončit. Teprve potom Vám mohu sdělit jednoznačný závěr," pověděl pan Rímoraj a vzhůru nohama pokračoval v rozboru.

Jadviga se rozklepala, vystrašeně se otočila na pana Fouska a v očích se jí začaly tvořit slzy.
„Neboj se, miláčku. Pan Rímoraj nepochybně něco vymyslí," uklidňoval ji pan Fousek.
Poté na několik minut přestali všichni hovořit. Bylo slyšet jen mlaskání pana Fouska, který do sebe cpal vejce na rozmarýnu s čerstvým chlebem, a posmrkování jeho ustarané ženy.

„Tak," pan Rímoraj seskočil ze stropu, dopadl snožmo na zem a jako gymnasta uzavírající své představení rozpažil ruce. Vzápětí mírně zavrávoral v důsledku toho, jak se mu rychle odkrvil mozek. „Není to dobré," dodal ihned potom, co získal rovnováhu zpět.
„Co je to?" vyhrkla Jadviga a rozplakala se.
„Obávám se, že Vám uvnitř roste tykev velkoplodá někdy také zvaná jako dýně obrovská nebo tykev největší," řekl tichým soustrastným hlasem pan Rímoraj.

„Co to znamená? Kde se tam vzala?" křičela nechápavě Jadviga.
„Můžete s tím ale něco udělat, že ano, pane Rímoraji," naléhal pan Fousek.
„Tím si naneštěstí nejsem vůbec jistý. Je už v poměrně pokročilé fázi své vegetační doby," kroutil hlavou pan Rímoraj.
„Co tím chcete říct?" tázal se příkře pan Fousek.
„I když se nám podaří samotnou dýni dostat ven, rostlina už bude hluboce zakořeněná ve vnitřních orgánech a s tím já nic nezmůžu," pan Rímoraj si povzdechl.

„No tak z ní ten zatracený kus zeleniny co nejrychleji dostaňte, ať už hlavně neroste dál," hulákal pan Fousek.
„Je to nesmírně riskantní a bolestný proces. A navíc nevím, jestli to má vůbec nějaký smysl, pane Fousku. Moc mě to mrzí," soucítil pan Rímoraj.
„Jste tady od toho, abyste ji vyléčil! Tak něco dělejte!" zakřičel pan Fousek, až jeho tváře zrudly a vzápětí mu vytryskly slzy do očí.

„Já to nechápu. Kde se mi tam vzala?" ptala se vyděšená Jadviga.
„Je možné, že jste nevědomky vdechla semeno a vyklíčilo Vám v plicích. Někdy stačí, aby semínko člověk snědl, potom se usadí ve slepém střevě, kde může taktéž vyklíčit," vysvětloval pan Rímoraj.
„To kdybych věděla, tak vůbec nejím dýně," naříkala Jadviga.
„Může se to stát s čímkoliv, nejen s dýní. To by potom člověk nemohl jíst žádnou zeleninu nebo ovoce, Jadvigo. Někomu semena vyklíčí, jinému zase ne," dodával pan Rímoraj. „Problém je v tom, že jste to nechala zajít příliš daleko. Při rané fázi zrání plodu bych měl pravděpodobně mnohem větší šanci v léčbě uspět než nyní."

„A co se stane, když nebudeme dělat nic?" ptala se Jadviga a přitom plakala.
„Tykev poroste dál. Nemyslím si, že Vám praskne kůže, ta je velice pružná. Rostlina však bude kořenit stále hlouběji. Bude Vám prorůstat celým tělem a nejspíše se bude i vegetativně množit. To znamená, že dojde k tvorbě dalších plodů na různých místech ve Vašem těle. Bude se Vám stále hůře dýchat, až jednoho dne rostlina zvítězí," predikoval pan Rímoraj průběh jejího onemocnění.

Jadviga slzela, vzlykala a plnila jeden kapesník za druhým. Potom zvedla své zarudlé a skleněné oči.
„A když ten plod ze mě hned teď dostanete ven?" zeptala se.
„To Vám nemohu s jistotou říct. Jak jsem však již říkal. Jde o velice bolestný a nebezpečný zákrok, který Vám i v případě, že se úspěšně podaří, s nejvyšší pravděpodobností pomůže jen krátkodobě," objasňoval pan Rímoraj její druhou možnost.

„Ale je tu šance, že se ji zbavím nadobro?" chtěla vědět Jadviga.
„Pokud ano, tak velice malá," neváhal s odpovědí pan Rímoraj.
„Takže tu nějaká je... Ať už je jakkoliv malá, stejně to risknu. Nemám co ztratit," řekla Jadviga a postavila se.

„Miláčku jsi si jistá?" přistoupil k ní pan Fousek. „Mám o tebe strašný strach," řekl a objal ji.
„Je to lepší, než čekat, až mě to pomalu zabije," pověděla odhodlaná Jadviga.
„Pan Rímoraj ale říká, že jde o velmi nebezpečný zásah. Co když se to nepovede a já tě ztratím?" rozplakal se pan Fousek.
„I tak by to bylo snesitelnější, než abys mě sledoval, jak postupně mizím, miláčku," pohladila jej po vousy zarostlé tváři, zatímco jí po zarudlém obličeji proudily slzy.

„Můžu ten zákrok provést, avšak nic Vám nemohu slíbit," vložil se do rozpravy manželů pan Rímoraj.
„Ano, začněte prosím. Jsem připravená," pronesla Jadviga a intenzivně obejmula pana Fouska.
„Dobrá...," pan Rímoraj rozepnul svůj kufřík. „Budu potřebovat, abyste při procesu ležela na boku, paní Jadvigo," prohlásil pan Rímoraj.

„Tak pojďte se mnou," Jadviga vykročila směrem z kuchyně do vedlejší místnosti. „Toto je naše ložnice, lehnu si sem," ukazovala na manželskou postel.
„Pane Fousku, doneste prosím nějaká prostěradla, případně další tkaniny, které mohou být značně znečištěny," žádal pan Rímoraj a otevřel kufr.

Pan Fousek začal otevírat náhodné skříně po pokoji a zoufale se otáčel na všechny strany. Nic co by odpovídalo popisu pana Rímoraje však najít nemohl.
„V komodě v předsíni," poradila mu Jadviga. „Z té můžeš vzít cokoliv, všechno jsou to samé staré hadry."
Pan Fousek po chvíli přispěchal s plnou náručí šedobílého prádla a rychle jej začal rozprostírat na jedné straně postele.

„Děkuji Vám," řekl pan Rímoraj a povytáhl si rukávy.
Ve chvíli, kdy se Jadviga začala pokládat na postel, vskočil dovnitř otevřeným oknem velký chundelatý kocour, kterého prve potkali před vchodem.
„Běž odsud pryč!" zařval na něj pan Fousek.
Kocour zamňoukal na znamení toho, že je nejvyšší čas, aby dostal svůj odpolední příděl krmiva.
„Teď nás neotravuj a vypadni!" zaječel rozzuřeně pan Fousek.
Kocour dal panu Fouskovi ještě jednu šanci a ještě jednou zakničel. Když se mu ani tentokrát nedostalo pozornosti, odpochodoval dotčeně do rohu místnosti, kde na protest vytvořil velký tekutý a odporně zapáchající kočičinec, načež se drobnými krůčky pohoršeně odporoučel z ložnice.
„Zpropadená kočka!" hulákal pan Fousek, a jakmile k němu doputoval zápach čerstvého lejna, zvedl se mu žaludek.

„Pane Rímoraji, začněte prosím," naléhala Jadviga.
„Musím to uklidit nebo se tady někdo z nás ještě pozvrací," poznamenal pan Fousek a začal zmateně běhat po pokoji, ve snaze najít něco, čím by mohl kocourův výtvor zlikvidovat.
„V koupelně je mop s plechovým kýblem," nasměrovala jej Jadviga z lůžka.
„Děkuji, miláčku," řekl a odběhl pryč.

Pan Rímoraj vytáhl z náprsní kapsy kovovou krabičku.
„Mám tu pro Vás opiát na zmírnění bolesti," řekl a vytáhl stříkačku s jehlou na konci a malou skleněnou lahvičku. Jehlu zabodl seshora přes měkký uzávěr do ampulky a vytvořením podtlaku její obsah nasál do stříkačky.
„Uvolněte se, prosím," pověděl, načež opatrně vpíchl jehlu do největší viditelné žíly na Jadvizině ruce a veškerý objem stříkačky pozvolna vpustil do jejího oběhu.
Jadviga pod vlivem látky během okamžiku zvláčněla, začala dlouze a ospale pomrkávat a přitom se na pana Rímoraje otupěle usmívala.

Mezitím pan Fousek přiběhl s mopem a kbelíkem do poloviny naplněným teplou vodou a pustil se do úklidu. Když máchal mop ve vodě ohlédl se přes rameno a všiml si, že pan Rímoraj drží v ruce zvláštní malý podlouhlý nástroj na obou stranách rozvětvený do několika různých zakončení. Jednalo se o rozmanité typy ostří od hrubé pilky až po nejostřejší nožík připomínající žiletku. Pan Fousek se zase rychle otočil.

„Na tohle se nemůžu dívat," pomyslel si, strčil nos pod triko a ponořil mop do řídkého výkalu na podlaze.
Celý se klepal a měl pocit, že kočičinec spíše jen rozmazává po větší a větší ploše, než že by se ho zbavoval. Ve chvíli, kdy mop znovu oplachoval ve vodě, Jadviga zakřičela bolestí.

„Pšššš, musíte to vydržet," utišoval ji pan Rímoraj.
„Co se děje?" vyjekl pan Fousek a v dřepu se znovu otočil za sebe.
Přes pana Rímoraje na svoji ženu z této pozice neviděl, avšak zahlédl, že jedno z prostěradel pod ní rychle nasakovalo rudou krví.
„Provádím extrakci. I přes účinek opiátu je to pro ni bolestivé," objasňoval pan Rímoraj.

„Ach, miláčku, drž se, prosím," zavolal pan Fousek a pokračoval v patlání mopem. Jadviga dále hlasitě naříkala.
Po chvíli pan Fousek dosáhl takového stavu, že barva směsi na podlaze odpovídala barvě kapaliny v kýblu. Zrovna v momentě, kdy usoudil, že je potřeba znečištěnou vodu vylít a nádobu znovu doplnit, ozvala se rána a směrem k němu se přikutálela velká dýně. Plod tykve byl celý umazaný od krve, nicméně barva jeho povrchu nebyla oranžovohnědá, jak by pan Fousek přepokládal, nýbrž zcela bílá. Protože neměla rostlina po celou dobu své existence k dispozici žádné sluneční světlo, nemohla se přirozeně zbarvit.

Jadviga přestala křičet a pan Fousek slyšel jen hlas pana Rímoraje, který si nejdříve jen něco brblal pro sebe.
„Ne, ne, ne, Jadvigo!" zesílil vzápětí postupně hlas, přičemž bylo slyšet, jak ženu plácá po tváři.
„Co se stalo?" vykřikl zděšeně pan Fousek.
„Dostala šok. Jadvigo!" zařval pan Rímoraj a luskal prsty před jejím obličejem.
Pan Fousek vyskočil od kýblu, zahodil mop na zem a otočil se, aby spatřil, jak sebou krví potřísněná Jadviga zběsile zmítá. Ložnicí se při tom rozléhal ten stejný vrzavý zvuk staré postele, který slýchával při jejich nejvášnivějších nocích.

„Miláčku!" zaječel pan Fousek, přiběhl k lůžku a chytil ji za ruku.
Jadviga sebou ještě nějakou dobu nepříčetně škubala na všechny strany. Potom v mžiku přestala a zůstala klidně ležet na zádech.
Pan Rímoraj se k ní sklonil a po chvíli prohlásil:
„Je pryč...," odložil svůj nástroj na noční stolek. „Moc mě to mrzí," dodal a složil své čelo do dlaní.

„Nee! To nee!" křičel pan Fousek. „Miláčku! Probuď se!" naříkal a cloumal se svojí ženou, zatímco mu z promočených konečků vousů cákaly jeho vlastní slzy. Potom si kleknul a přitiskl své čelo k jejímu. „Prosím, miláčku. Neopouštěj mě, prosím," šeptal a zalykal se přitom pláčem. „Dělejte něco!" zavřeštěl.

„Je mi to líto, ale už je pryč, pane Fousku," řekl pan Rímoraj a položil ruku na jeho záda.
„To přece nemůže být pravda," zasípal pan Fousek potom, co otočil svůj provlhlý obličej na pana Rímoraje.
„Věděla, že to obnáší velké riziko," konstatoval pan Rímoraj.

„Vždyť jsem se s ní ani nestihl rozloučit. Místo toho jsem se tady rýpal v kocouřím hovně!" Panu Fouskovi vytryskla z očí nová vlna slz.
„Je mi to opravdu moc líto, pane Fousku. Já se nyní ovšem budu muset vydat zpět, mám před sebou ještě hodně práce," oznámil pan Rímoraj.

„To mě tu s ní necháte jen tak? Co mám teď dělat?" naříkal pan Fousek.
„Cestou uvědomím jak hrobníka, tak nějakého nepříliš fanatického duchovního, aby při ceremoniálu pronesl pár svých tezí. Věřím, že se zpráva rychle roznese a brzy tu na to nebudete sám," chlácholil jej pan Rímoraj. Pan Fousek jen bezhlesně přikývl.

Přesunuli se zpět do kuchyně. Na stole stál kocour a cpal se vejci, která pan Fousek před zákrokem nestihl dojíst.
„Vypadni od tam, ty parchante!" pan Fousek celý zrudl a začal hekticky dýchat. „Je to poslední věc, co pro mě kdy udělala a ty to tady žereš, jak kdyby se nic nestalo!" Skočil ke stolu, chytil kocoura pod krkem a vší silou s ním švihnul o nejbližší zeď. Ten při nárazu zaječel bolestí a odplazil se pod dřez, kde zůstal ležet a celý se třásl.

Pan Fousek chvíli stál na místě a vzpamatovával se z návalu vzteku. Potom zakroutil hlavou a řekl:
„Promiň mi to," sklonil se pod dřez a na obličej se mu znovu vykutálely slzy. „Vím, že za nic nemůžeš a že nechápeš, co se děje," omlouval se kocourovi a natáhl k němu ruku, aby jej mohl pohladit. Kocour se však naprosto vyděšený odploužil ještě o kousek dál a schoval se do skuliny, kam na něj pan Fousek nedosáhl.

„Já se tedy pomalu vyprovodím a nechám Vás zde truchlit," oznámil pan Rímoraj. „Jen mi ještě prosím dovolte, abych změnil jméno, kterým Vás od této chvíle budu oslovovat," mezitím se přesunuli do předsíně a pan Rímoraj se začal obouvat. „Nyní mi pro Vás přijde pojmenování ‚pan Strastiplněk', které Vám přidělil Váš soused, daleko trefnější než můj ‚pan Fousek'. Co kdybych Vám tak říkal také? Alespoň se Vám všechna ta jména nebudou tolik plést. Souhlasíte?" dotazoval se.

„Je mi to jedno, pane Rímoraji. Oslovujte mě, jak se Vám zlíbí," odpověděl odevzdaně pan Fousek.
„Dobrá tedy, pane Strastiplňku. Ještě jednou Vás chci ujistit, že mě vývoj dnešních událostí opravdu mrzí a doufám, že se z této obrovské rány brzy zotavíte," řekl pan Rímoraj a ve vchodových futrech se uklonil.
„Já Vám děkuji za snahu," odpověděl pan Strastiplněk a zabouchl za ním dveře.