V Brně se právě začal probouzet den a tomu, kdo měl možnost sledovat východ slunce ze západní strany od Katedrály svatého Petra a Pavla, vyvstával před očima obraz obrovského rudého ďábla s vysokými rohy. Ještě ne zcela probuzené slunce totiž neochotně stoupalo vzhůru přesně mezi dvěma věžemi katedrály a vytvářelo tak tento krásný a zároveň trochu děsivý výjev.

František Šek právě běžel, co mu dech stačil. Svoje příjmení zdědil po svých předcích, kteří byli s největší pravděpodobností bankéři. Když na jeho rodiče spadla povinnost vybrat svému synovi křestní jméno, oba se shodli, že František bude v kombinaci s jejich příjmením náramně vtipné jméno. A ve chvíli, kdy otec přišel na to, že vždy, když ho někdo bude volat celým jménem, bude to znít jako ozvěna, bylo rozhodnuto.

V životě mu ovšem jeho jméno nedělalo žádné velké překážky. Před pěti lety dokonce úspěšně promoval na brněnské fakultě vychovávající nové podnikatele. Pravda, měl se studiem problémy, ovšem ty se nikterak nevztahovaly k jeho jménu.
První den, právě když nastupoval jako nový člen fakulty, byl již od brzkého rána vzhůru a nemohl už znovu usnout. Řekl si, že nic nezkazí tím, když ve svůj první den vyrazí trochu dříve, alespoň nic neprošvihne. S tím však nikdo nepočítal, a tak v okamžiku, kdy dorazil k budově fakulty, spatřil průvod tří tisíců Slováků, kteří byli přijímáni s předstihem oproti ostatním studentům, aby mohli být vřele přivítáni rektorem vysoké školy. Někteří z profesorů a docentů byli nadmíru poctěni tím, že mohou uvítat tolikero slovenských studentů, a tak se na projev úcty vůči nim převlékli za slovenské bači.
Františkovi tato událost morálku a chuť ke studiu příliš nezvýšila, neboť on sám nijak vlídně přivítán nebyl. To se však rozumí, narodil se v Brně, tudíž ho už tady přece nikdo vítat nemusí.
Nicméně tyto věci se udály už před více než deseti lety, a proto není třeba se jimi dále zabývat.

Nyní František rychle utíkal do jednoho z obchodů se značkovým oděvem v nákupním centru Vaňkovka. Našel si tam místo ihned po promocích a vydrželo mu až dodnes, čímž se často chlubíval svým bývalým spolužákům, kteří povětšinou tak úspěšní jako on sám nebyli. Nemohl snad být více spokojený s tím, jaké karty mu osud přihrál.
Při běhu se k němu neustále připojovalo více a více lidí uhánějících stejným směrem. Většinu z nich už znal a téměř o každém z nich věděl, ve kterém podniku pracuje. Všichni utíkali ze stejného důvodu. Museli se pořádně zpotit před tím, než ve svých obchodech poskládají všechno oblečení. Dobře totiž věděli, že oděvy přes noc pravidelně pořádají nezřízené večírky a volně si po prodejnách poletují. Kdyby prodavači přišli ráno jen tak, bez sebemenší kapky potu na těle, ani ta nejobyčejnější nejbezvýznamnější bílá ponožka by neměla strach, že bude těmi zapáchajícími a promáčenými zaměstnanci znečištěna. Neměla by tak žádnou motivaci chovat se slušně a zůstat na svém místě. Prodávající by potom museli veškeré šatstvo nahánět po celém obchodě, přičemž by jej zřejmě nestihli všechno složit na úhledné hromádky před otevírací dobou a za podobná závažná pochybení byl již nejeden z jejich předchůdců nemilosrdně zbaven své funkce.

Když hlouček zdánlivě spěchajících lidí přebíhal most přes ulici Úzkou vedoucí ke vstupní bráně do Vaňkovky, jeden z nich zakopl a srazil další dva před sebou. Všichni tři se po dopadu odrazili dobrých dvacet metrů do výšky. Když je spatřil právě se zvedající vítr, usoudil, že kdyby ty tři nešťastníky nechal jen tak dopadnout na zem, kde, přiznejme si to na rovinu, tak jako tak zemřou, dopustil by se ohromné marnotratnosti. Rozhodl se proto, že to nenechá jen tak a pomocí své nezměrné síly přenesl všechny tři nebohé smolaře nad úseky vozovky, kde chyběla vodorovná dopravní značení. S tupým žuchnutím dopadli jeden po druhém na předem určená místa. Jakmile jimi projeli první řidiči, na silnici se utvořily sytě červené šipky, jež udávaly správný směr jízdy a které se musely striktně dodržovat.

František konečně doběhl ke svému obchodu. Přesně jak očekával. Mikiny, trička, kalhoty, svetry, vše se válelo po celé prodejně. Zbývala jen necelá hodina a půl, než bude muset otevřít. Dnes se mu však bohudík podařilo zjednat si u oděvů takový respekt, že se ani trenýrky nehnuly z místa, na které je uložil. Bez sebemenších problémů tak stihl vše uklidit a ještě mu zbylo dobrých deset minut na cigaretu.
I celá směna mu uběhla nezvykle rychle. Měl pocit, jako by sotva dohovořil s prvním zákazníkem, a v mžiku už zhasínal a zamykal dveře prodejny.

Byl rád, že bylo venku hezky a on se tak mohl projít podél řeky. Procházku mu nezkazilo ani to, že mu hlavou probleskl nepříliš dlouho nový název řeky, proti jejímuž proudu právě kráčel - Zvratka. Ne že by snad získala název dle skutečnosti, že jejím tokem proudí pouze a jen zvratky, tak tomu nebylo. Byla přejmenována v době, kdy se skupiny rebelů nesouhlasících s porevolučním vývojem ve státě pravidelně scházely na srazech protestního zvracení na březích právě této řeky. Většina politiků a vysokých úředníků považovala tyto sešlosti za zbabělé a ubohé. Pravidelně se proti takovým srazům hlasitě a rezolutně ohrazovali. Jednoho z nich ovšem dokonce napadlo, že by nebylo od věci zaměnit písmeno „S" v názvu řeky za „Z". Poukáže to na neúctu protestantů k přírodě, a každý z těch ubožáků tak bude jistě zavalen nesmírným studem za své podlé činy a brzy začne sekat dobrotu. Navíc s takovou změnou nebude ani příliš mnoho papírování.

František se jen ušklíbl a pokračoval ve své procházce po břehu řeky. Po chvíli došel k můstku přes řeku. Právě včas, neboť lávka se zrovna rozhodla, že se vynoří z říčního proudu. Otřepala se a jednoznačně dávala najevo, že je nyní bezpečné na ni vstoupit a přejít na protější břeh. František si stoupnul doprostřed a zíral na zurčící vodu. Byl to uklidňující pocit. Dlouho se opíral o zábradlí a sledoval, jak se masa vody nepřetržitě valí stejným směrem. Až začal mít pocit, že ho pohled na ten výjev začíná hypnotizovat, vzhlédl k obloze, po níž se právě prohánělo několik malých roztrhaných mráčků.

Jak tak pozoroval nebe nad sebou, zmocnila se ho touha vzlétnout. Ačkoliv věděl, že by neměl, neváhal příliš dlouho a pomalu začal kmitat zápěstím. Vlnivý pohyb vzápětí rozšířil do celé délky svých paží. Obratně se vznesl do vzduchu a postupně stoupal výše a výše. Za krátkou chvíli se mu naskytl krásný rozhled po nejbližším okolí. Byl si vědom skutečnosti, že pokud bude pokračovat ve stoupání, mohl by ho někdo spatřit. Došel však k závěru, že člověk žije jen jednou, a tak vylétl až nad úroveň nejvyšších stromů, které za ním v dobré vůli natahovaly větve, snažíce se mu překazit výstup do snadno spatřitelné výškové úrovně.

Horizont se už začal pozvolna zahryzávat do okraje slunce a Františka uhodil do tváře chladný večerní vánek. Díval se pod sebe a sledoval, jak se řeka pod ním začíná kroutit jako had. Zrovna když se mu z té výšky trochu zamotala hlava, uslyšel tlumený křik. Nedokázal ale rozpoznat, co to ten člověk huláká za slovo. Znělo to jako: „jezmr!" To mu však, není divu, nedávalo žádný smysl. Začal se rozhlížet, aby zjistil, kde se dotyčný nachází. Ve chvíli, kdy se otočil a pohlédl za sebe, prolétl kolem něj zapálený šíp v takové blízkosti, že mu od něj div nevzplanuly vlasy.

František se lekl tak moc, že mu srdce přeskočilo na druhou stranu hrudníku. To se mu naposledy stalo, když přecházel na zelenou přes přechod se sluchátky v uších. Tehdy kolem něj projel asi ve tří centimetrové vzdálenosti muž středního věku za volantem černé Audi A8. Uháněl přibližně devadesáti kilometrovou rychlostí a přitom na něj ještě ze staženého okénka ukazoval prostředníček.
Tenkrát musel František dokonce navštívit kardiologického psychologa, který nakonec dokázal jeho srdce přesvědčit, aby pomalu přicestovalo zpět na své místo. Na ta dlouhá a ubíjející vyjednávání však František velice nerad vzpomíná.

František se rychle podíval směrem, odkud zapálený šíp přiletěl. Zahlédl postavy dvou mužů stojících u velkého ohně. Jelikož byl čtvrtek, jediný den v týdnu, kdy bylo dovoleno pálit, měl František v dohledu mnoho takových otevřených ohňů. Většina zahrádkářů celý týden netrpělivě vyčkávala, až bude moci něco spálit. Jeden muž na druhé straně řeky kupříkladu právě pálil svůj krásný jídelní stůl z masivu. Na otázku své dcery, proč proboha pálí jejich jediný stůl, odpověděl:
„Je přece čtvrtek, miláčku, a nic jiného jsem nenašel".

Dva muži postávající na místě, odkud přiletěl šíp, právě zapalovali další. František znovu uslyšel křik. Tentokrát již zřetelně.

„To je zmrd!" křičel jeden ze dvou mužů stojících u velkého ohně. „Sejmi ho! Co si to dovoluje? Jenom tak si tady lítat, hajzl!" dodal a zněl nesmírně rozhořčeně.
František neotálel a začal ihned opatrně klesat k zemi. Než však zmizel zcela z dohledu širokého okolí, postřehlo i několik dalších lidí, že někdo létá po obloze. A jelikož každý normální člověk má u sebe doma alespoň jeden pořádný luk, začali i všichni ostatní okamžitě pálit do nebes. Několik šípů minulo Františka skutečně těsně a dva jej dokonce škrábly. Jeden na ruce a druhý na zadku.

Když klesl pod úroveň korun okolních stromů, salva šípů konečně ustala. Po chvíli zlehka dosedl na zem nedaleko místa, kde vzlétl. Stál již sice na druhé straně řeky, ale stále poblíž lávky, která sebou nyní podivně cukala a vše nasvědčovalo tomu, že se brzy zase ponoří pod hladinu. František těžce oddychoval a levou rukou si silně bušil do hrudníku. Tentokrát se jeho srdce poněkud rychle umoudřilo a poklidně bez odmlouvání se přesunulo zpět na své místo. Františkovi se velmi ulevilo a pomalu vykročil směrem ke svému domovu.
Po chvíli se proti němu vynořil zpoza zatáčky hlouček mužů. Jakmile se přiblížili tak na deset metrů od něj, František v jednom z nich poznal chlapíka, který po něm před chvílí střílel zapálené šípy. Na okamžik se jejich pohledy střetly a v tu chvíli muž spustil:
„To je on! To je ten vychcánek, co si tady před chvílí lítal ve vzduchu." Muž na Františka ukazoval prstem . „Málem jsem tě dostal, co?" pokračoval a cenil zuby, zatímco se u toho řehtal jako malé dítě. Františka nenapadala žádná rozumná odpověď, a tak z něj vypadlo jen:
„No... skoro, no." Měl strach, že bude mít s tou nesympatickou bandou ještě problémy, nicméně muži se mu jen vysmáli a bez dalších potíží prošli v poklidu kolem něj.

Pokračoval tedy dál. Začal přemýšlet nad tím, co ho to jen napadlo. Vždyť jej mohli vážně zranit nebo dokonce zabít. Příště si musí takové voloviny dopředu trochu promyslet. A když už nebude zbytí, může se proletět někde, kde ho nikdo neuvidí.

Už byl nedaleko domova a právě se plazil úzkou rourou vedoucí na kopec, kde stál jeho dům. Potom mu už jen zbývalo přelézt dva pět metrů vysoké ploty a byl téměř doma. Byla to poněkud vyčerpávající cesta, jenže co jiného by se s přihlédnutím k tak nízkému nájmu, jaký zde platil, dalo očekávat. Netrvalo to dlouho a už šplhal po dešťové rýně do svého bytu ve čtvrtém patře. Bydlel tu jen se svým kamarádem Zdeňkem. Zdeňka, který po kuchyni zrovna naháněl myš, jen zběžně pozdravil a vzápětí celý vyčerpaný padl do své postele. Ačkoliv měl druhý den volno, usnul do pěti minut.

Zdály se mu noční můry o tom, že nemůže létat. Třebaže zběsile mával rukama a vytrvale se pokoušel vzlétnout, zůstával stále jako přikovaný nohama na zemi. Ve skutečnosti však létal po pokoji a narážel do stropu i do lustru. Zdeňka ten rámus opakovaně budil, a tak svého spolubydlícího stahoval ze vzduchu zpět na postel a proliskával ho, aby se probral. František vždy jen rozmrzele zamlaskal a po chvíli se začal opět pomalu vznášet. Pro Zdeňka to byla opravdu úmorná noc.

Ráno si vyměnili několik pohledů. Zdeněk věnoval Františkovi především nenávistný, unavený a malinko ustaraný pohled. Od Františka, který si z noci nepamatoval vůbec nic, obdržel na oplátku jeden nechápavý pohled. Po další sérii významných pohledů však Františkovi nakonec došlo, že pravděpodobně svého spolubydlícího budil ze spánku, a tak mu poklepal na rameno a odevzdal mu pohled neobyčejně omluvný.
Zrovna ve chvíli, kdy oba uznali, že je čas začít komunikovat i jinými dorozumívacími prostředky než pouze pohledy, zaklepal někdo na dveře.
„Kdo to je?" zeptal se Zdeněk.
„Nevím, nikoho nečekám," odvětil František a mnul si přitom bouli, která mu vyrostla na čele po nočním zuřivém narážení do stropu.

Ještě než Zdeněk stihl dveře otevřít, osoba stojící za nimi do nich začala netrpělivě bušit pěstí.
„Moment, už jdu," zakřičel Zdeněk.
Otevřel dveře a za nimi stál asi padesátiletý udýchaný muž s velkým prošedivělým knírem.
„Co to máte s těmi schody?" vyhrkl muž a přerývaně při tom dýchal.
„No, četl jste dole u vchodu tu oranžovou ceduli?" zeptal se Zdeněk.
„Ne, nečetl. Proč?" nechápal muž v zelených obnošených montérkách.
„Píše se tam, že je v současné době doporučeno využívat dešťovou rýnu namísto schodiště. To si v poslední době totiž dělá úplně co chce," vysvětloval Zdeněk.
„Aha, sakra! Tak to jsem přehlídl. Šplhám se sem nahoru už dobrou půl hodinu. Ty schody jezdily proti mně a vždycky, když už jsem se sprintem dostal skoro do mezipatra, tak naschvál zrychlily. A protože přidat už jsem nemohl, sjel jsem zase dolů a takhle pořád dokola," stěžoval si muž. Stále zhluboka oddychoval a téměř za každým slovem si prohrábl svůj hustý knír.
„Jak říkám, dělají si co chcou," přikyvoval Zdeněk.
„Příště si radši přečtu všechny cedule na nástěnce." Muž už pomalu popadal dech. „No nic, tak abych se dostal k tomu, proč tu vlastně jsem. Kde je ta skříň?" přešel muž rovnou k věci.

„Jaká skříň?" zeptal se Zdeněk.
„No ta rozvodová skříň, kterou chcete opravit," vysvětloval muž v montérkách.
„My žádnou skříň opravit nechceme," namítl Zdeněk. „Ty jsi volal někoho přes nějakou rozvodovou skříň?" volal na Františka.
„O ničem nevím," ozvalo se z kuchyně.
„My žádnou rozvodovou skříň opravit nepotřebujeme, pane," ujišťoval Zdeněk muže, který stále stále na chodbě.
„Ale no tak. Nemusíte se stydět za to, že vám nefunguje rozvodová skříň," zkoušel to muž jinak a povzbudivě se na Zděňka usmál.
„My se za nic nestydíme! Nikoho jsme nevolali a ani nevím, co to rozvodová skříň je!" Zdeňkovi už docela začala docházet trpělivost.
„Prosím?" zeptal se muž přísně a pozvedl při tom obočí.
„No, jak říkám. Nikoho jsme nevolali."
„Ne! Vy nevíte, co je to rozvodová skříň?!" Muž zakřičel tak hlasitě, že se konec věty rozezněl celou chodbou v ozvěně.
„No nevím. Proč? Měl bych snad?" nechápal Zdeněk.
„No to si snad ze mě děláte prdel, ne?!" muž stále hlasitě křičel. „Jak můžete nevědět, co je to rozvodová skříň?!"
„No prostě nevím. A můžete se trochu ztišit, pane? Řvete tady jako nějaký blázen."
„No ještě abych neřval, když nevíte, co je to rozvodová skříň! Vždyť je to naprosto zásadní věc!" muž už na hlasitosti trochu ubral, ale i tak mluvil pořád velice zvučným hlasem.

„No dobře. Tak mě teda řekněte, co to je," řekl Zdeněk odevzdaně.
„No to je opravdu neuvěřitelný. Vy fakt nemáte tucha, co to je. To jsem ještě neviděl." Muž se už trochu uklidnil a začal se pobaveně usmívat. „Předpokládám, že když netušíte, co to rozvodová skříň je, tak ani nevíte, kde ji máte, že?" zeptal se muž a stále nemohl uvěřit tomu, že tito nájemníci nikdy neslyšeli o rozvodové skříni.
„No to nevím. To máte pravdu," přitakal Zdeněk.
„Ach jo," povzdechl si muž a začal ze své tašky vytahovat jakousi slizkou podlouhlou žlutozelenou věc. „Co se dá dělat." Muž uchopil věc za oba konce a pevně ji stiskl, takže se uprostřed nafoukla. „Rozvodová skříň," řekl a švihl s ní o zem. Věc chvíli ležela jen tak rozpláclá na podlaze. Potom se zformovala zpět do původního tvaru a začala se kroutit jako housenka. Zdeněk si až po pár vteřinách všiml, že se pomalu pohybuje a nechápavě rozhodil rukama.

Asi pět minut oba mlčky sledovali, jak se věc pomalu souká ode dveří směrem ke stěně předsíně. Jakmile věc dorazila ke zdi začala vydávat hlasitý příšerně pištivý zvuk. Zdeněk nadskočil a zacpal si uši. V tu chvíli přiběhl z kuchyně i František .

„Pane Bože, co se to tady děje?!" vysypal zděšeně.
„Ale nic," začal kníratý muž. „Moment, musím ji překalibrovat," pokračoval, zatímco žlutozelená věc připomínající housenku pořád ječela. Muž k ní přišel a zvedl ji nad hlavu. Poté ji upustil a než stihla dopadnout na zem, vší silou do ní kopnul tak, že se tentokrát rozplácla na stropě. Věc přestala pištět a pomalu se začala odlepovat i s kouskem omítky.

„Tak uvidíme, co teď," řekl muž.
„Co se vlastně má stát?" zeptal se František a Zdeněk přikyvoval, čímž dával najevo, že také absolutně nechápe, co se to právě děje.
„No co by se mělo stát? Musí najít tu skříň," odpověděl chlap v montérkách, zatímco slizká věc sebou liskla na zem.
„Ale vždyť jsem Vám říkal, že jsme nikoho přes žádnou skříň nevolali," řekl Zdeněk a křečovitě přitom gestikuloval, neboť mu kníratý muž začínal lézt už pořádně na nervy.

„No ale vždyť Vy ani nevíte, co to je," spustil muž. „Co když vám vůbec nefunguje, to přece nemůžu nechat jen tak," vysvětloval. Mezitím se žlutozelená věc už opět zformovala do svého výchozího tvaru a kroutivým pohybem se pomalinku sunula na druhou stranu předsíně. „No jen řekněte. Jak můžete vědět, že máte rozvodovou skříň v pořádku, když nevíte, co to je a ani nevíte, kde ji máte, co?"

Zdeněk s Františkem se na sebe podívali, a jelikož ani jeden z nich neměl na tuto námitku žádný pádný argument, oba jen beznadějně pozvedli ramena a Zdeněk řekl:

„No dobře, tak ji teda zkontrolujte."
„A kdy si myslíte, že ta slizká věc tu skříň najde?" tázal se František.
„Ta věc? To je vysoce inteligentní forma života, abyste věděli. Jmenuje se Růženka a je to moje parťačka už mnoho let. Bez ní bych byl ztracený. Kdybyste tušili, kde všude se rozvodové skříně schovávají, pchee! Tak například, jednou jsem musel odmontovat toaletní mísu a..."
„Prosím Vás!" přerušil jeho výklad Zdeněk. „Kdy si myslíte, že by tu skříň mohla tady Růžena najít? Musím jít do práce, dnes se tam bude konat výjimečná událost," vysvětloval Zdeněk, přičemž měl na mysli skutečnost, že ten den bude v archivu Magistrátu města Brna Majetkového odboru, kde sám pracoval, založena nová složka s pořadovým číslem 78 000. A takové jubileum je pochopitelně důvodem k velkým oslavám, srdcervoucím proslovům a nespoutaným pitkám.

„No, za prvé se jmenuje Růženka, ne Růžena. A za druhé nevím, kdy ji najde. Podle toho, kde se ta uličnice schovává," objasňoval muž situaci.

Mezitím už Růženka dorazila k další stěně. Tentokrát však začala broukat melodii skladby Píseň pro Satana.
„Aaaaa, tak ji našla právě teď, pánové," vykřikl muž a usmál se od ucha k uchu. „Máte tady bezpečnostní kladívko nebo aspoň normální kladivo a nějaký ostrý šroubovák?"
„Ano, máme oboje. A to nám to tu rozmlátíte?" ptal se ustaraně Zdeněk.
„No jinak to nejde, když se schová do zdi, potvora jedna."

František přinesl kladívko s jedním ostrým koncem. Muž jej vzal do ruky a zběsile s ním začal mlátit do zdi v místě, kde spustila Růženka své umělecké hudební představení.
„Musíme si pospíšit, než se někam přemístí," vysvětloval své počínání.
Po chvíli se ve zdi objevila nevzhledná díra. Po rozvodové skříni ale nebylo ani památky. Muž tedy kutal dál, až se proboural do vedlejšího bytu, kde soused právě předváděl tanec Charleston za doprovodu refrénu skladby Dance little lady od Noela Cowarda a dvořil se tak své přítelkyni. Pár si muže naštěstí nevšiml, a tak stihl zeď včas znovu zacelit. Následně začal opět rychle bušit do zdi, tentokrát trochu na jiném místě.

„Aaaaa, tak tady je, potvůrka!" Muž rychle odhodil kladívko a pohotově strčil ruku do nově vybourané díry. Po chvíli vytáhl ze zdi předmět o rozměrech přibližně 15 na 10 centimetrů, jenž vypadal přesně jako zmenšenina staré secesní skříně, kterou kdysi míval František jako dítě ve svém pokoji, když ještě bydlel s rodiči. Třetí rozměr, tedy hloubku, bylo těžké odhadnout, neboť věc neustále pulzovala.

Muž opatrně otevřel malá dvířka. Uvnitř bylo ohromné množství tenkých navzájem propletených barevných drátků, jež se vlnily jako žížaly vylézající z hlíny při dešti. Muž se v nich začal opatrně přehrabovat.
„Prosím, pokuste se mě teď ničím nevyrušit. Je to velice delikátní záležitost," žádal oba spolubydlící „knírač", jak si muže v hlavě nazval František. Jeho jméno totiž neznal a knír byl jediným opravdu výrazným prvkem na jeho obličeji.

Zdeněk s Františkem sledovali jemnou práci mistra a čekali, co se bude dít dál.
„No, pánové, na to, že jste o rozvodové skříni ani nevěděli, tak to zatím vypadá dobře," řekl knírač, zatímco stále zíral do změti drátků a pokračoval v kontrole.
Po několika minutách zvedl ze z země Růženku. „Tak, ještě poslední kontrola a budeme to mít za sebou." Na otevřené dlani ji přiložil k rozvodové skříni.

Růženka se pomalu začala soukat do skříňky a svůj tvar přizpůsobovala tak, že po chvíli vyplnila celý prostor uvnitř. Dala se do pomalého tepání, přičemž měnila sytost barvy. Vzápětí dokonalou imitací hlasu bývalého politika a tehdejšího prezidenta republiky Miloše Zemana spustila: „Eee, no... Právě provádím kontrolu, pánové... Eee, no... právě provádím kontrolu, pánové..." Takhle pokračovala stále dokola, což všechny zúčastněné náramně bavilo a všichni se společně smáli.

„Vždycky vymyslí něco nového," řekl knírač a chechtal se u toho. „Někteří kolegové tvrdí, že mají docela nudné pomocníky, ale s Růženkou se člověk baví pořád."
Růženka z ničeho nic v půlce slova ztichla a rozzářila se jasně žlutou barvou.
„Tak, myslím, že skončila s kontrolou," muž s knírem nahlédl z blízka do skříně.

„Á jé, tak přece jenom... Kterej z vás je František Šek?" zeptal se knírač.
„No já," odpověděl František. „Proč?"
„Vidím tady, že se musíte dostavit na policii, pane, a to urgentně," oznamoval vážně muž.
„Cože? Proč na policii? Ukažte..." František se naklonil ke skříni, aby se přesvědčil na vlastní oči.
„No vy nic nepoznáte, nemáte zkušené oko. Od čeho bych tady byl, kdyby to viděl každý?" obhajoval muž významnost svého povolání.

„Co je to za nesmysl? Proč bych měl jít k policajtům? Vždyť jsem nic neudělal," namítal František.
„No, pane, já jsem si to nevymyslel. Věřte mi, je to nevyvratitelné. Jasně to tady vidím," ujišťoval knírač Františka, zatímco opatrně odlepoval Růženku ze vnitřku skříně.
„Jinak musím říct, máte velké štěstí, že jsem k Vám dnes dorazil. Kdybych nepřišel, vůbec byste nezjistil, že na policii máte jít. A z vlastní zkušenosti vím, že když se vyzvaný člověk nedostaví na policejní stanici včas, bývá nelítostně potrestán," řekl knírač a měl na mysli případ svého bratrance, který byl za pozdní příchod na policejní úřad odsouzen ke dvaceti čtyřem hodinám konstantního lechtání.

„No dobře. Tak já tam zajdu, ale nechápu to," řekl František, zatímco bral svazek klíčů z háčku u dveří. Otevřel dveře a vyšel na chodbu.

„Moment ještě Vám řeknu Váš kód výzvy," knírač se podíval do rozvodové skříně, ze které už Růženka téměř celá vylezla a začal číst:

D587DLKJVXY085GDSVJO426986GDAJKB95000JBVFKV3339648Y

„Jste normální, jak si to mám asi pamatovat?" vztekal se František. „To jste mě nemohl upozornit, že si to musím zapsat?"
„Pardon, nějak jsem si to neuvědomil. Napíšu Vám to," knírač vytáhl z jedné z kapes na svých montérkách papír s tužkou a kód opsal.
„Díky," řekl František, když od knírače přebíral kompletně popsaný lístek. Otočil se a znovu vyšel na chodbu.
„Pane, co ty schody? Dolů to jde?" zeptal se knírač.
„No vidíte, nejde. To zase divoce jezdí nahoru. Omlouvám se, jsem trošku vyvedený z míry tím předvoláním," František vešel zpátky dovnitř, dokráčel k oknu a začal jej otevírat.
„Vydržte, už také půjdu," ozval se knírač a strkal přitom Růženku zpět do své tašky.

Nejdříve se začal po rýně spouštět neohroženě, na tento způsob dopravy zvyklý, František. Po něm pak značně rozvážněji muž s knírem v montérkách.

Dole se rozloučili a František vyrazil směrem k nejbližší policejní stanici.
Po cestě přemýšlel nad tím, proč jej asi chtějí na policii vidět. Nevybavoval si žádný přestupek, který by v poslední době udělal. Tedy až na jeden.
„Sakra, že by mě fakt někdo nabonzoval za to včerejší lítání? Ale vždyť nikdo z nich nemohl vědět, kdo jsem. A těm dementům, kteří po mě stříleli, to už bylo evidentně jedno," tekl Františkovy proud myšlenek. „No uvidíme, už tam skoro jsem. Nemůže to být nic hroznýho. Teda aspoň doufám."

V tu chvíli procházel okolo parku, ve kterém byl právě vražděn třiadvacetiletý muž. Provinil se tím, že se u piva jednomu kamarádovi svěřil, jakou stranu bude volit v následujících volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, přičemž jeho názor byl naprosto nepřijatelný.
Františkovi to bylo opravdu líto, ale teď měl jiné starosti. A navíc, co by sám proti třem velkým chlapům zmohl? Leda by se nechal sám taky zavraždit. To mu tak ještě teď scházelo. Kráčel tedy dál a tvářil se, jakože nic neviděl.

Po chvíli došel ke vchodovým dveřím budovy, na níž bylo velkým písmem napsáno:

Policie České republiky

Pod tímto velkým nápisem stálo o něco menšími písmeny:

Pomáhat a chránit

Františkovi se trochu sevřel žaludek, ale bez většího otálení vstoupil dovnitř. Ocitl se v oválném vestibulu, který byl až na jednu malou prosklenou budku na druhé straně od vchodových dveří zcela prázdný. František neváhal a zamířil rovnou k ní. Za přepážkou seděla starší paní. Hleděla do monitoru počítače a pravidelně klikala myší. Když František přišel blíže, všiml si, že se v brýlích, které měla paní nasazené na nose, odráží převážně zelná barva, přes kterou poletovaly v odrazu malinké pokerové karty.

„Dobrý den," řekl František a čekal, až ho paní zaregistruje. Ta však dále civěla do obrazovky a křečovitě přitom klikala. František to zkusil znovu:
„Dobrý den."
Paní přestala ťukat myší.
„Co?!" vyhrkla, aniž by se na Františka podívala.
„Eee, no potřeboval bych vyřešit nějaký přestupek," oznámil lehce zaskočený František.
„Tady ty schody, do druhýho patra, doprava, potom hned doleva, na konec chodby, tam doprava po schodech dolů, potom doleva a dvanáctý dveře po levé straně, nezvoňte, neklepejte, zavolají si Vás," vysypala paní a ihned potom začala znovu svědomitě bušit ukazováčkem do levého tlačítka myši, zatímco svůj zrak na Františka neobrátila ani jednou.

„...doprava, doleva," začal si František bručet pro sebe, když se vydal ke schodišti. „Potom na konec chodby," pokračoval, stoupaje po schodech nahoru. „Tam doprava. Nebo doleva? Sakra! No nic v nejhorším se někoho zeptám. S tam tou už mluvit nehodlám," pomyslel si.
František procházel soustavou spletitých chodeb a připadal si naprosto ztracený. Před jedněmi ze těch stovek dveří, které míjel, spatřil muže křičícího mladší slečně z blízka do obličeje:
„Víte, kdo mě tady na tomto oddělení nejvíc sere?" A aniž by muž dal slečně možnost zodpovědět tuto otázku, pokračoval: „Vy! A víte proč? Protože jste totální pí..." František si okamžitě zacpal uši tak, jak ho to učila jeho maminka, když byl ještě dítě. Mohl si tak jen domýšlet, jak pán slečnu nazval, ačkoliv příliš mnoho možností, jimiž mohla být věta dokončena, se nenabízelo.

František prošel kolem obou zúčastněných bez povšimnutí a za chvíli pustil událost z hlavy. Nyní se soustředil na to, aby našel cestu tam, kam má namířeno. Po dlouhém bloudění budovou konečně spatřil dveře s nápisem:

Řešení přestupků
Vyčkejte příchodu strážníka

Poblíž těchto dveří sedělo na lavičkách či postávalo u zdi asi dvacet pět lidí a dvě opice. Jeden člověk právě dělal shyby, drže se konečky prstů zárubní dveří vedoucích na toaletu.
„No co?" spustil posilující muž, když na něj František nechápavě zíral příliš dlouho. „Musím se trochu dostat do formy. Tady z toho nekonečného čekání mně začíná chátrat tělo," obhajoval své počínání muž, přičemž za každým druhým slovem si při shybu odfoukl jako papiňák.

„Cože? Jak dlouho tady už čekáte?" zeptal se ustaraně František.
„Dneska je to osmý den, ale prý už bych měl být brzy na řadě," řekl muž a pozvedl při tom obě obočí. Potom seskočil dolů z futer, lehl si na zem a začal cvičit sedy lehy.
František popošel s listem papíru v ruce blíže ke dveřím, na jejichž otevření zde všichni čekali jako na smilování.
„No to snad ne!" pomyslel si. „Přece tady nebudu čekat takovou dobu." Na okamžik se zadumal a poškrábal se na bradě. „No... ale co mi zbývá?" V zoufalství se chytil za čelo a opřel se o zeď, která na jeho černé košili okamžitě zanechala bílé skvrny. František si ji začal rychle oprašovat a měl pocit, že přitom zaslechl, jak se zeď škodolibě uchechtla.

„Prosím Vás, kdo je zde poslední v řadě?" zavolal do hloučku.
Vzadu na sebe začaly navzájem ukazovat jedna opice a jedna žena ve středním věku. Po chvilce tichého brblání, které František neslyšel dost dobře na to, aby rozuměl, co si mezi sebou pověděly, přistoupila blíže žena.
„Tak evidentně jsem poslední já. Je pravda, že jsem přišla až včera navečer," připustila.
„Děkuji," řekl František a povzdechl si.
„Takže všichni, co tady stojí, půjdou přede mnou," přemítal potichu. „A někteří tady čekají už přes týden. To snad není možný!" František si připadal stejně beznadějně jako auto, které se v dopravní špičce snaží na vytížené křižovatce bez světelných signalizačních zařízení odbočit vlevo. Složil si ruce za hlavu a znovu se opřel o zeď, která se nyní již zřetelně zachechtala.

„Do pr...," František do zdi vší silou kopnul. Přitom si pravděpodobně naštípnul kost v palci na pravé noze, takže ani nestihl doříct své oblíbené slovní spojení. Namísto toho jen hlasitě hekl, což způsobilo, že na něj všichni čekající soucitně pohlédli. Potom začali s hlubokým porozuměním pokyvovat hlavami a v truchlivých tónech přitom sborově pobrukovali úryvek titulní skladby k filmové trilogii Pán prstenů od Howarda Shorea. Jakmile toto neobyčejně laskavé představení skončilo, jedna z opic začala příšerně vřeštět a mlátit se rukama do hlavy, načež se po visících lustrech zručně odhoupala z chodby pryč. Ještě nějakou dobu k ostatním doléhal její tlumený vzdalující se vřískot. Teprve po delší chvíli se na chodbu opět vlilo nudné prázdné ticho.

„No, aspoň o jednoho člověka, teda spíš o jednu bytost, v řadě přede mnou míň," pomyslel si František, když si v předklonu mnul palec skrze botu.

Od toho okamžiku čekali na chodbě všichni provinilci dvě a půl hodiny, aniž by se stalo cokoliv zajímavého. Dveře zůstávaly stále zavřené. Pán s chátrajícím tělem mezitím udělal obdivuhodný počet kliků i dřepů a zbytek čekajících si buď něco četl nebo podřimoval.

Najednou se z ničeho nic rozletěly dveře až práskly klikou do zdi, čímž dlouho trvající klid na chodbě rázem utnuly. Dva policisté vyvedli ze dveří muže v předklonu a s rukama za zády, zatímco jeden z nich ho mlátil obuškem do páteře.
„Ty parchante! A že ti trvalo tak dlouho se přiznat. Tady máš ty šmejde!" policista muže uhodil přes bedra tak silně, že nešťastník zařval bolestí.
„Ale vždyť... vždyť... vždyť jsem jenom předběhl v řadě na lahůdky," křičel nebohý muž ustaraně.
„Já ti dám jenom předběhl, ty hajzle!" Muž v uniformě jej znovu uhodil, tentokrát přes lopatky. „Předběhl jsi paní s malým dítětem v kočárku, ty zvíře!" zakřičel policista a uštědřil muži ještě jednu ránu. „Ty to máš spočítaný, panáčku."
To už se za nimi pomalu zavíraly dveře vedoucí z chodby pryč. Jakmile se zabouchly, bylo slyšet už jen tlumené nesrozumitelné hlaholení, jež se po chvíli zcela ztratilo v dáli, a na chodbě opět zavládlo ticho.

Všichni si mezi sebou začali šuškat.
„Co to panebože bylo?" zeptal se František nahlas do davu.
„To neměl dělat," začala jedna žena a křečovitě přitom kroutila hlavou. „Někdy bývají hodní, ale takovéto věci nepromíjejí."
„To všechno bylo vážně jenom kvůli tomu, že někoho předběhl?" chtěl se ujistit František a poněkud se mu sevřel žaludek.
„Pššš! Takhle nemluvte! Chcete, aby někdo z nich slyšel, že jste na jeho straně?" upozornila ho žena důrazně.
„Já to ale opravdu nechápu, proč..." Než stihnul František položit svoji další otázku, dveře se znovu otevřely a v nich se objevila žena v uniformě.

„Přibyl tady někdo?" zeptala se znuděně.
„Já, prosím," přihlásil se František a vyrazil s papírem v ruce směrem k paní.
„Ještě někdo?" ptala se policistka a přitom přebírala od Františka papír s kódem přestupku. Když se nikdo neozval, beze slova za sebou dveře zase zabouchla.
František se otočil zpět k dámě, se kterou si před chvílí povídal. Než ji však znovu oslovil, vylezla opět paní policistka.
„Pane Šeku, pojďte dovnitř," řekla naléhavě.
František se nevěřícně rozhlédl po chodbě.
„No jen pojďte," vybízela jej žena v uniformě, což u ostatních čekajících vyvolalo značnou nevoli. Jeden muž zezadu vykřikl:
„Já už tady čekám skoro dva týdny, krucinál!"
Ostatní jen nespokojeně brblali.
„Buďte rádi, že ještě nejdete na řadu. Věřte mi, že nikdo z vás by nechtěl být v kůži tady pana Šeka," ohlásila paní policistka.
Františkovi se v tu chvíli po celém těle rozlila vlna strachu a úzkosti, přičemž jeho srdce mělo opět tendenci putovat pryč ze svého místa. František mu to však překazil silným zabušením pěstí na své levé prso.

Nesměle vstoupil dovnitř. Na čele se mu okamžitě začaly tvořit krůpěje potu.
„Pojďte prosím sem a posaďte se," policistka ukazovala na velké měkké křeslo, které bylo jedinou věcí nacházející se v jinak naprosto prázdné místnosti se sytě oranžovými stěnami, stropem i podlahou. František si opatrně a rozpačitě sedl. Křeslo bylo nadmíru pohodlné, což jej přeci jen alespoň trochu uklidnilo.

„Jste v pěkným průseru. Jste si toho vědom?" řekl vysoký muž bez trika s vyrýsovaným torzem, který právě vstoupil do místnosti. Skutečnost, že takto odhaloval své mohutné svaly měla zřejmě napomáhat k zastrašení vyslýchaných.
„No... eee... nejsem," na Františka ta obnažující taktika fungovala skvěle. Celý se při odpovědi roztřásl. „Vůbec nevím, proč tady jsem."
„Ale no ták," začal muž bez trika, „sám jste sem donesl Vaše předvolání číslo D587DLKJVXY085GDSVJO426986GDAJKB95000JBVFKV3339648Y, tak ze mě prosím nedělejte blázna!" Muž zvýšil hlas a přidal do něj hlubší strašidelný tón.

„Ale já vůbec nevím, co to znamená. Přišel jsem k němu úplně náhodně, když ke mně při..."
„Nechejte si ty výmluvy, nebo se opravdu rozčílím," přerušil svalnatý muž Františka a kdyby se v místnosti nacházel nějaký stůl, jistě by do něj v tu chvíli vší silou uhodil rukou.
„Možná bychom sem jeden stůl pořídit mohli," pomyslel si muž. „Dalo by se tak ty zmetky ještě víc zastrašovat."
„Ale já opravdu nevím co..., pokusil se František znovu obhájit, avšak pan svalnatý ho opět nemilosrdně přerušil:
„A dost!" zakřičel.
„Sakra, teď si situace vyloženě říkala o úder do stolu," říkal si muž v hlavě. „No nic, hned jak vyřídím tady toho chlápka, objednávám stůl," rozhodl se.

„Ještě jednou začnete škemrat," spustil, nyní už nahlas, „a osobně se postarám, že odsud nikdy neodejdete! Rozumíte mě?"
„Ano, rozumím," řekl František a celý se roztřásl, přičemž potlačoval silné nutkání tomu muži nějak vysvětlit, že opravdu neví, proč tam je.
„Váš přestupek se standardně řadí do druhé nejvyšší kategorie závažnosti," začal nyní již poklidným hlasem vysvětlovat muž s výstavní figurou. „Nejsou však známy všechny okolnosti Vašeho případu, a proto budete do té doby, než bude vše náležitě prošetřeno, umístěn do vazby."

„Na... na jak dlouho?" zeptal se třesoucím se hlasem vyděšený František.
„To Vám nemohu říct, protože to sám nevím. Záleží na rychlosti vyšetřování. Mohu Vás však ujistit, že takovéto jednání je v souladu se zákonem. Máte nějaké dotazy?"
Františkovi to nedalo a poněkud rozpačitě se zeptal:
„Prosím, mohl byste mi říct... za... za jaký přestupek jsem vlastně obviněn?"
„ODVEĎTE HO!" zaječel muž od pasu nahoru nahý. „To je neskutečný, co to tady na mě zkouší, ten zmetek," pronesl ke dvěma policistům, kteří Františka začali pohotově zvedat z křesla.

„S takovým přístupem moc velkou naději nemáš, kamaráde," dodal, když už Františka táhli ven z místnosti.

„Já ale fakt nevím, co jsem udělal!" křičel František.
„Buď zticha!" zařval jeden z policistů, kteří jej vyváděli a udeřil ho obuškem do ledvin. František zavřeštěl bolestí.
Policisté rozrazili dveře na chodbu, kde všichni čekající s velkým zájmem pozorovali, jak ho vláčejí pryč.
„Pohni!" Jeden ze strážníků kopl Františka do zadku a jemu se v očích utvořily slzy.
„Řekněte mě prosím, co jsem udělal," snažil se stále přijít na to, proč se tohle všechno vlastně vůbec děje.
„On si nedá pokoj, parchant," policista udeřil Františka pendrekem do lýtka, takže zbytek cesty už notně kulhal.
Když se potom druhému muži v uniformě zdálo, že se František příliš loudá, zuřivě na něj štěkl. To se zalíbilo i tomu prvnímu, a tak také hafnul, čímž způsobil, že znovu štěkl i ten druhý. Takhle se oba policisté postupně doplňovali, až se za chvilku chodbou rozléhal souvislý hlasitý štěkot doprovázený Františkovým naříkáním.

„Je to kvůli tomu lítání?" zeptal se zoufale František, když už se oba policisté uklidnili a zrovna jej vedli někam nahoru po točitých schodech.
„Pcha! Prej lítání," zasmál se ten s vytaženým obuškem. „Lítání je snad vůbec ten nejmenší přestupek, ty vocasu!" dodal a druhý strážník se rozchechtal na celé kolo.

Jakmile vystoupali po dvou tisících tři sta dvaceti dvou schodech, až úplně do nejvrchnějšího patra budovy, objevila se před nimi velká klec. Strážníci Františka vhodili dovnitř a zamknuli za ním mřížovaná dvířka.
„Tady si chvilku počkáš," řekl jeden. Oba si oprášili ruce a se smíchem se vydali zpět dolů po schodech.

František se pomalu zvedl ze špinavé podlahy a držel se přitom za záda. Potom si zkontroloval své lýtko, na kterém mu již vyrostla obří modřina. Chtěl si poraněné místo trochu promnout, ale jakýkoli dotyk mu způsoboval příliš velkou bolest, takže toho rychle zase nechal. Rozhlédl se po prostoru, který měl k dispozici. Klec byla prázdná až na jednu kovovou lavici a díru v podlaze, která pravděpodobně sloužila jako toaleta. František si při pohledu na ni uvědomil, že se nutně potřebuje vymočit. Bez velkého zkoumání, zda díra opravdu slouží k těmto účelům, si rozepnul kalhoty a přesně zamířil. Až potřebu vykonal, zhroutil se na kovovou lávku a strčil hlavu do dlaní.
„Co budu dělat?" řekl potichu a rozbrečel se.

Potom tam nějakou dobu jen tak seděl a přemýšlel o tom, jaký skutečný důvod mohli mít k tomu, aby jej sem zavřeli. Má vůbec nějakou šanci se odtud dostat? Avšak ani po dlouhém přemítání nenašel na žádnou ze svých otázek uspokojující odpověď. Zkusil obejít celou klec a zjistit, jestli není nějaká její část uvolněná pro případný útěk.
„Sakra! Nic. No stejně bych si asi moc nepomohl tím, že bych teď utekl. To už bych se mohl rovnou přiznat," běhaly Františkovi myšlenky hlavou.

A tak tam seděl, ležel, skákal, tančil, skotačil a sem tam i plakal. Takhle strávil necelých čtrnáct dní, během nichž mu jedinou společnost dělala vačice, která mu na svém hřbetu jednou denně přinesla vskutku poživatelné jídlo servírované na stříbrném ozdobeném tácu. František se s ní spřátelil a jednou ji dokonce i poprosil, aby přespala s ním v kleci. Ona na to ráda přistoupila a v noci se k sobě tulili.

Jednoho dne František uslyšel, jak někdo hlasitě dýchá a šlape po schodech nahoru. Rychle vstal a nalepil se na mříže. Z pod točitých schodů se vynořila hlava policisty, kterého nikdy předtím neviděl. Po chvíli vystoupal až nahoru, zastavil se a v předklonu vydýchával. Potom přistoupil blíž k Františkově kleci.
„Pan Šek?" zeptal se a stále zhluboka oddychoval.
„Ano," odpověděl pohotově František. „Už mě pustíte?"

„Ehm, no to ne... Jdu Vám sdělit, že Váš případ by měl být projednán začátkem příštího roku. Do té doby budete muset zůstat zde," vysvětloval pan policista.
„Cože?! To je víc než za půl roku!" vyhrkl zděšeně František. „To přece nemůžete! Já jsem nic neudělal!" začal křičet. „Co presumpce neviny?! Nemůžete mě tady držet jenom tak!"
„Ale věřte, že můžeme," spustil stále mírně udýchaný muž. „Díky tomu, co jste provedl, nejste oprávněn čekat na soudní líčení na svobodě."
„Ale co jsem provedl?!!" křičel František jako smyslů zbavený a lomcoval přitom s mřížemi.

„No já zase raději půjdu. Vidím, že s Vámi není řeč," řekl klidně policista a začal scházet zase po schodech dolů.
„Neee! Počkejte, já potřebuju vědět, za co jsem odsouzený!" volal za ním František, strážník však pokračoval bez zastavení dál.
„Vraťte se!" zkoušel to ještě, ale marně.
Spustil se po mřížích dolů k zemi a začal vzlykat. Potom se znovu postavil a začal zběsile kopat do mříží a ty začaly vřískat bolestí. František přestal, neboť ten zvuk se nedal vydržet. Zjistil, že si tentokrát asi definitivně zlomil palec na noze, který si dva týdny zpátky naštípl.
„Tohle už není prdel," mluvil pro sebe nahlas. „Takovou dobu tady přece nevydržím. To nejde... prostě ne!"

Dny však běžely a neobjevovala se žádná známka toho, že by se od tam měl dostat dříve, než mu sdělil policista.
S vačicí, která mu nosila obědy si vytvořil velice úzký vztah a často spolu trávili dlouhé večery. Několikrát se jí k němu do klece podařilo propašovat i nějakou literaturu, a tak se spolu s Františkem naučili nazpaměť tři inscenace od Williama Shakespeara, které si potom po večerech přeříkávali. V noci se Františkovi vracel sen o tom, že nemůže létat. Když mu potom ráno vačice vysokým hláskem vyprávěla, jak ve spánku létal po cele, roztomile se při tom chichotala. Později spolu trávili již většinu času.

Přišel nový rok, avšak stále nepřicházel nikdo, kdo by Františka odvedl k soudu. A tak postupně ztrácel naději. Jediné, co mu přinášelo radost, byly chvíle s Alenkou. Vačici tak sám pojmenoval, jelikož do té chvíle žádné jméno neměla.

Uběhl další rok a téměř nic se nezměnilo. Snad jen to, že Františka příšerně bolela záda ze spánku na tvrdé a studené lavici a to, že mu narostly opravdu dlouhé vousy. Takový plnovous ještě nikdy v životě neměl.
"Už brzy přece někdo musí přijít a postavit mě před soud." Touto myšlenkou v sobě stále udržoval naději na budoucnost. "Klidně ať mě odsoudí. Chci jen vědět, co jsem provedl."
Stále však nikdo nepřicházel.

Během čtvrtého roku, který František trávil v kleci, za ním jednoho dne přišla Alenka a stěžovala si na velké bolesti v břiše. Týden na to u něj nocovala a vůbec nemohla spát. František ji hladil po kožíšku a ona pištivě naříkala bolestí. Snažil se ji rozptylovat tím, že přeříkával slova z Krále Leara, kterého se kdysi učili společně nazpaměť, avšak Alenka neměla sílu se připojit a v mukách jen dále kňoukala.
Asi dvacet minut po půlnoci Alenka přestala dýchat a František se ji snažil bezmocně přivést zpět k životu. Byla ale navždy pryč. František oplakával odchod své jediné spřízněné duše a celou noc nezamhouřil oči. Držel Alenku v klíně a hladil její již studený a jeho slzami promáčený kožíšek.

Druhý den zuřil, protože neměl Alenku kam pohřbít.
„Přece se tady na tebe nebudu dívat, jak se mi před očima měníš v mršinu," hovořil k zesnulé vačici. „To si nezasloužíš," šeptal a utíral si přitom slzu, která jej lechtala na tváři.
Jediná možnost, která se mu naskýtala, bylo hodit Alenku do díry, do níž se každý den vyprazdňuje. Po krátké modlitbičce mrtvou vačici uchopil a procpal ji otvorem. Bylo slyšet, jak tělo padá rourou hluboko dolů. Následně do díry vylil všechnu vodu, kterou měl v kleci k pití, aby se Alenka dostala co nejdříve ven z kanalizace.

Následující dny František jen bezhlesně seděl a tupě zíral do prázdna. Třetí den po smrti Alenky mu donesl oběd jezevec. Mlčky mu pod mřížemi vsunul tác do klece, neprojevil však vůbec žádný zájem s Františkem komunikovat a rychle zase zmizel.
Jediné, co mu kdy jezevec řekl, bylo strohé ohlášení, že v centru Brna náhle vyrostla nová ulice a že dostala název „Vianova."

Uběhlo dalších deset let a František už zapomněl, jak se do klece dostal. Měl pocit, že tam žije celý život.
Posledními slovy, která si nahlas brblal pod vousy, než zemřel, byly první věty Shakespearova Hamleta:
„...stráž byla klidná? Myš se nepohnula. No budiž, dobrou noc..."