Obzory se projasnily a bolest ustala. Všechny vzpomínky složené v pořadí, ve kterém se staly. Poznával jsem je, alespoň některé z nich. Věděl jsem moc dobře, co to znamená. Věznění bylo u konce a má lidská schránka selhala v ochraně vnitřku.

Nevinil jsem ho za selhání, nakonec to byla jedna z možností, jak opustit svět. Nebyla bezbolestná a jistě ne nejrychlejší. Jen jsem si přál vědět, co zavinilo onen odchod. Zkrat přístrojů, násilné odpojení nebo mnou zmítala netušená nemoc? Vše bylo pouze v mé již prázdné hlavě.

Vše čekalo na okamžik, kdy prohlédnu své vzpomínky a usnu bebolestným věčným spánkem.