Padám do tmy. Myslel jsem, že konec bude prosluněný a dostanu se někam na lepší místo, ale zatím to spíš smrdí jako stoka. Bolest konečně ustoupila a nemá nademnou již žádnou kontrolu. Cítím, jak opouštím schránku, která mi byla v posledních týdnech vězením. Doufám, že i v rozdrcených vzpomínkách se nachází někdo, pro koho jsem znamenal víc než jen trosku za kterou museli chodit.

Brnění v pravé ruce jsem již nestihl prozkoumat, ale litoval jsem, že to nepřišlo dříve. Mohl jsem ještě naposledy někoho obejmout. I kdyby to byl nejbídnější z nejbídnějších. Má mysl se pomalu projasňovala. Vzpomínky se spojily.