Krásné hnědé oči, které hleděly plné bolesti na mou bídnou existenci. Netušil jsem, zda mě lituje nebo opovrhuje svou prací. Sedla si však vedle mě a z úst se jí začaly linout slova z mé oblíbené knihy. Probouzelo to některé útržky vzpomínek, které však spolu nedávaly prazvláštní smysl.

Mohl jsem pouze poslouchat její hlas a občasně sledovat záblesk útržku. Přehodnocoval jsem každou vteřinou, zda mi to bylo dáno darem nebo trestem. Kdesi v koutě mozku čněla část, která vybírala, zda jít za světlem smrti nebo ne.

Byla to má součást, ale já byl rozhodnutý. Nebo jsem si to aspoň myslel.