Jako správná hostitelka jsem mu nabídla něco k pití. Řekl, že si dá jen vodu. Když jsem zaplula do kuchyně, slyšela jsem jak si to tu u nás prohlíží. Došla jsem do obýváku s dvěma vodami v rukou, zrovna když si pobaveně prohlížel mé výkresy z dětství. Ježis, to je trapný.

"Ty obrázky...," pronesl zamyšleně "to si malovala ty?"

"Jo, ale jsou to jen pitomoučké slátaniny malého děcka." Trochu jsem nechápala, co na nich vidí.

"Ne ne, jsou opravdu krásné, nikdy jsem nic krásnějšího neviděl," řekl zasněně a já si říkal, jestli se třeba neuhodil do hlavy o futra, protože mluvil úplně zcesty.

"Když myslíš." Položila jsem vody na stůj a on se na mě otočil. Nevěděla jsem, co s rukama, tak jsem je vrazila do kapes od mé vytahané mikiny. To nemohlo být možné. Nikdy jsem takhle nervózní nebyla.

"Takže...," řekla jsem a posadila se na gauč, čímž jsem mu jasně naznačila, ať se posadí také. Sedl si naproti mě. "když už máme být teda kamarádi, nechceš mi o sobě něco říct?" Objala jsem si rukama skrčené nohy a pevně semknula ruce.

"Dobře. No...co by jsi o mně chtěla vědět?" culil se.

"Všechno."

A tak mi o sobě vše řekl. Třeba to, že jeho oblíbená barva je hnědá, taková ta hlínová - už i to naznačovalo něco o jeho výstřednosti. Poslouchá rád muziku a chodí často ven. Hlavně do lesa. Nikdo se s ním moc nekamarádí, což osobně nechápu. Prej mu jen každý nesedne. Čím víc jsem se o něm dozvídala, tím víc se mi začínal líbit. Ne líbit jako líbit, ale líbit jako kamarád. Mluvil a mě se líbilo poslouchat jeho příběh.

Z jeho povídání nás vytrhlo až zarachotění našeho starého křápu, kterému s mamkou říkáme Šroťák, z příjezdové cesty.

"Becco, jsem doma." hulákala mamka z chodby, jako by mi její příjezd autem a následné bouchnutí dveřmi vůbec neoznámilo její příchod.

"Jejku děti, doufám, že neruším," švitořila, když uviděla Codyho.

"Mami, tohle je Cody," představila jsem je.

"Já jsem Wendy, Becci matka, moc mě těší!" Máma vypadala nadšeně. Ani jsem se jí nedivila.

"Mě také, paní." Trapnější to být nemůže! Pryč, pryč, pryč.

"Tak mi asi pudem nahoru." To už jsem Codyho vlekla za ruku po schodech do mého pokoje.

"Máš milou mamku," poznamenal, když jsme vycházeli do pokoje. Pak ale vyvalil oči.

"Páni." vydechl a přelétl očima všechny mé sošky, lapače snů, další výkresy a neunikla mu ani vyklizená část pokoje.

"Proč...?" tázal se a já honem vyhrkla:

"To si dělám jen místo na nové knihovničky." Pokusila jsem se usmát.

"Aha," řekl prostě.

Možná nebyl nejlepší nápad brát ho do svého pokoje.

Vyčítat si to ale budu později.