Dobře, tak spolu chodíme do třídy. Chodí se mnou do třídy kluk, který si myslí, že jsem zajímavá. Dobře, to ještě skousnu. Ale to, co bych neskousla by bylo, kdyby si chtěl sednout ke mně. To ani za nic.

Naštěstí si nesedl vedle mě, ale obsadil prázdnou lavici vedle té mé, do které si nikdo nechtěl sedat, a která byla nebezpečně blízko. To je teda výhra.

Posunula jsem se tedy na vedlejší židli, dál od něj, a napůl vnímala výklad učitele fyziky.

Co mě ale překvapilo, bylo to, jak je chytrý. Byl tu druhý den a už si ho náš fyzikář oblíbil dost na to, aby všichni naši premianti upadli do pozadí.

Až neskutečné.

On byl přesný opak mě samotné. Byl velmi hovorný, já ne. Chodil pěkně oblékaný, já ne. Byl milý, já ne. Byl všechno, co já nebyla. Někdo by řekl, že se doplňujeme, ale v tomto případě to bylo sakra nevhodné.

●●○○

Po zbytek dne na mě opět nepromluvil. Mohla jsem tudíš po škole rychle utéct do práce, pak domů, kde mi mamka vytkla pár slov, k mému chování a časté poškole. Nic zvláštního.

Večer už jsem neměla sílu na nic jiného než si číst. Četla jsem dlouho, protože když jsem knihu dočetla bylo už dlouho po půlnoci. No, to jsem sice neměla moc v plánu, ale co už.

Když jsem usínala, měla jsem před očima jeho zelené oči. Ať jsem mrkala jak jsem chtěla, stále tam zůstávaly a já se začínala bát sama sebe. Co se to se mnou sakra děje? Byla jsem v pohodě a teď si k nám nastoupí jeden blbeček a já budu takto v háji? To teda ne. Musím ho nějak dostat z hlavy, ať to stojí, co to stojí. Takhle to prostě dál nepůjde.