Následujícího dne jsem v klidu obědvala zeleninový salát s nosem zabořeným do knihy, když jsem ve svém zorném poli zaznamenala pohyb.

Cody. Stál nade mnou.

Zubil se a očima těkat k místu vedle mě.

"Doufám, že si nehodláš přisednout ke mně." konstatovala jsem.

"Cože? Jak tě to napadlo?" Zamrkal na mě. Teď si ze mě už dělal i legraci jo? Jeho úsměv nabral na intenzitě a já musela odvrátit zrak při pohledu na jeho spokojenou tvář.

Bez ohledu na můj nesouhlasný pohled, kterým jsem ho probodávala, se za doprovodu rámusu, kdy svůj tác plácl na stůl, usadil na židli vedle mě a pustil se do svého oběda. To nenašl nikoho jiného, koho by mohl otravovat?

Měla jsem co dělat, abych nevstala a nevytáhla ho za tu jeho vyfešákovanou košili a nenakopala ho do toho jeho dokonalýho zadku.

K mé smůle jsem toho nebyla schopna. Byla jsem šťastná, že se dnes vůbec hýbu. Včera v práci někdo vylil na zem ten odporný bylinkový čaj, který jsem tam všem rozdávala, a já uklouzla. Mám teď pěkně naraženou kostrč.

"Jakpak se dnes máme?" culil se na mě.

"Strašně, a ty tomu moc nepomáháš." usadila jsem ho. Jeho úsměv ani přesto nezmizel. Co to je za člověka? Pořád se usmíval. Blbec.

"Proč strašně? Vždyť je dnes krásně, všude kolem plno pozitivní energie. Nemůžeš se cítit strašně."

"Můžu, je to moje věc." řekla jsem mu "A jestli sis nevšiml, četla jsem si, než jsi mě vyrušil." Vrhla jsem na něj ne moc pěkný pohled a znovu se zadívala do knihy.

To už mě nechal na pokoji a věnoval se svému obědu. Opravdu jsem si chtěla číst, ale jeho přítomnost mě rozptylovala. Neustále jsem měla nutkání si ho prohlížet. Byl celkem pohledný, uvědomila jsem si, ale záhy jsem si řekla, že mi to je vlastně jedno. Mermomocí jsem se snažila číst, ale oči mě zradili a já na něj opět pohlédla. V ten okamžik zrovna také vzhlédl a chvíli jsme si hleděli do očí. Měl nádherné zelené oči. Je mi to ale jedno.

Najednou jsem si uvědomila, že na něj zírám a rychle jsem sklopila zrak dolů ke knize. Přešel to bez komentáře, ale já věděla, že jsem si tímto čímsi u něj nadobro zkazila jeho mínění o mě. Kruci. Blbá, blbá, blbá jsem.

Když se blížil konec doby na oběd, zaklapla jsem knihu, nemotorně jsem se zvedla a rázovala si to ven z jídelny. Jak jsem ale mohla tušit, nenechal mě tak snadno před sebou utéct.

"Rěkneš mi už, prosím, jak se jmenuješ?" obrátil se na mě. Bylo dobře, že se mnou nechodil do třídy. Věkově mi ale přišel stejně starý jako já. Takhle jsem se ho aspoň měla jak zbavit.

"Jsem takhle spokojená, a nehodlám to měnit. Možná kdybys mi řekl, proč si byl včera na poškole..."

"To není nic tajného. Jeden kluk mi podrazil nohy a já omylem spadl na naší třídní. Křičela na mě tak, že ani nevím, co říkala. Rozhodně to ale nebylo nic pěkného." usmál se na mě.

Trochu nesměle jsem mu úsměv oplatila a potom mi došlo, co to ksakru dělám. Nebyla jsem zvyklá se usmívat a můj výraz musel býti jaksi křečovitý.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se znovu a vytrhl mě z mých myšlenek.

"Já...Jsem Rebecca." vysoukala jsem ze sebe ne moc nadšeně. Ale uvědomila jsem si, že by mi teď mohl dát třeba konečně pokoj...

"Tak to mě tedy moc těší, Rebecco."

Když si to namířil do učebny, kde jsem teď měla hodinu, zarazila jsem se.

"Kam to jdeš?" otázala jsem se vykuleně.

"Do třídy, mám teď fyziku." Sakra.

"Ale...jak...jak to...," koktala jsem "včera jsem si tě nevšimla."

"No to si ani nemohla. Byl jsem u ředitele vyřizovat nějaký papíry. " Roztáhl ústa v úsměv, když mu došlo, co to znamená.

Chodíme spolu do třídy.

No nazdar.

Další díl je na světě. Děkuju všem, kdo komentují a hlasují. Je to strašně príma :P

Kailey :3