Mluví se mi o tom těžko, ale pověděla jsem mu to. O mém otci, který byl zaměstnaný v laboratoři. Taky vše o mém bratrovy. Že byl u táty na výpomoci. V laboratoři. Že spolu prováděli výzkum vodíku. A že přes všechna bezpečnostní opatření a všechny předpoklady, ten vodík vybouchl. Bylo to jako špatný vtip. Koho by napadlo, že se v dnešní době může něco takového stát? Nikoho, a mě rozhodně ne. Vylíčila jsem mu, jak jsem byla zdrcená, jak jsem zavrhovala vlastní matku. Taky to, proč je půlka mého pokoje vyklizená. Proč nemám ráda, když mi někdo říká Becky, protože tak mi vždycky říkal můj bratr. Proč nemám ráda nemocnice. Čekala jsem totiž hodiny v čekárnách na zázrak, který mě minul. Taky jaktože tak lpím na svém medailonu, který mi dal otec k mým desátým narozeninám se slovy, že mi přinese štěstí.

Cítila jsem v očích slzy. První se mi skutálela po tváři a Codymu to samozřejmě neuniklo. Snažil se mě obejmout, ale já nepotřebovala soucit. Byla jsem v ráži. Chtěla jsem to dopovědět.

Řekla jsem mu o Gabriele, která když se to dověděla, musela to hned všem vykecat, a na mě pak koukali, jak na nešťastnou, ubohou trosku. Nenáviděla jsem ty pohledy.

Od té doby jsem přestala řešit své malé problémky, jako třeba co si vzít na sebe, nebo to, že se mi na bradě udělal pupínek. Protože je strašně moc mnohem horších věcí. Přestala jsem se starat jen o sebe. Začala jsem si všímat ostatních, ale bylo už pozdě. Tohle jsem si měla uvědomit dřív. Ne až tehdy. Byla jsem hloupá. Doteď jsem. Ale teď už to vím a přiznám to.

Myslím na to, co jsem mu napsala na ten květináč od kaktusu, který ode mě dostal k narozeninám. Nikdy se neměň, jak pošetilé mi to přijde teď.

Už vím, že se každý musí měnit, v tom to je. Události minulého roku mě změnili, ale on... on mě změnil nazpátek. Udělal z trosky funkčí osobnost. Vytáhl mě z té díry žalu a dodal mému životu štěstí.

"Becco, chápu tě," promluvil konečně Cody po tom mém dlouhatánském vyprávění. A byla jsem nesmírně šťastná, že neřekl to hnusné 'to je mi líto', čímž jsem loni byla bombardovaná na každém kroku, až mě ta slova děsila. "Chápu to, a děkuju, že jsi mi to řekla."

Přes slzy jsem se na něj usmála, "To já děkuju, konečně jsem to ze sebe dostala. A když jsme u toho děkování... děkuju ti za tvé přátelství a možná i za něco víc, vyléčil jsi mě, Coďáku, dík." Usmála jsem se.

Další, na co jsem přišla je, že není dobré se řídit instinkty - musíme se řídit jen a jen srdcem a tím, co nám nevědomky našeptává. Špatná rozhodnutí někdy přece jen vedou ke štěstí.

Odteď už se nebudu utápět v minulosti. Budu žít jen přítomností, a jako by po noci nemělo přijít ráno.

Už mě žádná bolest nezajímá, jen ať přijde já se s ní vyrovnám. A pak ať klidně přijde další a další. Jen prosím. Tohle je totiž skutečný život, skutečný svět. Plný bolesti a ztrát. Taky ale štěstí a pěkných věcí. Jen si ty věci musíme najít a chytit se jich. Pak už nám nic neublíží.

Zrovna v tu sekundu, co mi tato myšlenka probleskla hlavou, jsem ho políbila.

K O N E C