Dva týdny na to, co jsme přijeli.

Tak je to tu. Netušila jsem, že to na mě tak dolehne, ale stalo se. Dnes je to totiž rok.

Celé noci jsem strávila opakováním si slova "proč?". Proč já? Proč oni? Proč naše rodina? Proč se to vždycky děje těm dobrým lidem?

Ale dnes jsem úplně dutá. Chce se mi jen utéct do lesa, na mě velmi - až moc - známé místo, kde jsem strávila polovinu dětství - a ještě pár let potom - se svým bratrem.

Z vyšlápnuté cestičky sejdu do temného lesa prosvíceného sluncem. Po pár odbočkách - doprava doleva doleva doprava - přesně jako u rýmu obkročného - zahlédnu starý dřevěný žebřík, u kterého mě udivuje to, že se ještě nerozpadl. Přistoupím k němu a vzhlédnu vzhůru do koruny stromu. Nade mnou se nachází červi prolezlá, dřevěná plošinka o rozměrech asi metr na metr. Jen na vteřinu váhám v obavě pěkného pádu přímo na kebuly. Pak si řeknu, že na tom vlastně nezáleží a vylezu na první příčku nestabilního žebříku. Mírně se pode mnou prohne, ale to mě nevyvede z míry. Lezu pořád výš a výš a snažím se nemyslet na to, že při mém posledním výstupu na strom jsem se málem převrátila, a že on tu není, aby mě znovu chytil. Není a nebude.

Už to budou tak 6 let, co jsem tu nebyla. Je to fakt dlouhá doba, ale mě přijde jako včera, když jsme sem s bratrem utekli, protože nám rodiče oznámili, že nepojedeme na prázdniny k jezeru, jako každý rok. Byli jsme fakt naštvaný, ale zároveň jsme věděli pravdu. Že si to prostě nemůžeme dovolit. Nešlo to. Táta kvůli tomu musel i víc pracovat, ale stejně to nedalo. V tu dobu mi bylo 11 a bratrovi 14. Možná už jsme měli být vyspělejší, nás to ale zasáhlo. Znamenalo to totiž, že porušíme dlouholetou tradici. Koho by to nemrzelo?

Pokaždé, když si na bratra vzpomenu, cítím - teda kromě obrovské díry v srdci - nehorázné výčitky. Měla jsem s ním strávit víc času. Ne se každý večer zavírat v našem pokoji a jeho nechat číst knihy dole v obýváku. Měla jsem být s ním. Měla. Tohle ale nikdo dopředu neví a neváží si drahocených sekund v přítomnosti milované osoby, která už druhého dne nepřijde domů.

To nás spojovalo. Knížky. Díky nim jsme překročily veškeré zábrany a bavily se spolu. Rozuměli jsme si. Hodně. Měli jsme pro sebe pochopení. Milovala jsem být sestrou.

Ale abych dneska nemyslela jen na bratra. Přišla jsem taky o otce. Můj věčně usměvavý taťka. Nikdy byste ho nenašli nikde jinde, než v jeho křesle - které je teď na půdě - s novinami. My byli celkově taková tichá sečtělá rodinka, přesto jsme k sobě měli blízko.

Takže si asi dokážete představit, jak moc mě to vzalo, když jsem o ně přesně před rokem přišla.