Neznala jsem ho. Nikdy v životě jsem ho neviděla a rozhodně mě znepokojovalo, když se na mě pohlédl zkoumavým pohledem. Nechápala jsem na co tak zírá, než mi došlo, že si prohlíží můj medailonek s ametystem, který mi visel na krku, a který jsem zaboha odmítala sundat dokonce i do sprchy.

Bylo zřejmé, že je tu nový. A hned první den na poškole? To muselo být kvítko.

Měl blond vlasy - skoro stejné jako já, akorát o odstín tmavší - a značkové, rozhodně drahé, oblečení a vypadal, že mi chce něco říct, ale najednou oněměl.

"Proč tak zíráš?" skoro jsem to na něj zavrčela.

"Jak se jmenuješ? A co se ti stalo, že jsi tak nabroušená?" odpověděl mi otázkou.

"Do toho ti nic není. Hleď si svýho." Musel tu být nový, když nevěděl o mé stálé mizerné náladě.

"Nebuď hned tak protivná." obvinil mě. To už ale náš 'rozhovor' utla paní Crowelová, která na nás zakřičela ať jsme zticha, a že jsme všichni stejně jen banda tupců. Kritika jí rozhodně nebyla cizí.

Zbytek poškoly proběhl v tichosti.

●●○○

Když nás Crowelka s 20ti minutovým zpožděním propustila - usnula a nikdo se ji nepokoušel zkusit budit - ten otravný blonďák se rozhodl, že mě bude prudit i nadále. Vyšel za mnou rázným krokem. Byl strašně vysoký. To mě celkem zaskočilo a zároveň mi to bylo lhostejné. K čertu s ním.

"Hej, bručoune, kam tak pospícháš?" zavolal na mě s úsměvem, který jsem sice neviděla, ale slyšela v jeho tónu.

"Proč mě nenecháš na pokoji?" vyštěkla jsem už vcelku rozčílená.

"Nevím, připadáš mi zajímavá. Řekneš mi už, jak se jmenuješ? Já jsem Cody Flash." Vztáhl ke mě ruku, kterou jsem přešla bez povšimnutí, a tak ji nechal spadnout k boku.

On si prostě nedá pokoj. A zajímavá? To si tady ze mě dělá snad legraci. Trhla jsem sebou při představě, že ho poslala Gabriela, má bývalá nejlepší kamarádka, která mě teď nenávidí. Je tu zatím první den, připomínala jsem si. Tak rychle by ho nemohla dostat na svou stranu.

Musím ho rychle odbýt a spěchat do práce. Už takhle jdu pozdě.

"Neřeknu ti nic, i kdyby na tom závisel tvůj život." řekla jsem nakonec.

"Ani kdybych umíral, tak bys mi neřekla své jméno?" nadhodil kapku dotčeně. Musela jsem se pousmát nad jeho sebedůvěrou. Ale záhy mě úsměv přešel.

"Ne a neotravuj mě. Jsi jako hmyz."

"Tak promiň no, já jen že jsem tady novej a myslel jsem-"

"Hele" přerušila jsem ho "já nejsem ta pravá, které společnost bys měl vyhledávat. Najdi si někoho jiného na povídání." To už jsem přidala do kroku směr má dokonalá práce a nechala toho blázna za sebou.

Má fantazie na vymýšlení jmen lvl. 100000 :D

Kailey :3