Po snídaňo-obědě se vydáme prozkoumat krámky na ulici, kde si s Codym po dlouhém přehrabování a vybírání toho nejlepšího pořídíme vtipné řetízky s vysmátým kaktusem. Má brýle a vypadá neskutečně vtipně. Pod ním stojí:

Každý měl by se držet vzdálen, nežli bodnutí schytá málem,

což nám přišlo hrozně k popukání.

"Ty to budeš opravdu nosit?" ptám se a vyprsknu smíchy při té představě.

"Rozhodně...," dává si na čas, "ano! Ty snad ne? Opravdu bys zradila náš dvoučlenný kaktusový gang?" nadhodí naoko vážně. Má povytažené jedno obočí a v očích naprosto vážný výraz.

"Ne, to bych si přece nemohla dovolit. Jasně, že ho budu nosit. Jen si nedokážu představit tebe."

"Oh, madam chybí představivost."

"Ne, to ne. Jen je to strašně...," nemůžu najít slova.

"Rekreační?"

"No jo, jasně," směju se.

Teď, když nám zdobí krky ty skvosty, se pyšně vydáme do vedlejší uličky. Tedy Cody se vydá - já nemám vůbec šajna, kam jde. On to ale ví, což je hlavní. Opravdu bych ještě potřebovala, aby mě táhl po neznámém městě a nevěděl, kam jde. Jak jdeme dál a dál začínám rozeznávat zvuky. Hudba, hlasy a smích. Že by nějaká slavnost? Tady?

To mi přijde zvláštní, ale je to tak. Hudba s každým naším krokem sílí a já se začnu culit.

"Vůbec nepředpokládám, že jdeme na slavnost."

"Ne, vůbec," věnuje mi Cody spiklenecký úšklebek a začne vrtět hlavou.

"Tak to je dobře, protože to by bylo pod mou úroveň." Zvednu bradu v předstíraném egoismu.

Tak proto Cody trval na tom hotelu. Je totiž blízko pouti a on mě na ni chtěl vzít.

"Tak to je dobře, že tam nejdeme," oznámí mi Cody, když procházíme načančanou bránou na ohromnou pouť.

●●○○

Po třetí atrakci se se mnou svět docela houpe. Přesto se ale nepřestávám smát, jako šílená a užívám si každé minuty v téhle bláznivé říši s Codym, který se málem vyklopil z horské dráhy.

Nejlepší to ale bylo v autodromu. Museli jsme jít dvakrát, protože ta první jízda byla strašně nefér. Cody mě vždy sejmul a já neměla šanci mu to oplatit. Dovolila bych si i říct, že jsme byli horší, než děti, protože jsme se chechtali a pokřikovali na sebe, jako smyslů zbavení. Taky na nás podle toho všichni zírali. Mě to ale bylo jedno. Moc jsem si to užívala.

Do večera jsme prolezli snad všechny atrakce, co pouť nabízela. Strašidelný dům, kde mě Cody vyděsil k smrti tím, že si nasadil smrtkovou masku a v ruce držíc sekeru se na mě vrhl. Taky jsme nemohli opomenout řetězák. Byl to takový ten velikánský, takže jsme si ani nemuseli hrát na děti.

Na houpající se pirátskou loď mě ale Cody nedostal. To bylo to jediné, co jsem nenáviděla. Vždy, když jsem na takovéhle atrakci byla, se mi obrátil žaludek a opakovat jsem si to zrovna teď nechtěla.

Místo toho jsem si ale s chutí dopřála zmrzlinu. A vafle. A taky hranolky s kečupem. A taky... ne nemůžu říct, co všechno jsem dnes snědla, protože to by bylo nadlouho a já si nechci připomínat, jak velké jsem prase, a jak moc jsem musela po tom hodování přibrat.

Na konec areálu jsme došli, až když se začalo stmívat a ochlazovalo se s nadcházející nocí. Přímo před námi se zjevilo veliké ruské kolo a já žasla nad tím, že jsem si ho dosud nevšimla. Ústa se mi roztáhla v obrovitý úsměv a začala jsem poskakovat na místě.

„Pojď, Cody," táhla jsem ho blíž, „musíme jít ještě sem." Doslova jsem překypovala nadšením, přestože to byla naprosto normální věc.

„No já jsem už celkem unavenej," přiložil si Cody ruku na pusu. „Nenecháme to na zítra?" Šibalsky se na mě šklebil. Já ho snad praštím.

„Ne!" skoro jsem to zařvala, „Teď," oznámila jsem mu, „Navíc zítra jedeme domů." Do hlasu se mi vkrádal prosebný a nevinný tón. Cody se tomu začal smát a já ho přetáhla krepovou květinou ze střelnice, kterou mi vystřelil.

„Fajn, dělám si jen srandu. To víš, že jdeme. Vpodstatě je to to hlavní, kvůli čemu jsme sem jeli."

V tu chvíli jsem mu byla nesmírně vděčná, že mě sem vzal.

„Děkuju ti," upřímně jsem se na něj usmála a on se na mě na chvíli zahleděl. Potom nepatrně přikývl.