Zbytek dne jsme vlastně prošmajdali.

Bylo nám jedno, že jsme šli jinudy a pokračovali jsme dál. Krátké nohavice si přinesly svou daň. Nohy jsem měla popálené od kopřiv a ještě k tomu poštípané od komárů. Neustále jsem se musela drbat, i přestože mě Cody napomínal, ať to nedělám.

Nevím, kam jsme to došli, ale byla to rozhodně s prominutím prdel světa. Okolo jen samá louka a les. Objevili jsme malou mysliveckou rozhlendu a udělali si u ní přestávku. Cody chtěl vylézt nahoru a pobízel mě, ať jdu s ním. Já ale měla zažitý pud. Když jsem byla malá chodili jsme často po lesích a procházeli vyznačené trasy. Jednou, jak jsem šplhala zrovna na takovouhle rozhlednu, jsem si zarazila do ruky velikánskou třísku a od té doby se jim vyhýbám obloukem. Mám z nich něco, jako panickou hrůzu.

Nechala jsem ho tedy, ať si tam vyleze, ale sama jsem se usadila na pařez.

Mrkla jsem se na nebe. Bylo krásně modré se simpsonovskými mraky, které až skoro zářili jak byly bílé. To slovní spojení jsem ale zbožňovala.

Těsně vedle mě rostl jetel a já se pokusila najít čtyřlístek. Cody slezl a šel hledat se mnou. A to by nebyl Cody, kdyby nic nenašel. S hrdým úšklebkem mi podal svůj nález. Poraženecky jsem se zašklebila, poděkovala mu a chvíli ho otáčela mezi prsty. Pak jsem jej uložila do map s trasou a začali jsme se vracet po té stejné cestě, odkud jsme sem přišli.

Normálně by to byl vopruz na druhou, ale jelikož vedle mě šel Cody, nebyla bych nikde jinde na světě šťastnější, než právě tady - v blátivém lese plném útočících komárů daleko od civilizace - s ním.

●●○○

Do ubytovny jsme se vrátili až pozdě večer. Neměla jsem ani sílu se jít vysprchovat. Prostě jsem se jen zhroutila do postele a usnula.

V noci mě strašily vzpomínky, které jsem si cestou sem v autě vyvolala. Už jsem si myslela, že jsem je zapudila do nejzazší části svého mozku, pevně zamkla a klíč odhodila do zapomnění, ale byly opět tu. Zase přišly s účelem mě trápit a kazit mi všechny pokusy zbavit se jich. Holt jsem to nedokázala hned, když na to byl ještě čas, takže už se mnou zůstanou nejspíš napořád. Ne že bych ty vzpomínky nenáviděla, to ne. Mám je hrozně ráda, ale nejhorší je to, že představují něco, co už nikdy nebudu mít.

Nikdy. To je příšerné slovo. Nikdy. Představuje všechnu mou bolest nakupenou v mém srdci. Nikdy. Nikdy už nic nebude jako dřív. Nikdy. Nikdy už neuslyším hlasy těch, které jsem ztratila. Nikdy. Nikdy ty vzpomínky neožijí. Nikdy. A já je nikdy nikomu neřeknu.

To poslední nikdy mi krapet znesnadňuje osoba, ležící vedle mě a chrápající, jako zaseklá motorová pila.

Je tu další díl ;)
Moc děkuju všem, co to čtou. Nesmírně si toho vážím.

Kailey :3