Z objetí nás vyruší až Codyho maminka, která všechny svolává na dort. Vymaníme se a vymotáme jeden z druhého a jdeme do obývacího pokoje, kde na nás už čeká obrovský stůl prostřený béžovým ubrusem s krajkou na lemu, na něm uprostřed organzový pás přes celou délku a prostřeno pro kopu lidí. To vše je samozřejmě podřadné, protože stolu vévodí velký čokoládový, třípatrový dort se šlehačkou a višněmi. Už jen,jak ho vidím se mi sbíhají sliny, ale udržím se a družně usednu vedle Codyho na dřevěnou židli. Caroline nám všem nandá bohatou porci a posléze se všichni dají do té dobroty, přičemž zapředou kolektivní hovor, kterého se neúčastní pouze oslavenec a já. Potichu si povídáme spolu. Třeba o tom, jak ten čas letí, což je absolutně nezpozorovatelné a zarážející, když si uvědomím, že Codyho už znám půl roku. Přijde mi to jako týden a ne něco přes dvacet týdnů.

A jeho rodina je moc milá. Snaží se nás taky zapojit do řeči a tak se mě vyptávají na mou rodinu, přičemž malinko ztuhnu a jen něco koktám. Cody mě ale zachrání a začne vyprávět o mé práci v domově důchodců a mojí mámě. Převezme za mě všechno mluvení a já jsem mu nesmírně vděčná.

Lusk a Amy, kteří byli dosud zavření, aby nerušili, teď pročesávají místo pod stolem a otírají se nám o nohy, protože je George pustil s vysvětlením, že by měli slavit s námi. Nikdo proti tomu nic neměl. Lusk mě nejspíš poznal a teď mi mlsně olizuje nohy. Upoutala ho totiž má šlehačka. Spiklenecky hodím pohled po Codym, nenápadně naberu tu mňamku na prst a sehnu se, jakože si rovnám lem šatů. Lusk mi tedy oblíže i celou ruku a odhopsá za Amy spokojeně do pelíšku. S Codym se začneme smát, přičemž přilákáme pozornost ostatních. Vrhají na nás nechápavé pohledy a my se ještě víc rozchechtáme. Začínám si říkat, že jsem si nějak oblíbila psy.

●●○○

Takhle skvělou, pohodovou, rodinnou akci jsem nezažila už léta. Až na to, že já v podstatě nejsem rodina a asi bych tu neměla co dělat, dojde mi příliš pozdě. Zmíním se o tom Codymu, který mi na to klidně odvětí: “Becco, já tě už skoro jako rodinu beru.”

To zjemní mé svědomí, ale stejně si tu přijdu, jako vetřelec.

●●○○

Až skončí celá hostina a všechno předávání dárků, odebereme se s Codym k velkému dubu na zahradě a opřeme se o něj zády. Koukáme na hvězdy, které se právě připlížily na noční oblohu, posloucháme smích dospělých, jak se baví vevnitř a jemný větřík na nás útočí ze všech stran. Mírně se oklepu a naskočí mi husí kůže z chladného vzduchu. A taky proto, že se ke mně Cody přisunul, takže jsme teď na sobě nalepení. Okamžitě se do mě pustí jeho teplo a hned je mi mnohem líp. Po chvíli ticha se na mě Cody obrátí a v očích mu vidím plamínky.

“Becco, jaké máš přání?”

“Já? To bych se spíš měla ptát já tebe, ne? Ty máš narozeniny,” oznámím mu, ale on jen mírně zavrtí hlavou a pokračuje.

“Ne, o to tu nejde. Prostě kdyby sis mohla něco přát, co by to bylo?”

To mě trošku zaskočí a zamyslím se nad tím. Co bych si přála? Nikdy jsem moc snů a přání neměla. Dokonce jsem ani v dětství neměla vytoužené povolání, jako třeba popelář, veterinářka nebo třeba hasič. “No, já ani…,” začnu, ale pak mě něco napadne, “Teda, vlastně vždycky jsem chtěla jít na ruské kolo,” plácnu, ale je to pravda. Rodiče mě tam nikdy nechtěli vzít, protože si mysleli jak je to nebezpečné, a že se to může kdykoli zaseknout a blablabla.

Cody se na mě spiklenecky šklebí, že se na něj musím taky usmát. Nemůžu si pomoct, ten jeho úsměv je tak nakažlivý!

“Ruské kolo? Vážně? Už jsem se totiž bál, že si vymyslíš něco jako super schopnosti nebo letenky na Hawaj.” Teď už se usmívá na 100% a je to tak oslňující, že se mě zmocní pocit podobný, jako stav bez tíže a já ulétávám pryč, poháněná tím, kdo teď sedí vedle mě. Codym. Cody je něco, jako můj motor, který mě pohání dál a nedovolí mi zastavit, což vlastně ani nechci. Vyhovuje mi to.

“Hawaj vidět nepotřebuju a být superhrdinou je strašně náročné. Takže jen to ruské kolo, prosím,” odpovím mu.

“Máš ho mít.”