Den za dnem ubíhal neskutečně pomalu. Pořád ta stejná neměnící se rutina, která mě přiváděla k šílenství. Ve škole se ze mě stala zase ta šedá myš, neměla jsem tam žádného spojence.

Cody ležel už třetím týdnem doma. S tou nohou by moc daleko nedošel, pořád byl upoutaný na lůžko. Občas jsem ho šla po škole navštívit. Celé dny byl sám, když nepočítám psy, takže přivítal každou společnost. Mou obzvlášť. Lusk a Amy, dva rotvajleři, kteří byli nasáčkovaní u něj v pokoji, mi vždy olízali ruce, jak jen to šlo. Už jsem při pohledu na ně tolik nepanikařila, jako minule, ale stejně...

Jednou mě přišel dolů přivítat Lusk a málem mě prorazil dveřmi, jak se vyhoupl na zadní a skočil po mně. Přeci jen jsou to velcí psi a mají pořádnou sílu. Cody se málem počůral smíchy, když viděl, že mám na tričku dvě obrovské stopy tlap. Moula jeden. Teda dva.

Normálně jsem taky dál chodila do práce, která mě najednou strašně začala nudit. Nemohla jsem ale zase dát výpověď. Ne, teď budu zodpovědná a nevzdám to.

Ve škole mně dělalo největší problém soustředit se. Soustředit se a nemyslet na toho prevíta Devona Eldorna. Pořád si ze mě utahoval. Po střetu s Codym jeho kecy přibývali na hrůze. Provokoval mě a moc dobře to věděl.

Jednou už jsem se opravdu neudržela a vyjela na něj. Stalo se to asi nějak takhle:

"Hej, Rebecco, jak se má ten tvůj Cody? Co?" pokřikoval na mě na chodbě plné spolužáků.

"Je mu fajn," odpověděla jsem chladně.

"Stejně to jenom předstírá. Jen ze sebe dělá ubožáka," pronesl Devon, "stejně jako ty," dodal.

Už jsem to dál nemohla snášet. Hodila jsem po něm svou drahocennou knihou, kterou jsem měla v ruce. Kniha letěla s přesností jestřába a tvrdě mu narazila do nosu, až jsem slyšela, jak to křuplo. Devonovi vyletěli ruce k jeho patrně zlomenému nosu a ustrašeně na mě pohlédl. Všichni, co byli na chodbě, se na nás otočili a propukli v nezkrotný smích. Ale dnes se nesmáli mě. Smáli se Devonovi.

Připadalo mi až komické, že jsem ho porazila pouze s jednou knihou, ale bylo to tak.

Má nebohá kniha se rozplácla na školní chodbě, jako rozteklé máslo. Bylo mi jí moc líto, ale jinou zbraň proti svému nepříteli jsem holt po ruce neměla.

Potom přispěchala Crowelka a já skončila, jak jinak, než na poškole a Devona odvedli na ošetřovnu.

Bylo mi vesměs jedno, že jsem Devonovi nejspíš zlomila nos. Spíš jsem cítila pocit vítězství. Jak malicherné.

Po poškole mi Crowelka oznámila, že jsem Devonovi nezlomila nos, jen mu způsobila krvácení. Aspoň z toho nebudu mít takový průser. Mě to bylo ale jedno.

Jo, odteď budu knihy nosit naprosto všude! Obrana je přeci potřeba vždy.

A taky - nikdo nebude rýpat do Codyho.

Teď na to zírám a říkám si: 'Co jsem to sakra napsala?' :D Nejspíš jsem nebyla úplně v pořádku.

No ale je to tu.

A doporučuju: Opravdu noste knihy, nikdy nevíte, kdy vás někdo přepadne nebo urazí! Lepší zbraň si my, knihomolové, snad nemůžeme přát.

:D

Kailey :3