Hleděla jsem na sebe do zrcadla.

Už jsem nebyla ta troska Becca, kterou jsem ještě před pár měsíci bývala. Stala se ze mě nová Rebecca.

Klidný výraz mého obličeje napovídal tomu, že se můj stav bručouna zlepšuje. Až na včerejší menší rozrušení jsem vypadala vyrovnaně. Jako by se nikdy nic nestalo. Bohužel se toho stalo hodně.

Bylo to zvláštní vidět se takto. Kruhy pod očima mi zmizely, takže už jsem nevypadala jako zombie. Místo nich je nahradila zdravá mírně bledá pleť. Což bylo v pořádku. Jsem strašná bledule i normálně. Z mých modro-šedých očích šel vyčíst jen poklid a mírné štěstí. Blond vlasy, které se mi trochu vlnily, a které jsem měla až do půlky zad, nikdy nevypadaly zdravěji. Stáhla jsem je do culíku. Možná jsem byla pořád trochu pohublá a moje trpasličí postava tomu moc nepomáhala, ale to nebyla žádná tragédie.

Tímto jsem si něco uvědomila:

Cody mě změnil a pomohl mi v znovunajití sebe sama. Ne zcela, ale částečně. Je opravdu skvělé mít společníka, který vám zvedne náladu, i když by to mělo být nemožné. V Codyho případě to opravdu nemožné není. Jsem za to vděčná.

Našla jsem si sice kamaráda, ale rána v srdci není ještě úplně zacelená. Nevím jestli někdy ještě bude. Byla bych ale nerada, kdyby jeho náklonnost přerostla. Neměla bych to srdce ho odmítnout, ale musela bych to udělat. A potom bych se cítila ještě hůř. To nesmím dopustit.

Srdce mi to drtilo ještě víc, protože to znamenalo, že se s ním nesmím tolik vídat.

Dobře, to zvládnu. Nadechla jsem se a šla konečně do školy s rozporuplným pocitem z toho, že se mám sejít s Codym.

●●○○

Když jsem dorazila do školy, mé podezření se naplnilo. Cody mě nepřišel vyzvednou, jak to dělával, a nebyl ani ve škole. Nedávalo mi to smysl. Že by onemocněl? To ne. Vždyť včera byl v pořádku. Kde ale u všech všudy byl?

Všechny spekulace jsem se snažila zahnat někam do koutku mysli, ale i přesto jsem nemohla přestat vymýšlet různé důvody absence ve škole. A nedání mi ani vědět!

Den se bez něj strašně vlekl, pomyslela jsem si.

Do večera se mi vůbec neozval, tak mi to už nedalo, popadla jsem mobil a nasmolila do něj krátkou smsku a čekala. Neodpověděl. Ach jo.

●●○○

Druhý den jsem ho doslova bombardovala smskama. Jelikož mi neodpovídal, byla jsem tím víc rozhozenější. Co má sakra na práci, že nemůže ani zvednou telefon a odepsat mi? Není to přece tak těžký.

To odpoledně jsem se už opravdu naštvala a rozhodla se, že za ním zajdu. K němu domů. Budu sice vypadat jak stalkerskej blázen, ale potřebovala jsem zjistit, co s ním je. Nutně.

Oznámila jsem mamce, že se jdu projít a vyrazila. Zrovna, co jsem vyšla, začalo pršet a já jen co vystrčila nos z baráku, byla promoklá na kost. Super. Proč ne. Jako naschvál, opravdu. To se může stát jen mě.

Navztekaná na náhlý déšť jsem konečně došla k Flasherovic paláci. Když už jsem ten dům viděla podruhé, tolik mě to nezasáhlo. Stejně z něj ale sálala ta krásná atmosféra domova.

Po kamenité cestičce jsem došla až ke dveřím, kde jsem musela zaklepala, protože neměli zvonek. Zvláštní.

Dveře se otevřely a stála v nich Caroline, Codyho máma.

"Dobrý den," vysoukala jsem ze sebe "je doma Cody?"

Na její tváři se mihl náznak znepokojení a výčitky. Nechápala jsem to. "Ovšem že, Rebecco." odpověděla po chvíli a mě to vše připadalo strašně podezřelé. Co se stalo? Snad mu nic není. Uvědomila jsem si, že se o něj strašně bojím. Přesněji jsem skoro nemohla dýchat z neblahého tušení. "Pojď dál." vyzvala mě.

Mlčky mě vedla po schodišti do Codyho pokoje.

Potom pomalu a opatrně otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Málem jsem jí už odstrčila, jen abych ho konečně viděla. Ona mi ale ustoupila z cesty sama a já s hrůzou pohlédla na Codyho.

Proboha.

Huu další díl je tu. Jo, budu vás trochu napínat ;))

Kailey :3