Nakonec to přespání nebyl špatný nápad. Rozhodně lepší než být sama doma, kde bych byla vyklepaná z pouhé sovy, která nám houkala u domu. Musím uznat, že to Cody dobře naplánoval.

Jeho rodina se ukázala býti opravdu úžasná. S tátou Robertem byla fakt sranda. Bylo legrační pozorovat ho jak se kouká v televizi na fotbal.

A Caroline byla opravdu skvělá kuchařka. K večeři nám připravila úžasného lososa na bylinkách, nejlepšího v mém životě, a taky jablečný koláč.

Prvně jsem viděla Codyho bráchu George, o jehož existenci jsem vůbec nevěděla. Mohlo mu být asi tak deset. Byl ale stejně jen zalezlý u sebe v pokoji. S důvodem neurčeným. Ani s námi nevečeřel. Jen přišel, sebral jídlo a pádil zpět.

Neměla jsem ani šanci se mu představit, což bylo vlastně na druhou stranu dobře.

Po večeři mě Cody dovlekl k sobě do pokoje. Pokoj měl až dá se říct na půdě. Byl to podkrovní pokoj a byl mega útulný. Byla tam jedna velká postel a vedle přichystaná matrace. Nejspíš ji připravil pro případ, že bych souhlasila.

Všechen nábytek byl sladěn do tmavého, mně neznámého, dřeva. Stěny byli obloženy trochu světlejší variací téhož dřeva. Povlečení, stejně jako lampičky, byly modré a krásně spolu ladily.

Nic nebylo přeplácané zbytečnostmi a to se mi líbilo. Jednoduchost nadevše.

"Tak. Co bys teď chtěla dělat?" zeptal se mě po chvíli.

"Můžeme třeba kouknout na nějaký film?"

"Jo, tak dobře. Mám tu pár filmů..." Přešel k jedné z velkých skříni a něco tam hrabal. Když se otočil, měl v rukou krabičku. Ne, obří krabici. "Tady jsou mé nejoblíbenější."

"Ukaž." To už mi podával vzorově seřazenou krabici s filmy.

Nakonec jsme se rozhodli pro Zelenou míli. Ten film jsem nikdy neviděla a Cody říkal, že je skvělý. Tak proč ne.

Cody skočil pro pop corn, usadili jsme se na tu obří postel vedle sebe a notebook položili k nohám lůžka.

Byla jsem tak zaujatá sledováním filmu, že jsem si ani nevšimla, že mi spadla hlava, která teď spočívala na Codyho rameni. Snad mu to nevadilo, protože já nesnesla ani pomyšlení, že bych se teď měla pohnout.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem film viděla poprvé, nebo, že byl prostě tak úžasný, ale strašně mě dojal a slzy se mi draly z očí. Nechala jsem je téct a Cody sebou překvapením trhnul. Máčela jsem mu tričko, došlo mi.

"Promiň" špitla jsem a honem se narovnávala, ale on mě zarazil.

"To je v pohodě." Nejistě jsem na něj pohlédla a on se usmál. Tak citlivě. A já si jím najednou byla naprosto jistá. Jistá tím, že je to skvělý kamarád, a že mi strašně pomáhá z té pomyslné díry znovu na nohy.

Tak jsem tedy spokojeně vrátila svou hlavu na jeho teplé rameno a máčela mu svými slzami triko.

Chytl mě za ruku a řekla bych, že jsme oba v tu chvíli mysleli na to samé.

Co se týče Zelené míle se se mnou Becca ztotožňuje.

Kdo by u toho nebrečel? :'(

Kailey :3