Axelion stál uprostřed travnaté cesty mezi záhony bohatě zarostlými pestrobarevnými květinami a mlčky pozoroval, ak Sophie upravuje deku přehozenou přes kolena bábinky Annabeth. Čarodějka seděla uvelebená v proutěném kolečkovém křesle ve stínu košaté třešně nedaleko zápraží jejího domu. Během toho roku se Annabeth velice přitížilo, hlavně poté, co se k ní dostala zpráva o tom, že Gelert Grindewald ve vězení zemřel, a poslední tři měsíce odsud už Sophie, která úspěšně vystudovala lékouzenictví, vlastně vůbec neodcházela. Jejich milovaná bábinka totiž potřebovala, aby se o ni někdo staral. Pro Axela bylo dost těžké ji vidět tak zesláblou a ztrápenou. Poznal jako silnou ženu, která vždy stála za svou rodinou a překupovala energii. Z té ženy už tu ale nic nezůstalo. Užíralo ho to, ale věděl, že jí nemůže pomoct. 
Sophie dokončila svou práci a zářivě se na bábinku usmála, než vstala a přešla za Axelionem. Úsměv jí z tváře jako na povel zmizel. V tichosti, bok po boku vykročili k domu, kde se posadili na verandu. 
"Je těžké ji takhle vidět..." zašeptal, když dosedal na lavici.
"Každého nás to čeká," odvětila Sophie, "jednou i my ztratíme smysl života a už prostě nebudeme mít důvod bojovat se smrtí." I přes to jak ponurá byla její slova, tak já na tváři pohrával drobný úsměv, jako by myslela na něco úplně jiného, a ne na svá slova. 
"Pokusila jsem se ji rozveselit. Víš co mi řekla?" Axelion jen zakroutil hlavou a sledoval Sophii, která naopak upírala pohled na Annabeth. 
"Řekla, že není smutná.. Protože nemá důvod být smutná. Vždy totiž věděla, že smrt je jediná cesta, jak ho zase bude moci vidět... Pořád je to ta samá silná a rázná žena, kterou si před třemi lety poznal, Axeli, nezměnila se. Uvnitř ne." Sophie se usmívala, což i Axeliona donutilo pozvednout koutky v náznaku úsměvu, ani tak se mu ale nelíbila představa, že Annabeth Grindelwaldová už jen tiše sedí uprostřed své rozlehlé kvetoucí zahrady a čeká na smrt. Sophie nebyla hloupá ani slepá. Jasně mohla vidět ten smutek, který se mu zrcadlil v očích, když se díval na bábinku. Povzdechla si a chytila ho povzbudivě za ruku. 
"Netrap se, když ona se netrápí," vyzvala ho. 

Ještě chvíli tak seděli na verandě, dokud se sluneční kotouč nezačal sklánět k vrcholkům okolních smrků. Sophie už pomalu ukládala Annabeth ke spánku, zatím co Axel na ni čekal na zápraží. 
"Můžeme?" ozvala se za ním, když už měla všechno hotovo a byla si jistá, že už si Annabeth poradí bez její pomoci. Axel přikývl a nabídl jí ruku, aby se společně mohli přemístit k němu domů. Dříve ten den ji jménem jeho matky pozval na večeři a Sophie velice ochotně souhlasila. Nikdy si nenechala ujít příležitost strávit nějaký čas s malým Neveahem. 

Nejmladší člen měl vlastně podobný efekt na každého, který se ocitl v jeho okolí. Axelion to sice zatím ještě nevěděl, velice brzy však měl zjistit, jak snadno si jeho bratr omotal okolo drobných prstíčků nečekané návštěvníky jejich domu. Neveah právě plný nadšení a se širokým úsměvem na tváři poskakoval na klíně Freda Weasleyho, který neustále dokola opakoval starou říkanku, čímž chlapcův smích ještě zintenzivněl. Spolu s chlapcem se většinou smál i zbytek kouzelníků sedících u dlouhého stolu na zahradě u staronového sídla rodiny Snapeů. 

Přesně do takové atmosféry se Axelion se Sophií přemístili. Objevili se na okraji lesa a vykročili směrem k domu. Oba byli až příliš zabraní do vlastního rozhovoru na to, aby si povšimli neobvykle vysokého počtu osob u stolu. Teprve až se většina z nich společně s Neveahem opět zasmála, si uvědomili, že je něco jinak, než by to mělo být. Axelion byl první z dvojice, který zvedl pohled od svých nohou a zadíval se k domu, načež zůstal stát jako opařený. Sophie, překvapená jeho náhlým zamrznutím, také otočila hlavu směrem, kterým se upíral jeho pohled. 
To už si nově příchozích všimlo i osazenstvo. Respektive nejmladší, který jakmile uviděl svého bratra přicházet po vysekané  cestě k domu, radostně vypískl, vymanil se z Fredovy náruče a rozeběhl se k Axelovi. Toho volání jeho jména probralo natolik, aby stihl bratra zachytit a vyzvednout ho do náruče, jakmile k němu přiběhl. Sophie se s Neveahem jen rychle přivítala, když k ní natáhl ruce. Středem jeho pozornosti se pak ale zase stal jeho bratr. Čarodějka mezitím upírala zaskočený pohled pouze na jediného kouzelníka, který mezitím vstal od stolu a udělal dva váhavé kroky směrem k ní. 
Alesie sledovala celou situaci a nebyla si jistá, jestli by měla něco říct a rozbít tak ono podivně napjaté ticho, které se po příchodu Sophie s Axelem rozhostilo, nebo raději nijak nezasahovat a nechat věcem volný průběh. Nakonec se rozhodla vstát. Axelion se Sophií mezitím vykročili směrem k nim. Alesie si od Axeliona vzala Neveaha a nechala svého staršího syna, aby se náležitě přivítal se všemi jejich dnešními hosty. 
Jakmile měl Axel volné ruce, mel téměř okamžitě plnou náruč Siriuse, který jej pevně objal, než stihl cokoliv říct. Podobným způsobem se přivítal i se všemi zbylými, včetně Rona a Hermiony, které mohl takhle obejmout po opravdu dlouhé době. 

Sophie zatím stála dva kroky za ním a nejistě vše sledovala, dokud přímo před ní nestanul on. Fred měl hruď podobně stáhnutou jako ona, když ji konečně viděl. Stále měl před očima moment, kdy ji viděl naposledy - během bitvy o Bradavice, po boji s Belatrix, vyčerpanou a raněnou. 
Změnila se, dospěla. Její tvář dostala trochu ostřejší rysy a vlasy byly ostříhané na méně jako polovinu oproti délce, kterou si pamatoval. Nyní končily těsně pod bradou a mírně se vlnily okolo tváře. Pořád ale měly to stejnou hnědou barvu, která se v zapadajícím slunci medově leskne. Bouřkově stříbrné oči, podobné těm Siriusovým, stydlivě klopila k zemi. 
Fred k ní pomalu přistoupil. Zvedl ruku a donutil ji podívat se mu do očí. Ocelové hloubky se leskly slzami, které je však neopouštěli. 
"Omlouvám se," zašeptala Sophie. Netroufla si ta slova říct víc nahlas, měla obavy, že by se jí zlomil hlas. Fred nic neříkal, pouze si ji přitáhl do objetí. Sophie se nenechala pobízet. Okamžitě mu obtočila ruce kolem krku a nechala se vyzvednout do náručí.