Nikdy mi nebylo hůř.
Cítila jsem se, jako by se mi celý svět zhroutil.
Nikdo se se mnou nebavil.
Je pravda že tu byli Zmojozelští "přátelé" ale...  Chápete mne, ne?
Můj život byl v troskách.
Byla noc.
Hvězdy zářily na obloze a já stála na astronomické věži.
Najednou jsem za sebou uslyšela kroky, tiché ale přesto jsem je slyšela.
Neotáčela jsem se.
Zůstala jsem stát.
Osoba došla až ke mně a položila mi ruku na rameno.
Stále jsem mlčela a na osobu ani nepohlédla.
„Odpouštím ti. Vím jaké to je. Na tvém místě bych teď stál já... Kdybych si tehdy nevybrat Nebelvír."promluvila osoba a já v ní okamžitě poznala jednoho z Pobertů.
Otočila jsem se na něj.
„Siriusi... Proč to děláš? Proč mi odpuštíš? Jsem zrádkyně, můj osud mi to takhle stvořil proč ho přepisuješ?
Je mi to souzeno."řeknu neslyšně se slzami v očích.
„Takovýhle osud ti není souzen. Věř mi. Odpouštím ti proto, že si odpuštění zasloužíš."odvětí Sirius a vytáhne cigaretu
„Dáš si taky?"zeptá se.
„Jo, díky."řeknu a on mi jednu podá a zapálí mi ji.
Chvíli jsme tam mlčky stáli a kouřili cigarety.
V temné noci svítila jen zapálená cigareta a hvězdy na noční obloze.
Když jsem dokouřila, vyhodila jsem cigaretu z astronomické věže.
Sitius udělal totéž.
Oba jsme se na sebe otočili a podívali se.
Sirius byl o hodně vyšší než já a tak to muselo vypadat trochu komicky.
„Elizabeth."zašeptal.
Čekala jsem že přijde polibek.
Nepřišel.
Sirius mě pouze obejmul.
Pak odešel.
Nejspíš to bylo kvůli tomu, že nechtěl zradit Jamese.
Chápala jsem to.
Sama jsem nevěděla co vlastně chci.
Jediné co jsem v tu chvíli věděla bylo to, že je na světě alespoň jeden člověk, co má pro mne pochopení.

Ahojky :)
Tak cooo?
Doufám že se líbila :*
Názor v komentářich potěší *_*
Jinak budu ráda, když se kouknete ma moji novou knížku Rudá růže.
Moc by mě to potěšilo :3