Došla jsem na astronomickou věž a zapálila si cigáro.

Bylo tam nádherně. Byla tma a na obloze byly vidět hvězdy.

Najednou jsem za sebou uslyšela nečí kroky.
Prudce jsem se otočila a pohlédla na dotyčnou postavu.

Trošku jsem byla překvapená a polekaná, nic jsem ale neříkala. Dotyčná postava došla až ke mě. Nepohlédla mi do očí. Také si zapálila cigáro a dívala se dolů z astronomické věže.
„Ehm... Blacku?" zeptala jsem se opatrně a ne tak chladně.
„Brumbálová." pokynul mi docela slušně hlavou.

Oba jsme teď stáli na astronomické věži, dívali se z ní a kouřili.
„Ty kouříš?" zeptal se po chvíli.
„Jo." kývla jsem.
„Proč?" zeptal se docela se zájmem.
„Ani nevím.... Uklidňuje mě to a vzdaluje od trápení i když to trápení se po tom vrací." odvětila jeem a on se na mě podíval, já měla ale hlavu stále sklopenou.
„Trápení? Ty, Zmijozelská-" nedořekl to.
„Ano. Já Zmijozelská mrcha." přikývla jsem důrazně a značně podrážděně.
„A proč kouříš ty?" zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Moji rodiče nesnášejí mudlovské vynálezy a pokud se nemýlím, cigarety jimi jsou. Dělám vše proto abych rodiče naštval." 

„Páni. Ty jsi vážně jiný než tvá rodina." řekla jsem fascinovaně.

„To jsi si toho všimla brzo." odsekl  podrážděně a já sklopial pohled.

„Ne promiň. Já jen.... Jsem na svou rodinu háklivý." vyhrknul rychle.

„To chápu." řekla jsem.

Když už jsem dokouřila a Sirius taky, oba jsme hodili cigaretu dolů z astronomické věže.

Chvíli mezi námi panovalo ticho.
„Vážně si myslíš že já nemůžu mít problémy? Můj otec na mě celý život kašlal. V podstatě nemám rodinu... On má svou školu a to je všechno. Být Zmijozelská mrcha je.... " řekla jsem a u poslední věty jsem se snažila najít správné slovo.
„Fajn ale občas mi je líto že nemám pravé přátele. Víš, těma s kterýma se bavím nikdy nezažiju to, co třeba ty s Pottrem, Lupinem a Pettigrewem." dořekla jsem to celkem smutně.
„Víš že umíš být celkem fajn?" zeptal se mě Sirius a snažil se mě rozveselit.
„Nikdy jsem netušil že je Brumbál špatným otcem." řekne Sirius zičeho nic.

„Hm." zamumlala jsem.

„Jaké to je? Zažívat všechnu tu srandu s přáteli?" zeptám se zasněně.

„Je to úžasný pocit. Máš kolem sebe lidi o kterých víš, že jim můžeš věřit, že by tě nikdy nezradili a jsou tu vždycky pro tebe ať se děje cokoliv, vždycky tě podrží." řekl Sirius a oba jsme si navzájem pohlédli do očí.

Sirius poznal že v téhle situaci asi bude nejlepší mě soucitně obejmou.

Objal mě a já se cítila nanejvíš překvapeně. Sirius Black? Je tohle Sirius Black? On mě objal?

Po chvíli jsme se od sebe odtáhli a zadívali se navzájem tomu druhému do očí.

Sirius se ke mně pomalu naklonil, já jsem přivřela oči ale vzápjetí je zase otevřela. Siriuse jsem odstrčila a dala se na odchod.

„Promiň Siriusi ale ne. Nešlo by to." řekla jsem ještě, věnuji Siriusovi menší úsměv a odešla do své ložnice kde už bylo hrobové ticho.

Ahojte :) jak se vám kapitola líbila?
Myslíte že mezi Siriusem a Elizabet něco bude? A nebo se do toho připlete někdo úplně jiný?
Budu ráda za vaše jakékoliv komenty :D