Když jsem - teď už po šesté - prošel přepážkou v podobě zdi a dostal se tak na nástupiště 9 a 3/4, zmocnil se mě zvláštní pocit. Jako by se tento rok mělo stát něco neočekávaného.
Ale co, pomyslel jsem si, jsem Sirius Black, což znamená, že každý rok se díky mně něco neočekávaného děje.
Dorazil jsem k vlaku a očima pátral po mých věrných kamarádech. Ihned jsem našel Jamese Pottera, neboli Dvanácteráka, který zrovna nakládal svůj kufr do vlaku.
,,Jamesi Pottere!!" zařval jsem přes celé nástupiště, až se většina lidí otočila, a vydal jsem se rázným krokem k němu. Dotyčný mě už také zaregistroval, proto odpověděl dalším výkřikem:
,,Siriusi Blacku, ty psisko jedno toulavý!" To už jsem byl u něho. Stiskli jsme si ruku a přátelsky se objali.
,,Jimmy, po takové době!" zvolal jsem.
,,Nejsem Jimmy, idiote..." zavrčel naoko naštvaně James, ale pak se usmál.
,,Tak jak se měl náš Cassanova o prázdninách?" zazubil se a posunul si brýle na nose.
,,Nic novýho." prohodil jsem, a když jsem viděl Dvanácterákovo pozvednuté obočí, dodal jsem: ,,Žádný holky nebyly. Byl jsem zavřenej doma s mou skvělou rodinkou."
,,Tak to ti nezávidím!" zasmál se můj nejlepší přítel. Hned ale zaostřil někam jinam a výraz se mu změnil z pobaveného na zamilovaný. Otočil jsem se za cílem jeho pozornosti a uviděl dívku se záplavou rudých vlasů, která se sama snažila naložit obrovský kufr do vlaku.
,,Má drahá Evansová!" vykřikl James a už se k ní hrnul. Když ho rudovláska zpozorovala, protočila očima a něco si zamumlala.
,,Dobré odpoledne, Lily!" pozdravil jsem ji vesele.
,,Ráda bych ti popřála taky, ale je tu někdo, kdo mi odpoledne zkazil," řekla Lily Evansová a probodla očima Jamese. Neudržel jsem se a vybuchl smíchy, protože Jamesův ublížený výraz byl k nezaplacení.
,,Ale notak, Lilian, má krásko...já vím, že mě v hloubi duše miluješ, a James Potter se nikdy neplete!" prohlásil a zazubil se na svou dlouholetou lásku.
,,Tentokrát se k jeho neštěstí plete," odsekla Lily a já dostal další záchvat smíchu.
,,A ty se taky moc nesměj, Blacku, protože tento rok už ti nikdo nepodlehne," dodala.
,,Ale prosím tě, já jsem přece neodolatelný...jak něco takového můžeš tvrdit?" napnul jsem hrdě hruď.
,,Všichni už si vyčarovali protilátky...jmenuje se to Stop Blackovi," protočila očima Lily a tentokrát se začal chechtat James.
,,Bravo! Tak se mi to líbí, drahá Evansko!" zavolal za ní, ale to už Evansová odcházela za svými kamarádkami.
,,Ahoj, Siriusi!" ozvalo se za najednou mnou švitořivým hlasem a já uviděl drobnou dívku s dlouhými černými vlasy. Nejdřív jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuje, ale po krátkém zamyšlení mi došlo, že je to jakási Tracy Perkinsová ze Zmijozelu,  se kterou jsem měl minulý rok pár románků na jednu noc. Teď se mi ale zdála příšerně ošklivá, ostatně jako všechny.
,,Nazdar, Tracy," pozdravil jsem ji nazpátek a chtěl odejít, ale ona mě zarazila.
,,Co kdybysme zase tu a tam..." začala, ale já ji přerušil.
,,Ne, na to zapomeň. Měj se." a s Dvanácterákem v patách jsem odkráčel.

Vlak dvakrát zahoukal a všichni se začali hrnout do vlaku. My s Jamesem jsme velkoryse nechali nastoupit prváky a potom jsme se odebrali do našeho oblíbeného kupé, kde na nás měl čekat Remus Lupin, alias Náměsíčník s Petrem Petigrewem, alias Červíčkem. Vešli jsme do kupé a pozdravili oba naše kamarády, se kterými jsme si ještě podali ruku.
,,Tak jaké byly prázdniny?" zajímal se Remus.
,,U mě to celkem šlo, ale tady Tichošlápek byl prej celý prázdniny zavřenej se svojí famílií." objasnil James.
,,Nechtěl bych," přidal se Peter a otevřel si balíček kyselých žížalek.
Tak jsme se bavili celou cestu, až jsme dorazili na nádraží do Prasinek. Počkali jsme, až se prváci vyhrnou z vlaku, a vydali se ke kočárům.

,,...a tímto zahajuji letošní rok!" dopověděl Brumbál svůj proslov, luskl prsty a na stolech se objevilo množství jídla. Čerstvě rozřazení prváci se nestačili divit, my starší (včetně Petra Petigrewa) jsme se pustili do jídla.
Očima jsem prolétl všechny kolejní stoly a hledal holku, která by aspoň trochu stála za to. Na chvilku jsem očima spočinul na Havraspárce Susan Changové, pak jsem ale uznal, že to není ono, a hledal dál. Takhle jsem zkoumal i mrzimorský stůl, kde se s kamarádkou bavila odražečka mrzimorského fanfrpálového týmu Coralee Greyová. Tu jsem taky jen přejel očima a postupně si prohlížel ještě blondýnku Marylin Coweovou z Nebelvíru, krátkovlasou Sheryl Lenstormovou z Havraspáru a hnědovlásku Eleanor Trishovou z Mrzimoru. Oči mi zalétly také ke Zmijozelskému stolu. Z této koleje jsem něco měl jen se třemi holkami. Jednou z nich byla právě Tracy Perkinsová, která se mě snažila sbalit na nádraží a která teď zachytila můj pohled a mrkla. Nechal jsem to bez povšimnutí a očima se zaměřil na tmavovlásku vedle Tracy. Měla oči barvy čokolády a o něco tmavší vlasy. Neusmívala se, protože se zaujatě o něčem bavila s Tracy. Tuto dívku jsem vůbec neznal, nikdy jsem si jí nevšiml. Byla to ta nejhezčí dívka, kterou jsem kdy viděl.
Zmiňovaná se náhle zvedla a spolu s Tracy odcházela z jídelny. Když ostatní Zmijozelští viděli, že ta dívka odchází, pár se jich taky zvedlo a přidalo se k ní. Postupně se začal zvedat celý Zmijozel.
V hábitu zelené koleje se krásně vyjímala dokonalá postava neznámé hnědovlasé dívky.
Chtěl jsem vstát a prohodit s ní pár slov (což znamená sbalit jí a dostat do postele), ale v té chvíli, kdy jsem se zvedal, na mě James omylem vylil pomerančový džus.
,,Co děláš, ty imbecile?!" vyjekl jsem a začal si tu spoušť utírat z hábitu.
,,Promiň, Siriusi, jenom malá nepozornost...díky mé milé Evansové...je tak úžasná, že se na ni musím pořád dívat..." začal blábolit James.
Povzdechl jsem si a ohlédl se k východu z jídelny. Samozřejmě, že můj cíl pro letošní rok už tam nebyl.

,,Ještě jednou se omlouvám za ten džus, ale stěžuj si Evansce..." řekl mi James, když jsme společně s Remusem stoupali po schodech do nebelvírské spolčenky.
,,Jasný...je tak úžasná, že se na ni musím pořád dívat..." zopakoval jsem jeho slova a protočil očima. Remus se zasmál.
Vtom jsme uviděli tři Zmijozelské, jak jdou ze schodů směrem do sklepení. Když prošli kolem nás, schválně do nás vrazili a nasadili nepřátelské výrazy.
Jamese to očividně popudilo, a tak navrhl:
,,Hele, co kdybysme dneska Zmijozelákům trochu zavařili, co?"
Já jsem byl hned pro, ale Remus se trochu zdráhal. Nakonec jsme ale všichni tři změnili směr a vydali se do sklepení.

Došli jsme až ke vchodu do sklepení, ale to, co jsme viděli, nám částečně překazilo plány.
Hned u vchodu se zuřivě prali dva Zmijozelští, očividně z pátého ročníku. U nich se už vytvořila početná skupinka dalších Zmijozelských obou pohlaví, kteří kolem zápasníků utvořili kruh. Postavili jsme se skoro do první řady a hlučně je povzbuzovali větami jako ,,Vytrhej mu všechny vlasy, Zmijozel si to zaslouží!", ,,Správně, zabijte se navzájem! Ať je o dva zmijozelské imbecily míň!" nebo ,,Nešetři ho, škoda to nebude!". Nikdo nás ale nevnímal a všem bylo jedno, že jsou v jejich hloučku tři nebelvírští vetřelci.
Najednou se ale ozvalo jasným dívčím hlasem: ,,Aquamenti!"
Oba Zmijozelští byli v tu ránu mokří. Hlouček ztichnul a rozestoupil se. Všichni se dívali na nově příchozí, která tak rázně ukončila rvačku. A nebyl to nikdo jiný než moje neznámá dívka z jídelny.
,,Co se tady u Merlina děje?"
Z jejího hlasu byla slyšet autorita. Bylo zřejmé, že ji všichni Zmijozelští na slovo poslouchali.
,,Omlouváme se, Kendro..." začal jeden ze zápasníků.
Takže Kendra...
Dotyčná ho ale nenechala domluvit.
,,To si říkáte Zmijozel, že se tady rvete jako nějací divocí psi? Jste horší než Nebelvír!"
Doteď naše trojice mlčela a snažila se na sebe neupozornit, ať si to vyřeší sami, ale teď to už James nevydržel.
,,Promiňte, seňorito, ale to se nás, hrdých Nebelvírů, docela dost dotklo!" Ozval se kolektivní projev údivu. Pár Zmijozelských si začalo šuškat a pár na nás dokonce vykřiklo nadávky.
Hnědovláska se otočila za Jamesovým hlasem, a když uviděla nás, tři Nebelvírské, přimhouřila oči. Pak si založila ruce na hrudi.
,,Copak, copak? Vetřelci nás jdou navštívit do sklepení? Vy jste ti slavní Poberti, že? Nechcete doufám nastoupit do Zmijozelu, že ne? Nebylo by pro vás totiž místo." Všichni Zmijozelští se zachechtali.
,,Do Zmijozelu?! Dovol, abych se zasmál...nikdy! My totiž nejsme hadi!" uchechtl jsem se prozměnu já.
,,Tak co tady teda pohledáváte? Ven, než vás zchladím stejně jako tyhle dva...nebo použiju mnohem horší kletbu. Mám jich v zásobě celkem dost," řekla pohrdavě Kendra.
,,My nejsme Zmijozelští, nám nemůžeš jen tak rozkázat! Pozor na to!" bránil se James a spolu s Remusem se suše zasmáli.
,,Co si to dovolujete?! Víte vůbec, kdo tohle je? Kendra Brewerová!" obořil se na Jamese druhý z bývalých rváčů.
,,To jsem si taky všiml, že to není Víla Zvonilka!" odsekl James.
,,Že jsem o tobě nikdy seslyšel, Kendro Brewerová? Zdá se, že jsi dosti slavná ve Zmijozelu, ale na školní poměry to nemá!" promluvil posměšným tónem Remus, který až do této chvíle nic neřekl.
,,Co si to dovoluješ, takhle mluvit s Kendrou!" vykřikl nějaký Zmijozel.
,,Běda mužům, kterým žena vládne!" zasténal naoko soucitně James.
,,Takže vy nepůjdete? No dobře, abyste věděli - my o vaši společnost nestojíme! Odchod!" zavelela Kendra a všichni z hadí koleje se společně odebrali do sklepení.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na své cíle. Kendra už ale odcházela ve společnosti dvou Zmijozelek.
,,Hej!" zavolal jsem za ní, ale ona se neotočila. Zkusil jsem to tedy jménem.
,,Kendro!"

ahoj a vítejte u nového příběhu!

zásadní informace - tento příběh jsem objevila nevydaný na svém starém Wattpad účtu (napsala jsem ho tak rok zpátky), takže to není zas tak promyšlené a dobře napsané, i když jsem se to snažila aspoň trochu spravit :D
nicméně se mi pořád líbí ten nápad a říkala jsem si, že by byla škoda tenhle příběh nevydat...tak snad se to někomu zalíbí :)
(za cover moc děkuji ellagraphic <3)

UPOZORNĚNÍ: opravdu berte s rezervou :)

enjoy!

- ellie