Nechal Yoongiho, aby instruoval nočního hlídače o dalším postupu vyšetřování, a nepozorovaně se vytratil ven. Ještě pořád mu nebylo z jízdy křivolakými horskými cestičkami zrovna nejlíp. Studený čerstvý vzduch ho štípal v nose a na plicích a pomáhal zahnat nevolnost do pozadí.

Na návrší panoval chlad, jaký v Seoulu nezažil. S rukama vraženýma hluboko v kapsách postával na místě a rozhlížel se kolem.

Pohled mu padl na skupinku čtyř dětí. Poflakovaly se u oprýskané kovové prolézačky. Batohy se válely pohozené na hromadě v místě, kde byla jedna z kovových tyčí zaražena do země, a jejich majitelé přešlapovali na místě a vrhali Taeminovým směrem letmé pohledy.

Ohlédl se k budově za sebou. Yoongiho pořád nikde neviděl.

Nemá smysl plýtvat časem, usoudil, a vydal se k osamělé prolézačce.

„Ahoj," pozdravil čtveřici dětí, když se dostatečně přiblížil.

Věkový rozdíl mezi nimi byl zblízka ještě znatelnější. Nejstaršímu chlapci bylo okolo šestnácti. Dlouhé vlasy mu zakrývaly čelo a padaly do očí. Mohl být jen o nějakých pět deset centimetrů menší než Taemin.

Vedle něj postávala dívka. Odhadl ji zhruba na třináct, možná čtrnáct. Zbylým dvěma dětem nemohlo být víc než pět.

„Jsem Lee Taemin," představil se jim. „Přijel jsem se svým, hm, dobrým kamarádem. Jmenuje se Min Yoongi. Znáte ho?"

Malé děti se na něj dívaly nechápavýma očima, ale ve tváři starší dívky bliklo pochopení.

„Strejda Yoongi?" odvážila se zeptat.

„Možná?" Taemin znejistěl. Nečekal, že si děti budou Yoongiho pamatovat. Podle detektivova vyprávění na návrší Kidong naposledy pobýval, když tyhle děti ještě jedly písek. O rodině ani známých se ve vlaku nezmiňoval.

„Hubený, vysoký asi jako já. Delší vlnité vlasy. Kolem čtyřiceti," popsal svého společníka.

Dívka pokrčila rameny. „Já nevím, jak vypadá. Naši o něm jen občas vyprávěj doma."

To už mu dávalo větší smysl.

„Na tom nesejde," mávnul rukou. „Vyšetřujeme spolu zmizení vašeho praporu. Neviděli jste včera nebo předevčírem něco zvláštního?"

Malá holčička, která se doteď schovávala za dospívajícím chlapcem, vykoukla zpoza jeho nohou a prstíkem ukázala na cestu vedoucí k Náměstí.

„Plapol se stlatil," oznámila mu.

Taemin před ní poklekl na jedno koleno. „Ano, ztratil se," opakoval trpělivě. „Já ho chci zase najít. Myslíte, že byste mi s tím mohli pomoct?"

Vzhlédl ke dvojici starších dětí. Chlapec jeho pohled opětoval, ale dívka při zmínce o praporu uhnula očima.

„Jak se jmenuješ?" oslovil ji.

„Proč?"

„Protože nemám rád, když nevím, s kým mluvím."

Děvče vypadalo, že jeho slova zvažuje. Nakonec odpověděla: „Kim Yeseo."

„Rád tě poznávám, Yeseo."

Zatímco mluvil, setrvával v pozici na jednom koleni. Musel při hovoru mírně zaklánět hlavu, ale pozice blíže u země z něj v dětských očích nedělala takovou hrozbu, jako kdyby se tyčil nad nimi. „Kdy naposledy jsi viděla ten prapor?"

„Ten den předtím, než se ztratil. Jako všichni ostatní," ohradila se náhle. Očima se dovolávala podpory staršího chlapce. „Že jo?"

„Jo."

„Kdy to bylo?"

„Večer. Teda odpoledne," opravila se.

Neušlo mu, že ji chlapec za zády zatahal za rukáv. Obočí mu samovolně zacukala, ale jinak na sobě nedal svůj postřeh nijak znát.

Klidným tónem pokračoval v kladení otázek.

„A nevšimla sis třeba něčeho zvláštního?"

Dívka teď upírala zrak ke špičkám bot. Se sklopenou hlavou se nadechla k odpovědi, ale než stihla cokoliv říct, skočil jí její kamarád do řeči.

„S cizíma se nebavíme," oznámil Taeminovi s bradou vystrčenou dopředu.

„Dobře děláte," pochválil je. „Ale já nejsem úplně cizí. Vyšetřuju vaši krádež, a..."

„My jsme nic neudělali!" vyprskla po něm Yeseo.

Muž nejdřív nechápal, o čem to mluví. Pak mu plně došla jeho předchozí volba slov.

„Cože? Ach... ne, ne," koktal o překot. „Ne, tak jsem to ne-"

„Nechte nás na pokoji," obořil se chlapec na Taemina. Popadl popruh svého batohu a následně chňapnul obě malé děti za rukáv bundy. „Pojďte. Půjdeme."

„Ale Jaesangu...!" kňourala ta malá holčička.

Ruka přes pusu umlčela veškeré další protesty. Chlapec – Jaesang – počastoval dítě nazlobeným pohledem, než se naposledy obrátil k Taeminovi.

„Na shledanou."

Prudce se uklonil jeho směrem a bez dalšího slova vyrazil pryč. Prcky za sebou táhl v závěsu.

Yeseo chvíli nerozhodně pozorovala, jak ostatní odcházejí, ale pak navlékla přes paži popruhy dětských batůžků a rozběhla se za nimi.

S hlavou nakloněnou ke straně a zamyšleným výrazem v obličeji Taemin pozoroval, jak děti pospíchají pryč od něho.

„Zvláštní," zamumlal si pro sebe.

„Co je zvláštní, příteli?"

Zatímco přemítal nad tím, co se právě událo, starší detektiv se k němu přikradl zezadu.

„Yoongi, prosím!" chytil se teatrálně za bundu na hrudi. „Tohle mi nedělejte."

„Tisíceré omluvy." Mírně sklopil hlavu a nadzvedl plstěný klobouk do vzduchu v omluvném gestu. „Co je tedy tak zvláštní?"

„Potkal jsem nějaké děti."

„Předpokládám, že tě překvapilo, že tu nějaké vůbec žijí."

„Ha ha. Náramně vtipné."

„Omluva tisící prvá. Pokračuj, prosím."

Bylo by to z jeho strany nanejvýš dětinské, kdyby se urazil a odmítl vyprávět dál. Přesto tu možnost zvažoval déle, než by se od něj jakožto od dospělého člověka slušelo.

Nakonec však zvítězil rozum a Taemin pokračoval: „Ptal jsem se jich, jestli v noci nezahlédly něco podezřelého. Nechtěly mi nic říct, ale jedna ta dívka pořád uhýbala očima za svým kamarádem. Vzal bych na to jed, že něco ví."

Yoongi pomalu přikyvoval. „Říkali, jak se jmenují?"

„Ta dívka se představila jako Yeseo," zopakoval její jméno. S očekáváním pátral v Yoongiho obličeji po nějaké reakci. Detektiv však vyčkával, až dokončí větu.

„Byl tam ještě jeden starší chlapec," pokračoval s o něco menší ochotou. „Jedno z těch dětí na něj volalo ‚Jaesangu'."

Starší neodpovídal. Místo toho si mlčky přeměřoval muže stojícího před ním.

„To je vše?" optal se nakonec.

„Víc dětí jsem nenašel."

„Tedy dobrá." Detektiv si zamnul ruce a s novým nadšením vyrazil po cestičce pryč. „Pojďme zjistit, co přesně před námi tají."