Vyšetřování pokračovalo v následujících dvou dnech.

Yoongi nabídl Taeminovi pokoj ve svém starém domě. Stavba, stejně jako všechny okolní, sestávala pouze z několika světniček v přízemí. Vnitřek domu byl zařízený ve staromódním, přesto útulném stylu. Vrstva prachu na nábytku nasvědčovala tomu, že v domě už delší dobu nikdo nebydlí.

„Kdyby tu ještě žila matka, takový nepořádek by nestrpěla. Před několika lety přestala být soběstačná. Teď přebývá v domově seniorů v Busanu," vysvětlil mu Yoongi, když si všimnul, jak mladší asistent zkoumá prach usazený na poličkách. „Bratr se i s rodinou přestěhoval na Jeju, a jak jsi slyšel, já sám sem zavítám jen zřídka."

„Netušil jsem, že máte bratra."

„Stejně jako jsi netušil, že nepocházím z Daegu?" dobíral si ho detektiv dobrosrdečně.

„Zrovna tak."

Na naléhání staršího muže se ubytoval ve větším ze dvou pokojíčků. Většinu času ovšem trávil s Yoongim obcházením vesničky a sepisováním výpovědí místních.

I přes všechnu snahu se jim stále nedařilo přijít případu na kloub.

S každým dalším dnem se fakta čím dál silněji mísila s domněnkami. Obyvatele návrší více než pohřešovaný prapor zajímaly klepy z Yoongiho života, a když se s nimi pokoušel mluvit Taemin sám, vrhali po něm nedůvěřivé pohledy a odpovídali stroze tak, že všechny jeho pokusy o vyšetřování padaly na neúrodnou půdu.

Nejvíc ho dohánělo k šílenství, že těch několik málo podezřelých, které měli, k sobě nepojilo žádné vodítko. Starší detektiv zavolal do společnosti zodpovědné za rozvod elektřiny, a tam mu potvrdili, co říkal Junghoon: že v noci zločinu k žádnému výpadku nedošlo.

Aby upokojil Taeminovo podezření, Yoongi také poprosil rodiče obou mladistvých, jestli by se nemohli po praporu podívat u nich doma. Ukázalo se, že jsou to staří známí, a oba vyšetřovatelé bez problémů pronikli až do dětských pokojů.

Zběžná prohlídka neodhalila nic, co by nasvědčovalo, že Jaesang nebo Yeseo mají s krádeží co do činění.

„Nedává to smysl, že ano?" přemýšlel detektiv později toho odpoledne nahlas u krbu.

Taemin, který se v tu chvíli právě snažil nacpat své svršky do cestovní tašky, vzhlédl od zmuchlaného chuchvalce, co dřív býval pečlivě vyžehlená košile. Slunce nahradily pouliční lampy a vánoční světýlka ze sousedních domů. Odlesky plamenů klouzaly po okenních tabulkách a ve vlnitých vzorcích odhalovaly pohled na obrysy stromů ohýbajících se v prudkém větru.

„Co přesně máte na mysli?"

Za svého místa zahlédl jenom, jak muž usazený v křesle nespokojeně vrtí hlavou.

„Kdo tě to naučil, odpovídat na otázku otázkou?" divil se nahlas. Taemin si nebyl jistý, jestli své neštěstí myslí vážně, nebo si z něj jen tropí žerty.

Na okamžik zavládlo v místnosti ticho přerušované pouze dalšími neúspěšnými pokusy zavřít zip tašky.

„Myslím to tak," pokračoval Yoongi po krátké odmlce, „že naši podezřelí všichni do jednoho postrádají motivaci ke zločinu, nezdá se ti?"

„Vy mě o něčem poučujte," zamumlal polohlasem.

Nahlas to nezmínil, ale v tomto s detektivem plně souhlasil. Lidé, se kterými v uplynulých dnech promlouval, na něj nepůsobili zrovna jako prototyp zločince.

„Nemáme motiv, nemáme pachatele, nemáme nic, co by měly všechny ty podivné okolnosti společné," vypočítával Yoongi na prstech ruky. S odrazem plamínků v očích se vytočil dozadu. „Co myslíš, Taemine? Není to vzrušující?"

„Nepochybně," utrousil.

Konečně se mu podařilo dopnout zip. Taška měla podivný tvar, ale spoj držel, a to mu ke štěstí dokonale stačilo.

Yoongi se vytočil za sebe a posledních několik minut ze svého místa sledoval, jak Taemin zápasí s neposlušným zavazadlem.

„Už je čas?" optal se detektiv zdvořilým tónem.

V duchu se mu vybavil obrázek nástěnného kalendáře. Jako ve snu pozoroval sám sebe, jak očima pátrá mezi jednotlivými datumy, až nakonec nevyhnutelně spočine na osmnáctém prosinci.

Potřásl hlavou, aby se té představy zbavil. Zkontroloval hodinky na zápěstí a pak přikývl.

„Taxi tu bude každou chvílí."

„Dobře. Jsi si jistý, že...?"

„Ano," skočil mu do řeči. „Ostatně, možná to tak bude nejlepší. Přijde mi, že místní mají přede mnou jazyk zavázaný na uzel. Možná, když odjedu, se svěří vám."

„Možná," připustil neochotně. „Vyřiď prosím Jonghyunovi mé pozdravy."

„Pokusím se nezapomenout."

Přehodil popruh tašky přes rameno a vykročil ke dveřím.

„Za dva dny jsem zpět," slíbil s rukou na klice. „Opatrujte se, Yoongi. A ne že si všechnu tu legraci s chytáním padoucha ukradnete sám pro sebe."

„Taemine, příteli, za koho mě máš?"

Odpověděl krátkým zasmáním. Byl to nezvyklý zvuk – nepoužil takto své hlasivky už celé roky – ne nijak zvlášť hlasitý, ze všeho nejvíc připomínající psa. Málem by zapomněl, jak krásný to umí být pocit, smát se.

„Dva dny," zopakoval, a vykročil vstříc cestě zalité světly.