Na Junghoonovu radu jako první navštívili nenápadnou šedivou budovu na okraji vesnice, kterou minuli už předtím cestou na Náměstí. Taeminova poznámka, že netušil, že „takový zapadákov bude potřebovat něco jako kamerový systém", zůstala bez odezvy.

Detektiv počkal, až se Taemin došourá po třech nízkých schůdcích za ním, a pak stiskl zvonek. Sotva mechanické crčení ustalo, dveře už se otvíraly.

Yoongi neztrácel čas a představil se.

„Dobré odpoledne. Moje jméno je Min Yoongi, pocházím odsud, možná si mě ještě pamatujete. Byl jsem sem povolán, abych se svým přítelem," pokývl hlavou k Taeminovi a ten pohotově vysekl úklonu, „vyšetřoval zmizení kidongbongského praporu."

Muž ve dveřích se na okamžik tvářil zmateně. „Jo, hm, aha. Tak... pojďte teda dál," odstoupil stranou a nechal dvojici vyšetřovatelů vstoupit dovnitř.

Bezpečnostní systém návrší sestával z úzké chodby a dvou místností. V jedné z nich hlídač přebýval. Druhá byla plná zašmodrchaných kabelů, všemožné techniky a nesourodého nábytku.

„Baek Jinho," představil se muž Taeminovi, když se za nimi zavřely dveře.

„Lee Taemin."

„Těší mě. Jak vám, hm... s čím můžu pomoct?"

Slova se opět ujal Yoongi. Taemin trpělivě naslouchal, zatímco detektiv muži vysvětloval, co je sem přivádí.

Během toho, co mluvili, si Jinha přeměřoval pohledem. Muž s nezdravě bledou pokožkou a propadlýma očima. Ve vlasech se mu usazovaly první šediny. O něco starší než Yoongi, usoudil.

Nebyl malý, ale ani nijak zvlášť vysoký. Pohublé tváře a paže jako tyčky nasvědčovaly tomu, že člověk stojící před ním za celý život nemusel pracovat rukama.

Zatímco muže zkoumal očima, detektiv domluvil a teď od Jinha očekával odpovědi.

„Seděl jsem tu od devátý, jako vždycky," vyprávěl jim. Hřbetem ruky si u toho utíral nos. „Celou noc jsem civěl na obrazovku. Kamery se promítaj přímo sem," ukázal na velký monitor uprostřed stolu.

Yoongi tím směrem zvědavě natahoval krk. „Smím?"

„Posluž si," pobídl ho Jinho. Drobné přeřeknutí ve zdvořilosti vůči detektivovi způsobilo, že sebou Taemin nesouhlasně trhnul.

„Tady vidíte kameru jedna," vysvětloval hlídač už se správným oslovením a ukazoval u toho na příslušná políčka na obrazovce. „A tady," chňapl po myši a stiskl tlačítko, „můžu přepínat mezi záběry. Jsou jenom dva. Moc vzrušující práce to není."

„Pokud se zrovna někdo v noci nerozhodne odcizit kulturní památku, že?" prohodil Yoongi nevzrušeně. „To jste ovšem, hádám, neviděl?"

„To máte pravdu. Zhruba o půlnoci vypadl systém. Než se mi podařilo ho zase nahodit, trvalo to tak dvě hodiny."

„Všechno ostatní fungovalo bez problému?" zajímal se Taemin.

„To nevím. Já se starám jen o kamery," vrhl Jinho omluvný pohled Yoongiho směrem.

„Předpokládám, že prapor byl tou dobou už pryč?"

„Hm, to jo. Nikde jsem ho neviděl."

Podle Taemina byl zázrak už jenom to, že muž na kameře vůbec něco rozpoznal. Kvalita obrazu odpovídala něčemu, co by očekával před dvaceti lety. Když k tomu připočetl nepořádek, který všude panoval, divil se, že se Jinho na svou práci dokáže soustředit.

Mezi změtí kabelů vedoucí k monitoru a dalším zařízením se povalovaly knihy, oblečení a špinavé nádobí. Když se snažil Yoongimu ukázat jakýsi detail na monitoru, div že při tom drátem myši neshodil na zem ušpiněný hrneček s napůl vypitou kávou.

Stísněný prostor nedělal Taeminovi dobře.

„Půjdu chvíli na vzduch," zamumlal. Na reakci z detektivovy strany nečekal. Otočil se na podpatku a pospíchal ke dveřím, kyslíku naproti.