Půl roku trvalo, než se Ciprianimu podařilo přesvědčit Lowea, aby za Napoleonem pustil Balcombovi a Napoleon, chtě nechtě, musel začít sekat latinu. Od toho okamžiku Bonaparte nenáviděl guvernéra víc, než kdy jindy. Nezdravil ho a celkově dělal, jako když neexistuje.

Teplé léto se přehouplo v podzim a na dveře Svaté Heleny začala klepat zima. Longwood se proměnil v pevnost, kterou hlídali vojáci ve dne v noci. Ven, ani dovnitř by neproklouzla myš. Nakonec se Ciprianimu podařilo diplomaticky narovnat vztahy, mezi guvernérem a císařem a
i přes velkou averzi nakonec Lowe dovolil Napoleonovi i jeho oblíbené vyjížďky na koni. S tou podmínkou, že se od Longwoodu nevzdálí víc, jak na dva kilometry. Napoleon opravdu hodně těžce tuto podmínku přijal.

Na ostrov spadlo chladné počasí a angličtí vojáci začali skládat u Napoleonova domu nasekané dříví na zátop. Bavili se spolu a něčemu se smáli. Napoleon je pozoroval. Když měl svou armádu a zrovna byl na válečném tažení, často si chodil s vojáky povídat. Sedl si s nimi k ohni, pojedl s nimi a popil. Choval se k nim jako k rovným. Zajímal se o jejich trápení, radosti i strasti a odměňoval je za dobře odvedenou službu. Docílil tím absolutní věrnosti a oddanosti své velké armády. Jeho muži ho milovali, protože i přes všechny tituly a pocty jim stále dával najevo, že je jedním z nich. Najednou dostal chuť si s vojáky popovídat znovu. Jako za starých časů. Už se k nim chtěl rozejít, ale nakonec si uvědomil, že by to stejně bylo naprosto k ničemu. Kolik z nich asi tak umí francouzsky? Smutně sklopil hlavu a raději odešel.

V ten den se v Longwoodu stavila Betsy. Přišla potichu do císařovi pracovny. Zastihla ho zrovna v okamžiku, kdy něco diktoval Montholonovi, který jeho slova zapisoval. „,...ano korunoval jsem se sám." vyprávěl Bonaparte. ,,Ale bylo to z jednoho a prostého důvodu. To lid si mě zvolil za císaře, ne Bůh. Na hlavu mi tedy nemohl nasadit korunu Papež, ale já sám. Máte to Montholone? Jak ta věta zní? Je dobrá?" zajímal se.

„Vstoupíte do dějin jako císař, který sám sebe na císařem pasoval." zasmála se ve dveřích Betsy. „Vy nevěříte v Boha?"

„Po tom všem, co jsem viděl ve válce, jsem víru nadobro ztratil. Moc rád tě vidím."Napoleonovi se rozzářily oči. Jeho světélko svítící v pekle jménem Svatá Helena je zpět. Přišel k Betsy a přátelsky ji políbil na obě tváře, tak jak je ve Francii zvykem.

„Jak to bylo ze Slavkovem? Vyprávějte mi o něm," usmála se jeho mladá společnice a přisedla si k Montholonovi. 

„A co bys chtěla vědět?" usmál se Napoleon.

„U Slavkova jste vyhrál. Rusko a Rakousko mělo proti vám obrovskou převahu a i přes to jste jim vyprášil kožich. To je úžasné. Proč jste to samé nezopakoval u Waterloo? Co se tam tenkrát stalo?" 

Slovo Waterloo na Napoleona zapůsobilo odpudivě. Zamračil se a nechtěl v konverzaci pokračovat. K mluvení na toto téma se musel přemáhat. 

„Hrozně jsi vyrostla, za tu dobu, co jsem tě neviděl. Vždyť budeš za pár měsíců větší než já," změnil raději rychle téma. Betsy nyní byla stejně vysoká jako on. Zadíval se na ní a všechny ty špatné vzpomínky na Waterloo byly ty tam. Stačilo jen, když se mile usmála. Odpustil by ji snad úplně všechno. Všiml si, že už to není ta malá holčička se kterou se setkal v prvních dnech na ostrově. Nyní se stává plnohodnotnou ženou. Boky se jí svůdně zakulatily, prsa byla krásná a pevná a v jejích modrých očích by se člověk snad dokázal utopit. 

Betsy se jen usmála. „To vy zase vypadáte o mnoho menší, než si vás pamatuji. Takhle malý jste byl vždycky?" škádlila Betsy.

„No, alespoň vidíš, že nejsem zas až tak velký a obávaný, jak se povídá. Nevyjedeme si?" 

 „Moc ráda. Řeknu jim ať nasedlají." 

Napoleon sebral z věšáku svůj šedý kabát a začal si natahovat rukavice. „Montholone, pohov. Dopíšeme to jindy. Běžte za O'Mearou, jestli neví, zda mi z Paříže konečně dorazily léky. Ten žaludek mě stále zlobí. A cestou nějak a něčím zaúkolujte Bertrana, poslední dobou  se tváří nějak znuděně. A taky napište do Londýna a požádejte je, ať nám pošlou nějaký účinný jed na hlodavce. Začínají se tu množit krysy. Když jsem se dnes ráno probudil, dvě obrovské krysy mi vesele běhaly po ložnici." zaúkoloval Napoleon svého maršála a společně s Betsy odešli. 

Montholon zařídil vše, jak chtěl. Cestou za osobním Bonapartovým lékařem Barrym O'Mearou mu do cesty vstoupil Hudson Lowe, který do Longwoodu přijel neohlášen.

 „Na slovíčko, maršále." vyzval ho Lowe a gestem pozval do pokoje pro hosty. Montholon znervózněl. Co mu asi tak může chtít? Nerad se s ním na ostrově stýkal. Lowea na ostrově nikdo zrovna nemusel a když si někoho takhle pozval na ono slovíčko, většinou z toho nevzešlo nic dobrého. 

„Posaďte se příteli. Dáte si čaj?" nabídl Lowe žoviálně.

„Ne, děkuji. Co se děje?" zeptal se nedočkavě Montholon.

„Jen jsem si s vámi chtěl přátelsky popovídat. Nic víc. Jak se máte?" začal Lowe. Když viděl, jak po něm Montholon hodil nechápavý a podezřívavý pohled, raději toho nechal.

„Jak dlouho sloužíte pod Bonapartem?" Zeptal se Lowe

„Vlastně ani nevím. Už dlouho," odpovídal Maršál a podivně se na Lowea díval

„Nechybí vám Francie?" pokračoval Lowe

Na tohle Montholon ani neodpověděl. Jen nechápavě na guvernéra hleděl a vlastně ani nechápal, proč se ho na to ptá.

„Dobře, tak na rovinu. Asi nemá cenu tady něco zaobalovat, nebo chodit okolo horké kaše. Podíval jste se někdy do Longwoodského účetnictví? Máte vůbec představu, kolik toto honosné věznění Anglii stojí?"

Honosné věznění? Pomyslel si sarkasticky Montholon. Uprostřed bažiny a množících se krys, kde je vlhko, mokro a plíseň? Dům pro Napoleona sice od základů opravili a má tam vše, co potřebuje, ale i tak tak zatéká. Na to, že měl Napoleon na svém vrcholu víc moci a vlivu než anglický král ho tedy neuklidili moc šikovně.

 „Anglii stojí tento ničemný skrček půl ročně až půl milionu liber. Je mu pouze 47 let. Dovedete si představit, jak dlouho ještě může žít?" začal naznačovat Lowe.

Montholonovi zmizel úsměv z tváře. Všechno mu došlo. „Nemůžu uvěřit, o co mě v tuto chvíli žádáte, guvernére,"

„A co po vás žádám?" otočil najednou Lowe.

„Chcete ho snad...Proč ale já?" zeptal se udiveně.

  „Před malou chvilkou jsem vás viděl u Ciprianiho. Říkal jste mu, ať napíše do Londýna o jed na krysy..." 

„Vždyť je jich tu všude plno! Z čeho mě to proboha podezříváte?" nechápal Maršál.

„Montholone, to jste vážně tak zabedněný idiot, nebo se mi to jenom zdá?" spustil Lowe. „Vy si vážně myslíte, že to dítě, které vaše žena Albina za pár dní porodí, je vaše? Vždyť ti dva spolu spí snad každou noc. Jste pro smích celému ostrovu a vám to vážně nevadí? Vždyť si o tom povídají až v Londýně. Tolik let jste mu sloužil a on z vás na stará kolena udělá paroháče a idiota. Za ani ne měsíc jsou Vánoce a muži tam venku by rádi domů za svými rodinami. Ale nemůžou, protože musí hlídat Bonaparta. Vy jim nechcete dopřát šťastné a veselé Vánoce?"

Montholon nevěděl, jak odpovědět. Došlo mu, že vše, co Lowe řekl o jeho ženě a o Napoleonovi, je pravda. Dlouho se to snažil přehlížet. Dostal na císaře vztek.

„Nemůžu to udělat. Je zdravý, bude to nápadné. A hlavně ještě ani nesepsal závěť..."

„To jsem si o vás nemyslel. Vy jste tady opravdu a jenom kvůli jeho penězům? Jste k smíchu.  Závěť sepsal už ve svých 25 letech, když se nachomýtl k té vaší opěvované revoluci. Myslíte, že ji bude chtít ze dne na den přepsat? Nejste pro něj nic." pokračoval v přesvědčováno guvernér. „A pro vaši informaci, císař v až tak dobrém zdravotním stavu není. Vytáhl jsem z O'Meary, že ho často bolí žaludek, kvůli začínajícím žaludečním vředům. A bude to horší. Vy mu nechcete zkrátit utrpení?"

„Doufal jsem alespoň v nějakou malou kompenzaci po těch letech služby. Prošel jsem skoro všemi jeho bitvami," kňučel Montholon.

„Přesně maršále. A jak se vám odvděčil on?" očkoval ho Lowe.

„Nebude to snadné. Má tuhý kořínek. Vždyť přežil i to šílený tažení do Ruska," začal Montholon 

„Takže vidím, že jste se rozhodl," usmál se spokojeně Lowe.

Montholon se zamyslel. Vypadal, že o tom opravdu hodně přemýšlí. „Tak, jak to mám tedy udělat?"

...

Napoleon a Betsy se zastavili i s koňmi na krásném bílém útesu a koukali se na oceán. Ticho rušilo jen šumění vln a kejhání racků. Výhled to byl parádní. Chvilku se jen tak dívali do dáli, když tu viděla, jak se Napoleon chytil za břicho a trochu zasténal.

„Co se děje Boney? Je vám špatně?" strachovala se.

„Ale, to nic. Možná mi nesedl ten dnešní oběd. Odpusť Betsy, ale vy Angličané vážně vařit moc neumíte." 

Betsy se zasmála. Už dávno byla zvyklá na císařovu proříznutou pusu. 

„Jak budete trávit Vánoce?" zeptala se Betsy.

„Tady. Kde jinde. Mezi tou odpornou sebrankou." zavrčel Bonaparte.

„Jak je můžete vystát?" kroutila nevěřícně hlavou Betsy.

„Tady to ještě jde. V Paříži jich bylo mnohem víc. Ještě, že mám Ciprianiho."

„A co madam Montholovou? Za tu jste také rád?" zeptala se jízlivě a podrážděně Betsy.

„Albina? Je otravná jako rakovina. I kdyby byla poslední ženou na světě, nikdy bych si ji nedokázal vzít."

„Tak potom ale nechápu... proč..." podivila se Betsy.

„Je to taková přímá úměra. Ona mě využívá. Jsem její pokladnice. Tedy alespoň si to myslí. A já využívám ji. Albina si možná myslí, nebo doufá v něco víc, ale proboha, jen to ne. Pro mě je jen kusem masa, u kterého občas najdu potěšení."

„A takhle vnímáte i mě?" zeptala se Betsy Napoleona. Zamrzelo ji, jakým stylem mluvil o Albině.

„Jak si na takovouhle blbost přišla? To vůbec není pravda. Albina ti nesahá ani po palce u nohou. Tebe uvidím rád úplně vždycky. Vždycky za mnou můžeš s čímkoliv přijít. Ale na Albinu si dej pozor. Už teď ji ležíš dost v žaludku. Nenech si od ní pokazit svátky." varoval ji Napoleon. I když jeho slovům o Albině věřila, stejně na ni žárlila. Stačilo, když slyšela její jméno a všechny vnitřnosti se jí v těle sevřeli. Napoleon byl k té ženě opravdu chladný a mnohem větší náklonost choval k Betsy, ale i přes to všechno tu osobu v jeho blízkosti rozhodně ráda neviděla.

„Na Vánoce se vracíme do Londýna. Navštívit prarodiče." přiznala Betsy. Nechtěla se o císařových milostných pletkách dál bavit a tak raději našla co možná nejobyčejnější téma, které vymyslet šlo. Ještě chvilku by mluvili o Albině a zrudla by vzteky. Zároveň zjistila, že se ji do Anglie moc nechce. Nejraději by Vánoce strávila spolu s ním. 

„Tak jsi nakonec dostala propustku ze svého vězení?" usmál se císař. „Hrozně rád bych ti řekl, abys je pozdravovala, ale raději se o mně ani slůvkem nezmiňuj. Vzhledem k tomu, jakou mám v Anglii pověst."

„A to je právě to, co udělat musím. Musím o vás mluvit. Všichni vás vidí jako velkého a neohroženého státníka, který dle nich nedělal nic jiného, než že vedl války. Ale nikdo už si neuvědomuje, že i vy jste úplně obyčejný člověk."

Napoleon se usmál. Tato slova ho viditelně zahřála u srdce. Pustil jednou rukou koňské otěže a jemně pohladil Betsy po tváři. Možná, že chtěl udělat i něco víc, ale v poslední chvilce si to rozmyslel.

„Jaká škoda, že tě..." v půlce věty se zastavil. Opět nasadil svou vážnou tvář a rukou hladící Betsy raději popleskal svého koně. 

„Milujete mne?" nedalo to Betsy. Věděla, jak na ni vždy hledí. Jak se rozzáří, když ho přijde navštívit a jak se v její blízkosti chová lidsky. K cizím se uměl, Napoleon, chovat občas až povýšeně, ale Betsy si byla jistá, že své pravé já ukázal jen jí a jejím rodičům.

„Nemohu... nemohu tě milovat. Nejde to," pronesl Napoleon smutně.

Betsy nic neřekla. Zatvářila se jen co možná nejvíc chápavě a raději se zadívala do vln oceánu. Chvilku tam jen tak postávali a poslouchali šumění vln, když po pár minutách nic neříkání se do větru znovu ozval Napoleonův hlas.

„Kdybych se, co já vím, jednou z ostrova dostal a začal někde jinde žít nový život, chtěla bys ho žít se mnou?" 

„Nový život?" usmála se nevěřícně.

„Ano. Třeba v Americe. Jen bys nebyla císařovnou jen... jen obyčejnou ženou majitele plantáže s bavlnou. Místo císařské koruny by ti hlavu zdobil slamák s místo honosných zámeckých zahrad by byla plantáž,"

„To je krásný sen. Šla bych s vámi kamkoliv, sire. Nepotřebuji mít císařskou korunu, ani palác. Stačíte mi vy. Jaká škoda, že se to nikdy nevyplní,"

Napoleon se na svou malou kamarádku jen mile usmál. Potom otočili koně a vydali se pomalým krokem zpět k domovu.

Víte že: Albina Montholonová opravdu na Svaté Heleně porodila dceru? Dala ji jméno Helena Napoleona. Napoleon se k otcovství nikdy nepřiznal (což u něj nebylo obvyklé, protože kromě syna Napoleona II. měl ještě dva nemanželské syny, ke kterým se hrdě hlásil a dal oběma titul hrabě a velkou celoživotní rentu) , takže se dodnes historikové přou, jestli mohl být, nebo nemohl být jejím otcem. Je totiž dokonce i možné, že její otec mohl být klidně i Montholon ale Albina svou dceru takto pojmenovala z pouhé vypočítavosti. Možná si chtěla také zajistit doživotní příjem peněz. Pravda ale je taková, že geny a rysy Bonapartů se ani u dnes žijících potomků jednoduše zapřít nedají. Helena Napoleona ale těchto rysů nemá ani náznak.  Doporučuji si její podobiznu vygooglit.