To odpoledne, které panovalo na malinkém konci světa jménem Svatá Helena, bylo šedé, smutné a zamračené. Černé mraky se honily po obloze jako psy a kočky a signalizovaly bouřku a kolem dokola vál tak velký a silný vítr, že si přítomni maršálové a generálové musely držet své honosné klobouky, aby jim neuletěly. Šumění větru a burácení vln přehlušovala jen trumpeta armádního trumpetisty, který hrál smutný vojenský pochod. Ta smutná melodie byla pro Ciprianiho a jeho snoubenku Marii, kteří leželi ve dvou dřevěných rakví a připravovali se na svou poslední cestu. Napoleon nenávistně pokukoval po všech přítomných a snažil se odhalit vraha. Který z nich to mohl být? Mohla to být Albina? Protože se nepřiznal k otcovství její dcery Heleny? Mohl to být její manžel Charles? Přestal přehlížet jeho a Albinin poměr a chtěl se pomstít? Nebo maršál Bertrand, kterého to na ostrově už přestalo bavit? Nebo snad sám Hudson Lowe, který ho jednoduše z duše nenávidí? Jak tak na přítomné koukal, nedokázal vraha označit. Každý, ale úplně každý z jeho blízkosti měl mnoho důvodů Napoleona zavraždit. Jediný, kdo byl zcela jistě v této společnosti nevinný, byl kněz, který začal odříkávat modlitbu. Vítr vál tak silně, že se jeho slova ztrácela ve větru a slyšet nebylo skoro nic. Napoleonovi to připomnělo francouzskou revoluci. Bylo mu dvacet čtyři let, když byl svědkem popravy francouzského krále Ludvíka XVI. Ludvík byl nevinný ve všech bodech, ze kterých ho revoluční soud obvinil. Posloužil jen jako loutka krutých revolucionářů, kteří v zemi nastolili teror a bezvládí. Pamatoval si, jak chtěl král něco důležitého říct davu, když ho vedli ke gilotině. Chtěl jim říct, že umírá nevinný. Popravčí ovšem dal pokyn bubeníkovi, aby začal bubnovat hlasitěji. Nechtěl, aby někdo slyšel králova poslední slova. I Cipriani zemřel nevinný. A nyní, když mu kněz chce požehnat, brání mu v tom příroda. 

Kněz domluvil svou poslední větu a zavřel Bibli. Vojáci vzali provazy a začali rakve spouštět do hrobu. Každý z přítomných jim na cestu hodil jednu kytici a před odchodem se pokřižoval. I Napoleon to tak udělal. Hodil Ciprianimu a Marii dvě polozvadlé růže (protože čerstvé loď nepřivezla) a raději odešel zpět do Longwoodu. Nechtěl mezi těmi supy dál být. Cestou zpátky myslel na svůj útěk. Dal sice Ciprianimu slib, že ostrov opustí a zemře jako svobodný člověk, ale jak to má bez něj dokázat? Cipriani byl hlavní a také jedinou spojkou se světem tam za oceánem. Nyní nemá nikoho. 

Když dojel do Longwoodu, čekal ho v pracovně doktor O'Meara. Vypadal, že je mu celá událost líto. Jindy milý Ir byl bílý jako křída a nervozně přešlapoval na místě

„Co tu děláte doktore?" podivil se Napoleon. „Všechny léky, co jste mi dal ještě mám a na nic jsem si nestěžoval." bručel císař. Neměl na nikoho v tu chvíli náladu ani nikoho nechtěl vidět.

„Chtěl jsem se vám omluvit. Mrzí mě, že jsem vašemu komorníkovi nesvedl zachránit život a..." zpytoval svědomí O'Meara.

„Dělal jste co jste mohl. Netrapte se tím. Stalo se. " skočil mu do řeči Napoleon.

„A také jsem vám chtěl říci, že dva dny před Ciprianiho smrtí jsem viděl ve skladu surovin Montholona. Šel jsem si tam zrovna vzít dopisní papíry a obálky. Vím, že tam nemám co lézt, ale pro obyčejný papír se mi jet až do Jamestownu zrovna nechtělo. Montholon stál u sudů vína a když mě uviděl, vypadal, jak kdyby viděl ducha. Celý se potil a klepal" prozradil své podezření doktor. 

„Tak Montholon..." syčel nenávistně Napoleon.

„Dejte si pozor na to, co jíte a pijete, sire. Dle mého názoru už vás někdo pomalu tráví delší dobu. Nepřátel tu máte stále dost. Tohle byl zřejmě další travič, který dostal stejný nápad. Jen to chtěl udělat rychleji a radikálněji." varoval O'Meara. Uklonil se a odešel. 

Napoleon dostal vztek. V zádech ucítil ostrý nůž zrady. Něco takového by ekal od angličanů. Zároveň mu ale bylo více než jasné, že na to Montholon určitě nepřišel sám a někdo ho musel navést. Jenže kdo to byl? Jed na krysy tu kupuje kde kdo. Mohl to být skutečně kdokoliv. Měl velké nutkání si osobně Montholona podat a dostat z něj přiznání stůj co stůj, jenže, kromě O'meary žádný usvědčující důkaz neměl. A jak si mohl být jistý, že O'Meara zradí svůj původ a půjde proti vlastnímu lidu? V tomto problému viděl jediné možné východisko. Zbavit se Montholona. Sedl okamžitě za psací stůl a začal psát propouštěcí zprávu pro Montholona. Štítil se toho člověka a nechtěl být s ním na jednom ostrově, natož v jedné místnosti.

O'Meara se toho dne v Longwoodu příliš neohřál. Dvě hodiny po varování císaře dostal rozkazem okamžitě přijet za Lowem do Jamestownu. Prý je to otázka života a smrti. Doktor tedy na nic nečekal, nasedl na kočár a vyjel. Když přišel do kanceláře, seděl Lowe za stolem a svým úlisným pohledem ho zkoumal. O'Mearovi se ulevilo. Myslel si, že je guvernér také nemocen. Vzhledem k tomu, jak byla zpráva o příjezdu naléhavá. 

„Ach guvernére. Tohle mi nedělejte. Už jsem si myslel, že jste to víno pil také."Oddychl si doktor a praštil se svou lékařskou brašnou o guvernérův stůl.

„Ne, to naštěstí ne." odpověděl opovrženě a s odporem se podíval na doktorovu tašku, která před ním zrovna na stole ležela. Kolik bacilů z pacientů v ní ten irskej mastičkář asi tak tahá? Pomyslel si a raději ustoupil o krok vzad.

„O'Maero, už máte vyhotovenou pitevní zprávu toho mrtvého Korsičana a té Španělky?" zajímal se Lowe.

„Ale jistě. Mám jí tady v brašně." prohlásil doktor a jal se koženou brašnu rozepínat.„Chcete ji vidět?"

„ne, jen to ne. Neotevírejte tu svou věc v mé přítomnosti. Ještě něco chytnu." pronesl s tím největším odporem v hlase Lowe. „Chci, abyste ty zprávy spálil a napsal nové."

„Co prosím?" nemohl uvěřit svým uším O'Meara.

„Jste špatný doktor O'Mearo. Ti dva nezemřeli na otravu, ale na žaludeční vředy! Opravte pitevní zprávu."

„Co to povídáte? Člověk ani nemusí být doktorem aby poznal otravu. A odpusťte, ale jsem považován za jednoho z nejlepších lékařů v  celém spojeném království!" ohradil se okamžitě.

„Nařizuji vám, abyste přepsal pitevní zprávu, kterou budete posílat do Londýna," syčel Lowe a nenávistně si doktora prohlížel.

„Tak to vy jste ten travič?" vypadlo z překvapeného doktora. Najednou mu vše došlo.

„O čem to mluvíte vojáku? Nikoho jsem nikdy neotrávil. Nemáte důkazy a já vás můžu kdykoliv žalovat za křivé obvinění. Za to, že jste nemožný doktor, který si splete žaludeční vředy s otravou, za to já nemohu. Přepíšete tu zprávu!"

„Nikdy jsem si o vás nemyslel nic dobrého. Ale vy jste ve skutečnosti ještě horší, než jsem doufal." vrčel nenávistně doktor.

„O'Mearo, pozor na jazyk. Mluvíte se svým nadřízeným. Můžu vás šupem poslat domů a v Anglii vám udělat takovou vizitku, že k vám budou chodit na kontrolu místo lidí pouze březí krávy z kravína." začal vyhrožovat Lowe.

„Já jsem lékař a ne padělatel důležitých dokumentů. Mám léčit lidi a ne skrývat vraždy."

„JSTE VOJÁK!" zařval Lowe a bouchl vzteky do stolu. „A jako voják máte poslouchat rozkazy. Tu zprávu přepíšete! Jinak vás označím za vlastizrádce. Stavíte se proti Anglii!"

„Původem jsem Ir. Věrný nejsem Anglii, ale Irsku. A je mi popravdě jedno, kdo stojí v jeho čele. Když jsem vystudoval medicínu, skládal jsem lékařskou přísahu a nemíním ji porušit. I kdyby mě to mělo stát místo i kariéru."

„Jste propuštěn z armády a degradován!" řekl rychle Lowe.

„A jaký je důvod mého propuštění?" vrčel vzteky O'Meara

„Napomáhání nepříteli!" štěkl Lowe.

„Pošlete mě zpět do Anglie. Do toho! Ať se celé království dozví, že miláček krále a Guvernér Svaté Heleny je obyčejný vrah. A jen tak mimochodem. Nepropouštíte mě. Sám odcházím," štěkl doktor a z uniformy si vztekle strhl vojenské frčky. Hmátl po brašně a otočil se k odchodu.

„PORUČÍKU!" zařval náhle Lowe. „Vše, co se dělo na ostrově a čeho jste byl přítomen a týkalo se vězně je přísně utajeno. Jestli ceknete, přísahám, že si vás najdu a že zmizíte ze světa. Nezůstane po vás ani mastný flek." hrozil Lowe.

„Nebojte se Guvernére. Mě se jen tak nezbavíte." pohrozil na oplátku O'Meara a odešel. 

Propuštění O'Meary se ostrovem rozneslo ještě dřív, než stačil sám doktor Helenu opustit. Chtěl zajít ještě naposledy za svým slavným pacientem, ale nebylo mu to dovoleno. Ostrov musel opustit do 24 hodin. Propuštění O'Meary byla pro Napoleona další velká rána. Chtěl mu za vše poděkovat. Nasedl rychle na koně a odjel do Jamestownu. Porušil tak Loweo nařízení o vzdalování se od Longwoodu na dva kilometry. Svého doktora nestihl. Viděl jen loď, která vyplouvala z přístavu, na které O'Meara plul zpět do Irska. Sledoval loď do té doby než mu zmizela úplně z dohledu. Nic neříkajíc otočil koně a krokem se loudal zpět do svého vězení v Longwoodu. Daleko nedošel. Angličané se dozvěděli, že Napoleon vyrazil do Jamestownu a na jedné z cest mu zkřížili cestu. 

„Generále Bonaparte." začal jeden z vojáků. „porušil jste zákaz guvernéra Lowea a bez jeho souhlasu..."

„Dejte mi už všichni konečně jednou pro vždy pokoj!" skočil mu do řeči Napoleon. Otočil koně a cvalem jel nejkratší cestou do Longwoodu. Cítil, jak se mu jeho vytoužená svoboda vzdaluje. Jak mu odplouvá na lodi, na které se plavil jeho doktor. Cipriani už svou svobodu našel. Neměl by to udělat stejně? Neměl by se také otrávit a spáchat sebevraždu? Bylo by to lepší, než strávit sám do konce života na Svaté Heleně zbytek života a být hlídaný jako ta největší nestvůra v dějinách lidstva. Najednou mu přišlo neuvěřitelně nefér. Čím se provinil? Tím, že vytrhl Francii ze spárů krvavé revoluce, která na gilotinu poslala sta tisíce nevinných občanů a jednou pro vždy ji ukončil? Že ve Francii postavil nové cesty, opravoval domy, podařilo se mu z poloviny splatit dluhy bývalých králů, a především dát lidem nový a velice propracovaný zákoník, který si vzali za vzor i politici v Americe? Ano, udělal spousty chyb ve svém životě, ale vždy a všechno konal pro dobro Francie. A Teď, když i on potřebuje pomoci, se k němu všichni otočili zády.  

O Napoleonově výletu do Jamestownu se samozřejmě dozvěděl Lowe. Chtěl na něj opět nakročit a začít vyhrožovat, ale Napoleon ho do Longwoodu naprosto odmítal pustit. Uzavřel se do sebe a přestal vycházet. Výrazně zhubl a psychicky na tom byl opravdu velice špatně. Kdyby se na Svatou Helenu nevrátila Betsy, asi by se utrápil k smrti. Hned jak přijela, nijak extra se doma nezdržovala, sedla na koně a uháněla do Longwoodu. 

„Hezký nový rok Boney." pozdravila vesele císaře, ale když viděla v jak hrozném stavu je, projel ji mráz po zádech.

„Betsy! Konečně jsi tady." usmál se na ni unaveně Napoleon. Znovu se mu do srdce vkradla jiskřička naděje.

„Co se stalo, vypadáte naprosto hrozně." zděsila se. Napoleon ji vše pověděl. O Smrti Ciprianiho i o náhlém propuštění doktora O'Meary. Betsy nevěřícně zírala s pusou dokořán a byla v naprostém šoku. 

„Čekají nás krušné časy Betsy." řekl na závěr svého vyprávění Napoleon. „Moc by mi pomohlo, kdyby jsi mi v nich byla nápomocná. Už nikoho jiného nemám. Jen tebe."

Promluva s Betsy na Napoleona působila docela životabujně. Ten večer už zase seděl u stolu a sepisoval, co je potřeba z Londýna na Helenu přivézt. Tuto práci dělal Cipriani, ale Napoleon se rozhodl, že nikoho k sobě nechce, takže se toho raději ujal sám. Najednou slyšel, jak někdo vešel do pokoje. Byla to Albina Montholonová. Byla oblečena velice svůdně. Koketně přešla pokoj a koketně si sedla na Napoleonův stůl. 

„Sbalte si kufry, Albino. Vy a váš manžel opouštíte ostrov. Zítra ráno vás chci vidět odjíždět první lodí směr Francie. A vezměte si něco jiného. V tomhle vypadáte nejenom tlustě, ale i trapně." odsekl Napoleon, aniž by zvedl zrak od papírů, na které psal. 

„Umírám nevinný ze všech zločinů, které mi jsou přičítány. Odpouštím autorům mé smrti. Modlím se k Bohu, aby krev, kterou prolijete, nikdy nepadla na Francii." - Ludvík XVI.

Víte že: Něco málo k Ludvíkovi. Je to totiž docela velká a zásadní postava Francouzských dějin. Možná, že se vám těchto pár informací hodí do hodin dějepisu (těm, školou povinným čtenářům), nicméně tak trochu navazuje i na tento příběh. Abyste byli v obraze, co se dělo před vládou Napoleona Bonaparta.

Ve zkratce. Co vás ve škole (možná) nenaučí:

Ludvík se nikdy neměl stát králem. A byl tomu tak docela i rád. Když ale zemřel jeho starší bratr, musel, ač vážně nechtěl, na sebe vzít těžké břímě koruny. Ludvík byl vždy považován za slabocha. Moc toho nenamluvil, neuměl se prosadit, do společnosti moc nechodil. Byl to takovej ten typ člověka, kterej vždy postává někde vzadu a je rád, že si ho nikdo moc nevšímá. Absolutní opak velkého a neohroženého panovníka. Měl také opravdu zvláštního koníčka. Totálně ho fascinovali zámky, klíče a zámečnické řemeslo celkově. Takže kdyby nebyl králem, určitě by byl šikovným zámečníkem.

Francouzská revoluce vypukla dobytím Bastily v roce 1789. V tu dobu byla Francie na pokraji bankrotu, protože opravdu štědře podporovala Američany v boji za nezávislost, která vesele ždímala královskou pokladnici a především ji postihla hospodářská katastrofa. Bylo sucho a to znamenalo málo jídla a hlad. Cena chleba se vyšplhala na dva měsíční platy rolníka. Tehdá lidem došla trpělivost a právo převzali do vlastních rukou. A kdo za to všechno může? No přeci král.

Chudák Ludvík. Svízelnou situaci se snažil opravdu ze všech sil řešit. Bohužel ho nikdo z jeho rádců neposlouchal. Nedovedl prosadit své docela dobré (na tu dobu) reformy. Například chtěl, aby církev šlechta a i on sám platili daně (což tenkrát neexistovalo). Bohužel neuspěl. Královská rodina byla zatčena a začalo hlasování. Popravit, nepopravit. O Ludvíkově osudu rozhodl pouze jeden jediný hlas. 360 hlasujících bylo proti popravě a 361 hlasů pro popravu. Usvědčili ho z těch nejtěžších zločinů a hrůz, z kterých mohli. Donutili ho podepsat prohlášení, že je pedofil a další hrozné a vykonstruované lži. Ludvík (ačkoliv byl vždy brán za totálního sraba a poseroutku) svůj osud přijmul až překvapivě statečně. Jediné, oč žádal bylo, aby jeho trest odložili o tři dny později, aby se mohl plnohodnotně rozloučit se svou rodinou. To mu bylo zamítnuto. 

Až vám ve škole začnou učitelé vykládat, jaký byl Ludvík XVI. tyran a že si svůj osud vlastně zasloužil, nevěřte jim (i to jsem už zažila). Historické prameny hovoří jinak. Ludvík XVI. byl nerozhodný a tak trochu nešťastný král (údajně každý den, když si šel lehnout pronesl, že nechce být králem a že si není ve své funkci ničím jistý). Velkou většinu svých úmyslů a činů jako král dělal v dobré víře. Záleželo mu na Francii i na prostém lidu. Jen se na to kralování jednoduše moc nehodil. Dle mého si gilotinu ani trochu nezasloužil. Stal se pouze obětním beránkem fanatických revolucionářů, kteří na popravu dovlekli tisíce nevinných lidí. Nakonec na gilotině skončili i všichni samotní vůdci revoluce. Tomu se říká karma. Revoluci (tedy spíše bezprávní teror a doba totální hrůzy, krve a bezpráví) ukončil až Napoleon.

PS: Chcete do příběhu tyto kratinké zajímavosti dávat? Baví vás to a zajímá? Bude vám to k něčemu (například do školy, nebo k maturitě)? Jestli ano, napište mi.

PPS: Prosím, neví někdo, jak můžu do textu přidat GIF?

Přeji hezkou noc a papa

L.