Svatá Helena 1821

Napoleon seděl na koni. Byl zabalený do deky a jeho obličej byl popraskaný od mrazu. On a jeho armáda se belhali sněhem a větrem. Měli hlad a byli vysílení. Teploty byly hluboko mínus pod nulou a jeho muži padali vysílením. Jeho kůň sotva šel a byl vyhublý na kost. 

„Nevzdávejte to vojáci. Tam před námi je Moskva. Je jen pár kroků. Co by kamenem dohodil. Najíme se tam a posilníme. Carské Rusko je naše! Vpřed!" snažil se své naprosto vysílené a na kost zmrzlé armádě dodat sil. Jenže když přišli k hranicím města, viděli něco šíleného. Moskva hořela. Nádherné a honosné město se změnilo v popel. Plameny pohlcovaly honosné budovy i obyčejné příbytky běžných lidí. Rusové ji sami opustili. Všechny zásoby jídla si vzali a za sebou nechali jen spáleniště. Francouzi se neměli kde schovat před mrazem ani se najíst či napít. Vše bylo pryč. Slavné hlavní město carského Ruska se změnilo v ohnivé inferno. Jak to mohli dopustit? Jak mohli zapálit vlastní hlavní město? Ptal se neustále sám sebe. 

Otočil zbídačeného koně a chtěl utéct. Věděl, že tohle je konec. Rozjel se do širé a zasněžené pláně a najednou poznal, že je v Paříži. Nebyla to ale ta Paříž, na kterou si pamatoval. Hořela stejně jako Moskva. Napoleona pojala hrůza. Chtěl začít okamžitě hasit, ale nebylo čím. Panika u něj stoupla do obrovských výšin. Najednou uviděl tváře svých vojáků, kteří zemřeli. Mnohým z nich chyběly končetiny, nebo měli prostřelené břicho. „Ještě ne! Ještě ne!" panikařil Napoleon a snažil se z hrozného snu probudit. „MOSKAVA HOŘÍ! MOSKVA HOŘÍ! KDE JE VODA?" zařval do ohnivého pekla.

Císař sebou ze spaní trhl a probudil se. Znovu měl noční můry, které ho už nekolik let pravidelně pronásledovaly. Rychle dýchal a snažil se zorientovat v prostoru. Byla černočerná tma a ticho. Do ložnice svítil jen stříbrný měsíc a slyšet bylo tikání hodin. Bál se znovu usnout. Nechtěl znovu vidět Moskvu hořet. Promnul si oči a najednou ucítil bodavou bolest v žaludku. Chytil se za břicho a bolestí se stočil do klubíčka. Jeho problémy s žaludkem se za poslední dva roky neuvěřitelně zhoršily. Nemohl spát, protože ho bolest budila ze spaní a v posledních měsících dokonce už ani jíst. Vše hned vyzvracel. Bolest začala nabírat na síle a najednou cítil, jak se mu chce opět zvracet.

„BETRANDE! DOKTORA! DOKTORA!" zařval císař do noci. Jakmile to dořekl, začal nekontrolovaně zvracet. Bolest, která mu sužovala břicho a žaludek byla neúnosná. Kroutil se v křečích a naříkal. „Tak zatraceně Bertrande! POMOC!"

Dveře se rozletěly a v nich stál vyděšený maršál. Měl noční košili a v rukou svíral zapálený svícen. Nebylo to poprvé, co ho v noci Napoleon budil a žádal pomoc. V posledních měsících se to ale stávalo stále častějším. Bertrand si posvítil na zvratky, které ležely u Napoleonovy postele. Byla v nich krev. Z toho, co viděl mu projel mráz po zádech. 

„Dojdu pro doktora. Hned jsem tady" pípl v panice maršál a opustil pokoj. Napoleon zvracel často, ale nikdy ne krev. Vzbudil doktora a společně spěchali za pacientem. Doktor mu píchl něco na uklidnění a stabilizoval mu stav. Napoleon po jeho zákroku ihned znovu vysílením usnul.

„Co je mu doktore?" strachoval se Bertrand, když vyšli z pokoje. 

„Umírá maršále. Tady není otázka jestli umře, ale kdy." odpověděl mu doktor, když si umýval ruce v kádi s vodou. 

Na Bertranda zapůsobila doktorova slova jako ledová sprcha. Nebyl na Napoleonův odchod připravený a vůbec si nedokázal život bez něj představit. Sloužil mu celý život a prošel všemi jeho bitvami. Slavil s ním vítězství u Slavkova, málem s císařem umrzl v Rusku, doprovázel ho na Elbu, stál mu po boku při Waterloo a nyní mu bude na blízku i když se bude blížit jeho konec. Do posledního dechu.

„Bude trpět?" pípl maršál?

„Velice. Připravte se na nejhorší. Ty bolesti se budou zhoršovat. Smrt bude vysvobozením." pronesl smutně doktor. „Běžte si lehnout, vypadáte unaveně. Já si rozložím deku u jeho postele, kdyby se to znovu opakovalo."

Bertrand zdrceně doktorovi poděkoval a vrátil se do postele. Spát ale nemohl. Nemohl snést pocit, že jeho přítel umírá. Na Napoleona vydržel myslet celou noc, takže skoro ani nespal.

Druhý den ráno nalezl bledého, unaveného a zbědovaného císaře u stolu. Sepisoval opět své paměti. Kůže na něm plandala, a jeho zelené a vždy bystré oči byly zapadlé. Na vyhublé tváři byla vidět nesnesitelná bolest a utrpění. 

„Výsosti, běžte si lehnout do postele." vybídl svého císaře Bertrand. Nemohl se na něj dívat.

„Psala Betsy?" pípl ztěžka Napoleon.

„Nevím výsosti. Lowe veškerou vaši poštu zadržuje. I kdyby napsala, stejně se k vám ten dopis nedostane."

Napoleon zvedl své nemocné oči od papíru a zadíval se unaveně z okna. Slunce svítilo a byl krásný den. Myslel na Betsy, jak si spolu vyjížděli na koni. Myslel na svého syna Napoleona a na svou milovanou Paříž, kterou už nikdy neuvidí.

„Bertrande, můžete pro mě něco udělat?" zeptal se svého věrného maršála a poprvé se na něj podíval.

„Cokoliv výsosti." řekl odhodlaně.

„Přeji si být pohřben v neoznačeném hrobě na březích řeky Seiny, mezi francouzským lidem, který tolik miluji." pronesl smířlivým hlasem Napoleon. Těšil se na smrt. Měl dost Svaté Heleny a věznění.

„Až zemřu, a to bude brzy, vezměte mé tělo a odvezte ho zpět do Paříže. Jedině tam chci spočinout. Tam patřím. Vidět znovu řeku Seinu... Za to bych dal nevím co,"

 Bertrandovi vyschlo v krku. Nebyl si jistý, jestli Lowe dovolí převoz těla zpět do Francie. To ale Napoleonovi raději říkat nechtěl. Ta šance byla opravdu malá.

„Nebojte výsosti. Udělám vše co bude v mých silách, abyste se vrátil domů." prohlásil Bertrand. Byly to jen plané sliby. Nevěřil, že by to bylo možné. 

Napoleon se usmál. „Odpusťte mi maršále. Ne vždy jsem byl dobrým velitelem a vládcem. Přes to všechno jste mi zachoval věrnost a loajalitu. Děkuji. Bylo vždy skvělé mít vás po boku. Ať už ve válce, nebo v dobách míru," Bertranda císařova slova dojala. Usmál se na nemocného přítele a zasalutoval. 

„Přinesu vám něco k jídlu. Měl byste se trochu najíst. Psala vaše matka. Posílá vám na ostrov nového doktora a..."větu nedořekl. 

„A?" zajímal se císař.

„A taky kněze," dopověděl smutně Bertrand. Raději se otočil a odešel z pokoje. Polévku, kterou přinesl, Napoleon nemohl pozřít. Cokoliv, co spolkl okamžitě vyzvracel. Častým zvracením se dostal císař na hranici podvýživy. Jediné, co v sobě jakž takž udržel byl namočený chleba a i toho snědl jen po troškách. 

Nový korsický doktor jménem Antomarchi už nezmohl vůbec nic. Práce s ním byla těžká. Doktor neuměl anglicky ani francouzsky. Domluvil se pouze italsky, takže jediný, kdo mu rozuměl byl Napoleon. Měsíc co měsíc se zdravotní stav zhoršoval. 

„Chci O'Mearu. Proč ho Lowe propustil? Byl skvělým doktorem." naléhal v jedné ze svých častých agónií Napoleon. 

Bertrand se mu snažil být vždy na blízku. Nechal mu do pokoje přinést obraz jeho syna, který si ve Vídni vyžádal. Pověsil ho nad Napoleonův stůl, aby byl hezky vidět. Obraz zuboženého císaře uklidnil. Denně si ho chodil prohlížet. 

„Svého syna jsem si nikdy moc neužil. Lituji těch časů, kdy jsem byl pryč a nebyl jsem s ním. Kéž bych se do těch dob mohl vrátit zpět. Udělal bych tolik věcí jinak," řekl jednou ráno Napoleon Bertrandovi, když mu pomáhal vstát z postele.

„Je na vás určitě hrdý." snažil se ho povzbudit maršál.

„Už ani nemluví francouzsky. Nemůže si mě pamatovat. Jestli se mi někdy něco v životě opravdu povedlo, maršále, tak je to on," řekl těžce císař a znovu se podíval na obraz. 

Byly i dny, kdy se stav pacienta zlepšil. Když tomu tak bylo, nabral si Napoleon hrstku zrní a chodil krmit racky na zahradu. Každý krok ho bolel a sotva chodil. Dobelhal se s velkým úsilím na dřevěnou lavičku, sedl si na ní a díval se na ptáky jak zobou zrní. Přemýšlel o tom, kam asi odletí, až zrní sezobou? Doletí až do Francie? Tak moc si přál letět s nimi. Ptákům hodil poslední hrst, zavázal pytlík a chtěl jít do stájí podívat se na koně. Snažil se zvednout, ale nešlo to. Nohy, jako kdyby ho neposlouchaly. Věděl o nich a cítil je, ale císařův příkaz zvednout se už neuposlechly. Tělo ho zrazovalo. Zpět do ložnice ho muselo služebnictvo donést. To bylo naposledy, co dokázal vstát. 

Celé dny proležel. Bertrand za ním docházet nepřestával. Snažil se mu dny plné bolestivých agonií zpříjemnit jak nejlépe to šlo. Staral se, aby měl co pít a jíst. Jenže když Napoleon začal zvracet i to poslední, co dokázal pozřít, tedy namočený chléb, poznal, že konec se blíží velmi rychle.

„Slíbil jsem Ciprianimu, že zemřu svobodný. Ale nestane se tak." pronesl jednoho dne úplně vyčerpaný a zbědovaný císař. Byl vychrtlý na kost. Těžce dýchal a jeho kůže byla mrtvolně bílá. Už neměl ani sílu otočit hlavou. Bertrand u něj seděl a pevně svého císaře držel za ruku. Zůstal ze všech lidí, kteří císaře následovali do exilu jediný věrný. „Zklamal jsem ho. Zemřu tady. Jako vězeň a válečný zločinec," pronesl nemocný tiše. 

„Na svobodě je nejlepší to, že vám ji nikdo nikdy nemůže vzít. Možná že jste ve vězení, ale myšlenkami jste svobodný." snažil se mu dát naději Bertrand. „Vzpomeňte si na dny, kdy jste se cítil svobodný. Kdy vás nic netrápilo a kdy jste byl sám sebou."

Napoleon zabloudil hluboko do svých myšlenek. Vrátil se v nich na svou rodnou Korsiku. Viděl sebe, jako malého kluka, který si hraje se svým bratrem Josefem a s ostatními sourozenci. Slunce pálilo, v suché trávě cvrlikali cvrčci a v korunách stromů zpívali ptáci. Ucítil v nose vůni pečeného chleba, který jeho matka často pekla a uvědomil si, že tyhle chvíle byli jeho nejkrásnější. Žádná politika, války ani intriky. Moc toho sice neměli a byli celkem chudí, ale měli rádi jeden druhého. Viděl celou svou rodinu, kterou měl velmi rád. Viděl svůj rodný dům, kde se narodil a prvního koně, ze kterého spadl. Viděl korsické moře, které ostrov obklopovalo. Byla na něm loď. Posádka na lodi nebyli námořníci ale vojáci, kteří s ním prošli jeho válečná tažení a kteří se z nich už nikdy nevrátili domů. Vypadali jinak, než jak je vídal ve snech. Nikde žádná krev, ani chybějící ruce a nohy. Po válečném utrpení nebylo ani památky. Vojáci mu zasalutovali a usmívali se na něj. Chtěli, aby šel za nimi. Aby s nimi nasedl na loď a odplul pryč.

Nemocný se usmál a po tváři mu stekla slza. Najednou se cítil skvěle. Všechny úzkosti a problémy byly rázem pryč. Uvnitř se mu ulevilo. Možná, že mu bylo konečně odpuštěno. Už se necítil jako vězeň. Byl to nádherný pocit.

„Do čela armády..." řekl jen. Naposledy se usmál a v ten okamžik vydechl naposledy. Bertrand cítil, jak císař povolil sevření a jeho ruka zůstala nehybná. Pomalu ji položil, vstal, přešel po pokoji a zastavil hodiny. Navždy tak budou ukazovat čas 17:49. Hned poté přešel doprostřed pokoje a naposledy se se zármutkem na císaře podíval. Vypadal spokojeně. Už necítil žádnou bolest. Konečně našel svobodu. Naposledy se mu s úctou poklonil a odešel.

Celý den chodil jako tělo bez duše. Cítil, jako kdyby mu odešel bratr. Zažil toho s Napoleonem tolik. V domě zůstat dlouho nemohl. Vyšel raději ven a uvelebil se na pobřeží, kde bylo nádherně vidět na širý oceán. Sundal si klobouk a začal si utírat slzy, které se mu začaly linout po tvářích.

Druhý den osedlal koně a odjel do Jamestownu. Chtěl oznámit guvernérovi Napoleonovu smrt a alespoň ho zkusit poprosit o vydání těla. Stále byl z přítelovi smrti smutný, neměl náladu něco řešit, ale dal slib, který chtěl dodržet. Přišel ke dveřím Loweovi pracovny a zaklepal. 

„Dále." ozvalo se z pracovny, když zaklepal. Otevřel tedy dveře. Lowe seděl za stolem a něco sepisoval. Ani se na příchozího nepodíval.

„Dobrý den, guvernére." pozdravil Bertrand a sundal si klobouk.

„Dobrý den maršále. Tak jak je Bonapartovi?" optal se Lowe.

„Včera zemřel, pane. Nyní jsou u něj doktoři a provádí na něm pitvu."

S Lowem to ani nehlo. Informaci vzal s neuvěřitelně ledovým klidem. Asi jako kdyby mu právě Bertrand sdělil, co měl dnes k obědu. 

„Tak to si můžete balit kufry. Jsem si jistý, že už vám Paříž chyběla. Pitevní zprávu chcete dostat hned, nebo ji máme zaslat do Paříže?" pronesl Lowe.

„Než císař zemřel, řekl mi, že chce být pohřbený na březích Seiny, tak jsem chtěl poprosit..." zkusil to maršál.

„Zakazuje se." skočil mu do řeči Lowe a poprvé se na něj podíval.

„Cože? Nevydáte mi jeho tělo? Proč? Má rodinu, budou ho chtít vidět také. V Paříži na něj čekají jeho bývalí vojáci a samotní občané. To nemůžete." zaprotestoval Bertrand. Tuto odpověď samozřejmě čekal, ale nehodlal se vzdát tak rychle.

„Tak to se docela pletete maršále, můžu a udělám to. Když se vzdal Anglii, stal se jejím vězněm a majetkem. Nemusíme ho vydávat. Vy si myslíte, že nevím, co se bude dít, když Napoleona přivezete zpět? Budete ho oslavovat jako hrdinu a div ho neprohlásíte za svatého. Jenže on svatý nebyl! A jeho rodina? Kolik že měl sourozenců? Sedm? A kolik z nich si na něj za těch šest let vzpomnělo? Hmm? Ani jeden,"

„Vydat jeho tělo je to nejmenší, co můžete udělat. Je mrtvý, už vás nijak nemůže ohrozit. Vždyť vy se ho snad bojíte i po jeho smrti," nedal se odbýt maršál.

„Nebojte, vystrojíme mu hezký pohřeb. Jste samozřejmě zván. Ale zpátky do Francie se nepodívá. To si buďte jist." řekl úlisně guvernér. Do Bertranda vjel vztek. 

„Je mi z vás na zvracení guvernére. Ať byl Bonaparte jakýkoliv, k tomuhle by se nesnížil. I nepřátelům se má prokazovat úcta." vrčel maršál.

„Prokážu mu úctu tím, že mu vystrojím pohřeb. A teď odejděte. Mám tu plno práce." okřikl ho Lowe a opět se dal do vyplňování formulářů, které měl na stole.

Maršál si naštvaně sebral klobouk ze stolu a měl se k odchodu, když v tom opět uslyšel Loweuv hlas.

„Pokud zjistím, že na mě zase šijete nějakou levárnu, myslím, co se Bonaparta týče, mějte na paměti, že vás bude čekat vojenský soud. Na to tělo nemáte nejmenší nárok, je to jasné?" upozornil důrazně Lowe.

Bertrand se na Lowa nenávistně podíval. Nezmohl nic. Otočil se tedy a odešel. 

Napoleonův pohřeb nebyl sice nijak velkolepý, ale byl alespoň hezký. Mrtvého císaře oblékli do jeho slavné uniformy. zavřeli do dřevěné rakve a odvezli na pobřeží písčité zátoky. Když rakev spouštěli, vojáci stříleli ze svých pušek. Náhrobek Lowe neumístil. Možná se bál, že by se z hrobu stalo poutní místo. V následujících dnech začalo balení. Všichni, kdo měli co dočinění s hlídáním císaře se začali chystat zpět do svých vlastí. Za pár týdnů nebyl na ostrově jediný anglický voják a dům v Longwoodu zůstal úplně opuštěný.

Ihned po angličanech se začali balit i veškerý Napoleonův personál, který se o něj během jeho nuceného exilu staral. Služky, komorné a kuchaři nasedli na loď a odpluli. Maršál Bertrand se rozhodl odjet poslední francouzskou lodí, která opouštěla Svatou Helenu. Před odjezdem ještě zašel k Napoleonovu hrobu a naposledy mu hrdě zasalutoval. Potom nasedl na koně a namířil si to do přístavu 

„Snad se jednou znovu setkáme." řekl do větru, když mu Svatá Helena mizela v dáli.