Zatímco Evropu zasypal sníh, na Svaté Heleně to na zimu zrovna nevypadalo. Tropický ostrov v zimních časech sice sněhem neoplýval, za to bylo neustále zataženo a pršelo. Byly to doby, kdy se příroda zřejmě sama nemohla rozhodnout, jestli bude na ostrově dusno jako v deštném pralese, nebo zima jako na Sibiři. Déšt smáčel co mohl a na zemi se utvořilo tak hluboké bahno, že se do něj propadali i koně. Kočáry nebylo absolutně možné používat a vyjít ven znamenalo topit se v bahně a mokru. Lowe o stavu pozemků v Longwoodu nijak extra nezajímal, a tak si ho pod správu vzali na Starosti Napoleon a Cipriani. Jedné co Guvernéra zajímalo, byl císař. Až paranoidně se bál jeho útěku a dělal vše proto, aby se tak nestalo. Neustále chtěl hlášení a do Longwoodu dokonce vysílal tajně i špehy. Ani o štědrém dnu nedal svým vojákům volno, aby toho náhodou nemohl Napoleon využít. Vojáci na rozbahněné pozemky začali nosit písek z pláží, nebo piliny od nedalekého truhláře, aby se dalo po Longwoodu alespoň trochu chodit. To vše na povel Bonaparta.

Den po štědrém dni seděl Napoleon u snídaně. Žaludek ho bolel jako nikdy. Byl bledý jako smrt a do jídla se mu nechtělo.

„Cipriani, nepřišla nějaká pošta?" zeptal se svého nejlepšího přítele.

„Něco tu je. Tenhle dopis je od Betsy. Zdraví tě z Londýna a přeje hezké svátky. A potom... A hele. Píše ti tvůj bratr Josef. Prý se má v v Americe dobře. Tak vidíš, alespoň někoho ze své rodiny zajímáš." řekl Cipriani a podal Napoleonovi opět otevřené a překontrolované dopisy.

„Kdyby se Lowe víc zaměřil na Longwoodské pozemky, než na mou soukromou poštu, udělal by líp. Ten chlap je línej, hloupej a narcistickej. A to je moc zlá kombinace." hudroval Napoleon. „Josefovi odpovídat nebudu. Dal jsem mu celé Španělsko a co udělá on? Raději vstoupí do kláštera a odstěhuje se do Ameriky. To mu neodpustím."

„To mi povídej. Už nám zase došla mouka a koně mají žlaby prázdné. Lowe nezařídí snad nic." přitakal Cipriani a přitom se koukal do papírů s počtem zásob. „Třeba nebyl tvůj bratr na kralování připravený. Všichni nejsou jako ty."

„Zatracená Helena! Tím, že se sem vše dováží, není absolutně nic čerstvé a rychle se kazí." zanadával si Napoleon a odstrčil talíř s jídlem. O Josefovi se už dál nechtěl bavit. 

„Alespoň že víno ještě nedošlo. To nové portské, co před pár dny dovezli není vůbec zlé. Doporučuji ochutnat."

„Nechci víno, je mi zle. Najdi O'Mearu a řekni mu, ať mi na ten žaludek už kouká konečně něco dát, nebo ho pověsím do průvanu. Jestli chceš, vezmi si pár sudů pro sebe a vypij to. Bylo by škoda, aby se to zkazilo. Já na víno absolutně žádnou chuť nemám. Půjdu si lehnout. Vyřiď všem, že jsem v posteli a nechci být rušen," těžce se zvedl od stolu, přešel pokoj a zamířil si to ke dveřím ložnice.

„Možná by ti pomohl čaj. Řeknu komorné, ať ti nějaký udělá a dojdu pro doktora," slíbil Cipriani a odešel. Cestou se stavil v kuchyni a vyřídil komorné, aby císaři přichystala bylinkový čaj a potom zamířil rovnou k pokoji, kde byl ubytovaný Napoleonův lékař.  Doktor byl u pacienta během deseti minut. O'Meara Napoleona opravdu důsledně vyšetřil a neustále si něco zapisoval.

„Váš otec zemřel mladý, že ano výsosti." zeptal se pacienta.

„Bylo mu 34." odpověděl Napoleon.

„A na co zemřel? Nebyly to žaludeční vředy? Nebo rakovina žaludku?" vyptával se dál doktor.

Napoleon zbledl. „Žaludeční vředy. Kolik mám ještě času?" zeptal se bez rozmýšlení Napoleon.

„To vám ,výsosti, nejsem schopný říct. Jestli je to rakovina, může mít opravdu rychlý průběh. Pokud vředy, můžete se, i když s obtížemi, dožít celkem vysokého věku. Ale když začnete krvácet a vřed vám praskne, už vám nebude pomoci. S vojáky na bojišti jste držet hladovku neměl. Teď vás vaše špatné stravování doběhlo." prozradil doktor pacientovi diagnózu. „Víc bych se ale přikláněl k žaludečním vředům. Přibral jste a to by mohlo znamenat, že máte postižený dvanáctník."

,,Umírám?" špitl Napoleon.

„Zatím ještě neumíráte. Je to jen začátek,"

„Začátek čeho?"

Na to O'Meara neodpověděl. Jen si začal balit své lékařské náčiní.

„Doktore, neodpověděl jste mi," sykl Napoleon.

„Já jen hrozně nerad svým pacientům říkám špatné zprávy. Je mi to líto, výsosti," odpověděl a vypadalo to, že ho to opravdu mrzí. Píchl Napoleonovi na snížení bolesti morfium, po kterém usnul. Cipriani přítele přikryl dekou a tiše s doktorem odešli z pokoje.

„Je to opravdu vážné?" zeptal se doktora.

„To možná teprve bude. Pokud je to rakovina, opravdu mu není jak pomoci. Ty obtíže s žaludkem se mohou časem zhoršovat. Zatím to bude jen takové občasné pobolívání a nevolnosti, ale v konečné fázi to přejde do agonie,"

„Kolik má ještě času?" zeptal se Cipriani.

„To si netroufám říct. Čtyři, možná pět let. Zkrátka, držte se," pokusil se o úsměv doktor a poplácal Ciprianiho po zádech.

Cipriani se v Longwoodu moc dlouho nezdržoval. Nasedl na koně a odjel do Briar. Do Briar to vzal obklikou, protože nechtěl, po cestě potkat vojáky. Koně uvázal u Belcombeovic plotu a zaklepal na vstupní dveře. Otevřel mu s úsměvem Lketinga, který hlídal dům, zatímco byla jeho rodina v Londýně. Pozval Ciprianiho dál a nabídl mu čaj.

„Mluvil jsi s kapitánem Smithem?" zeptal se Cipriani otroka a upil z šálku.

„Mluvil, pane. Mám tu od něj dopisy pro císaře. Jde do toho. Jen musí sehnat posádku a nějakou loď. Tu poslední, co měl, mu uloupili piráti." odpověděl Lketinga a natěšeně se usmál.

„Výborně. Kolik za to chce? Smlouval jsi o ceně?"

„Udělá to prý klidně zadarmo, pane. Na penězích mu ani moc nezáleží. Jediné, o co by stál je jiné občanství, než to anglické a také azyl. V Anglii ho totiž chtějí pověsit."

„To není nemožné. Řekni mu, že to císař domluví a zařídí. Pozítří ti přinesu další dopis pro kapitána. Situace se krapet změnila a vše bude muset proběhnout dřív, než se původně plánovalo. Bude to podrobná mapa ostrova. Včera jsem byl na obchůzce a mám pár míst, kde by mohl zakotvit, aniž by byl viděn. Vylodit se musí uprostřed noci a tajně. Ať si raději obstará i nějaké zbraně. Lowe je maniak. Když na něj přijde, okamžitě spustí palbu."

„Je snad něco s císařem? Proč se najednou vše urychlilo?" podivil se otrok. Cipriani dělal, že tuto otázku neslyšel a raději se napil znovu ze šálku.

„Kam chce císař odejít? Zpátky do Francie? Chce opět převzít vládu?" zajímal se dál Lketinga.

„Ne, chce do Ameriky. Dožít jako svobodný občan. Už měsíc mu vyřizuji novou identitu. Nestojí o vládnutí. Má v plánu si koupit nějakou plantáž v Ilionis, sedět v křesle, popíjet rum a pěstovat bavlnu." prozradil Lketingovi Cipriani Napoleonovy plány. „A neboj můj černý příteli. Za tvou oddanou službu dojde i na tebe. Císař je štědrý k lidem, kteří mu pomohou. Dostaneš svou svobodu," 

„Bude zase skvělé chodit po světě jako svobodný člověk. Moc císaři za tuto možnost děkuji. Ani nedokáži slovem vyjádřit, jak moc jsem rád," Ještě chvilku si jen tak povídali a potom zamířil zpět k Longwoodu.

Našel Napoleona stále ležícího v posteli. Byl už sice vzhůru, ale žaludek ho evidentně stále bolel.

„Vše vychází podle plánu. Smith na to kývnul. Prý musí jen sehnat loď a posádku a potom hurá do Ameriky. Tak se koukej brzy vystonat, ať můžeš jet taky." Sdělil s nadšením Bonapartovi Cipriani.

„Cipriani, grazie mio caro amico." poděkoval Napoleon italsky. „Jestli chceš, vezmi si na dnešek volno. Mám tu O'Mearu, ten se o mně postará a břicho už bolí míň. Já vím, že jsi byl v Jamestownu pro prstýnek. Chceš Mariu konečně požádat o ruku?"

„Ty se vážně dozvíš všechno." zasmál se Cipriani. „Jak jsi to věděl?"

„Podceňuješ mě, příteli. Bude skvělou manželkou," usmál se Napoleon.

„To ano. Je úžasná. Něco tam uvnitř mi říká, že ona je ta pravá," zazubil se Cipriani.

„Tak za ní běž. Ať už si ji do Ameriky odvezeš jako její manžel." Řekl Napoleon a popřál Ciprianimu mnoho štěstí.

„Ale aby bylo jasno, neožením se do té doby, dokud nebudeš úplně fit, abys mi mohl jít za svědka. Takže na sobě koukej zamakat," řekl ještě Cipriani nemocnému, když opouštěl jeho ložnici. Napoleon jen kývl hlavou, otočil se na bok a zkusil znovu usnout.

Cipriani si zašel do spíže pro soudek vína, sedl na koně a vydal se do Jamestownu. Cestou nad svým velkým rozhodnutím opravdu přemýšlel a byl neuvěřitelně nervózní. Maria Rodriguez byla Španělka a na Svaté Heleně učila děti španělštinu a italštinu. S Ciprianim se potkali na trhu, když byl císařovi koupit nějaké ovoce, protože Lowe ho z Londýna opět nepřivezl. Ihned si padli do oka a jejich pouhé přátelství brzy přerostlo v nefalšovanou lásku. Těšil se na jejich společný život. Těšil se na děti, které spolu určitě budou mít a cestou už dokonce vymýšlel i jejich jména. Jak spolu budou asi doma mluvit? Italsky, nebo francouzsky? V půlce cesty se myšlenkami vrátil k Napoleonovi. Bylo mu líto, že jeho přítel, se kterým se znal prakticky od útlého dětství, bude trpět a možná i zemře. Zařekl se, že ho z ostrova musí dostat stůj co stůj. 

Když do Jamestownu přijel, začalo se smrákat. Slunce už zapadalo za obzor a nebe zaplavily červánky. Vypadalo to velice romanticky. Sesedl z koně, sundal mu sedlo a uvázal ho u uvaziště.  Zabouchal na vstupní dveře malého domečku a čekal, až Maria otevře.

„Cipriani!" zavýskla překvapeně Maria. "Vůbec jsem tě nečekala. Jak to, že jsi tady?"

„Napoleon mi dal na dnešek volno, tak jsem tady. Vzal jsem nějaké víno, můžeme si udělat hezký večer." řekl Cipriani a ukázal na soudek, který nesl v podpaží.

„Tak dobře. Pojď dál," usmála se o vpustila ho dovnitř. Cipriani políbil svou milou, sundal si kabát, který pověsil na věšák a zamířil si to rovnou k jídelnímu stolu.

„A jak se vůbec má? Myslím, císař?" zeptala se Marie.

„Myslím, že mu snad nic nechybí. Jen si neustále stěžuje, že Angličané neumí vařit," Řekl Cipriani a chytil svou milou za ruku. Vypadala trochu smutně.

„Co se děje?" zeptal se ji.

„Proč pod ním sloužíš? Co tě zrovna na něm tak imponuje?" popíchla ho trochu naštvaně.

„Známe se od šesti let. Je to přítel," nechápal Cipriani.

„Jenže pro mě ne. Nedokážeš si představit, co ve Španělsku napáchal. Přišel šířit myšlenky revoluce, ale místo toho po něm zůstala spoušť. Domy vyrabované, ženy znásilněné a muži mrtví. Tohle je ta revoluce, za kterou Francouzi bojovali? Proč si myslíš, že jsem utekla sem,"

„Válka se nejvíce dotýká těch, kterých se netýká. Je mi líto, co se v tvojí zemi stalo. Je na čase hledět vpřed. Každá mince má dvě strany. Nenávidíš Francouze, ale i přes to všechno jsi se do jednoho zamilovala," usmál se Cipriani. Vzal dvě malé skleničky a začal otevírat soudek.

„To je něco jiného. Vždyť ty jsi Korsičan,"

„Ale Korsika patří k Francii, takže technicky vzato jsem Francouzem. A jak vidíš, ne všichni Francouzi jsou zlý. Máme dokonce ta nejvyhlášenější vína v celé Evropě. Jen počkej, až ochutnáš," řekl Cipriani a dál zápasil se soudkem.

„Kdyby jsi nežila tady na ostrově, kde jinde by jsi chtěla žít?" 

„Ty už nechceš být na Heleně?" podivila se.

„Přemýšlel jsem o Americe. Šla bys tam taky?"

Maria se pobaveně zachichotala. „Vždyť neumíš anglicky. A já taky ne."

„Naučím se to. Podívej se, kolik angličanů tady je kvůli Napoleonovi. To půjde samo. Můžeme si tam postavit domek a žít tam a mít děti. A až budeme starý a šedivý, budou k nám jezdit vnoučata a potom spolu v objetí umřeme jako stoletý dědek a stoletá babka."

„V Americe jsem ještě nebyla, tak proč ne. Prý je tam krásná příroda,"

Jen co to dořekla, podařilo se Ciprianimu povolil malý kohoutek, ze kterého začalo téct červené víno. Oddychl si, otřel si lehce orosené čelo, protože mu soudek dal trochu zabrat, sáhl do náprsní kapsy od vesty a vyndal malou krabičku s prstýnkem.

 „Drahá Mario Rodriguez. Já, Jean-baptista Cipriani se tě ptám - vezmeš si mě?" pokekl Cipriani.

Maria vykulila oči. nebyla schopna promluvit. Jen si šokovaně zakryla ústa a začala štěstím plakat. 

„Jen si, prosím, trochu pospěš s odpovědí. Narazil jsem si při sekání dříví koleno a jak takhle klečím, docela mě to začíná bolet," zavtipkoval Cipriani.

„ANO! Strašně ráda," vyhrkla Maria a objala svého budoucího manžela. Cipriani byl štěstím bez sebe.

„Počkej, nepoval mě. Musíme se na to napít. Potom to oslavíme s Napoleonem. Ten bude rád. Alespoň ho konečně poznáš,"

„Nevím, jestli ho chci vůbec poznat," pronesla Maria.

„Dej mu šanci. Tak, jako jsi ji dala mně. Korsickému Francouzovi," usmál se Cipriani. Na tohle Maria nebyla schopna nic říct. Jen se usmívala. Vzala si od svého budoucího manžela prstýnek a nasadila si ho na prst. Padl dokonale. 

„Miluji tě. A chci s tebou strávit zbytek života," zářila štěstím.

Cipriani vstal, políbil svou novou snoubenku a podal ji sklenici s vínem. „Do dna. Od této chvíle nás už rozdělí jedině smrt."

Maria a Cipriani si povídali skoro celý večer. Plánovali svou budoucnost v Americe a snili o společném životě. Spát šli oba až k ránu. Cipriani neměl problém usnout. Byl krapet přiopilý a jak lehnul, tak usnul. Nevěděl, jak dlouho mohl spát ani kolik bylo hodin. Vzbudilo ho náhlé třesení. Třásla s ním Maria.

„Cipriani, Cipriani probuď se." naléhala.

„Co je, co se děje?" podivil se Cipriani a začal trochu mžourat. Probuzení z  říše snů pro něj bylo celkem bolavé. To ho překvapilo. Tolik toho vína zase nevypil. Cítil, jak když je po velké kocovině. Chtělo se mu zvracet a bolelo ho břicho.

„To víno... to víno, které jsi přinesl... asi je v něm jed!" řekla vyplašeně Maria. Byla bílá jako smrt, držela se za břicho a její bílá noční košile  byla špinavá od zvratků.

„Co? Jaký jed?" nechápal Cipriani a najednou to pocítil. Naprosto ho ochromila neuvěřitelná bolest břicha a šílené křeče. Chtěl se postavit, ale jakmile se narovnal, začal zvracet. Nemohl ani chodit. Svět se s ním točil a ta bolest byla tak šílená, že skoro až omdléval. V tu chvíli mu vše došlo.

„Musíme do Longwoodu! Okamžitě!" zavelel. Sebral veškeré své síly, které mu zbívaly, chytil svou Marii a táhl ji před dům. Vyjít ven před dům mu dalo neuvěřitelně zabrat. Nemohl chodit, dýchat a cítil, že začíná ztrácet vědomí, ale vůle žít byla silnější. Vysednout na koně mu dělalo neuvěřitelné problémy a udržet na něm sebe a svou snoubenku ještě větší. Hnal koně jako smyslů zbavený studenou nocí a modlil se, aby byli oba v pořádku. Celý Longwood spal. Jen dva strážní před branou hráli karty. Když viděli, jak někdo nocí štve koně, vzali okamžitě pušky do ruky a byli připravení střílet.

„To jsem já Cipriani! Císařův komorník! Někdo chtěl císaře otrávit. Sežeňte doktora, potřebuji rychle pomoct! Kde je O'Meara?" Vojáci na nic nečekali a okamžitě začali budit celý Longwood. Netrvalo dlouho a v domě, kde žil Napoleon se začalo svítit. Rozespalý O'Meara v noční košili vyběhl do teplé noci a ihned vzal Marii do náruče.

„Prosím, doktore! Prosím! Pomozte ji. Nesmí umřít!" prosil zoufale Cipriani. Chtěl z koně sesednout, jenže bolest byla tak šílená, že z koně jen spadl. Už se nedokázal ani postavit na nohy. Jen se v šílené agonii schoulil na trávě do klubíčka. Kdyby ho nepřišli zvednout dva vojáci, nikdy by se sám z té země nezvedl.

Ciprianiho milovaná Maria se svítání nedožila. Když přijel Cipriani do Longwoodu, byla už v komatu. O čtyři hodiny později ji doktor prohlásil za mrtvou. O Ciprianiho život bojoval dlouho ale marně. Píchl mu velkou dávku morfia, aby v poslední fázi umírání alespoň necítil žádnou bolest a odešel v míru a pokoji.

Zdrcený Napoleon seděl u Ciprianiho postele. Chtěl být s ním, až nadejde jeho chvíle. Držel ho za ruku a bezmocně se díval, jak jeho nejlepší a vlastně i jediný přítel umírá.

„Neopouštěj mě, příteli. Je ještě brzy na to, abys odešel," naléhal Napoleon.

„Znovu se setkáme, bratře. Mě se jen tak nezbavíš. Budu na tebe čekat. Ale jedno mi slib. Slib mi, že až nadejde i tvůj čas, zemřeš jako svobodný člověk. Ne jako vězeň tohohle hnusného ostrova. Slib mi to Napoleone!" dostal ze sebe umírající z posledních sil.

„Cipriani, ne. Neumírej. Co si tu bez tebe počnu?" propadal v zoufalství Napoleon. S každým Ciprianiho nádechem si uvědomoval, že ho opouští.

„Slib mi to Napoleone. Já už svobodný jsem." naléhal Cipriani.

„Jak mám bez tebe odejít? Jak se mám odsud bez tebe dostat?" zoufal dál. Držel Ciprianiho, jako kdyby to bylo jeho dítě. Připadal mu najednou neuvěřitelně křehký.

„Na svobodě je nejkrásnější, že ti ji nikdo nemůže vzít. Pokud budeš svobodný uvnitř, už nikdy nebudeš vězněm. Svoboda je v každém z nás. Osvoboď se. Tak, jak jsi mi to slíbil," vypravil ze sebe Cipriani. Už nemohl ani mluvit.

„Slibuji," řekl Napoleon a jen sledoval, jak jeho přítel vydechl naposledy. 

„Znovu se setkáme. Přísahám," špitl jen Napoleon a setřel si ztékající slzy, které mu smáčely tvář