To osudné ráno roku 1815 bylo velmi deštivé a sychravé. Studený déšť bubnoval do oken Belcombeovic domu a zima byla taková, že až zalézala za nehty. Obyvatelům malého ostrůvku jménem Svatá Helena se do takového nečasu ani za mák nechtělo. Jen otroci museli pracovat neúnavně pro své pány. I ten nejobyčejnější voříšek byl na společenském žebříčku výš, než oni. 

Betsy ten slejvák probudil. Otevřela oči a pocítila, že je v jejím pokoji nějak moc chladno. Cítila, jak ji tělem projel chlad až se celá oklepala. Zachumlala se tedy do péřových peřin a stočila se do klubíčka. 

,,Bože! Jak já to tu nenávidím!" zaklela a očima začala po pokoji hledat svou o rok starší sestru Jane.

Rodina Belcombeova se na Svatou Helenu přistěhovala před lety, kdy Betsyin otec William získal místo u Východoindické společnosti a dal se tak na dráhu námořníka. Strávil spoustu let na moři, ale protože nebyl často doma, rozhodl se vykonávat pro Východoindickou společnost koloniálního správce a administrátora. Pozice to byla opravdu vážená, ale také to znamenalo odstěhování se z Londýna a začít úplně nový život na malém ostrůvku uprostřed Jižního Atlantiku. Svatá Helena byla sice ostrov tropický, ale také dosti nehostinný. Všude byly hory a vyhaslé sopky. Široko daleko nic, jen oceán a půda byla tak neúrodná, že se zde nedalo skoro nic pěstovat. Jen brambory a trochu řepy. Vše ostatní se muselo dovážet. Ostrov byl tak zcela závislý na Anglii, které náležel. Pro mladou Betsy to bylo vězení. Chtěla zpět do Londýna. Chtěla jít zase s kamarádkami do divadla, nebo se projít v parku. To všechno bylo ale na tomto úplném konci světa úplně nemožné.

,,Jane?" pípla Betsy z pod peřiny na svou sestru, která stála u zrcadla a česala si vlasy. ,,Nemohla bys dojít pro Lketingu, aby nám trošku přitopil v kamnech? Je tu hrozná zima,"

Lketinga byl Belcombeovic otrok z Afriky. Byl jejich majetkem už dlouhá léta. William Balcombe se k němu choval celkem hezky. Ale nikdy ho nenapadlo, dát mu svobodu po které Lketinga tak moc toužil. Na rozdíl od ostatních otroků se u Belcombeových neměl špatně, ale touha po vlastním životě byla silnější. 

Jane otráveně položila hřeben na toaletní stolek, vyšla z pokoje ke schodů, které vedly do přízemí a zahulákala. ,,Mami? Kde je Lketinga? Betsy je zase zima,"

,,Šel nasekat dříví a do stájí postarat se o koně. Tak ať se milá dáma přioblékne, když je jí taková zima!" ozvalo se z dolního patra trochu káravě.

,,Máš se oblíknout," prohodila na půl pusy a s absolutním nezájmem Jane a dala se znovu do česání.

Betsy vztekle skopla peřinu, vstala z postele, otevřela svou dřevěnou skříň a vyndala z ní kabát.

,,Holky, snídaně." zavolala jejich matka z kuchyně. Betsy tuto zprávu slyšela ráda. V břiše ji kručelo a docela se už těšila na šálek horkého čaje. Otevřela dveře od pokoje, vešla na chodbu a málem se srazila se svým mladším bratrem Williamem.

,,Já tam budu první!" ječel William a schody dolů bral po třech.

,,Vždyť ti to nikdo nesní. Ještě si rozbiješ pusu." protočila oči v sloup Betsy. V kuchyni seděl Betsyin otec a s velkým zájmem si četl noviny. Když mu jeho manželka nandavala na talíř míchaná vajíčka, ani se nepohnul. Vypadal, že nad něčím velice hluboce přemýšlí. Zřejmě mu to dělalo starost už nějakou dobu.

,,Dobré ráno." pozdravila Betsy  a přisedla si ke stolu. Její otec ani nezaregistroval, že si jeho dcera ke stolu přisedla a oči od novin nezvedl. Ještě nikdy ho takhle ustaraného neviděla.

,,Dáš si čaj?" zeptala se matka dcery.

,,Ráda." usmála se umělým úsměvem a podala matce šálek. Zanedlouho do kuchyně přišli i ostatní sourozenci a rodina Belcombeových mohla začít snídat.

,,Ach jo. Povzdychla si paní Belcombeová a podívala se na okenní parapet v kuchyni. Už zase mi uvadla další bazalka. V Londýně se mi s květinami dařilo. Tak proč tady ne?"

,,Protože tady je to peklo na zemi." procedila mezi zuby Betsy a nimrala se při tom vidličkou v míchaných vajíčkách.

,,Betsy! Tohle už jsme myslím probrali." nastoupila na ní matka. ,,Co ti tu chybí? Jestli se nudíš, proč si nenajdeš kamarády?"

,,Tady? Vždyť tu jsou široko daleko jen vojáci a otroci. Za kým mám jít? Nemám tu nikoho!"

,,Máš tu své sourozence!" zvýšila hlas paní Belcombeová

,,To nemyslíš vážně? Jane tráví všechen svůj čas u zrcadla a prohání po ostrově maršály a William je ještě malý." 

Když Betsy nastínila sestřiny zálety, cítila její nenávistný pohled, který ji probodával jako jehly. Jane byla koketa a tajně balila snad každého vojáčka v jejím věku, který se na ostrově vyskytl.

,,Jo, Jane se má dobře. Teď budeš mít pré sestřičko. Z nějakého důvodu sem proudí stále víc vojáků a obléhají Longwood!" nepřestala rýpat Betsy.

Jane ji z duše nenáviděla. Kdyby u stolu neseděli její rodiče, určitě by po mladší sestře s chutí skočila.

,,Ale notak Williame řekni přece něco!" obrátila se v zoufalství paní Belcombeová na svého manžela, který byl zahleděný ve svých myšlenkách tak moc hluboko, že si ani snídaňového mumraje nevšiml.

,,Co, cože?" zvedl oči od novin a z nosu si sundal brýle.

,,Ahh konečně si spadl na zem." soptila paní Belcombeová a situaci u snídaně svému muži popsala. 

,,Dejte mi s těmilhle malichernostmi pokoj. Řeším úplně jiné starosti." pan Belcombe vypadal ustaraně a unaveně si promnul oči. ,,Williame. Vystěhujeme tě  z tvého pokoje a půjdeš spát do mé pracovny."

,,Cože? Proč?" protestoval William. Tato informace očividně překvapila i ostatní členy rodiny.

,,Čekáme hosta. Bude tu s námi pár měsíců žít. Vím, měl jsem vám to říct dřív, ale tady se všechno hned roznese a já nechci, aby se zde šířily klepy dřív, než tu ten člověk bude." Všichni zůstali s pusou dokořán. Tohle absolutně nikdo nečekal.

,,Kdo ti to nařídil? Nejsme žádný hotel!" vyblekotala nevěřícně paní Belcombeová. ,,Okamžitě si s tím člověkem jdu promluvit. Nemůže nám sem jen tak někoho šoupnout na bydlení!"

,,Sám anglický král." touto odpovědí paní Belcombeovou úplně zazdil. 

,,A kdo je to?" zeptala se zvědavě Jane.

,,Bývalý francouzský císař Napoleon Bonaparte." při těchto slovech zůstali všichni v úplném šoku.

,,On je také důvod, proč je teď na ostrově tak rušno a proč jsou všude vojáci. Má jít do Longwoodu, ale ten je teď úplně neobyvatelný. Takže ho musíme ubytovat u nás a až se dá Longwood do kupy, přesune se tam. Pár měsíců to potrvá."

Absolutně nikdo nic neřekl. Betsy na otce hleděla s nenávistí. Nenáviděla Svatou Helenu a teď bude muset ve svém domě snášet člověka, který pro ni byl tyran a nepřítel.

,,No, alespoň si Betsy a Jane procvičí a zlepší svou francouzštinu." zkusil ledabyle nadhodit pan Belcombe a doufal, že tím situaci alespoň trochu odlehčí. Betsy odhodila vidličku, vstala a odešla z kuchyně. Vyšla před dům a cítila, jak ji déšť máčí vlasy. Její boty se jí bořily do bahna a byla ji zima. Přeběhla rychle pozemek a zamířila si to ke stájím. 

Uteče. Je to jasné. V tento okamžik se rozhodla, že tady už ji nic neudrží. Nehodlala žít v jednom domě s takovýmto člověkem. Přeběhla dvůr a rozrazila dřevěné dveře od stájí. 

Ve stájích byl zrovna Lketinga a hřebelcoval koně. Byl s prací skoro hotov a prásknutí dveří ho krapet vylekalo. Betsy na něj úplně zapomněla a když ho uviděla, chtěla se nepozorovaně vytratit. Zastavila se v půlce cesty a tiše a pomalu se otáčela k odchodu.

,,Aaa. Dobrý den slečno." pozdravil ji s úsměvem Lketinga. ,,Snad se nechcete projet v tomhle nečase."

,,Eh... ne... ne. Jen jsem tu něco zapomněla." lhala Betsy. Původně šla do stájí pro koně. Chtěla jet do přístavu a nepozorovaně, jako černý pasažér nastoupit na první loď, která míří do Anglie. Odvážný a nebezpečný plán, ale Betsy byla ochotna to risknout.

,,Vážně? A co to bylo? Podívám se po tom." škádlil Betsy Lketinga. Věděl, že lže. Betsy smutně sklopila hlavu, otočila se a dala se k odchodu. Věděla, že Lketinga není hloupý a pozná, že se v ní něco děje.

,,Slečno Belcombeová. Omlouvám se. Máte ve tváři starost. Copak se děje?" zadržel Betsy Lketinga a přátelsky se na ni usmál.

„Ale nic. To je jedno," zalhala mu a zkusila se na něj při tom usmát.

„Jen nepovídejte. Vždyť vám to vidím ve tváři. Co se děje, malá slečno?"

Betsy se zamyslela. „A neřekneš to nikomu?" zeptala se nedůvěřivě.

„Jsem otrok, slečno. Když mi řeknete, že mám mlčet jako hrob, udělám to,"

,,Nenávidím to tu. Jsem daleko od domova, nikoho tu nemám. Jsem tu jako vězeň. Nikdo mi nerozumí a teď s námi má bydlet člověk, jehož vinou zemřelo tisíce mužů. Nejraději bych skočila z útesu do oceánu." Betsy propadla v zoufalství. Ani nevěděla, proč to otrokovi řekla. Potřebovala to všechno ze sebe dostat ven. Možná, že ji jako jediný člověk na ostrově dokáže pochopit.

,,Ale slečno. Neplakejte. Já vím, jak vám je." utěšoval ji. Betsy se ulevilo, že mu to řekla. Vlastně to byl první člověk, se kterým něco podobného mohla probrat a který ji i chápal. Uvědomila si, že má velké štěstí, když se nenarodila jako otrok. Pláče tu nad svým neštěstím, zatímco Lketinga a jiní otroci jsou na tom ještě hůř. Nač ona si má stěžovat? 

,,Co mám dělat?" zeptala se nového přítele.

,,Být silná a postavit se tomu čelem. O vašem novém nájemníkovi vím. A také vím, co o něm Angličané říkají. Jak toho člověka ale můžete odsoudit, když jste se s ním ještě ani nesetkala? Třeba nebude tak hrozný, jak se povídá."

,,A co když bude? Co když mi bude chtít ublížit? Všichni v Anglii, v Rusku a v Rakousku říkají, jaký je to netvor."

,,Dejte mu šanci. Jiné východisko není. Nač se vzdávat předem a hroutit se z něčeho, co ještě ani nepřišlo? Třeba vás ten člověk ještě překvapí." Lketinga se usmál a otcovsky pohladil Betsy po vlasech. ,,Podívejte, už přestalo pršet. Vždy, když se zdá být všechno ztraceno, objeví se naděje."

„Ty by jsi byl pod jednou střechou s člověkem, který rozpoutával války?" zeptala se Betsy.

„Co by mi jiného zbývalo? Existuje pro vás snad jiná cesta?"

„Ne, to asi ne," povzdychla si.

„Tak vidíte. Neodsuzujte člověka jen pro to, co se o něm povídá. Pravá krása každého z nás se ukrývá uvnitř. Nejdřív každého zkuste poznat a až potom ho suďte. Kdyby to takhle na světě bylo, jsem si jistý, že by tu nebyl ani jeden otrokář,"

Betsy se usmála. Byla za Lketingu ráda. Možná, že měl opravdu pravdu. ,,Doufám, že i ty jednou dojdeš svobody a vrátíš se domů." 

,,Já už si na domov ani nevzpomínám. Jsem otrokem celý život. Ale naděje se nevzdávám. Věřím, že jednou z tohoto světa odejdu jako svobodný člověk. Stejně jako vy jednou opustíte tenhle hrozná ostrov." Lketinga po těchto slovech vzal znovu kartáč a hřbílko do rukou a pokračoval v hřebelcování.

Betsy se na Lketignu usmála a pomalým krokem se vrátila zpět do domu. Rozhodla se dát na rady otroka a s císařem Francie to tedy ještě zkusit.

Do císařova příjezdu zbývaly jen tři dny, a tak se začalo s Williamovým stěhováním do pracovny jeho otce. V domě Belcombeových vládla napjatá atmosféra. Nikdo netušil, co od nového hosta čekat a ani jak se s ním domluvit. Francouzsky mluvila Jen Jane a Betsy. Učily se jazyk ve škole. Paní Belcombeová uměla francouzsky jen pozdravit a pan Belcombe sice pár slov řekl, ale plynule se domluvit neuměl. Najali si tedy učitele francouzštiny a začali se učit. Jak řekl pan Belcombe, ať bude ten člověk jaký chce, nemůžeme tu všichni neustále mlčet, jako hroby. Pokoj byl pro císaře připravený a jediné, na co se čekalo, byl on sám.

Počasí se ani v nadcházejících dnech moc neumoudřilo. Byla zima, mokro a vlhko. Alespoň přestalo pršet. Betsy se ten den, jako každý jiný, nudila. Zašla tedy do stájí pro koně, osedlala ho a vyjela si na vyjížďku. Nic jiného se stejně dělat nedalo. Jane měla rande s nějakým Anglickým poddůstojníkem a malý William byl zavřený v pracovně se svým soukromým učitelem a učil se. Když nasedla na koně, začaly se na Svaté Heleně zatahovat mraky. Znovu to vypadalo na bouřku, a tak se rozhodla dvou cestu zkrátit. Pobídla koně do svalu a po chvilce jízdy se ocitla na pobřeží. Měla to místo ráda, protože tam byl přenádherný výhled na širý oceán. Asi jediné krásné místo na ostrově. Východy a západy slunce byly nepopsatelné. Zastavila koně a kochala se tím výhledem. Cítila mořský vzduch a vítr ve svých dlouhých blonďatých vlasech. Když v tom si všimla velké válečné lodi, která kotvila blízko pevniny. Byla po zuby ozbrojená a na stěžni vlála anglická vlajka. Co tu dělají? pomyslela si. V tom ji najednou svitlo. Je to tady. Nový obyvatel jejich domu zřejmě dorazil. Otočila koně a tryskem si to mířila zpět.

Zpěněného koně uvázala na verandě a potichu se vkradla dál. Měla co dělat, aby se vyhnula velkým dřevěným bednám, které byly v chodbě nastraženy. Slyšela, že v pokoji, který sloužil jako pokoj pro hosty a společenská místnost se ozývají hlasy. Podle přízvuku to byli angličané, ale mluvili francouzsky. Podle hlasu poznala guvernéra ostrova. Snažil se mluvit sice přísně, ale z jeho hlasu byla slyšet obava a nervozita.

,,Vítejte na Svaté Heleně generále." začal Guvernér. Při slově generále se mu malounko zachvěl hlas. ,,Toto bude váš přechodný domov. Longwood je zatím neobyvatelný, takže si pár měsíců pobudete tady, než to tam dáme do pořádku."

,,Hrozný místo tahle Svatá Helena. Proč jsem nešel zpátky na Elbu desátníku?" zeptal se jízlivě neznámý.

,,Na Elbě jste už byl a utekl jste. Připomínám, že váš triumfální návrat stál život asi 50 tisíců vojáků. Evropa byla opět ve válce. A nejsem desátník, ale guvernér. Oslovujte mě prosím správně." 

,,V tom případě to samé žádám i já od vás. Já také nejsem generál, ale císař." pronesl pobaveně host.

,,Teď už nejste nic. Můžete být rád, že vám nechali alespoň titul generála." 

Francouz se rozesmál na celé kolo. ,,Ale notak guvernére. Přestaňte na mě hrát tuhle habaďůru. Moc dobře vím, že ze mě máte nahnáno. Strach vám čouhá z očí. To se opravdu tolik bojíte, že znovu uteču? A jak? Nejbližší pevnina je odsud vzdálená víc 19 tisíc mil. Ne, že bych byl tak špatným plavcem, ale tohle je i na císaře velká vzdálenost. Za zadkem mám neustále toho troubu Poppletona. Kamkoliv se hnu, musí jít za mnou. A odpusťte, ale ta cesta sem byla také jedno velké klišé. Tolik vojáků kvůli jednomu muži?"

,,Zkrátka nedopustíme druhé Waterloo ani další krveprolití a války."

,,Válčilo se před tím, než jsem se narodil a bude se válčit i po mé smrti." odsekl Francouz a v jeho hlase se začala vyskytovat vážnost.

,,Okolo Briar budou hlídkovat vojáci. Nejbližší město je Jamestown. Máte tam dovoleno chodit, ale pouze s doprovodem dvou až tří mužů. Můžete psát dopisy, ale počítejte s tím, že budou před odesláním kontrolovány. Na koni si můžete vyjet vždy od dvou hodin do šesti. Po osmé hodině večerní už nesmíte nikam. Dotazy?" přečetl guvernér zajatci všechny jeho podmínky.

Zajatec mlčel. ,,Dobře. Kdyby cokoliv, neváhejte mě kontaktovat. Doufám, že Longwood se dá brzy do kupy. Přeji hezký den."

Když Betsy slyšela guvernérovi kroky, rychle se schovala pod schody. Z pokoje nevyšel pouze guvernér, ale také její otec.

,,Zvládnete to tu s ním?" strachoval se guvernér. Pan Belcombe se tvářil ustaraně. Nervozně se poškrábal na zátylku a povzdychl si. ,,Má rád děti?" zeptal se.

,,To nevím. Je neškodný. Bez armády nezmůže nic." ujistil ho guvernér.

,,A tímto jste se utěšovali i když byl na Elbě?" zeptal se podezřívavě pan Belcombe.

Guvernér se na něj bezmocně podíval. Nic neřekl. Nasadil si klobouk, rozloučil se a odešel.

První kapitola je na světě. Snad se líbí. Brzy snad sepíšu další. 

L.