V Jamestownském přístavu bylo neobyčejně rušno. Spolu s Hudsonem Lowem přijeli ještě tři velké bitevní lodě a 30 nových vojáků. Nový guvernér ostrova hrdě seděl na koni a sledoval vojáky, které vyrovnal do jedné řady. kroužil okolo nich jako sup a tvářil se neobyčejně vážně.

„Mé jméno je Hudson Lowe a jsem novým guvernérem ostrova." prohlásil hrdě a neohroženě nový guvernér. Bral svou novou pozici velmi vážně. Ostrým pohledem si měřil vojáky a doufal, že v nich budí respekt.  „Vy jste sem nepřijeli válčit. Přijeli jste střežit nepřítele Anglie a válečného zločince. Mějte na paměti, že je to vězeň anglického království. Žádná lidská práva již na něj neplatí. Netýkají se ho ani zákony ostrova. Tento člověk je mimo jakýkoliv systém. Máte zakázáno ho oslovovat a mluvit s ním. Nevím, kolik z vás umí francouzsky, ale nedělejte to. A když budete nuceni ho oslovit, oslovte ho jediným titulem, který mu Anglie nechala. A to je titul GENERÁL!" zdůraznil Lowe. Z hlášení se mu totiž doneslo, že Napoleon na oslovení generál nereaguje a chce, aby ho ostatní oslovovali císařskou výsostí. „Pokud ho někdo osloví výsosti a já to uslyším, zkrátím mu vycházky. Bonaparte císařem už není. Myslete na to," zdůraznil opět.

„Každý den bude pod dohledem a denně mi o něm budete dávat hlášení. Chci vědět, kde se pohybuje, co dělá a komu píše. Pokud nechcete další války a krveprolití, tak to, prosím dodržujte!" pokračoval Lowe. Přitáhl otěže, aby měl jeho kůň hlavu výš a on vypadal majestátnější.

„Tak to chci vidět. "Špitl Poppleton vojákovi, který stál po jeho boku. Lowe si jeho poznámky okamžitě všiml.

„Máte něco na srdci, vojíne? Něco mi snad chcete říct?" sykl Lowe a zastavil se u Poppletona tak moc blízko, že mohl slyšet tlukot srdce jeho koně.

„Ne, omlouvám se. Máte pravdu. Je to jen jeden muž. Uhlídáte ho snadno." nebohý Poppleton doufal, že si touto lichotivou poznámkou Lowa získá. Především ho absolutně nenapadalo, jakým způsobem by se měl generál z ostrova dostat.

Lowe se na něj opovrženě podíval. „Ten muž už ve vyhnanství jednou byl a utekl. Nedopustím, aby se to znovu opakovalo. On nepřemýšlí jako vy a je schopný naprosto všeho. Koukám, že než jsem přijel, vládla tady anarchie. Docela se divím, že při takhle volném režimu ještě nesedí Bonaparte zpět na císařském trůnu v Paříži. Uvědomuje si tady vůbec někdo, jak nebezpečný člověk to je?" burácel až psychpaticky Lowe. „Do Longwoodu! Okamžitě!" zavelel Lowe a pobídl koně. Celá armáda se tak dala do pohybu.

Když za pár hodin i s celou posádkou dorazil na pozemky Longwoodu sesedl z koně a zaklepal na dveře domu, ve kterém Napoleon pobýval. Otevřít mu přišel Cipriani.

„Přejte si?" zeptal se.

„Jsem Hudson Lowe. Nový guvernér ostrova. Zrovna jsem připlul z Londýna. Jdu se generálovi představit a seznámit ho s novými podmínky," pronesl Lowe a pokusil se při tom o malý úsměv. 

„Omlouvám se guvernére. Císař si před asi hodinou vyjel na svou obvyklou vyjížďku na koni. Nečekal vás."  odpověděl Cipriani.

Lowe nemohl uvěřit vlastním uším. „Cože udělal?" vykulil oči.

„Vždyť vám to říkám. Jel se projet." nechápal Cipriani.

„Jak se mohl projet? Vždyť ještě není ani poledne! Má sedět doma na zadku! A kde jsou u všech čertů nějací vojáci? To ho nikdo nehlídá?" soptil Lowe. V hlavě už viděl Napoleona na lodi plujícího zpět do Paříže do jeho těla vjela panika,"

„POPPLETONE! VOJÁKU! JAK JE MOŽNÝ, ŽE S NÍM NEJSTE? NEMÁTE HO SNAD HLÍDAT?" zařval v panické hrůze Lowe.

„Ale pane. Vždyť do Jamestownu jsem odjel na váš rozkaz. Odpusťte, ale být na dvou místech najednou neumím." hájil se Poppleton.

„POPLACH! NAJDĚTE HO! DĚLEJTE!" řval Lowe a celé jeho mužstvo se dalo do chaotického pobíhání.

„Ušetřím vás hledání guvernére." ozvalo se. Napoleon vjel bránou na pozemek a měřil si Lowa svým přísným pohledem. Rád ho rozhodně neviděl.

,,Kde jste byl? Na koni můžete jezdit až od dvou hodin. Je teprve deset." prskal Lowe.

„S bývalým guvernérem jsme si společně domluvili trochu jiná pravidla. A fungovalo to." Napoleon sesedl z koně a otěže podal podkonímu.

„Teď jsem ale guvernérem já." syčel Lowe.

„Bohužel." hučel Napoleon. Otočil se a mířil do domu. Lowe okamžitě cupital za ním. Prošli vstupní chodbou až do Napoleonovy pracovny. Císař si důležitě stoupl za psací stůl a bodavým pohledem si Lowe změřil od hlavy až k patě.

,,Mluvíte celkem dobře francouzsky. Prý stejně skvěle mluvíte i italsky a španělsky," pochválil po chvilce mlčení svého nového věznitele.

„Děkuji. Budu na vás mluvit jazykem, jakým budete chtít," řekl Lowe.

„Doslechl jsem se, že jste velel korsickému regimentu," začal s oťukáváním císař.

„To ano. Byli to skvělý vojáci," usmál se Lowe. Věděl, že je Napoleon Korsičan, takže ho chtěl pochvalou korsických vojáků potěšit.

„Jsou to zrádci," štěkl Napoleon.

„Bojovali za svobodu své země. Sám jste Korsičan. Neměl byste být na jejich straně?" nevěřil vlastním uším Lowe.

„Jejich jediným domovem je Francie! To vy jste z nich chtěl udělat angličany," 

Do Lowe vjížděl vztek. Nebyl zvyklý, že by s ním někdo takto pohrdavě mluvil. Vzteky začal v rukách muchlat jezdeckou rukavici. Napoleon s provokováním přestat nehodlal.

„Prošel jsem si vaší vojenskou minulost guvernére. Žádná sláva. Co měla znamenat ta prohra u Neapole? Zaspal jste snad? Ve všech bitvách, ve kterých jste kdy bojoval a měl na starosti velení, jste prohrál. Od kdy z porážek vycházíte jako vítěz?" spustil posměšně.

„Narážíte snad tímto na něco, generále? Pokud vím, nebyl jste ve svých bitvách stoprocentně úspěšný ani vy. Z Ruska jste se vrátil jako zpráskaný pes a to nemluvím o Waterloo. Kolik v Rusku kvůli vám zemřelo mužů? Měl jste armádu o počtu více jak šest set tisíc hlav. Z Ruska se vám vrátilo jen třicet tisíc," začal se nasupeně bránit Lowe.

„Do Ruska jsem šel bojovat proti ruské armádě, ne proti zimě a mrazu. Skolil nás mráz, nikoliv nepřítel. Pozor na jazyk. Když jsem přišel do Moskvy, sami Rusové to nádherné město raději zapálili, než aby mi ho vydali." vrčel Napoleon. „Svou poslední bitvu jsem možná prohrál, ale stále mám víc vítězství, než vy. Vojáci pod vaším velením si stěžovali, že jim kolikrát nebyl vyplacen žold, chyběla sedla na koně a občas ani neměli sami co jíst, zatímco vy jste si v důstojnickém stanu dopřával kachní játra. A jakého generála, že máte na mysli?"

„Má vláda vám uznává pouze jedinou hodnost a tou je hodnost generála," vrčel nepříčetně Lowe.

„Tři tisíce mužů a deset lodí k uhlídání jednoho generála?"

„Válečného zajatce!"

„Civilizované národy nedělají z hostů zajatce. Vydal jsem se Angličanům dobrovolně abych domohl práva na azyl. Kde je vězeň, tam je i žalářník a ve vašem případě..."

„O čem to tady neustále žvaníte?" vyprskl vzteky Lowe. Úplně se přestal ovládat a měl svého zajatce tak akorát plné zuby.

„Mluvím o tom, že můj kůň by velel vašim vojákům lépe, než vy! Já nikdy osobně neusedl k jídlu dřív, než jsem nakrmil své vojáky. Když měli moji muži hlad, měl jsem ho taky. Vládl jsem, guvernére. Vím jak jednoduché je vydat rozkaz!"

„Tak na co čekáte? Pošlete dopis do Anglie ať vás udělají guvernérem, když já jsem tak nemožný." protočil Lowe oči v sloup.

„A proč by ne? Na Elbě to nedopadlo vůbec špatně. Kvete tam infrastruktura, lidé jsou gramotní a..."

„Z ELBY JSTE UTEKL!" zaječel vytočený Lowe a měl co dělat, aby se ovládl. „Buďte si jistý, že teď vám Havaj končí, generále. Budu vás mít stále na očích. Přísahám, že ze Svaté Heleny vás osvobodí už jedině smrt." přísahal rudý vzteky Lowe. Otočil se a chtěl odejít z pokoje.

„Byl jsem jmenován důstojníkem, když mi bylo pouhých šestnáct a neexistuje myšlenka, která by se mihla hlavou vojáka o které bych nevěděl dřív, než on sám. I vy si můžete být jistý, že nikdy nebudu dost daleko. Najdete mne tady... ve své hlavě," špitl Napoleon a ukázal si na čelo.

„Je mi jedno, co si o sobě myslíte, ale odsud se už živý nedostanete, GENERÁLE!" zaburácel vztekle Lowe a práskl s dveřmi.

„ELBA MĚ NEZASTAVILA A MŮŽETE SI BÝT JISTÝ, ŽE SE TO NEPOVEDE ANI SVATÉ HELENĚ!" ječel Napoleon po guvernérovi Napoleon. Sám svému tvrzení ale příliš nevěřil.

Naštvaný guvernér se ve dveřích střetl s Ciprianim, do kterého málem vrazil. Rudý vzteky ho ani nepozdravil a naštvaně vyběhl z domu pryč.

„Proč je vždycky tak vytáčíš? Neumíš být pro jednou milý?" Zeptal se Cipriani, když vešel do pokoje.

„Jsou tu jenom kvůli mně. Nic jiného na práci nemají. Tak ať se alespoň nenudí."

Jak Lowe řekl, tak udělal. Zakázal Napoleonovi vyjížďky na koni, a do Longwoodu nahnal víc vojáků. Dokonce na útesy nasadil odstřelovače a hlídky, kdyby se náhodou někdo chtěl na ostrově vylodit jinde, než v přístavu, kam nasadil vojáky také. Návštěv sice Napoleon moc neměl, ale i ty byly omezeny na to největší možné minimum. Do Longwoodu se nedostal nikdo cizí, kdo neměl od guvernéra povolení. Toto nařízení se dotklo především Belcombeových, kteří za Napoleonem docházeli denně. Život na Svaté Heleně se pro císaře otočil o 360 stupňů. Dusná atmosféra by se na ostrově dala krájet.

„Já tu umřu Cipriani. Vím to. A Docela se na to těším." vzdychl si jednoho dne Napoleon, když ho Cipriani holil. Bylo krásné slunečné poledne. Podobné počasí panovalo touto dobou i v Paříži. To byl možná z důvodů, proč si na toto milované město Napoelon vzpomněl „zemřu v jednapadesáti. To mi zbývají čtyři roky."

„Přestaň sejčkovat. Jak to můžeš vědět?" Oponoval mu Cipriani, který byl soustředěný, aby přítele žiletkou nepořezal.

„Řekla mi to věštkyně."

„Pfff. Od jaký době ty věříš na věštby? Vždyť ani nevěříš v Boha. Do kostela jsi nechodil ani jako kluk... myslím, že hotovo." Usmál se Cipriani, otřel žiletku do ručníku a podal Bonapartovi zrcátko.

„Chybí mi Belcombeovi a Betsy. Už jsem je neviděl měsíc a půl. Mluvil jsi s nimi teď někdy?" zeptal se s nadějí v hlase Ciprianiho.

„Rád bych ti řekl, že ano, ale bohužel. Nejsem s nimi v kontaktu. Zkus se udobřit Lowem. Třeba návštěvy povolí."

„Ten člověk je k ničemu. Nemá to cenu," odplivl si císař.  Zvedl se ze židle a opřel se o stůl. Chytil se při tom za břicho v oblasti žaludku. Už delší dobu měl s žaludkem problém a dle doktora, měl náběh na žaludeční vředy.

„Vypadáš nějak bledě? Je ti dobře?" strachoval se Cipriani.

„Nic mi není. Co zprávy z Elby?" odvedl okamžitě Napoleon řeč na jiné téma. Ciprianimu lhal. Necítil se vůbec dobře.

„Stále na tebe vzpomínají. Státní vlajku, kterou jsi vymyslel a zavedl pro ostrov stále používají. Jen mi vysvětli, proč jsi jim dal do znaku tři včelky? Kdyby to byl alespoň orel, nebo lev... tak neřeknu."

„Včely jsou mnohem důležitější zvířata, než lvy a orly. Bez nich tu nejme. Ten ostrov byla pustina. A když od tebe slyším, jak skvěle prosperuje, tak mám radost. Tady na Heleně už žádnou moc nemám."

„Takže jsi taková včelí královna a Elba byl takový tvůj malý úl?" usmál se Cipriani. „Gratuluji. Bez královny není včelstvo. Můžeš na sebe být hrdý."

„Blbost." usmál se pobaveně Bonaparte. „Včelstvo svou královnu zavrhlo." chtěl si jít sednout ke stolu o který byl opřený, ale najednou se zamyšlené zarazil. Podíval se toužebně na Ciprianiho a najednou ucítil slabý závan svobody. Zatoužil po ní. byla to jen taková malá myšlenka, která se mu vkradla drze do mysli. Malé světélko touhy, které v jeho srdci začalo růst. „Tak strašně rád bych chtěl být malou bezvýznamnou včelkou. Mohl bych letět kamkoliv. Bez titulů a majetku. V úplné anonymitě. Nikdo by mě neznal, protože bych byl stejný, jako všichni ostatní. Stárnu, Cipriani. Pokud bych si měl na sklonku života opravdu něco přát, tak by to bylo právě tohle." špitl tiše.

„A vida," usmál se Cipriani.

„Co je?"

„Našel jsi pádný důvod dostat se z ostrova. Být bezvýznamnou včelkou. Drž se toho snu a dostaneš se odsud," povzbudil ho přítel.

„Svobodný budu jen v anonymitě. Abych byl volný, musí zemřít císař. Jinak mi ti šílenci nedají nikdy pokoj," posteskl si Napoleon. 

„Ty už jsi to vymyslel, že ano? Máš plán, jak utéct," rozesmál se Cipriani. „Celou dobu, co jsi tady jsi osnoval plán útěku"

„Musím to promyslet. Do Francie se už nevrátím. Ani nechci znovu na trůn. Chci klid. Klidu jsem si v životě moc neužil. Musím někam, kde mě nenajdou. Jdeš taky?"

„Půjdu se tebou i na kraj světa." prohlásil rozhodně Cipriani.

„Dobře... Sežeň mi někoho, kdo je spolehlivý a nic nevyzradí. Potřebuji obeslat pár lidí. Vzhledem k tomu, že všechnu mou poštu kontrolují, musí ta korespondence proběhnout opravdu diskrétně a Lowe se nesmí nic dozvědět. Na Jamajce žije jeden starý pirát. Je to angličan a umí dobře padělat doklady. Sežeň ho. Jméno Napoleon musí zmizet," začal osnovat své plány na útěk.

„Provedu." zasalutoval Cipriani.

„A Cipriani? Až uvidíš Betsy, moc ji pozdravuj. Jako ostatně všechny Belcombeovi. Řekni jim, že mi moc chybí."

Cipriani se usmál, sebral ze stolu noviny a měl se k odchodu. „Aaah abych nezapomněl. Víš že Albina Montholonová je těhotná?" pronesl Cipriani a podíval se na císaře podezřívavým pohledem.

V Napoleonovi hrklo. „Vážně? Tak to je Montholon určitě rád, že se stane otcem."

„Spíš chudák Montholon. Rád by jsi měl být ty."

„No dobře." zamyslel se císař. „Montholon bude pro mé dítě určitě skvělým otcem."

„Gratuluji. Snad bude zdravé." pogratuloval Cipriani kamarádovi a odešel.

...

Betsy seděla na verandě a snažila se vyčesat svého velkého a chlupatého Novofundlanského psa Toma. Od té doby, co jim Hudson Lowe zamezil návštěvy Longwoodu ji nic netěšilo. Na císaře myslela často. Neměla o něm však vůbec žádné zprávy. O to víc ji ubližovalo, že s ním není. Chyběl ji. Slunce zapadalo a krajina se zabarvila do krásných rudých červánků, když najednou uslyšela dusot koňských kopyt. Zvedla hlavu a když uviděla, že k ní jede Cipriani, srdce ji poskočilo radostí a také zvědavostí. Konečně se o Napoleonovi něco dozví. Jak se má, jak se mu vede a jestli na ni myslí stejně tak často jako ona.

„Cipriani! Tak moc ráda vás vidím. Jedete z Longwoodu?" vypískla nadšeně.

„Zdravím vás slečno Betsy. Také vás rád vidím." usmíval se Cipriani, když uvazoval koně u plotu. „Jedu zrovna přímo od císaře."

„Jak se má? Je v pořádku?" Zeptala se nedočkavě.

„Stýská se mu. Po vás a po vaší rodině. Udělám co můžu, abyste za ním co nejdříve mohli. Udělá mu to dobře." prozradil ji Cipriani a viděl, jak se v Betsyně tváři rojí obavy.

„Ale proč jsem přijel. Je tu někde Lketinga? Potřeboval bych s ním něco důležitého probrat." prozradil jí trochu tajemným hlasem Cipriani.

Víte že: Ostrov Elba dodnes vlajku se včelkami používá? :). Pokud se vám příběh líbí, nebo máte nějaké připomínky a jste stálým čtenářem, napište mi je do komentářů. Vaše zpětná vazba je tou největší vzpruhou psát dál. Uvítám i negativní (ale slušné) komentáře.

PS: Vzhledem k tomu, že se v Napoleonských válkách a období tak trochu orientuji, může se asi objevit v příběhu informace, nebo situace, které možná neporozumíte. Pokud se tak stane, neváhejte mi napsat. Vysvětlím vám to. Napoleon Bonaparte a jeho život je už hezkou řádku let můj koníček number one. Docela chápu, že plno lidí tady, nebaví ve škole dějepis. A tak doufám, že tohle je mnohem zábavnější a zajímavější studium historie, než když sedíte ve škole a otrocky si vše zapisujete. To, je totiž totální týrání mozku.

PPS: A taky se omlouvám za délku těch kapitol, ale mě nikdy nebavilo číst kapitoly o 100 znacích, kterých je na Wattpadu asi miliarda.

Přeji hezký den

L.