Svatá Helena 1817

Malý ostrov jménem Svatá Helena přivítalo jaro s otevřenou náručí. Po dešti a bahně, které pokrývalo v zimních časech zem nebylo památky. půda byla suchá.  Slunce pálilo a nebe bylo bez mráčku. Jakmile se počasí umoudřilo, ostrov vypadal mnohem vlídněji a krásněji. Do přístavu v Jamestownu mířila anglická loď plná nově naverbovaných vojáků, kteří měli prostřídat ty stávající. Byli to mladí kluci, kteří se hrdě přihlásili do služby. Za Krále a za Anglii, vstupovali s tímto heslem do armády, aniž by kdykoliv viděli někoho umřít. Válka jim byla na hony vzdálená. Byli plni ideálů a tak trochu i naivity. Byli zvědaví na toho obávaného císaře, před kterým se třásla celá Evropa.

Nově povýšený poručík Thomas Atkins vyšel z podpalubí a zamířil si to rovnou k přídi. Byl na své povýšení neskonale hrdý. Starostlivě si upravil své frčky na vojenské uniformě a zadíval se na blížící se přístav. Těšil se, až opět ucítí pevnou půdu pod nohama a především se těšil, na svou novou službu. Byl neskonale rád, že mu jeho velitel svěřil tak důležitý úkol.

Když loď narazila kýlem na mělčinu a námořníci začali spouštět čluny, chtěl sebrat Thomas jedno ze svých zavazadel, jenže odkudsi se zjevil otrok a sebral ho místo něj.

„Ne, pane. To musím vzít já. Vy si, prosím, nastupte do člunu." řekl Thomasovi černý otrok.

„Dobře, dobře. Omlouvám se. Netušil jsem, že jako řadový voják budu mít k ruce otroky." usmál se Thomas a nasedl poslušně do člunu.

Do Longwoodu se dostali v pravé poledne. Vojenský tábor, který ležel v nedalekém Deadwoodu byl skoro rozebrán. Čekalo se na nové stany a na nové vojáky. Thomas se nahlásil u velitele a šel si najít místo, kde si i on stan postaví.

„Vojáku Atkinskone, vy zde spát nebudete. Vy budete ubytovaný přímo v Longwoodu, abyste to měl k Bonapartovi co nejblíž." bylo mu sděleno při příchodu. „Umíte francouzsky? Jestli ano, jeďte do Longwoodu a hlaste se u maršála Bertranda."

„Ehhh ano umím francouzsky. Byla to podmínka francouzštinu ovládat, jinak by mě sem neposlali." ujistil ho Thomas. Chvilku trvalo než se v táboře zorientoval a našel správného člověka, který ho navede směr Longwood. Samotný Longwood ho překvapil. Samota a pustina. Ani náznak žádné okolní civilizace. Dřevěný dům byl v obložení anglických vojáků. Jako kdyby za těmi zdmi byla nějaká krvežíznivá nestvůra, která kdyby vyšla ven, zemřel by veškerý život na ostrově. Cítil, že zde, kousek od hor už tak velké teplo není, jako dole v nížině. Vzduch se ochladil. To je docela depresivní místo, pomyslel si.  Přešel udržovanou zahradu, pozdravil pár služebných, které zrovna prali císařovi peřiny a zaklepal na dveře. Otevřít mu šel vysoký člověk ve francouzské uniformě. Byl starší, než on. Na náprsní kapse uniformy se mu houpaly medaile. Od prvního chvíle Thomas poznal, že před ním stojí maršál.

Thomas okamžitě zasalutoval. „Maršále! Poručík Atkins se hlásí do služby."

„Pohov poručíku. Já váš velící nejsem. Pojďte dál." vyzval ho Betrand. „Vítejte v Longwoodu. Ukáži vám váš pokoj," řekl maršál a vedl Thomase domem. Domek to byl útulný a dobře vybavený. Kdyby měli všichni vězni stejné vězení, jako Napoleon, vůbec by mu to nevadilo, pomyslel si. „Dříve sloužil tento dům jako stáj pro dobytek. Až poslední dva roky ho využívá císař jako svůj domov. Tady jsou soukromé pokoje císaře. Kromě mě a slečny Balcombové do nich nikdo jiný bez svolení císaře nesmí vstupovat. A tady je váš pokoj. Voják, který sloužil před vámi byl docela nepořádník, tak se moc nepolekejte,"  

Betrand otevřel dveře malého, ale útulného pokoje. Šuplíky od stolu byly zotvírané, všude rozházené papíry a otevřené skříně. Vypadalo to, že ten před ním se balil hodně ve spěchu.

„Kam tak spěchal?" usmál se podiveně Thomas.

„Těšil se domů. Hlídat císaře rozhodně není procházka růžovou zahradou. Doporučuji se obrnit pevným duševním zdravým." odpověděl Bertrand a začal ze země zvedat papíry.

„Mým úkolem je dvakrát až třikrát denně prověřit císařovu přítomnost a následovat ho kamkoliv by šel mimo Longwood. Jinak se budu snažit být co nejdiskrétnější." ujistil ho Thomas.

„Tak to hodně štěstí poručíku. To je totiž na tomto místě to nejtěžší." zazubil se Bertrand, zavřel dveře a odešel.

V noci nemohl usnout. První noc na novém místě byla zvláštní a jiná. Neustále se převaloval v posteli a nedokázal zabrat. Druhý den vstal časně. Slunce teprve vycházelo a bylo šero, když vyšel z domu, aby si nabral do vědra vodu a umyl se. Celý Longwood spal. Přešel zahradu a zamířil si to rovnou ke studni. Ranní vzduch ho zastudil a rosa, která takto časně napadla ho studila. Opláchl se u studny, což ho celkem probudilo a když se vracel, viděl černého otroka, jak nepozorovaně vyšel zadním vchodem domu. Než se dal na cestu, nejmíň dvakrát se rozhlédl. Atkinsonovi se celá situace zdála opravdu podezřelá. Neměl ale čas otroka sledovat, protože se musel dát dohromady, aby zvládl první den ve své službě. Pustil černocha z hlavy, sedl si ve svém pokoji ke stolu a začal snídat.

Když slunce vyšlo na nebe a osvítilo celý ostrov, byl už ve vojenské uniformě. Seděl v křesle u dveří do Napoleonova pokoje a četl si noviny. Když tu najednou uslyšel, jak po dřevěné podlaze cupitají dvě ladné nožky. Složil zvědavě noviny a uviděl velice pohlednou dívku. Měla ve tváři milý a příjemný výraz, byla drobná a hubená a své dlouhé vlasy spletené do dlouhého copu. Nemohl uvěřit vlastním očím, že takto krásné stvoření vidí mezi vojáky. Překvapeně vstal.

„Dobrý den vojáčku. Vás jsem tu ještě neviděla. Přijel jste vystřídat Poppletona?" zeptala se anglicky neznámá.

„Ano mám teď generála na starosti já." vykoktal ze sebe.

„Pozor vojáku. Oslovení generál nemá rád. Říkejte mu raději výsosti. To si vás alespoň všimne." usmála se.

„Smím se zeptat na vaše ctěné jméno?" nedalo mu nezeptat se.

„Jmenuji se Elizabeth Balcombeová a s císařem jsme dlouholetí přátelé. A jak se jmenujete vy?"

„Thomas Atkins. Rád vás poznávám" začervenal se.

 „Už jste Boneyho viděl?" zeptala se vojáka.

„Jsem tu první den, ještě jsem neměl tu čest."

Betsy zaklepala na dveře pokoje a otevřela. „Výsosti, máte zde novou tvář. Je místo Poppletona." pravila. Z pokoje se ozval něčí mužský hlas. Byl tlumený a Thomas mu nerozuměl. To mu ale bylo v tu chvíli úplně jedno. Byl fascinovaný Betsy. Nečekal, že by se na ostrově ukázal někdo, jako ona.

„Vojáku, běžte prosím říct podkonímu, ať nasedlají, projedeme se." poprosila ho Betsy. Thomas na nic nečekal, a šel příkaz splnit. Když spatřil Napoleona, zašimralo ho vzrušením v podbřišku. Neměl ho proč nenávidět. Války, které vedl s jeho zemí se ho nikdy nijak extra nedotkly a o politiku se také moc nezajímal. Necítil k tomu člověku absolutně nic, jen zvědavost.

„Výsosti." oslovil Thomas Bonaparta a trochu se při tom uklonil. Napoleona to překvapilo. To byl snad první angličan, který mu projevil úctu.

„Radím vám, nedělejte to uklánění příliš často. Ještě se mi to začne líbit," utrousil pobaveně Napoleon, když nasedal na koně.

Všichni tři jeli klidným tempem. Většinu času mluvila Betsy a císař jí bedlivě poslouchal. Mluvili o všem. O knihách, o jídle, o životě na ostrově a mimo něj. Thomas nevnímal, co ti dva mluví. Hypnotizoval zrakem Betsy. Jenže ta měla oči jen pro císaře. Když se dostali na pobřeží, jako když mávne proutkem, přestal Napoleon Betsy poslouchat a s opravdu velkým zájmem pozoroval a prohlížel si písčitou zátoku. Jako kdyby ve své geniální hlavě něco plánoval. Betsy si toho ovšem absolutně nevšimla a mluvila a mluvila.

Dva měsíce trvalo, než Thomas sebral veškerou odvahu a když byla Betsy opět v Longwoodu, zašel za ní. byla zrovna na odchodu. Musel přidat do kroku, aby mu neodjela v kočáře.

„Slečno Balcombeová!" zakřičel, když běžel ke kočáru.„Počkejte chvilenku."

Betsy se otočila.

„Víte já, já." páčil ze sebe nervózní, zpocený a zadýchaný. "Rád bych vás pozval na skleničku vína, nebo na večeři."

„Vy mě?" žasla Betsy. Zrudla jako rajče a nevěděla, jak odpovědět.

„Ano. Totiž... jste v Longwoodu denně a ještě jsme si spolu pořádně nepopovídali."

„No, já nevím. Totiž chci říct, že nemám moc času..."

„Co? Nemáte čas? Vždyť jste pořád tady. Nemohla byste tedy pro jednou oželet setkání s císařem a dát přednost mně?" nevzdával to Thomas.

Tato věta se Betsy celkem dotkla. Zmizel ji úsměv z tváře a zle se na Thomase podívala a chtěla opět nastoupit do kočáru.

„Slečno, slečno omlouvám se. Totiž pravda je taková, že na ostrově zatím nikoho neznám a protože musím být stále císařovi na blízku, nemám moc šancí se seznámit s jinými lidmi. Moc by mi pomohlo, kdybych měl někoho, s kým bych si mohl popovídat, nebo se podělit o zážitky. Však víte." snažil se svůj přeřek žehlit Atkins.

„Víte co? Příští týden slaví guvernér narozeniny. Můžeme jít na oslavu společně. Stejně tam budou všichni. Dáme si tam spolu trochu vína a můžeme si popovídat." souhlasila nakonec Betsy. Samotné se jí s ním nikam nechtělo.

„Moc děkuji slečno. Tak, dáme si ještě vědět. Napíšu vám." ujistil ji Thomas a pomohl Betsy do kočáru. Rozloučil se s ní, zamával a rozloučenou, úlevou si oddychl a zamířil zpět do domu. Tohle tedy bylo o fous.

Drazí moji čtenáři. V tomto příběhu se věnuji Napoleonovým posledním rokům jeho života (spoiler) ale nutno podotknout, že celý jeho život, byl neuvěřitelně zajímavý. Tady na tě stránce zjistíte, co dělal Napoleon ve vašem věku. Je to moc hezky zpracované.

https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/grafika-odhalte-co-delal-ve-vasem-veku-napoleon-bonaparte/r~b57eab9eb90511e9970a0cc47ab5f122/

Urcite koukněte a napište do komentářů výsledek.
Dobrou s kobrou
L.