O dva dny později, když byla rodina zrovna u večeře, zabouchal kdosi na vchodové dveře takovou silou, až všichni nadskočili.

,,Kdo to může být?" podivil se pan Belcombe a vstal od stolu. Otevřel zvědavě dveře a v nich se objevil naštvaný guvernér. Vypadal, že za chvilku bouchne vzteky. Žilka na jeho levém spánku mu neustále tepala a do toho všeho funěl jako parní lokomotiva.

,,Přejete si?" zeptal se pan Belcombe.

,,Kde je?" soptil guvernér.

,,A kdo?" nechápal Pan Balcombe.

,,Bonaparte! Rozkazovat mým vojákům teda nebude." prskal.

,,Je ve svém pokoji, ale asi vás nepřijme." odpověděl pan Belcombe. Velice ho celá ta situace pobavila a přišla mu vtipná.

,,Nepřijme?!" nechápal Guvernér.

,,Nemáte povolenou audienci." začal ho škádlit pan Belcombe.

,,Neprovokujte mě Belcombe! Dozorce nepotřebuje audienci od svého vězně! Kde si myslíte, že jste? V královském paláci?" zvýšil hlas guvernér.

,,Když myslíte..." usmál se pan Belcombe a vpustil vztekajícího se guvernéra dovnitř. Guvernér přešel rychlým krokem po domě a když došel k Bonapartovým dveřím, vztekle vzal za kliku, ale bylo zamčeno.

,,Bonaparte!" zařval a začal bušit na dveře. ,,Vím že tam jste. Otevřete! okamžitě!" neozvalo se nic.

,,Nechte toho. Porušil jste řád, který vám Anglie uvalila. A to rovnou dvakrát. OKAMŽITĚ OTEVŘETE!" řval a bušil do dveří jako smyslů zbavený. Opět žádná odezva.

,,GENERÁLE! NECHTĚJTE MĚ NAŠTVAT! PŘÍSAHÁM, ŽE TY DVEŘE NECHÁM VYRAZIT!" řval guvernér a vzteky kopal do dveří. Stále však žádná odpověď.

,,Mám ho plný zuby skrčka, mrňavýho, zabedněnýho! Vyražte to!" poručil dvěma vojákům, kteří tu byli s ním jako doprovod.

,,Prosím, ne! Na ostrov se musí vše dovážet! Kde bychom sehnali nové dveře?" zhrozila se paní Belcombeová a hrdinsky si stoupla mezi guvernéra a dveře od Napoleonova pokoje. Jakmile paní Belcombeová ukázala svou obavu, bylo slyšet, jak chrastí klíče v zámku a dveře se otevřeli. Vykoukla z nich hlava císaře. Zřejmě se zrovna holil, protože měl na tváři zbytky bílé pěny na holení. Betsy si byla jistá, že by ty dveře nechal Napoleon klidně vyrazit. Odemknout ho donutila až obava její matky. To ho zlomilo.

Když uviděl guvernér císařovu hlavu ve dveřích, trochu se uklidnil.

,,Rád bych si s vámi promluvil generále."

,,A o čem vojíne?" vojín byla ta nejnižší možná hodnost, kterou mohl Bonaparte vymyslet. Guvernér léta sloužil v armádě a dotáhl to až na kapitána. Hodně si na tuto hodnost potrpěl a vždy, když ji Bonaparte zpochybnil, cukal se vzteky. Císař to moc dobře věděl.

,,To bych rád probral v soukromí." soptil a v duchu počítal do deseti.

,,Nejsem vhodně oblečen. Chystal jsem se jít spát. Jestli je to tak důležité, řekněte mi to tady a teď. Belcombeovi stejně francouzsky neumí a vaše francouzština je také naprosto úděsná." dráždil dál Napoleon svého věznitele.

,,Poslal jste Poppletona jít se vyspat a na koni jste si vyjel teprve v devět ráno. Píši o vás denně zprávy a hlášení do Londýna. Jak jim mám tohle vysvětlit?"

,,Budete mít kvůli tomu problém?" zeptal se císař.

,,Ano, budu!"

,,A vám to vadí? Máte pár měsíců před penzí. Bojíte se toho, že uteču, nebo toho, že přijdete kvůli mně o rentu?"

,,Není to jedno? Když utečete, přijdu o ní tak jako tak. Tak jak to vysvětlíte?"

,,Byl jsem si obhlédnout ostrov. Máte ho skvěle zabezpečený. Chválím. Při té cestě, kterou jsem absolvoval, byl váš voják tak vyčerpaný, že padal z koně. Jak mohl odsloužit další směnu, která ho ještě čekala, když sotva stál na nohou?" zavládla chvilka ticha. ,,Stavte se tu zítra ve dvě hodiny, probereme zbytek." prohlásil Bonaparte a práskl dveřmi.

Všichni tam stáli jako opaření. Guvernér nebyl na takovéto jednání zvyklý, takže se nezmohl na nic. Omluvil se Belcombeovým za pokažený večer a odešel. Belcombeovi stáli a nechápali. Jen Betsy byla v obraze. Všem bylo okamžitě jasné, že s Bonapartem se rozhodně nudit nebudou.

,,Nebylo to kvůli té vaší minulé vyjížďce, že ne?" podezřívala Betsy její matka. Betsy okamžitě zakroutila hlavou.

Druhý den večer nebylo co dělat. William šel spát brzy a Jane si šla do svého pokoje číst nějakou milostnou knihu.
,,Co si zahrát karty?" Navrhl pan Belcombe a sáhl do kovové krabičky pro balíček karet.
,,Co si takhle zahrát Whist?" navrhla Betsy.

,,Na to je nás moc málo. Potřebujeme být čtyři." řekla paní Belcombeová.

,,Tak pozveme císaře. Co je tady, ani jednou si s námi nesedl ke stolu a nepopovídal si. Je pořád zavřený v pokoji." pronesla rázně Betsy. ,,Nikdo nic nenamítá? Tak já jdu." nečekala na odpověď rodičů, seskočila ze židle a zamířila k Napoleonovu pokoji. V pokoji se svítilo, takže císař byl zřejmě ještě stále vzhůru. Opatrně zaklepala.

,,Výsosti? Mohu vstoupit?"

,,Ale jistě. Pojď dál Betsy." ozvalo se z pokoje. Betsy otevřela dveře. Napoleon seděl za stolem. V rukou držel nějaký obrázek a vypadal, že ho něco trápí. Smutek mu byl vidět na očích.

,,Děje se něco? Jestli je to kvůli těm dveřím tak..."

,,Ne, výsosti. Kvůli tomu tu nejsem. Chceme hrát s rodiči Whist, ale chybí nám čtvrtý hráč. Tak jsem si řekla, jestli byste nechtěl jít hrát taky."

Napoleon se zdál být překvapený a tak trochu i dojatý. Nečekal, že by ho neurozená a ještě k tomu anglická rodina přijala mezi sebe a dovolila mu sedět společně u stolu. Zatím se jim snažil stranit a nepřekážet. Trochu ho to vykolejilo. Betsy poznala, že absolutně neví, jak odpovědět. Kolečka se mu v hlavě točila rychlostí blesku, jak o tom přemýšlel a vyhodnocoval možné následky.

,,Vy nikdy neuděláte žádné rozhodnutí, bez toho, aniž byste si to předem rozmyslel, že ano." usmála se na něj Betsy, když viděla, jak úplně vykolejený císař usilovně přemýšlí.

,,To máš pravdu. To neudělám." usmál se. Sundal si dioptrické brýle z očí, položil malovaný obrázek na parapet a nervózně se zvedl od stolu. Když došel ke dveřím, najednou znejistěl.

,,Já ale neumím anglicky a tvoji rodiče zase francouzsky. Tvůj táta sice pár vět dohromady dá, ale nedá se to poslouchat." pronesl své obavy se svou klasickou upřímností Napoleon.

,,Já vím." rozesmála se Betsy. ,,Teď má ale doma malého Francouze, který by mu mohl s francouzštinou pomoci. Co je lepší než rodilý mluvčí. Ještě k tomu, když je to sám císař."

Bonaparta těmito slovy dostala do rozpaků. ,,Pravda je taková, že ani Francouz nejsem. Jsem původem z Korsiky. Ve škole se mi za mou francouzštinu dost smáli. Nevím, jestli budu dobrým učitelem."

Betsy Napoleona nepoznávala. Nebyl to ani generál, ani císař.Najednou to byl obyčejný člověk, který si v hloubi duše přeje jen a pouze jedno. Být někým milován a někam patřit. 

,,Dobrý večer." pozdravil Napoleon Betsy rodiče anglicky, když vyšel z pokoje a sedl si k nim ke stolu. 

,,Dáte si něco k pití?" nabídla Betsy Napoleonovi.

,,K partičce karet patří dobré pivo, nebo víno. Mám rád červené." usmál se Bonaparte a začal míchat karty. Byl krapet nervózní, takže se mu klepali ruce. Betsy došla do kuchyně a otevřela flašku červeného vína. Když ho císaři donesla, slušně poděkoval a napil se. Obličej se mu zkřivil odporem. ,,Ježiši, tohle opravdu v Anglii pijete? Vždyť je to neuvěřitelná..." najednou se v půli věty zasekl. ,,Moc děkuji Betsy. Je to dobré víno." přiznal raději, aby nekazil atmosféru. Betsy to neurazilo. Snad poprvé císař dokázal udržet svůj ostrý jazyk na uzdě.

Večer to byl neuvěřitelně zábavný. To, že si Napoleon a Belcombovi vlastně skoro vůbec nerozuměli nakonec bylo dobře. Měli se čemu smát. Víno teklo proudem a atmosféra u stolu se zdála být čím dál tím uvolněnější a uvolněnější. Paní Belcombeová si šla lehnout jako první a hned po ní Betsy. S Napoleonem zůstal u stolu jen pan Belcombe a oba se něčemu neuvěřitelně smáli.

V půl druhé ráno Betsy z postele vyhnala žízeň. Sešla tedy schody do přízemí, když v tom slyšela, jak Napoleon a pan Balcombe opilecky zpívají Marseillaisu. Pan Belcombe, který do té doby nebyl skoro schopný dát dohromady francouzsky ani větu, měl při zpěvu skoro bezchybný přízvuk. Zítra je bude oba bolet hlava. Pomyslela si Betsy. Nabrala si vodu z kádě a napila se. Když slavnou revoluční píseň ti dva zpívali už asi po třetí, šla se na ně podívat. Napoleon a její otec zpívali a drželi se vzájemně za ramena, jako dva nejlepší kamarádi.

,,Já... Já tě mám rád ty šibale jeden." pronesl pan Belcombe a poplácal opilého a usínajícího císaře po tváři. ,,Tys to měl vyhrát, ty kluku jeden. Tys nám měl natrhnout prdele. A Rusům a Rakušanům taky... Ty si to tady nezasloužíš." Nebyla absolutně žádná šance, že by tomu, co pan Belcombe říkal by Napoleon rozuměl, ale Betsy si byla jistá, že kdyby uměl Bonaparte anglicky, moc by ho to potěšilo.

,,Tati. už máš dost. Pojď si lehnout." vyzvala svého otce a vzala ho za ruku.

,,Bonne nuit mon ami Je t'aime." rozhlašoval pan Belcombe francouzsky, když ho jeho dcera táhla do ložnice. ,,Betsy, ty umíš francouzsky. Řekni mu... řekni mu že k němu budu chodit na fráninu a že mě jí naučí."

,,Řeknu, ale teď už pojď."

Ráno bylo pro Napoleona a pana Belcombeho opravdu krušné. Oba vypadali jako rozvařená zelenina a podle mokrých obkladů, které oba nosili na hlavách se zdálo, že hlava oba bolí, jako střep.
,,Už nikdy nebudu pít." Vzdychal pan Belcombe u snídaně. ,,Jane, dnes si dám jenom černý čaj. Všechno mě bolí."

,,Dobré ráno. Pozdravil Napoleon anglicky a přisednul si ke stolu. Všichni se podivili. Zatím se ještě nestalo, aby si císař sám od sebe přisedl k Belcombeovým. Zdržoval se výhradně ve svém pokoji, nebo jezdil na koni.
Když napoleon viděl trpícího pana Belcombeho, gesty mu naznačil, že on je na tom stejně.

,,Co jste včera celý večer dělali?" Zeptala se šokovaně manžela paní Belcombeová.
,,Učil jsem se francouzsky. Už umím nadávat." zažertoval pan Belcombe. V nadávání měl ale pravdu. Napoleon ho za ten večer naučil neuvěřitelné množství sprostých francouzských slov.

Když se oba trochu zmátořili, zavřel se pan Belcombe s Napoleonem do pokoje a k úžasu všech se francouzsky začal opravdu a na tvrdo učit.
Atmosféra v domě Belcombeových byla najednou mnohem příjemnější a uvolněnější. Z císaře, jako kdyby rázem spadla všechna břemena světa. Přestal se stranit a zavírat se v pokoji. Chodil volně po domě, přestal se tvářit vážně a úsměvy rozdával na všechny strany. Když jednoho dne přijel ze své obvyklé koňské vyjížďky, přinesl dokonce paní Belcombeové květiny, které natrhal kdesi v horách a malému Willimu živou želvu, na kterou narazil cestou domů. Dokonce i s guvernérem se usmířil. Navzájem si domluvili jasná pravidla, která budou oba dodržovat a najednou vše fungovalo bez problému.

V té době se Balcobeovi shodli, že nic z těch řečí o tyranovi se nezakládají na pravdě. Napoleon se stal jejich dobrým přítelem.

,,Výsosti? Přišla vám pošta." oznámila císařovi Betsy, když mu nesla poštu. Samozřejmě rozbalenou a překontrolovanou.
,,Děkuji." poděkoval a ihned si od ní papíry vzal. Podíval se na všechny dopisy dvakrát je překontroloval a najednou vypadal zklamaný. Jako kdyby na něco stále čekal a ono to nepřicházelo.

,,Co se děje?" zeptala se Betsy starostlivě. ,,Jste smutný výsosti."

,,Ale Betsy. Neříkej mi výsosti. Já už císař nejsem." zaprotestoval a hodil dopisy na stůl. Stoupl si ke krbu a zadíval se do ohně.

,,A jak vám mám říkat?" podivila se Betsy.
,,To je na tobě. Jak chceš." pípl Napoleon od krbu. Myšlenkami se toulal úplně někde jinde.
,,A co takhle Boney?" Zajásala.
,,Jo může být." odpověděl melancholicky a s nezájmem Bonaparte a dál zíral do ohně. Betsy spatřila, že se mu v očích smutek.
,,Něco vás trápí. Jako tenkrát, když jsem vás poprvé zvala na karty. Měl jste stejný výraz.
,,To je stesk Betsy. Chybí mi můj syn. Ani nevíš jak moc bych ho chtěl znovu vidět. Je stejně starý, jako tvůj bráška Willy. Napsal jsem jeho matce už asi šest dopisů, ale stále mi neodepsala. Nevím, asi mě nechce vidět. Neublížil jsem ji. Jestli si našla nějakého milence, nemám ji to za zlé. Už nikdy ho neuvidím. On je v Rakousku a já?... já jsem tady. Na konci světa. A sám."

Betsy se v těle všechno sevřelo. Bylo jí císaře nesmírně líto. Snažila se najít slova útěchy.
,,Jednou si na mě ani nevzpomene. Chtěl bych mu toho tolik říct. Obejmout ho a vše mu vysvětlit... už to asi nikdy nestihnu. Už nikdy neuvidím ani jeho, ani mou milovanou Paříž a ani Josefínu."
,,Vždycky je naděje." Chlácholila ho.
,,To je. Mojí nadějí tady na tomto místě, jsi ty." usmál se císař a pohladil Betsy po vlasech