Napoleon seděl v pracovně a zapisoval si své paměti na papír. Během svého života toho zažil opravdu hodně, takže rozhodně bylo o čem psát. Dělal takhle celkem často. Byl to jediný zdroj zábavy, který se na Heleně dal dělat. Nejenom, že se psaním dokázal na chvilku zabavit, ale také v tom viděl poselství dalším generacím. O něm toho bylo napsáno více než dost, tak ať svět pozná realitu jeho očima. Doufal, že ti, co přijdou po něm pochopí, že netvorem nebyl. Namočil svůj brk do inkoustu, když v tom slyšel zaklepání.

„Vstupte." odtrhl své oči od psaní a odložil dioptrické brýle na stůl. Do pokoje vstoupil poručík Atkins a Bertrand. Jakmile císaře spatřil, okamžitě zasalutoval.

„Výsosti, poručík Atkins." nahlásil se. „Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"

„Pohov poručíku. Jsem váš zajatec, ne velitel. Salutovat nemusíte." pronesl chladně Napoleon a opět se vrátil k psaní. „Co máte v plánu dnes večer?"

„No, pane... upřímně...vás mám hlídat." koktal ze sebe Atkins.

„Podle toho, jak to ze sebe dolujete bych řekl, že se vám do toho dvakrát moc nechce." pronesl Napoleon, aniž by zvedl oči od papíru.

„Ne, pane... to nechce." pípl Atkins a zadíval se do země.

„Dnes slaví guvernér Lowe narozeniny a prý to bude velkolepé. I ohňostroj z Londýna přivezli. Prý pozval skoro všechny své muže. Co je na tom pravdy?" tázal se císař.

„Je to pravda, pane. Mnoha klukům od nás z jednotky dal volno, aby se šli s ním napít. To víte, kulatiny." přiznal Atkins.

„Koně ve stájích nemají co do huby, vojákům v Deadwoodu chybí pitná voda a trápí je svrab a on si na ostrov přiveze ohňostroj." vrčel Napoleon a dál psal na papír. Atkins vykulil oči. Napoleon měl o stavu Loweových vojáků mnohem větší přehled a starost, než on sám. „A co vy, vojáku? Chcete jít také slavit?"

„Popravdě docela rád. Pozval jsem Betsy Balcombeovou." přiznal Atkins. Po těchto jeho slovech přestal náhle Napoleon psát. Podezřívavě se na něj podíval, položil brk a jen tak na něj chvilku vážně hleděl. Thomas cítil jeho bodavý pohled v každé kosti na těle. Byl to celkem nepříjemný okamžik.

„Běžte do stájí, jsou tam velké a dřevěné sudy. S otroky je naplňte vodou ze studni a odvezte je do Deadwoodu. Až to budete mít, máte až do rána volno. Dobře se bavte." rozkázal po chvilce přemýšlení Napoleon a dal se znovu do psaní.

„Ale pane, já vás nemohu poslechnout. Poslouchám jen rozkazy guvernéra."

„S guvernérem si to vyřídím. Běžte. A vojáku... jestli se Betsy vrátí z plesu s brekem, počítejte, že jste synem smrti." pohrozil otcovsky. Thomas se jen usmál, poděkoval a odešel.

„Mám zprávy z pobřeží. Opravdu skoro všechny vojáky stahuje na oslavu. Je to blázen." poznamenal Bertrand, když zůstal v místnosti sám.

„Když nepřítel dělá chybu, netřeba ho rušit." poznamenal a zavřel rozepsanou knihu. „Je vše připraveno, maršále?" zeptal se. Bertrand jen souhlasně přikývl.  

...

Betsy stála před svou skříní a nešťastně se do ní dívala. Absolutně netušila, co si vzít na sebe. Na ples se ji moc extra nechtělo. Dokonce si i říkala, že by si mohla vymyslet nějakou nemoc, nebo nevolnost, ale to by nesměla mít vedle sebe Jane, která ji násilím na ples strkala. 

„Neblbni. Konečně se někomu líbíš. Je to hezký kluk. Rodiče budou rádi, když si nabrnkneš vojáka. Jdi do něj." říkala ji celý den.

„Já ho ale nechci. Ano je milý, ale. Nic k němu necítím,"

„Já tě nechápu. Jsi zblázněná do Napoleona, kterého nikdy nebudeš moci mít a mladého vojáka, který by tě bral všemi deseti odmítáš. Vždyť tě sám Napoleon poslal k vodě. Sama jsi mi to říkala. Tak už na něj zapomeň,"

„Ty vážně nevíš, co je láska, viď?" vzdychla Betsy.

„Ale vím. A myslím, že lze milovat i více mužů najednou," usmála se Jane , když ji zavazovala korzet. Betsy věděla, že i kdyby neměla nohu, její sestra by ji na ples odtáhla tak jako tak. Veškerý odpor byl zbytečný. 

„Jane! Když mě na tom plese tak mermomocí potřebuješ, pojď mi laskavě pomoct vybrat šaty." křikla naštvaně na sestru.

„Ty s tím naděláš." křenila se. Po dlouhém zkoušení a promýšlení si Betsy zvolila krásně modré šaty šité z čistého hedvábí. Vlasy ji sestra stáhla do slušivého drdolu a nalíčila. Před Jane stál rázem úplně jiný člověk.

„No páni. Vypadáš skvěle. Měla bys takhle chodit častěji. To bys možná klofla i Napoleona. Dobírala si mladší sestru. Když ale viděla její vražedný pohled, raději dál nepokračovala. Naposledy se na sebe podívala do zrcadla a spolu se starší sestrou sešla schody do přízemí.

„No, Betsy. Až teď jsem si všimla, že už nejsi malou holčičkou, za kterou jsem tě měla dřív. Vždyť ty jsi už dospělá žena." rozzářila se jejich matka, když svou dceru uviděla.. „Williame, pojď se podívat." vyzvala svého manžela. 

Pan Balcombe vypadal ustaraně. Byl neklidný, neustále chodil sem a tam a vypadal neuvěřitelně zamyšleně a roztěkaně. Jako, když by měl strach. Neustále se škrabal na zátylku a když si sednul za stůl, poťukával nervozně nohou. Všechny jeho neklid docela rozrušil.

„Tati? Děje se něco?" zeptala se zvědavě Jane.

„Ale nic. Jen nějaké problémy v práci. To přejde. Nechte mě být. Sluší ti to Betsy. Užijte si to." pronesl bezmyšlenkově pan Balcombe. Vypadalo to, že absolutně neví, co s rukama, a tak se šel raději napít vody aby je zaměstnal. Vzal si sklenici a zabouchl se v pracovně. Takto rozrušeného otce Betsy ještě nikdy neviděla. Dokonce i v den, kdy k nim Napoleon poprvé přišel, byl mnohem klidnější, než nyní. Neměla ale čas zkoumat otcovo podezřelé chování, protože slyšela rachocení kočáru. 

„Mami, co je s tátou?" snažila se zjistit.

„Doufám že nic vážného. V práci toho maji asi hodně," pokrčila rameny pani Balcombeová.

„Často toho má v práci hodně a nikdy se takhle nechoval," podivila se Jane.

„Zkusím s ním promluvit. A vy už běžte, jinak vám kočár ujede," řekla paní Balcombeová. Oběma svým dcerám popřála hezký večer a sledovala, jak nastupují do kočáru. Naposledy jim zamávala a potom se ztratila v domě.

„Bude na plese i Napoleon?" zeptala se Jane sestry cestou.

„Vždyť víš, jak moc se ti dva nenávidí. Lowe a Napoleon se už ani nezdraví,"

„To je hlavní důvod, proč se ti na ten ples tak moc nechce?" popíchla ji Jane.

„Ne, jen nemám ráda plesy," odsekla ji. Samozřejmě lhala. Chyběl ji Napoleon. Chtěla si s ním znovu zatančit valčík a být v jeho objetí. Mrzelo ji, že tento večer nestráví s ním. Uvědomila si, že by měl být Longwood poloprázdný. Jak asi tráví večer? Tak sám? Dostala nutkání sednout na koně a rozjet se za ním. Lákalo ji být s císařem o samotě. Jenže to nešlo. Kdyby se tak opravdu stalo a rozkřiklo by se to, možná by mu pekelně zavařila. Okamžitě toto uvažování zahnala a v mysli začala hledat alespoň nějaké záchytné body, na které by se na plese alespoň mohla trochu těšit. 

Netrvalo dlouho a kočár sestry odvezl do guvernérova koloniálního domu v Jamestownu. Rozlehlá vila byla nazdobena květinami a barevným krepovým papírem, který byl rozstříhaný na malé kousíčky a pověšen na šňůry. Ve dvoře hrála hudba a jídla bylo na stolech tolik, že by se z toho mohl najíst celý ostrov. Na Jane u vchodu čekal její mladý generál. Betsy ho ještě nikdy neviděla. Její sestra o něm sice v jednom kuse mluvila, ale zatím ještě neměla příležitost se s ním setkat. Nově jmenovaný brigádní generál si dal na svém zevnějšku opravdu záležet. Měl slavnostní generálskou uniformu vypranou a vyčištěnou tak pečlivě, až skoro zářil. Rudá anglická uniforma byla udržovaná s nebývalou láskou. Asi byl na své povýšení opravdu hrdý. Byl velice elegantní a knír, který zdobil jeho tvář měl pečlivě upravený a nagelovaný. A hned vedle mladého generála čekal s kyticí i Thomas Atkins. Vojenskou uniformu si sice dal také vyčistit, ale rozhodně nesvítila tak jasně, jako ta generálská. Vypadal trochu nervózně a neustále se rozhlížel kolem a čekal, kdy uvidí Betsy. Když ji uviděl okamžitě se mu rozzářily oči a v tváři zrudnul tak, že byl červený jako jeho uniforma.

„Zdravím vás slečno." pozdravil Atkins a políbil Betsy ruku. „Ta je pro vás. Cestou z Deadwoodu mě trkla do nosu." pronesl trochu stydlivě, když podával Betsy květinu.

„Trkla vás do nosu?" nechápala Betsy.

„Ano slečno. Doslova... spadl jsem z koně," zasmál se.

Betsy se rozesmála. Ta představa ji pobavila. Převzala od vojáka květinu a přivoněla k ní. Voněla jako rozkvetlá louka. Takové květiny v Anglii rozhodně nerostou. Chytla se jeho nabídnutého rámě a společně se sestrou a jejím generálem poté vešli do dvora generálova sídla.

Oslava byla na začátku a hosté se začali teprve usazovat ke stolům. Hudba sice hrála ale zatím ještě nikdo netančil. Jane, Betsy a jejich mužský doprovod se tedy usadili k nejbližšímu stolu a čekali, jak se večer bude dál vyvíjet. 

„A co vlastně děláš na ostrově? Z jaké jsi jednotky? V Deadwoodu jsem tě ještě neviděl," zeptal se generál Thomase.

„Jsem z čtrnáctého pěšího řadového pluku. V Deadwoodu nejsem. Šoupli mě rovnou do Longwoodu. Mám na starosti samotného Bonaparta," odpověděl.

Při vyslovení císařova jména se tvář mladého generála zkřivila do nechutného odporu.
„Ještě, že tam nemusím být já. Kdybych ho měl na starosti, přísahám, že se druhého dne nedožije," řekl opovrženě. 

„A co vám tak hrozného udělal, že mu přejete smrt?" sykla Betsy. Nelíbilo se jí, že o něm mluví tímhle tónem a měla nutkání se Napoleona okamžitě zastat.

„Měl jsem dva bratry, slečno. Byli starší, než jsem já, ale i tak jsme spolu měli mnoho společného a byli si blízcí. Bonaparte mi je vzal. Zemřeli kvůli němu u Waterloo. Moje matka ten žal nebyla schopna unést a nedlouho po jejich smrti se utrápila k smrti. Myslím, že mám mnoho důvodů, proč toho člověka z duše nenávidět,"

Na to Betsy netušila jak odpovědět. Dosud ještě nepotkala nikoho, kdo by byl Napoleonskými válkami opravdu zasažen. Nyní před ní sedí člověk, kterému Napoleonské války zničili rodinu. Byla prvně připravena se s mladým generálem hádat, ale najednou netušila, jak reagovat.

„Neznáte ho," zmohla se pouze na tohle.

„To máte pravdu. Nikdy jsem s ním osobně nemluvil a ani o to nestojím. Nikdy v lidské historii neexistoval člověk, kvůli kterému by zemřelo tolik lidí. Myslím, že Bonaparta jen tak někdo netrumfne. Doufám, že zemře pomalou a bolestivou smrtí,"

Betsy chtěla od stolu odejít. Chápala, proč je takový, ale nechtěla to dál poslouchat. Už chtěla vstát, když v tom se do toho vložila Jane, která si sestřiny rozladěnosti okamžitě všimla.

„Ale no tak Johne. Jsme na plese, tak se pojďme všichni bavit. Válečná témata v tuto dobu nejsou úplně vhodná. Thomasi, nechtěl bys mou sestru vyzvat k tanci?"

„Ale jistě. Betsy, mohu prosit?" usmál se Thomas. Betsy mu přikývla. Nechtěla už dál sedět u stolu a tak ho raději chytla za ruku a nechala se odvést na parket. V hlavě se jí honilo jediné: opravdu miluje vraha? Je Napoleon vlastně vůbec dobrým člověkem? Byla si jistá, že ho zná z jeho okolí asi nejlépe, ale až teď o něm poprvé zapochybovala.

„Jste nějaká zamyšlená," zeptal se ji Thomas. Viděl, že je duchem úplně nepřítomna. „Rozhodila vás generálova slova?"

„Tak trochu. Nikdy jsem si důsledky válek nepřipouštěla. Je mi líto, co se mu stalo," řekla smutně Betsy.

„Byla válka Betsy. Spoustu lidí v těch dobách ztratilo své milované. Myslím, že můžeme mluvit o štěstí, že se nám tyto hrozné časy vyhnuly obloukem. Teď je v Evropě mír, tak si ho važme. A pokud někdo obviňuje Napoleona za vraha, musel by stejným způsobem obvinit i ostatní panovníky a vojevůdce, kteří naší historií prošli. Válčit se bude vždycky," ujistil ji Thomas a tak trochu ji i uklidnil. Betsy si najednou uvědomila, že má vlastně pravdu. Usmála se na Thomase a cítila, jak ji spadl obrovský kámen ze srdce.

„Jen doufám, že se už nikdy nic podobného nebude opakovat," řekla jen a dala se s vojákem do tance. 

I když se Betsy na ples nejdříve nechtělo, začal se ji večer docela líbit. Tančilo se a jedlo a víno s pivem teklo proudem. Betsy si večer užívala a když s Thomasem tančila asi šestý valčík, slyšela jak hodiny odbily jedenáctou večer. Viděla Lowea, jak nadšeně stojí na podiu a jak se k němu blíží pojízdný stůl a na něm obrovský třípatrový dort. Všichni začali nadšeně tleskat a Lowe zářil štěstím. Úsměvy rozdával na všechny strany a tvářil se jako král světa. Betsy byla udýchaná. Od neustálého valčíkového točení byla zpocená a vlasy ji z drdolu začaly padat. 

„Musím se jít napít. Omluv mě." řekla Thomasovi a zamířila si to k nejbližšímu stolu. 

„V té Vídni musí být cvoci. Ten tanec vypadá sice skvěle, ale je docela náročný." funěl Thomas a opřel se udýchaně o stůl.

Betsy vzala číši červeného vína a půlku sklenice do sebe naklopila. Cítila, jak rudne a jak ji alkohol stoupá do hlavy a odráží se v jejích tvářích. Zamotala se ji hlava a trochu zavrávorala. Chtěla si nalít ještě jednu sklenici, když tu náhle si všimla mísy plné lékořicových bonbónů. Okamžitě si vzpomněla na Napoleona.

„Chudák císař. Je v Longwoodu sám. Co kdybychom mu tam pár bonbónů přinesli? Bude rád." navrhl trochu opilecky. Z ničeho nic ho zatoužila znovu vidět a popovídat si s ním.

Thomas protočil panenky. Už zase mluví o císaři. Na druhou stranu by to ale znamenalo, být s Betsy chvilku o samotě. Zvážil veškeré pro a proti, znovu vše promyslel a nakonec souhlasil. „Dobře, dojdu pro koně." oznámil ji a odešel.

Cestou do Longwoodu jeli pomalu. Betsy se opilecky houpala na koni a Thomas ji musel sem tam přidržet, aby nespadla úplně. Neustále se něčemu smála a vyprávěla a vyprávěla. Thomas se tedy staral o to, aby nežuchla z koně a při tom všem musel dávat pozor na cestu, protože tma byla taková, že nebylo vidět ani na špičku nosu. Bylo ticho a teplo. Slyšet bylo jen šumění moře.

„... a tak jsme tam tak stáli, když v tom přišel můj bráška, upadl na schodech a tu mísu s těmi natrhanými višněmi vytrhl mámě z rukou," vyprávěla se smíchem Betsy. Thomas ji už dávno neposlouchal. Měl něco důležitého na srdci, co ji chtěl říct. Sbíral pro to odvahu už docela dlouho, ale nikdy neměl možnost to říct naplno. Jak by také mohl. Z Longwoodu odejít nemohl a kdykoliv se tam Betsy objevila, věnovala veškerou pozornost jen císaři. Pokud to má udělat, tak jedině teď a tady.

„Betsy... Chtěl jsem ti říct, že od první chvíle, co jsem tě uviděl... totiž... miluji tě." vyslovil se Thomas. Hrozně se při tom zastyděl a měl co dělat, aby větu řekl celou.

„Cože?" žasla Betsy. Tato slova ji doslova vytrhla z opilecké rozverné nálady.

„Zabil bych pro tebe, zradil krále i Anglii. I z armády bych odešel, kdyby jsi to chtěla. A víš co. Když mi neřekneš, že mě miluješ, tak skočím z tohohle útesu." řekl Thomas. Sesedl z koně a hnal si to na kraj útesu, kde se zastavil a hleděl na černý oceán.

„Co blbneš! To nedělej!" vylekala se Betsy, seskočila z koně i ona a utíkala za ním. Přiběhla k útesu a chytla mladého vojáka za paži. Bála se, že svá slova vezme opravdu vážně. Ten se na ni ani nepodíval a dál zaujatě hleděl na oceán.

„Betsy, podívej." řekl po chvilce pozorování. „Vidíš to co já?" a ukázal kamsi do tmy.

Betsy se podívala do míst, kam ukazoval. Musela trochu zaostřit, aby prohlédla tmu, která je obklopovala. A pak to uviděla. Něco černého a velkého se nepozorovaně blížilo ke břehům Svaté Heleny. Vypadalo to na loď. Byla natřená na černo. I Vztyčené plachty byly černé. Na palubě byla tma. Posádka lodi se tedy snažila být co možná nejméně viditelná. 

„To je loď." užasl Thomas. Betsy tam nechápavě stála a přemýšlela, kde se tam mohla vzít loď. Proč je natřená na černo a proč chce zakotvit v zátoce a ne v přístavu. Když tu ji najednou vše došlo. Lketinga, dopisy o kterých jí říkala Jane, Napoleonova otázka, jestli by s ním nechtěla žít v Americe, nervozita jejího otce i uvolnění Atkinsonovo ze služby. Vše do sebe zapadlo jako skládačka. Napoleon chce utéct. A chce utéct dnes v noci. 

„Je jen jediný důvod, proč tu jsou. Chtějí císaře." prohlásil Thomas rázně. Výraz v obličeji se mu změnil. Už to nebyl zamilovaný mladík, ale voják, který jde uposlechnout rozkaz děj se co děj. Otočil se a rychlým krokem mířil ke koni.

„Thomasi ne! Počkej!" snažila se ho zastavit Betsy. „Nemůžeš jet za Lowem. Poslechni mě," snažila se ho zastavit Betsy. Chytla ho za rukáv uniformy, ale Thomas se jí hrubě vysmekl.

„Tak proto jsi byla v Longwoodu tak často? Jsi v tom taky? Pomáháš tomu netvorovi na svobodu? Chceš zase válku? Jestli ano, tak se modli, aby jsi neskončila ve vězení. Tohle je totiž velezrada! Pusť!" křikl na ní Thomas, nasedl na koně a štval ho zpět do Jamestownu.

Betsy spadlo srdce až do krku. Zachvátila ji panika a rozklepala se jí kolena. Zkoušela na Thomase dál křičet, aby zastavil, ale nebylo to nic platné. Netušila, co má dělat. Má také skočit na koně a jet za ním, nebo jet rychle domů a varovat otce, že Napoleonův útěk je vyzrazen a že by měli co nejdříve opustit ostrov, protože mu hrozí vězení. Nasedla tedy na koně a rozjela se směr Briar.

Guvernérův večírek pokračoval směle dál. Všichni byli pod vlivem alkoholu a uvolněná nálada byla znát na každém. Tančilo se a zpívalo, když najednou přestala hrát hudba. Na stupínek si vylezl Lowe a s úsměvem na tváři spustil:

„Dámy a pánové. Přichází hřeb večera. Za půl hodiny dojde na vámi očekávaný ohňostroj. Zatím ale vyhlašuji dámskou volenku. Žádný muž nesmí sedět u stolu dámy. Pořádně ty moje chlapy prožeňte po parketu. Dobře se bavte." prohlásil k hostům Lowe. Vzal si sklenici vína a sešel spokojeně z pódia. Pozdravil se se všemi přítomnými a začal jim vyprávět vtipy, které byly absolutně nevtipné a smál se jim jen on sám. 

Atkins rychle seskočil ze sedla a splaveného koně ani nepřivazoval. Chtěl utíkat, ale nakonec si to rozmyslel. Útěk by byl moc nápadný a on nechtěl na plese působit povyk. propletl se mezi hosty a nenápadně se přikradl ke guvernérovi, kterému poťukal mu na rameno.

„Atkinsone, vás jsem nezval. Jak je možné, že nejste v Longwoodu?" podivil se Lowe.

„Omlouvám se, že vás ruším, ale před malou chvilkou jsem viděl, jak se v písčité zátoce snaží vylodit velká černá loď. Myslím, pane, že jsou tady kvůli Bonapartovi." pošeptal mu.

Lowe zbledl jako křída. Veselá nálada byla rázem pryč. Ztuhnul jako prut a v jeho očích byl vidět děs. „A co Bonaparte?" zeptal se okamžitě.

„Nevím, pane. viděl jsem jen tu loď. Nesvítí a má černé plachty. Pluje tak, aby nebyla vidět. A vzhledem k tomu, že je teď v Longwoodu opravdu minimum vojáků, tak je více než jasné, proč tu jsou,"

Lowe ztratil jakýkoliv výraz ve tváři a na prázdno polkl. Rozhlédl se po okolí, jestli si jeho změny v chování někdo všiml.„Okamžitě se seberte a povolejte všechny muže do zbraně. Rozumíte? Okamžitě vojáku. Nabijte děla a bijte na poplach!" rozkázal rázně ale šeptem Lowe a hbitým krokem se vydal k odchodu. Hosté byli zmatení. Nikdo nechápal, proč oslavenec opouští ples, a když se ho zeptali, odpověď nedostali.