Na ostrov začala padat tma. Betsy se krokem vracela z Londwoodu a přemýšlela. Přemýšlela o všem, co ji Napoleon řekl. O smrti Ciprianiho, o vyhazovu a odchodu O'Meary i o Montholonovi, kterého začala z duše nenávidět. Jestli to byl opravdu on, kdo se pokusil císaře otrávit a prokáže se to, přísahala si, že ho vlastníma rukama zničí. Při této myšlence ji do těla vjela neuvěřitelná lavina vzteku. Tak velká, že sevřela koňské otěže takovou silou, až ji zbělaly klouby. Jenže kdyby se to opravdu prokázalo, že za Ciprianiho smrt může on, co by s tím ona zmohla? Zabít ho nemůže. To by šla před soud také. Je v tomhle ohledu naprosto bezmocná. Myšlenky na pomstu okamžitě zahnala a upnula se opět k Napoleonovi. Tolik ho milovala. Čím starší byla, tím víc si to uvědomovala. Denně vynakládala obrovské úsilí, aby svou lásku k němu zamaskovala a nedala na sobě nic znát. Vzpomněla si, když ji Napoleon odmítl. Tenkrát ji zlomil srdce, ale chápala to. Nikdy už nebudu tím, kým jsem byl. Přesně takhle ji to řekl, když se stěhoval do Longwoodu. Pro ni ale nebyl velkým vojevůdcem, ani mocným císařem. Pro ni byl mužem, vedle kterého chtěla strávit celý život. Pletl se. Nikdy ho nemilovala pro to, co byl, ale pro to, jaký je. Netoužila po jeho vlivu a bohatství, milovala ho jako člověka. Co na tom, že je mezi nimi třicetiletý věkový rozdíl. Věděla, že už nikdy ve svém životě nebude milovat tolik, jako Napoleona.

Dojela domů, odsedlala koně a otevřela vchodové dveře od domu.

„Ach Bože Betsy. Měli jsme strach. Kde jsi tak dlouho byla?"strachovala se její matka, když ji viděla.

„Byla jsem se podívat za Boneym. Všechny vás mám pozdravovat. Má se dobře. Zítra máme všichni přijít na oběd." odpověděla Betsy. Nechtěla se bavit s rodiči. Neměla na to náladu. Její srdce krvácelo. Chtěla být raději sama a s nikým nemluvit.

„To je skvělé." usmál se pan Balcombe. „Zítra za nim zajdeme. Vezeme mu z Londýna spousty lékořice. Bude rád."

Betsy nic neřekla. Jen se na rodiče a sourozence letmo usmála a raději vyběhla schody a zamířila do svého pokoje. Sedla si na postel a jen tak koukala do prázdna. Bála se o Napoleona. Co když se mu pokusí znovu někdo ublížit? Najednou cítila, že ji po tváři stéká slza. Bylo ji Ciprianiho velmi líto. Měla ho ráda. Byl to sympatický chlapík, který se rád a často smál. Kamkoliv přišel, přinesl s sebou i dobrou náladu. Uměl člověka rozveselit a především se mu dalo, z celého širého Napoleonova okolí, opravdu věřit. Nyní je mrtvý. Otřela si slzu do rukávu a snažila se dostat zpět do normálu.

„Ubohý Cipriani," špitla do ticha. „Tohle si nezasloužil,"

„Jsi v pohodě?" ozval se něčí hlas. Byla to její sestra Jane. Seděla na její posteli a dělala si o sestru starost.

„Jo v pohodě. Nic mi není." utírala si oči Betsy.

„Vždyť vidím, jak mi lžeš. Kdyby nic nebylo, tak nebrečíš."

Betsy se zamyslela. Má své sestře říct o své lásce k císařovi? Pochopila by jí, nebo by se jí neuvěřitelně vysmála? Má ji říct pravdu, na co zemřel Cipriani? Že byl otrávený, ale Hudson Lowe se celému ostrovu snaží říct opak?

„Nic se neděje. Opravdu," zalhala sestře.

„Přestaň mi lhát. Vždyť víš, že můžeš mluvit otevřeně,"

„Dobře, ale slib mi, že to nikomu neřekneš." řekla Betsy a vážně se na sestru zadívala.

„Přísahám." Přísahala Jane.

„Tak dobře. Napoleona chtěl někdo zabít. Cipriani nezemřel na žaludeční vředy, ale na otravu. Vypil víno, které mělo být pro císaře. A Napoleon si myslí, že to byl Montholon. Prý ho jeho doktor viděl, jak se ochomejtá ve skladu a prý byl celý nervózní. A taky je divný, že O'Mearu jen tak z ničeho nic propustili. Je to celý hrozně podezřelý." spustila Betsy. O své lásce se rozhodla neříkat nic.

„Taky je mi Ciprianiho líto. Byl to šok, když jsem se to dozvěděla. Říkala jsem si, že mi na té teorii o vředech něco nesedělo. Byl zdravý jako řípa. Absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by se v jeho těle něco dělo. Myslíš, že to byl opravdu Montholon?"

„To nevím. Ale Napoleon O'Mearovi věřil. Nemám sebemenší důvod nevěřit v Napoleona," pokrčila rameny Betsy.

„Zajímalo by mě, jestli s tím vším mají co dělat ty záhadné dopisy," vzpomněla si náhle Jane.

„Jaké dopisy? Vykulila oči Betsy.

„Ty to nevíš? Napoleon posílá tajně po Lketingovi dopisy kamsi do světa. Lowe mu jeho poštu přeci kontroluje, tak to dělá tajně. Nosil mu je Cipriani. Třeba to bylo nějaké volání o pomoc."

„Jak to víš?" žasla Betsy.

Jane zrudla. „Jednoho dne jsem byla večer s vojínem Dubstonem za stájemi a viděla jsem je. Lketingu a Ciprianiho. A rozhodně ne jednou,"

Betsy se zamyslela. Chce snad císař z ostrova utéct? Ale kdo se mu o jeho tajnou korespondenci nyní stará, když je Cipriani mrtvý?

„Dobře mě poslouchej Jane. Prosím, nikomu neříkej, co jsi viděla. Mohlo by to Napoleonovi ublížit. Prosím, mlč jako hrob."

„Hodně ti na Napoleonovi záleží, že ano. Skoro bych až řekla, že ho miluješ." začala v Betsy Jane číst. Betsy nic neřekla. Snažila se najít výmluvu, čí výraz, který mi sestře její tvrzení vyvrátil.

„O můj Bože, tak je to pravda. Proto trávíš v Longwoodu tolik času, ty ho vážně miluješ. Snad jste spolu už..."

„PROSTĚ MI JEDNODUŠE SLIB, ŽE NIC NEPOVÍŠ." zdůraznila Betsy.

„Neboj, nic neřeknu. Jen tomu nemůžu uvěřit. Moje malinká sestřička se zamilovala do starce. Vždyť může být tvůj táta. Jsou stejně staří." vysmívala se Jane.

„Dej mi pokoj, Jane. Nic o tom nevíš." odsekla naštvaně Betsy, hodila po chechtající se sestře polštářem a odešla z pokoje.

Druhý den ráno nosila Jane na tváři naprosto přihlouplý úsměv, který Betsy vytáčel do nepříčetnosti. Celý den se snažila sestře vyhýbat jak jen to šlo. V ten den v Longwoodu vůbec neukázala. Nestála o sestřiny přihlouplé prupovídky a tak se zařekla, že bude jednoduše doma. Bylo zrovna pravé poledne, rodina byla po obědě a Betsy zrovna pomáhala své matce sklízet špinavé talíře od oběda, když v tom uslyšela klepání na vchodové dveře.

„Já tam jdu." zakřičel malý William a s dřevěným koníkem v ruce rychle běžel otevřít. „Betsy! To je pro tebe. Je tu za tebou nějaká ženská." volal Willy ode dveří.

Betsy se podivila. Nikoho nečekala a s nikým jiným, kromě Napoleona, se na ostrově nebavila. Odložila talíř, utřela si mokré ruce a šla ke dveřím. K jejímu velkému překvapení tam stála Albina Montholonová. V Náručích svírala novorozenou holčičku.

„Přejete si?" zeptala se Betsy překvapeně.

„Slečna Elizabeth Balcombeová, že ano." spustila s extrémně přehnanou vstřícností Albina. Asi toto gesto celkem dlouho trénovala. Předala miminko služce, která stála vedle a gestem ji pokynula, ať si jde s dítětem sednout zpět do kočáru. Jako kdyby chtěla, aby tu malou holčičku Betsy viděla. „Potřebovala bych si s vámi promluvit. Nepůjdeme se projít?"

Betsy celé to divadlo absolutně nechápala. Nicméně kývla hlavou, zašla si do domu pro teplejší kabát a boty, zavřela za sebou dveře a připojila se k Albině.

Šly pomalu jen tak ulicí a nic neříkaly.

„Musím uznat, že jsi mnohem šikovnější, než já. Císař tě respektuje." spustila Albina najednou. Veškerá vstřícnost byla rázem ta tam. V jejím hlase bylo slyšet opovržení a hněv.

„Šikovnější? A v čem?" nechápala absolutně Betsy.

„Nedělej že o ničem nevíš. Přeci ty a císař. Vidím to na vás. To si myslíš, že jsem tak strašně slepá? Kolik po něm chceš?"

Betsy zůstala v šoku. Tohle absolutně nečekala. „Cože? Nic po něm nechci. Nezáleží mi na jeho penězích."

„Takže ty ho miluješ..." pronesla s pohrdavým úsměvem Albina a začala se neuvěřitelně smát. „Dítě drahé vždyť ty jsi naivní. To je vážnější, než jsem si myslela. Jako kurtizána jsi k smíchu, jako zamilovaná k pláči. Prohlédla sis ho dobře? Je tlustý a začíná plešatět. Jsi zamilovaná do přeludu. Já s ním spávám a můžeš si být jistá, že jeho postel už dlouho skřípat nebude."

Betsy bylo z Albiny na zvracení. Nechtěla dál poslouchat její slova a z duše ji začala nenávidět.

„Ty sis vážně myslela, že mu na tobě záleží? Císař tě vyhodí okamžitě, co se mu omrzíš. Jako prostěradlo od krve. Jsi mu úplně jedno. Jen se zamysli. Kterou ženu ve svém životě nejvíce miloval? Přeci Jozefínu. Byla dokonce starší než on, takže ho přitahují zkušené ženy. Ne děti, jako ty." pokračovala vesele Albina

„Já už nejsem dítě!" sykla vztekle Betsy

„Jsi k smíchu. Nu dobře. Pokud na tom trváš, budeme se o něj dělit. Na to jsem ochotná přistoupit," prohodila Albina

„Je dobře, že vás poslal pryč." řekla Albina Betsy. „Být vámi vy a váš manžel se od Napoleona držím raději co možná nejdál. Váš manžel byl totiž den před Ciprianiho smrtí viděn u sudů s vínem. Tvářil se opravdu podezřele. Mám na to tři svědky. Kdybych chtěla, mohla bych ihned napsat dopis do Francie a váš manžel by stanul před soudem za vraždu. Chudák Cipriani. Nebo jste si vážně myslela, že zemřel na žaludeční vředy? Lowe je do toho zapletený také. Už vidím, jak se tato zpráva v novinách roznese. Nechtěla bych být na jeho místě," začala vyhrožovat Betsy. O svědcích lhala. Nikoho neměla. To ale Albina netušila. Albině se okamžitě vytratil pohrdavý výraz z tváře a poprvé se v jejích očích objevil strach a nejistota.

„Dej si na mě pozor. Já umím být také zlá." pronesla se vší vážností Albina. Otočila se a svižným krokem odešla. Betsy se pomalým krokem vrátila zpět k domu. Sedla si na verandu a přemýšela. Proklínala den, kdy se přestěhovala na Svatou Helenu a proklínala den, kdy se k nim poprvé Napoleon nastěhoval. Opravdu byl takový, jak Albina říkala? Opravdu jí tak opovrhuje a nic pro něj neznamená? Tyto otázky si kladla stále dokola. Potom ale prozřela. Možná jen na ní Albina žárlí a chce, aby si to myslela. Za tu dobu, co byla v Napoleonově blízkosti se císař nikdy hrubě vůči ní nezachoval. Vždy ji a její rodinu rád viděl. Svěřoval se jí se svým trápením a vždy, když vypadala smutně, snažil se jí rozveselit. Věděla, že ji miluje, jen se bojí to dát najevo. Možná kvůli věkovému rozdílu, nebo možná proto, aby ji ochránil. Teď, když nemá Ciprianiho, bude ji potřebovat víc, než kdy předtím. 

Máme za sebou další kapitolu. A já mám dotaz. Jak se vám příběh líbí? Baví vás? Přijde vám zajímavý? Potřebovala bych napsat pár recenzí a hodnocení. Vážně jo. Takže prosím, pište. Můžete klidně psát i do soukromých zpráv. Je mi to jedno. Jde mi pouze o názor co zlepšit. ✌️

Díkes moc.

L.