Pan Belcombe se tvářil nervózně. Přešlapoval na místě, máchal rukama a bylo vidět, že se mu za novým hostem zpět do pokoje dvakrát moc nechce. Betsy viděla, jak se začal potit. Setřel si pot s čela, naprázdno polkl a zavolal do patra.

,,Jane, děti! pojďte sem na chvilinku." Betsy sebou škubla. Slyšela, jak tři lidi schází po schodech a protože se pod schody sama schovávala, byl to tak dunivý zvuk, že musela ze skrýše vylézt.

,,Co tu děláš?" vyprskl ze sebe šokovaný pan Belcombe, když uviděl svou prostřední dceru. ,,A co ty boty? Celý od bahna!"

,,Promiň. Byla jsem se projet a venku je po dešti hrozný bahno." omlouvala se Betsy a začala se zouvat. Co nevidět tu byl i zbytek rodiny a čekali, co se bude dít.

,,Měli bychom ho tady přivítat. Guvernér říkal, že je neškodný." utěšoval svou rodinu pan Belcombe.

,,To o něm říkali i když byl na Elbě." sykla paní Belcombeová a tiskla k sobě svou nejstarší dceru Jane, jako kdyby o í měla strach.

,,Jo, já vím. Říkali." povzdychl si pan Belcombe. ,,Jane, Betsy... zatím budu mluvit jen já. Vy dvě buďte zticha." Než stačila Betsy něco namítnout, hnal je do pokoje za hostem.

Generál stál u okna a s rukami za zády hleděl ven. Asi o něčem přemýšlel, protože když všichni Belcombeovi vešli do pokoje, ani se neotočil. Na hlavě měl velký černý dvojcípý klobouk a na sobě mokrý a dlouhý šedý kabát.

,,Generále Bonaparte, tohle je moje rodina." pronesl velmi lámanou a špatnou francouzštinou pan Belcombe, až to rvalo Betsy a Jane uši. Obě ale byly rády, že nemusí mluvit ony.

Bonaparte se ani nepohnul. Dělal, že je neslyší a dál vejral z okna. Nastala trapná chvíle ticha. ,,Generále, já chtít pozdravit tebe." trápil se s francouzštinou dál pan Belcombe. Stále žádná reakce.

,,Vaše výsosti. Pokud dovolíte. Rádi bychom se představili." pronesla Betsy. Už dál nemohla poslouchat otcovu marnou snahu mluvit francouzsky a především ji už dál nebavilo císařovo ignorování.

Jakmile to císař slyšel pomalu se otočil čelem k rodině a začal si jich konečně všímat. Byl to muž menší postavy a vypadalo to, že začíná pomalu a jistě tělnatět. Byl menší, než pan Belcombe a dokonce to vypadalo, že ho sama Betsy tak za dva roky přeroste. Neusmíval se. Jen tam tak stál a všech pět přítomných si proměřoval smrtelně vážným pohledem, jako kdyby se je snažil přečíst. I když byl malé postavy, vyzařoval z něj neuvěřitelná aura majestátu a nedotknutelnosti.

,,Já jsem Jane a tohle je moje sestra Elizabeth. Říkáme ji ale Betsy. Tohle je můj mladší bratr William a naši rodiče. Jane a William Belcombeovi." rozpovídala se Jane. Když viděla, že její mladší sestra sebrala odvahu a oslovila toho hrozného tyrana, rozhodla se to udělat také. Aby nezůstala pozadu.

,,Těší mě." pousmál se Bonaparte. ,,Mé jméno jistě znáte. Zejména v Anglii ho nelichotivě používají dost často. Jsem Bonaparte. Napoleon Bonaparte." představil se císař a sejmul z hlavy klobouk, aby z něj vyklepal vodu. Jane začala okamžitě překládat císařova slova rodičům a bratrovi do angličtiny. Bylo vidět, že se pana Belcombeho dotklo, že se na jeho vyzvání Bonaparte neotočil a zcela ho ignoroval.

,,Co jsem udělal špatně?" šeptl Betsy.

,,Potom ti to vysvětlím." usmála se na otce.

,,Jak o mně v Anglii mluví?" začal se zajímat zvědavě Bonaparte.

,,No... jako o válečném zločinci, narušiteli míru a vrahovi." přiznala Betsy. Jane to okamžitě začal překládat. Na pana Belcombeho šla mdloba. Bál se, že Betsyna odpověď císaře rozzuří."

Napoleon se usmál a pomalu přišel k Betsy. ,,A ty jim věříš? Moje malá Betsy?" zeptal se.

,,Upřímně nevím. Vidím vás osobně poprvé v životě výsosti." váhala s odpovědí. Přítomnost císaře ji rozrušovala. Byl ji nesympatický a ona ho doma nechtěla.

Císaři se zaleskly oči. Znovu si Betsy prohlídnul a pousmál se.

,,Kde... kde budu spát?" zeptal se a odvrátil zrak od Betsy k panu Belcombeovi.

,,Ptá se, kde bude spát." přeložila otcovi Jane.

,,Oooh jistě. Tudy." pan Belcombe vystřelil z pokoje jako šíp a všichni přítomní šli automaticky za ním. Prošli chodbou do zadní části domu. Otevřel dveře prvního pokoje. Byl útulný a uklizený.

,,To je pro vás. Vyklidili jsme vám ještě tady tyhle dva pokoje. Ty jsou taky pro vás. Asi jste zvyklý na jiné poměry. Královský palác to sice není, ale dělali jsme, co jsme mohli." představoval pan Belcombe svému novému spolubydlícímu jeho pokoje a Jane oddaně překládala. Bonaparte vešel doprostřed jednoho pokoje a rozhlédl se.

,,No jo. Co nadělám." povzdychl si a začal si sundavat kabát.

,,Je to tu lepší, než v Longwoodu. Tohle je rodinný dům, ale Longwood sloužil jako místo k ustájení dobytka." napomenula císaře Betsy. Naštvalo ji, že se na jejich dům dívá císař hanlivě.

,,Vážně? To má císař Francie žít po zbytek svého života ve stáji? Zatracení Angličani..." postěžoval si Bonaparte a hodil svůj šedý kabát na židli. ,,Zítra přijede i zbytek mých zavazadel. Bude tady trochu rušno. Snad vám to nebude vadit."

,,Povečeříte s námi?" zeptala se paní Belcombeová a Jane zdatně tlumočila.

,,Ne, dnes ne. Jsem poněkud unavený z cesty. Půjdu brzy spát. Děkuji." poděkoval císař a začal si rozepínat svou vojenskou vestu. Byl  to zřejmě signál, že chce zůstat o samotě. Nechali tedy císaře císařem a každý si šel po svém.

Druhý den vzbudily Belcombeovi rány a dupání. Bylo to znamení, že císařovi osobní věci zřejmě už dorazili. Těžké bedny nosili do pokojů jak otroci, tak Angličtí vojáci. Císař stál majestátně na chodbě a všechny důležitě derigoval. Jako kdyby velel vojsku. Zima, která na ostrově panovala se během pár dní přehoupla v neuvěřitelné dusno, takže z vojáků i otroků, stékal pot, že by se mohli jejich uniformy a oblečení ždímat.

,,Všichni otroci, co zde jsou. Dejte si půl hodinu přestávku. běžte se najíst a napít. Vojáci, vy pokračujte v stěhování. Je toho ještě dost." rozkázal Bonaparte přísně.

,,Cože generále? Otroci mohou odpočívat a my ne?" nasupil se na císaře jeden z vojáků. Vypadal, že tahání beden už má tak akorát plné zuby.

,,Ano, desátníku Smithe. Slyšel jste dobře. Zatímco vy si půjdete po této práci dát studenou koupel a zalezete si s nějakou místní holkou do stanu, oni si tento luxus dopřát nemohou. V tomhle parnu budou muset bez přestávky pracovat celý den. Pauzu tedy potřebují mnohem víc, než vy."

,,Já nejsem desátník. Přestaňte mě laskavě titulovat nižší hodností, než kterou ve skutečnosti mám." prskal vzteky mladý a zpocený voják.

,,Vy jste s tím začal první. Ani já nejsem generál,"odsekl mu císař a gestem dal najevo, ať ráčí pokračovat v práci. Betsy všechen ten mumraj sledovala ze schodů horního patra. Překvapila ji císařova starost o otroky. Nikdy by ji ani ve snu nenapadlo, že zrovna on by tohle udělal. On... vrah a narušitel míru. Možná, že nebude až tolik krutý, jak se povídá. Sešla schody a namířila si to rovnou k císaři.

,,Dobré ráno výsosti." pozdravila ho s úsměvem.

,,Dobré ráno. Omlouvám se, za ten hluk. Asi jsem tebe a tvé rodiče probudil."

,,Nic se neděje. Touhle dobou vstáváme stejně všichni. Dáte si něco k jídlu?" nabídla Betsy císaři pohoštění.

,,O anglické kuchyni se prohlašuje, že je jednou z nejodpornějších na světě..." pronesl trochu posměšně Napoleon. ,,Ale snídaně prý umíte znamenité." dodal rychle, když viděl, jak pohoršeně se Betsy jeho poznámce o anglickém vaření tváří. ,,Dám si rád."

,,Jste často takto přehnaně upřímný?" zeptala se Betsy a zavedla hosta do kuchyně.

,,Omlouvám se. Vím, že to občas přeháním. Žil jsem dlouhá léta ve světě, kde byla upřímnost nutností." Betsy si všimla, že se Napoleon změnil. Už nebyl tak chladný a odměřený, jako když ho viděla poprvé. Nyní poznala, že ten malý Francouz v sobě skrývá také lidskost.

Vzala z kredence pánvičku, rozdělala v kamnech oheň a začala smažit vajíčka a slaninu.

,,To s těmi otroky bylo od vás moc hezké." přiznala císaři.

,,Všichni lidé jsou si rovni. Otrok není o nic menší člověk, než já, nebo ty. To jsou myšlenky revoluce. Rovnost volnost bratrství," odpověděl ji císař. ,,Za tímhle snem jsem také šel. Sjednotit Evropu v jeden celek. Zrušit výsadky mocných. Kontinent, kde by i bezvýznamný otrok byl rovný králům. Mít stejnou měnu a stejné zákony. Kamkoliv by člověk vyjel, byl by doma." předložil své vize Betsy. ,,Jaká škoda."

,,Opravu tolik lpíte na titulu císaře, že vám vadí, když vás někdo osloví generále?" zeptala se posměšně Betsy, když nandavala císaři na talíř vajíčka a smaženou slaninu.

Napoleon se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá. ,,Ale vůbec ne. Jen rád škádlím lidi. Angličané mají pravdu. Já už žádný císař nejsem." přiznal sklesle a nabral si na vidličku míchaná vajíčka. Tímto doznáním udělal na Betsy dojem. Najednou ho neviděla jako obávaného státníka, ale jako normálního a smrtelného člověka. Najednou jí byl mnohem víc sympatičtější.

,,Jezdíš ráda na koni?" zeptal se po chvilce císař.

,,Ano, moc ráda." přiznala Betsy.

,,Z ostrova jsem zatím moc neviděl. Neuděláme si po snídaní vyjížďku? Rád bych se tu porozhlédl. Ty tu žiješ dýl, takže to tu znáš."

,,Tak dobře." usmála se Betsy. Obava z císaře byla rázem ta tam. Vlastně ji nijak nebezpečný už ani nepřišel. Vnímala ho jako nějakého strejdu, který přijel z Francie na návštěvu. Ihned si vzpomněla na Lketingova slova - jak můžete někoho odsoudit, když jste se s ním ještě ani nesetkala?

„Znám tady vážně krásnou zátoku, mohlo by se vám tam líbit A k tomu vám mohu ukázat Jamestown. To je naše hlavní město. Znám tma jeden krámek ve kterém mají skvělou vinotéku a medovinu," 

„Proč by ne. Alespoň lépe poznám tuto žalář," mrmlal Napoleon.

dojedla poslední sousto snídaně a běžela do pokoje se převléknout do jezdeckého.

,,Kam jdeš?" podivila se paní Belcombeová, když viděla dceru v jezdeckém.

,,Jdu císaři ukázat ostrov."

,,Sama?" zhrozila se paní Belcombeová.

,,Všude okolo jsou vojáci. Je to nejstřeženější muž na ostrově. Myslíš, že by mi při tak velkém dozoru mohl něco udělat?" odpověděla ji Betsy.

,,No, dobře. Ale dávej na sebe i tak pozor." varovala dceru pani Belcombeová.

Betsy seběhla dolů a najednou se zastavila. Císař má přeci vyjížďky na koni dovolené až od dvou hodin a teď je devět ráno. Jak to tedy chce udělat?

,,Můžeme?" zeptal se císař Betsy. Už nebyl oblečený ve své oblíben vojenské uniformě ani v trojcípém klobouku. Měl na sobě bílou plandavou košili, černou vestu a jezdecké kalhoty. Vypadal tak všedně, že by Betsy nikdy nenapadlo, že tento člověk kdy vládl skoro celé Evropě.

,,Ale Výsosti. Vždyť vy máte dovolené vyjížďky až od dvou hodin." podivila se Betsy.

,,A co má být? Guvernér se přede mnou třese jak ratlík. Myslíš, že se mu podřídím?" sykl Bonaparte. Otevřel dveře a zamířil ke stájím. Šel rychle, takže Betsy občas musela popoběhnout. ,,Ať nám nasedlají koně, já jdu pro toho ničemu Poppletona." rozkázal Betsy rázně císař a vytratil se. Když Napoleon vydal rozkaz tímto císařským způsobem, šel z něj strach a respekt. Betsy by ani v nejmenším nenapadlo ho neuposlechnout. Lidství a obyčejnost byla rázem pryč. Nyní tu byl zase císař.

Lketinga osedlal tři koně (ten třetí byl pro Poppletona) všichni tři nasedli a krokem vyrazili kamsi do přírody.

,,Zlatá Elba." hudroval Napoleon po chvilce cesty. Betsy jela vedle něj a Poppleton za nimi v těsném závěsu. ,,Člověk si vážně uvědomí co má, až když to ztratí."

,,Chybí vám Elba?" zeptala se Betsy.

,,Chybí mi Francie." posmutněl Napoleon. ,,Odsud se už asi nikdy nedostanu."

,,Jak bylo na Elbě?" zeptala se zvědavě Betsy.

,,Když jsem tam přišel, byla to pustina plná chaosu. To já vymýtil tamější negramotnost, postavil cesty, školy a nemocnice. Nyní Elba kvete, ale stále to není Francie."

,,Tak proč jste utekl?"

,,Elba už mě nepotřebovala, ale Francie ano. Angličané na trůn dosadili Ludvíka VXIII. kterého Francouzi nepřijali. Když jsem se vrátil do Francie, provolávali mi slávu a vojsko, které na mě Ludvík poslal skládalo své zbraně a přidávalo se na mou stranu. Znovu chtěli svého císaře."

Betsy Napoleonovo vyprávění uchvátilo. Poprvé začala pochybovat o tom, co ji o císaři vždy učili ve škole. Tyrana by přeci takto nikdy nevítali.

,,Měl jsem v rukou celý svět. Jak se mám smířit s tím, že nic neznamenám?" zazoufal si potichu císař. Snad doufal, že ho Betsy neuslyší.

,,Poppletone! Seberte se člověče! Máte mě hlídat, a ne chrápat!" křikl Napoleon na Poppletona, který na koni začal usínat.

,,Omlouvám se výsosti. Měl jsem před domem Belcombeových noční službu a protože máme málo lidí, ještě jsem neměl šanci se vyspat."

Napoleon si pod vousy mrumlal něco o neschopnosti guvernéra, pobídl koně a dal se do cvalu. Betsy okamžitě udělala to samé. Císař byl skvělý jezdec. Bylo na něm vidět, že v sedle koně strávil velkou část svého života. Do Briar se všichni tři vrátili kolem oběda. Císař sesedl z koně podal otěže Lketingovi a rozepnul koni sedlo.

,,Poppletone, vypadáte hrozně. Běžte si lehnout." rozkázal.

,,Nemůžu výsosti. Mám rozkaz..."

,,Já vás nežádám, já vám to přikazuji. Když tento příkaz nemůže vykonat váš velící důstojník, musím to udělat já." císař vydal rozkaz s takovou přísností, až všechny přítomné zamrazilo v kostech. Betsy měla pocit, že kdyby ji tímto stylem rozkázal, aby snědla červa, určitě by si nedovolila odporovat a i když by se jí to zdálo sebevíc nechutné, udělala by to. Z Napoleona mluvil generál a pravý vojevůdce.

,,Děkuji za projížďku slečno." pousmál se Bonaparte, otočil se na podpatku a odešel do domu.

Betsy se dívala, jak odchází. Absolutně nevěděla, co si o něm má myslet. Věděla ale, že se o něm chce dozvědět co možná nejvíc.

Víte že: Když se reálný Napoleon Bonaparte stěhoval k Belcombeovým, opravdu dal otrokům volno a angličany nechal makat? Je to historicky doloženo a tento skutek se tedy opravdu stal. Nevím, jak probíhalo seznamování Bonaparta s rodinou, ale jak by vám bylo, kdyby k vám domů nastěhovali člověka, o kterém celý svět prohlašuje, že je to válečný zločinec? Takže chudáci Belcombeovi :)