Sebastien tiše ležel v posteli, tiskl si k hrudi polštář a snažil se nevydat jediný zvuk. Veškeré končetiny mu ztrátou adrenalinu ztuhly a ztěžkly. Tušil, že nebude trvat dlouho a usne. Zatím však nemohl. Potřeboval se aspoň trochu uklidnit a především slyšet, co bude Ema Nathanielovi říkat místo něj. Kdo ví, třeba díky tomu, že si to vyslechne sám z jiných úst, mu to pomůže přestat truchlit. Odpustit si. Doufal v to; byla to jediná možnost, jak by mohl adekvátně vyrovnat síly v poutu, aby zůstalo stabilní a funkční.

Hlasy k němu doléhaly dostatečně zřetelně, i když andělé mluvili potichu, přesto podvědomě zadržoval dech.

„Nemusí se mi to líbit," řekl Nate. „Chci to pochopit."

Ema přikývla a mimoděk roztáhla pruhovaná křídla na půl délky. „Cyrus byl poslední, s kým měl Bastien pouto. Předtím už měl několik druhů na různě dlouho dobu, ale to bylo převážně pracovní. Nic extra. Asi něco jako já s Dariusem. S Bastienem mám mnohem vřelejší vztah," začala vysvětlovat. Nate sevřel rty a silněji chytil hrnek do prstů. „No a pak ho přidělili k němu. Zabouchli se do sebe snad první den."

„Tak rychle?" ozval se skepticky.

Pokrčila rameny a povolila křídla zpět na záda. „No, skoro jo. Aspoň to tak vypadalo. Nějakých tři sta let to vypadalo, že jsou celkem dokonalej pár. Aspoň na veřejnosti. Před ostatníma se mohl Cyrus přetrhnout, jak se snažil, aby si všichni mysleli, že Bastiena miluje a udělal by pro něj cokoliv. Jenže..."

„To tak pěkný nebylo," dokončil za ní.

„Nebylo," přitakala. Oči jí posmutněly. „Víš, Bastien si málokdy nahlas na něco postěžuje. On je hodně klidnej a nerad svý emoce ukazuje. Usmívá se, dokáže se zamračit, dokonce i zavrčet. Nahlas se zasměje občas, ale snad nikdy jsem ho neviděla křičet."

„Co z toho plyne?" ptal se Nate zmateně.

„Sem tam něco utrousil. Nepřišel si vyloženě postěžovat. Jen prostě věta tamhle, pár slov tady. Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že ho Cyrus využívá," povzdechla si a sklopila oči na hrneček. „Jenže když jsem za ním přišla a narovinu se ho zeptala, tak se zase tvářil, že je všechno v cajku. Byla jsem blbá. Měla jsem do něj rejt a donutit ho, aby se mi svěřil. Možná by to všechno dopadlo jinak."

Sebastien v ložnici bolestně zkřivil obočí. Netušil, že se kvůli tomu Ema trápí. Toužil jí znovu vysvětlit, že to není pravda. Cyrus ho přece miloval. Občasné neshody přece doprovází každý vztah. Přece by poznal, kdyby s ním jen manipuloval. Určitě. Pokusil se zvednout a dojít za nimi. Tělo ho znovu neposlechlo. Tiše se rozplakal kvůli vlastní neschopnosti.

„Pořád nechápu, kam s tím míříš," ozval se mezitím Nate nejistě. „Nevydařenej vztah je samozřejmě blbá věc, ale –"

„To bylo jen pro uvedení do obrazu," vysvětlila pochmurně. „Bez toho by ti nedošly souvislosti. Teda doufám, že ti dojdou." Nate se zamračil. „Nic ve zlým, brácho. Tak teď to nejpodstatnější. Cyrus byl poměrně lehkovážnej. Nebyl nijak výjimečnej kouzelník, nerad používal runy a nikdy neměl potřebu se učit něco navíc. Ne, že by byl hloupej, to ne. Naopak byl jeden z nejchytřejších, jenže byl línej a laxní. A jo, máš pravdu, nejsem zrovna objektivní," přiznala, přestože anděl neřekl ani slovo. „Docela kašlal i na ochranný opatření, a to byl největší průšvih."

„Co se stalo?" zeptal se tak tiše, že ho Sebastien v ložnici téměř neslyšel.

„Napadli ho démoni," oznámila suše. Nate překvapeně vydechl a třel si paže pokryté náhlou husí kůží. Sebastien si přetáhl polštář přes hlavu, aby dál neposlouchal.

„Víš, kdyby byl v tý chvíli s Bastienem, nebo aspoň používal mozek, tak by se nic nemuselo stát. Byli jenom čtyři. No ale to už je teď jedno. Stalo se." Pohlédla mu tvrdě do očí. „Uřízli mu křídla."

Nathaniel zesinal. „Do prdele –"

„Zvracet do kýblu, prosím."

„Ale to ho muselo zabít, ne?" tázal se přiškrceně. Vlastní křídla si přitáhl do náruče a zabalil se do nich.

„Ne. Démoni nezabíjejí. Vždycky to udělají tak, aby anděl ještě aspoň pár dní žil. To se pak totiž nepočítá, víš?" řekla hořce. „Většinou jdou po křídlech. Vědí, že bez nich jsme jak novorozeňata. Nemůžeme kouzlit, utéct, bránit se. Ta bolest je tak nesnesitelná, že prosíš o smrt. Kdybys na to měl sílu, zabiješ se sám, jenže ta bolest tě paralyzuje a nejsi schopnej skoro ničeho."

„M-myslím, že fakt půjdu zvracet," zašeptal. Oči měl rozšířené. Rty se mu třásly.

„Cyrus přes spojení Bastiena zavolal. Vyslal přes něj všechen strach a bolest," pokračovala chladně, nevšímajíc si poznámky. „Jenže ten přišel pozdě. Démoni už byli pryč. Zůstal jen zničenej anděl, trocha peří a louže krve."

„Vyčítá si jeho smrt? Kvůli tomu...?"

„Kéž by. Je to horší. Cyrus ho prosil o smrt. Několikrát. Měl tu smůlu, že umíral dva tejdny. Bastien byl s ním celou dobu. Celou dobu musel poslouchat nářek a prosby."

„On ho ale nezabil, ne? Vždyť to by přišel o duši," poznamenal opatrně.

„No právě. Nezabil. Přece jenom si svý duše cenil natolik, že ho nezabil. Snášel i urážky a nadávky, který pak ze sebe Cyrus chrlil. Já to chápu. K mojí práci bolest patří a zmrzačených andělů už jsem viděla hodně. Neutuchající bolest z tebe obvykle vytáhne to nejhorší," povzdechla si. „Jenže on to fakt přehnal. Bastiena obvinil z toho, že je sobec, protože mu nechtěl pomoct. Že to kvůli němu musel trpět."

„Zmetek," ucedil Nate. „Jak po něm mohl chtít něco tak – tak –"

„Nezvratnýho? To byl prostě Cyrus. Každopádně Bastien s ním vydržel až do konce. A pak se zhroutil a zavřel se ve svým vězení. Dostal volno. S nikým kromě mě se nestýkal a i se mnou jenom občas. Jenže když pak konečně vylezl, tak mu vězení v hlavě zůstalo a –"

Přestala mluvit. Oči se jí rozšířily a zahleděla se na okamžik do prázdna. Nate na ni nemluvil. Už ten stav znal. Dostávala telepatickou zprávu od vrchních andělů. Jakmile utvoří se Sebastienem pouto, budou je pak dostávat taktéž. Považoval to za poměrně výhodné, ale ocenil by možnost odpovídat nazpátek, nejen získávat úkoly.

„Musím jít, sakra. Postarej se o něj. Přijdu." O dvě vteřiny později byla pryč a Nate se v kuchyni ocitl sám.

Bouchnutí dveří donutilo Sebastiena vytáhnout hlavu zpod polštáře. Všiml si, že nastalo ticho a nevěděl, co to znamená. Někdo odešel, ale kdo? A kdo zůstal? Nebo ho tu nechali? Tomu nevěřil. Ema by to nedopustila. Obličej měl vlhký od slz, ale dýchání se konečně uklidnilo. Domníval se, že by už možná dokázal vstát a nejlépe utéct. Pokud už nemluvili, tak bylo nadmíru jasné, že Nathaniel teď všechno ví. Co bude dál? Teď už věděl, že nepomohl někomu, koho miloval. Nechal ho trpět. Co na tom, že se mu snažil odchod ulehčit. Byl slaboch. Nedokázal mu ukončit trápení. Nezvládl obětovat vlastní duši, aby té Cyrusově ulevil.

Tiché kroky, jež se ozvaly po drahné chvíli, ho donutily zvednout vyděšený pohled. Měl tendence couvat po posteli, dokud by nespadl na zem. Pak by se snáze utíkalo. Jakmile však pohlédl do skelných modrých duhovek, touha po útěku se někam vypařila. Nenašel tam odpor. Možná soucit? Nepoznal to. A pouto mu ještě napovědět nemohlo.

Nathaniel se posadil na zem a opřel se o bokem o noční stolek. Hlavy měli jen kousek od sebe. „Jak je ti?" zajímal se starostlivě. Prsty proplétal nervózně v klíně.

„Lépe," hlesl chraptivě. „Omlouvám se."

„Za co přesně?"

Pokrčil rameny. „Asi za celý den." Cítil se trapně, protože předtím plakal a nebyl schopný o tom normálně mluvit. Styděl se za slabost, kterou projevoval před mladším andělem, kterému měl být vzorem a učitelem. Měli mu poskytnout ještě čas. Neměli ho nutit se vracet do práce. Jak mohl doufat, že převede duše do bezpečí, když sám svou duši sbíral po kouskách? Avšak ani toto nedokázal říct nahlas.

„Nemáš proč se omlouvat," ujistil ho pevně. „Chápu, proč jsi o tom nemohl mluvit. A díky za důvěru. Chtěl bych ti k tomu něco říct, můžu?"

„Jistě," svolil po krátkém zaváhání.

„Chtěl bych, abys nad něčím přemejšlel. Ani mi na to nemusíš odpovědět. Jenom... jsem takovej nezávislej a nestrannej pozorovatel, tak..." začal nejistě, ale s dalším nádechem si dodal odvahu. „Měl by ses přestat trápit kvůli něčemu, za co nemůžeš. Tys v hloubi duše věděl, že tě nemiluje tak, jak by sis zasloužil. Protože kdyby tě miloval, nikdy by po tobě nechtěl, abys svoji duši zahodil."

„Ale –"

Bleskově mu zamkl ústa prstem. „Tys to věděl. Podvědomě jsi věděl, že nemá smysl zahodit duši pro někoho, kdo za to nestojí. A víš co? Máš můj obdiv. Vytrvat při takovým nátlaku... To chce pořádnou sílu." Opatrně sjel prstem po plných rtech a stáhl ruku zpět.

Sebastiena po pohlazení zabrněly rty tak, že se nezmohl na odpověď. Jen zamrkal. A cítil, že se mu oči opět plní vodou, tentokrát ale spíše dojetím. Přestože s ním nesouhlasil, ta slova hřála. Slibovala naději.

A on se ji rozhodl chytit a nepustit.

Ahoj!

Tak už konečně víme, co se stalo. Myslím, že je docela pochopitelné, že o tomhle Sebík mluvit nedokázal. Tak teď ještě aby mu Nate pomohl zapomenout a bude všechno v pořádku. Doufejme.

Mějte se krásně!

W.