Ticho, tíživé jako hora kamení, viselo mezi anděly. Nate ho nepobízel. Trpělivě čekal, až bude mluvit sám.

Sebastien se snažil. S očima doširoka otevřenýma hleděl na Nathaniela a několikrát otevřel ústa, aby promluvil, avšak nevyšla z něj ani hláska. Hrdlo měl tak stažené, že sotva dýchal. Zmocňovala se ho panika. Cítil, jak se mu krk pokrývá ledovým potem. Roztřásl se. Křečovitě sevřel jeho ruce. Křídla, jež mu doposud bezvládně visela na zádech, se chvěla. V hlavě se mu neustále přetáčely obrazy, které chtěl ze sebe dostat. 

Krev. Rozházené peří. Nelidský křik. Potřeboval se o to podělit. Zbavit se tíhy, jež mu svírala srdce.

Nešlo to.

Poraženě sklonil hlavu a zavrtěl s ní. Po bledých lících se mu svezly slzy zmaru. Nedokázal to. Nebyl schopen to vyslovit, přestože už uplynulo tolik let.

„Půjdeme domů," řekl Nate tiše. Konejšivě.

Sebastien se poslušně podvolil tahu dlaní a postavil se na nohy. Neodvažoval se na druhého anděla pohlédnout. Cítil se slabý. Neschopný. Ponížený. A nedokázal s tím nic udělat. Potřeboval mu to nějak sdělit. Otevřít se poutu, které museli vytvořit. Chtěl to. Jakmile se pro to rozhodl, nehodlal couvat. Avšak netušil, že ho vlastní tělo zradí.

Nevnímal cestu zpátky, kterou opět absolvovali ruku v ruce. Jen šel. Počítal kroky, aby zůstal při smyslech. Někde v hloubi duše si uvědomoval podporu, kterou v Nathanielovi měl. To, jak se k němu choval, naznačovalo, že pro něj bude vhodný druh. Možná nejlepší. A co dostane na oplátku? Citlivku neschopnou mluvit. Hořce by se uchechtl, kdyby na to měl sílu. Proč už vlastně nepožádal o nebytí? Už by mohl. Odpracoval dost let na to, aby jeho duši byl umožněn odchod. Mohl ho nahradit někdo mladší a schopnější. Měl by ho někdo nahradit. To, že skončit nechtěl, by nemělo mít vliv na to, co je pro ostatní nejlepší, ne? Třeba by byl ještě čas Nathaniela přidělit k někomu jinému. K někomu normálnímu. Nerozbitému.

Po průchodu portálem ho Nate zastavil. Starostlivě na něj pohlédl a skousl si ret. V jeho očích bylo jasně patrné, že si není jistý, co si počít. „Zvládneš letět?"

Přikývl. Létání pro něj bylo stejně přirozené jako chůze nebo dýchání. Nemusel na to myslet. Jen mechanicky vykonávat důvěrně známé pohyby, vnímat pravidelné napínání svalů a nechat si čechrat vlasy. Na jazyku měl omluvu, ale zatím nedokázal promluvit. Při představě, že by měl otevírat ústa, se mu zdvihal žaludek a svíralo hrdlo. Doufal, že let ho uklidní natolik, aby se omluvit dokázal.

Ani na něj nečekal a vyrazil. Další položka k omluvě. Nevšiml si tak, že Nate před tím, než ho následoval, vytáhl z kapsy džínů mobil a rychle do něj něco napsal. Nevnímal. Jen letěl. Po chvíli zaznamenal, že se k němu připojil, ale nijak to neřešil. Mával křídly, užíval si vítr, jenž hladil jednotlivá bílá pera a snažil se zhluboka dýchat, aby dostal nával paniky pod kontrolu.

Těsně před přistáním se mu to jakž takž podařilo, avšak zmírnění tlukotu srdce pocítil až ve chvíli, kdy na schodech před domem zahlédl Emu. V ten moment ho zaplavila úleva. Věděl, jak z toho ven. Nápad přišel znenadání jako blesk z čistého nebe. S ním se dostavila i obrovská únava z psychického vypětí, ale ta byla vedlejší.

Přistál jí prakticky kolem krku ještě dřív, než si pořádně stoupla. Pevně ji sevřel a fňukl, jakmile ho objala pažemi i křídly.

Ema hleděla Nathanielovi do očí s tázavým výrazem přes Sebastienovo rameno. „To bude dobrý, zlato," zašeptala a na pokrčení ramen druhého anděla povytáhla obočí. „Pojď, půjdeme domů. Udělám ti kafe. Sice neumím tak dobrý jako ty, ale snaha se cení."

Zavrtěl hlavou, ale nechal se odvést. Nepotřeboval kávu. Potřeboval, aby to řekla za něj. Nathaniel je následoval, do ložnice Sebastiena však nevstoupil. Mezi dveřmi počkal, až ho donutí si lehnout a přikryje ho pokrývkou. Všiml si, že pohnul rty, neslyšel však nic. Ema ano. Zareagovala ztuhnutím, ale přikývla. Při jejím polibku na čelo se Nathaniel odvrátil a nakrčil obočí.

„Bastien bude spát," řekla tiše a pobídla Nathaniela, aby s ní šel do kuchyně. Dveře nechala otevřené.

„Bastien?" zopakoval překvapeně. „Tak mu nikdy neříkáš," podotkl, zkontroloval pohledem anděla, který se choulil zády ke dveřím pod dekou a povzdechl si. Pak ji následoval.

„Různý situace si žádaj různý jména. On má nejradši, když se mu tak říká, ale já ho ráda provokuju," vysvětlila s pokrčením ramen. „Teď se provokace nehodí. Sedni si. Udělám nám kafe."

„Co se mu stalo?" zeptal se se zřetelnou starostí v hlase. Nesedl si. Nervózně přecházel u stolu sem a tam.

„To mi řekni ty," vyzvala ho při přípravě hrnečků. „Co to spustilo?"

Poškrábal se ve vlasech, čímž je ještě více rozcuchal. „Zkoušeli jsme ráno vytvořit pouto. Chytli jsme se, protože na mě zkoušel hodit, že se dost nesnažím, ale přitom on nemluví se mnou o tom, o čem by měl. Uznal to a vzal mě... domů."

„Řekl ti o Cyrusovi?" zeptala se obezřetně, donesla již připravenou kávu na stůl a sepjala ruce před sebou.

„Nevím, kdo je Cyrus," opáčil s potřesením hlavy. „Bylas u něj? Vidělas, jak to tam vypadá?" ptal se nevěřícně. Přikývla. „Já z toho byl v šoku. Řekl mi, že tam žil skoro padesát let. Tak jsem se zeptal, za co se trestal. A on se zhroutil." Ztěžka dopadl na židli, lokty položil na stůl a obličej do dlaní. „Já – nechtěl jsem –"

„V klidu, prosím tě," zarazila ho, „za chvíli bude v pohodě. Není v tomhle stavu poprvé. I kdyby ses ho nezeptal, stejně by to jednou přišlo." Naklonila hlavu k rameni a zlehka se usmála. „Každopádně gratuluju. Máš neuvěřitelný dedukční schopnosti."

„Kašlu na nějaký schopnosti," odsekl podrážděně. „Co mu je? Co mám dělat?"

Ema se na něj zkoumavě zahleděla. Neuhnul jí pohledem. Skoro až vyzývavě s vysunutou bradou snášel její pohled, dokud ho sama po drahné chvíli nepropustila. „Záchvat paniky. Už to docela zvládá, věř mi. Dřív nebyl schopnej ani chodit, natož lítat. A co máš dělat... No, asi zůstat svůj. To by mohlo stačit. Bude potřebovat někoho jako ty."

Nate se frustrovaně zatáhl za vlasy. „Můžeš mi říct, sakra, co se stalo, a přestat mluvit v hádankách?"

Napila se kávy, opřela se o opěradlo a povzdechla si. „Jo, můžu. Dovolil mi to." Smutně se ušklíbla. „Nebude se ti to líbit."

Já vím, ani teď ne. Ale příště už jo, aspoň myslím. Chudáček rozbitej o tom nedokáže mluvit a já se mu celkem nedivím. Ale aspoň tu byla vážná Ema. To se cení, ne?

Mějte se krásně. 

W.