„Co tu vlastně děláš?" zeptal se Sebastien později, když se všichni přesunuli na poměrně rozsáhlou kvetoucí zahradu, kde to bylo, hlavně pro Valerii, mnohem bezpečnější.

On si sedl se svou bývalou partnerkou pod košatý strom, který nápadně připomínal rozkvetlou třešeň, ale žádné ovoce nikdy neplodil. S povděkem přijal šálek kávy. Byl rád, že alespoň něco z moderního světa sem Marci přinesla. Ještě kdyby technicky založení andělé byli ochotni za portály nějakým způsobem vytvořit elektřinu. Se spoustou věcí si dokázala poradit magie, ale svícení svíčkami a petrolejovými lampami se mu zdálo opravdu předpotopní.

Chápal, že mnoho andělů preferovalo starý způsob života. Byla v tom určitá pohodlnost, ale i obava z toho, že by ve svém věku neuměli pracovat s lidským pokrokem. Sebastienovi táhlo na osmnáct století a starý se necítil. Ale pravdou bylo, že s čím dál větším problémem nacházení nových andělů se mohl považovat za tu mladší část. A Nate, který ještě zdaleka neslavil ani pětistovku, se počítal k andělským teenagerům.

Ale ačkoliv zde nemohli použít moderní předměty, na které si v lidském světě zvykl neuvěřitelně rychle, kávu si vychutnat mohl. Uvařit vodu nebyl problém. Rty se mu zvedly do úsměvu, jakmile se napil. A úsměv se mu promítl následně i do očí, když dohlédl na druhý konec zahrady, kde na volném travnatém plácku učil Nate Valerii základům používání křídel. Jejich smích doléhal až k nim.

Po dlouhé době se na chvíli cítil klidný. Věděl, že zde nehrozí nebezpečí. Démoni se sem nemohli dostat. Runy okolo portálů nedokázali zlomit. Vlastně se docela divil, že je zahrada obestavěná kamenným plotem. Možná proto, aby sem nezabíhala zvířata, která žila v horách? Netušil a ptát se na to nechtěl. Zajímala ho jiná odpověď.

„Ty přece nemáš na starosti výchovu dětí," doplnil otázku a pohodlně se opřel do proutěného křesla, načež stočil pohled k ženě.

„Nemám práci," vysvětlila Marci ledabyle, ale Sebastien jí lehký tón nevěřil. Přestože se jejich cesty oddělily před více než tisíci lety, pouto stále existovalo. Emoce mohla mít uzavřené, ale jak jednou vysvětloval Nathanielovi – některé věci se nedají skrýt. Potvrdila mu to vzápětí. Sklopila pohled do svého šálku a pomalu, pečlivě, míchala kávu stříbrnou lžičkou. „Bill mě opustil před půl rokem. Nikoho dalšího mi zatím nepřiřadili. Archanděl říkal, že musím počkat na někoho, kdo vyleze ze školy." Mrkla na něj a zakroutila hlavou. „Myslela jsem, že pejska jsem si odbyla s tebou. Nevím, jestli mám na dalšího nervy," zasmála se, ale oči zůstaly beze změny.

„Opustil?" zopakoval opatrně a ignoroval narážku na jeho začátky. Nebylo třeba o tom mluvit znovu. Od té doby vyspěl. A sám zaučil nováčka. Mnohem víc ho zaujalo to, co řečeno nebylo. „Nedohodli jste se?" zeptal se tiše.

Ušklíbla se. „Postavil mě před hotovou věc. Podle něj se náš vztah nikam neposouval," vysvětlila hořce a zadívala se směrem za Natem a Valerií, ale Bastienovi se nezdálo, že by je vůbec vnímala. „Jak by taky mohl, když za každý můj krok dopředu následovaly jeho dva zpátky?"

„Mrzí mě to," řekl upřímně. Měl Marci rád. I kdyby se viděli jednou za tisíc let, pořád byla jeho první láska. I když jeho počáteční zamilovanost vyprchala a jejich vztah byl pracovní, zároveň se stali velmi dobrými přáteli a ona byla jeho mentorkou. Její bolest, i když ji mistrně skrývala, ho trápila.

Mávla rukou. „Mě taky, ale nejsem husa, abych ho po pěti stech letech prosila, aby neodcházel. Místo toho jsem dostala na starost Val. Doufám, že spolu budeme fungovat. Vypadá to, že si s tvým druhem rozumí." Vrhla na Bastiena postranní pohled a na čele se jí vyrýsovala starostlivá vráska. „Navíc jsem mohla dopadnout mnohem hůř," řekla s povzdechem. „Naposledy jsme se viděli chvíli po tom... incidentu. Podařilo se ti to překonat?"

Přikývl a přinesl šálek ke rtům. Zklamaně zjistil, že kávu už vypil, proto pomalu odložil šálek na stolek. „Ano, myslím, že ano, ale je to celé Nateova zásluha. Už o tom dokážu mluvit, ale nechci." Pohlédl jí zpříma do očí a ani si neuvědomil, že se celý napjal. „Nerad bych jeho trpělivost pošlapal."

„Chápu," odpověděla a natáhla se, aby na okamžik sevřela jeho dlaň. „Nechci vyzvídat a rozhodně nechci vyvolávat nějaké špatné vzpomínky. Chci jen vědět, jestli jsi šťastný."

Oči se mu rozzářily měkkým světlem. „Velmi," ujistil ji a pohlédl směrem k Nathanielovi. Na rtech mu pohrával něžný úsměv. „S nikým mi nebylo lépe."

„To ráda slyším," usmála se a opřela se. Podívala se stejným směrem jako on. Sledovala chabé pokusy Valerie korigovat svá křídla a Nathanielovy snahy jí pomoci. Na okamžik zmlkla a k nim pronikl jen vzdálený Nateův smích a Valeriiny nadávky. „Proč se vlastně zajímáš o děcko? Nepamatuju si, že by tě někdy nějaké zajímalo."

„Našel jsem ji." Sebastiena píchlo u žaludku, když si vzpomněl na jeden z nejhorších dnů, který s Natem prožil. „Když jsme jí vysvětlovali, že se stane andělem, tak jí Nate něco slíbil. Chtěl jsem, aby dostal možnost svůj slib splnit."

Marci se zamračila. „Co myslíš tím, že tys ji našel? Ne vy oba?"

„Všiml jsem si jí první," zamumlal, „špatně jsem to podal."

„Ne, nepodal," odsekla a založila si ruce na prsou. „Nejsi dobrý lhář, Bastiene. Nechal tě jít samotného? Jako vážně?"

„Marci, nevyšiluj," požádal ji unaveně. „Byl to velmi těžký den. Nate byl zraněný. Přišel o pár minut později. Nic se nestalo. Nech to tak."

„Během těch pár minut tě mohl nějaký démonský zmetek –"

„Nestalo se to," zarazil ji ostře. „Nech to být. Je to sto padesát let. Nemá smysl se k tomu vracet." Postavil se na nohy. Žena jej následovala. Stáli proti sobě s rozepjatými křídly a s očima tvrdýma jako křemeny. Sebastien periferně zahlédl, že se Nate vrací a uvolnil postoj. „Budeš teď Natea vídat častěji, pokud se bude chtít Valerii věnovat. Slib mi, že to téma nebudeš otevírat."

„A to jako proč?" zeptala se a zúžila oči. „Nechal tě samotného."

„Protože tě o to žádám. A myslím, že je to poprvé, co po tobě něco chci," řekl tiše a naléhavě. „Vyčítal si to víc, než ty bys vůbec dokázala. Stálo mě mnoho úsilí, aby s tím přestal. Slib mi to."

Syčivě se nadechla a křídla se jí nesouhlasně zatřepotala, ale s viditelnou nevolí přikývla. „Jen kvůli tobě," slíbila neochotně a svěsila křídla k zádům. „Ale stejně mi neříkáš celou pravdu. Je v tom víc."

„Ano, máš pravdu," souhlasil a otočil se k Nateovi, který k němu s tázavým výrazem přistoupil. Vzal ho za ruku. „Ale to si nechám pro sebe."

„Všechno v pohodě?" ptal se Nate zmateně. Valerie pokrčila rameny a on sotva stihl uskočit před koncem křídla, který by ho jinak zasáhl.

„Pardon," hlesla Valerie.

„V naprostém," zašveholila Marci a široce se usmála. „Jen doufám, že až mi pošlou někoho do páru, že to bude žena. Už mám všech chlapů vážně plné zuby. Tak co, jak to šlo?"

Valerie s Natem začali vyprávět. Bastien za to byl rád. Mohl poslouchat někoho jiného a tvářit se, že nevnímá Marciiny nesouhlasné pohledy. A nemusel myslet na skutečné důvody, proč celé to setkávání zařídil.

Hele, všímáte si, jo? Držím cca interval. Jo, není tak rychlý, jak bych si představovala, ale pořád je to slušný výkon. 

No. Nabízí se otázka, jaký je skutečný důvod jejich návštěvy. Napadá vás něco? Já mám určité scény v hlavě už snad dva roky. Vlastně asi od chvíle, kdy mě andělé napadli. A už se konečně k těm zásadním blížím. Nemůžu se dočkat. Sice to znamená, že se budeme blížit do finále (tohle v prvotním nápadu měla být jednohubka, ha ha), ale taky k druhému dílu. A na ten se taky těším moc. Takže... někde někdo, kdo by mi poskytl volný čas?

Mějte se krásně. Těším se na vaše komentáře. 

PS: dlouho jsme neslyšeli o Ephraimovi, nezdá se vám?

W.