„Mám pro tebe překvapení," oznámil Sebastien hned poté, co přišel domů a našel Nathaniela v kuchyni u stolu mezi součástkami čehosi, co nepoznal. Ani za bezmála tři sta let, co s ním tvořil pár, nedokázal pochopit, co na tom druhého anděla baví. Natož aby dokázal rozeznat šroub od vrutu, i když mu to Nate několikrát trpělivě vysvětloval. Tohle ho zkrátka nebavilo, a tak se ani nesnažil předstírat, že by byl technický typ a zvládl by něco víc než vyměnit žárovku.

Na druhou stranu by vydržel hodiny sedět a pozorovat ho, jak si s drobnými šroubečky poradí a šikovnými prsty opraví prakticky cokoliv. Ani s uplynulými léty se nezmírnila jeho touha mu být nablízku. Naopak měl dojem, že pouto, jež je spojovalo, pořád sílilo, i když se zdálo, že už ani pevnější být nemůže.

„Bude se ti líbit," slíbil, došel až k němu a sklonil se, aby ho políbil. Vzápětí se usmál, když ho Nate bleskově chytil za kravatu a stáhl níž, aby jejich polibek prodloužil.

„O tom nepochybuju," zabroukal Nate a s očividnou neochotou pustil kravatu a nechal ho narovnat. Přelétl ho pohledem, cukl křídly a povytáhl obočí. „A kde ho máš? Jsem zvědavej."

Sebastien se zatvářil tajemně. „Čeká na tebe jinde. Proletíme se, jestli máš čas."

„Na tebe vždycky," ujistil ho, zvedl se a protáhl si ramena a křídla, která zabrala většinu délky místnosti. „Něco na sebe hodím a můžeme frčet."

„Výborně," opáčil Sebastien a polkl. Srdce mu bušilo rychleji jako pokaždé, když Nate své dokonale urovnané perutě roztáhl. V dopoledním světle házela jejich perleť odlesky do růžova a do modra a nemyslel si, že kdy viděl úchvatnější odstíny. Nemohl si pomoct; jakmile se Nate vrátil v džínách a mikině, pevně se k němu přitiskl. Opřel si hlavu o jeho čelo a prsty zabořil do jemného peří u zad.

Nate potěšeně zasténal. Chytil ho kolem pasu a zavřel oči. „Jsi nějak přítulnej," zamumlal a přitiskl se pevněji. „Něco se stalo?"

„Ne," odpověděl Sebastien tiše a políbil ho na spánek. „Ale zbytek dne na mě nebudeš mít moc času, tak si to vynahrazuju teď."

„Začínám se bát," zabručel Nate. „Nechci nic, co mi bude brát čas s tebou."

„Neboj se," uklidňoval ho s úsměvem a konečky prstů uhladil peříčka, která předtím rozčepýřil. „Budu tam taky. Jen... no, uvidíš. Můžeme?" vyzval ho a zakouzlil nad oběma runy ochrany a neviditelnosti.

Nate pokrčil rameny. „Asi jo," usoudil a vyskočil za ním z otevřeného okna.

Letěli známou cestou k nebližšímu portálu. Sebastien zaktivoval runy v pořadí podle lístečku, který poté podal druhovi. „Budou se ti hodit," řekl, chytil ho za ruku a jako pokaždé společně vstoupili do otevřeného vstupu.

„Tady jsem asi ještě nebyl," poznamenal Nate, když se rozhlédl kolem dokola.

Prošli do travnatého údolí, které bylo ze všech stran uzavřené vysokými horami pokrytými sněhovými čepičkami. Přímo od portálu vedla vyšlapaná cestička směrem k budově, která nápadně připomínala chrám v Očistci, kde měl Sebastien své místo k bydlení. Jen by se do toho chrámu vešla nejméně desetkrát a postrádala kýčovitou okázalost.

„Sem nemá moc andělů přístup," vysvětlil Sebastien tiše, stiskl mu dlaň a pobídl ho k chůzi, aniž by ho měl v plánu pouštět.

Nemohl říct, že by sem kráčel s klidným srdcem. Věřil, že dělá správnou věc. Byl si naprosto jistý, že bude Nate nadšený. Avšak bylo to proti nepsaným pravidlům a on měl v sobě zodpovědnost a snahu vykonávat vše správně tak zakořeněnou, že i s písemným povolením se mu žaludek houpal jako na vodě.

Navíc si nebyl jistý, jak to všechno proběhne. Možná to bude naprosté fiasko. Nate bude zklamaný a on si bude vyčítat, že ho sem vzal.

Navenek se usmíval, protože nechtěl Nateovi své obavy vysvětlovat. Kvitoval, že se nevyptává a trpělivě čeká na odhalení překvapení, na němž pracoval dlouhé měsíce. Musel zajistit všelijaká povolení a nebylo snadné vůbec zjistit, co všechno bude potřeba. A ani netušil, jestli to stihne včas, ale to se mu naštěstí nakonec povedlo. Přicházeli v tu nejlepší možnou dobu.

Před tím, než mohl zaklepat mosazným klepadlem na dvoukřídlé dubové dveře, ho Nate zastavil. Tázavě k němu natočil pohled.

„Nejsi ve svý kůži," zhodnotil Nate a přešlápl. „Co je špatně?"

„Jsem v pohodě," nesouhlasil okamžitě.

„Ne, nejsi," nevěřil mu Nate. „Vidím, že ti něco nesedí. A protože si neuvědomuju, že bych tě něčím rozhodil já – i když je to výjimka, já vím –, tak je něco špatně tady." Chytil ho i za druhou ruku a pohlédl mu do černých očí. „Můžeme se vrátit domů. Můžeme jít do kina a já budu mít překvapení z filmu, kterej vybereš."

„Skutečně –"

„Bastiene," povzdechl si a povytáhl jedno obočí. „Já si uvědomuju, že nejsem zrovna nejostřejší pastelka v penále a spousta věcí mi trvá, ale poznám, kdy v pohodě nejsi. Minimálně pokaždý, kdy řekneš, že jsi v pohodě. Ty takhle nemluvíš." Věnoval mu něžný úsměv, až se mu kolem očí prohloubily vrásky. „Pojďme domů."

Bastien se usmál, jak nejupřímněji dokázal. „Jdeme dovnitř. Možná mi není tak dobře, jak bych chtěl, ale to není nic, co by tě mělo trápit. Později ti to vysvětlím," slíbil a vzápětí se ušklíbl. „Kdo by to byl řekl, že se z někoho já-nemám-žádný-talent-a-empatii stane vím-přesně-jak-se-cítíš."

„Přesně ne," zasmál se Nate. „Ale po tolika letech, co jsme spolu, už bych to poznal, i kdybych byl totální bezcitnej idiot." Poškrábal se na hlavě, rozcuchal si už tak rozčepýřené vlasy a naoko se zamyslel. „Jak je to dlouho? Půl milénia?"

„Neblázni," brzdil ho Bastien a chytil se za srdce. „Po takové době s tebou by mi zbělely vlasy, kdybych je už dávno neměl bílé."

Nate vyprskl smíchy. Pohladil ho po nich. „Miluju tvoje vlasy. Ale dej mi ještě dvě stě let a třeba ti ze mě zčernají. A když ne, tak... Ema má určitě po ruce nějakou pěknou růžovou," provokoval se smíchem.

Sebastien s cukajícími koutky zavrtěl hlavou a zvedl ruku, aby konečně zaklepal. „Proč já?" povzdechl si teatrálně.

„Protože mě miluješ," poradil mu Nate pohotově s výrazem čiré nevinnosti.

„To je taky tvé jediné štěstí," usadiil ho a zabouchal klepadlem.

Nastal čas vstoupit dovnitř.

Ahoj.

Trochu jsme se posunuli v čase. A ten spád, co jsem avizovala posledně, nebude tak rychlý. Kluci jsou poněkud... nadšení z toho, že se zase můžou projevit, tak mi to brzdí, co to jde.

Máte nějaký nápad, kam asi jdou a proč k tomu Bastien musel sehnat tolik povolení?

Mějte se krásně.

(Všimli jste si, že kapitola vyšla dřív jak po roce, že jo?)

W.